🌸 Vyprázdněno pro nové 🌸

Ahoj, milí moji,

vstupuju do nového roku tak, jak se někdy vstupuje do místnosti, kde jste právě zhasli a ještě si oči nezvykly. Víte, že tam nábytek pořád je, že se nic neztratilo jen proto, že se na to zrovna nedíváte, ale tělo se stejně stáhne, jako by tma byla názor. A já si v té tmě poslední týdny sahám po stěnách – doslova, protože jsem je vymaloval, a přitom jako bych si přetřel i něco uvnitř sebe. Sundal jsem staré obrazy i nové obrazy, oddělal jsem si z domova to, co mi dělalo kulisu, a najednou se ukázalo, jak moc člověk někdy žije z rámů. Jak moc mu stačí pár věcí na zdi, aby si řekl: ano, takhle vypadá můj život, tady je to přehledné, tady mám svůj příběh vyvěšený jako diplom. A pak to strhnete, a příběh nespadne na zem. Spadne jen vaše jistota, že ho máte pod kontrolou.

To, co přišlo potom, byla úzkost. Ne taková ta dramatická, co má ráda publikum, spíš ta tichá, fyzická, která vám přitáhne žaludek a zlomí dech, jako by vám někdo vzal židli těsně před dosednutím. A já si pořád říkám: proč? Proč si to dělám? Proč v sobě probouzím tuhle zimu, když venku se ani pořádně nechumelí? Proč si z vlastního bytu dělám prázdnou stránku, když vím, že prázdná stránka umí být krutá?

Jenže jistota je klam, to už vím. Jistota je obvaz, který se tváří jako lék. A já jsem ho sundal. Podíval jsem se do rány. A v té ráně nebyl žádný dramatický obraz, žádná velká odpověď, žádný tajný vzkaz vyrytý do masa. Byla tam spíš pravda, která se neříká ráda nahlas: že člověk může být unavený až do kostí a zároveň pořád doufat v něco nového. Že může být vymlácený na dně a přesto mít v sobě ten hříšný nápad zvednout kotvy a někam se vydat. A že mezi těmi dvěma póly není rozpor, ale napětí – takové to lidské napětí, které drží tělo pohromadě.

Není věštce, co by mi řekl, co bude. Roky jsem věštil druhým – a teď, když bych se nejradši opřel o nějaké slovo, co by mě podrželo, dostávám mlhu. „Všechno je zakryté.“ „Nic se neukazuje.“ „Všechno víš.“ A já se u toho někdy hořce usměju, protože to „všechno víš“ je možná ta největší provokace. Co jako všechno? Že se zas zvednu? Že zas zaplatím účty? Že zas budu dělat to, co umím, i když se mi někdy nechce ani vstát? Nebo že je život v jádru vždycky zakrytý mlhou a my si jen občas namlouváme, že vidíme dál, protože jsme si zrovna vyčistili brýle?

Říkám si: dobře. Nejsem věštec. Jsem člověk, který píše. A tohle „člověk, který píše“ má někdy svoje následky. Domlátil jsem s posledními dny roky knihu. A když říkám domlátil, myslím to tělem. Vytloukl jsem do ní poslední zbytky energie, jako když se v zimě snažíte rozdělat oheň mokrým dřevem – jde to, ale stojí vás to všechno. A když se ohlédnu, vidím, že jsem do nového roku vešel s vycucnutými bateriemi, s tím zvláštním tichým pocitem, že jsem něco dokončil, ale že mě to dokončení dočasně zrušilo. Že jsem se na chvíli stal prázdnou obálkou.

A do toho ten praktický svět, který se s vámi nemaže. Ten svět, kde každý měsíc vysypete z peněženky peníze jen za to, abyste mohl odeslat dopis. Jak zvláštní doba: slova, která by měla létat, začínají mít mýto. A já to chápu. Chápu infrastrukturu, chápu služby, chápu, že nic není zadarmo. Jenže moje duše je pořád z té staré školy, kde dopis byl dopis, kde jste ho napsali, složili, olízli známku a poslali, a největší náklad byla vaše vlastní odvaha říct něco opravdového. A tak jsem zase pročistil databázi. Nemilosrdně. Smazal jsem ty, kteří neotevřeli posledních dvacet e-mailů. Ne proto, že bych se chtěl mstít, ale protože jsem už dál nemohl živit iluzi, že mluvím k lidem, kteří tam nejsou. Tenhle akt mazání byl překvapivě podobný tomu sundávání obrazů. Takové malé odstrojení. Taková drobná zkouška pravdy: kdo zůstává, když se vynechá automatika?

Možná proto teď působím ztichle. Možná proto ten ruch na youtube ustal. Ne že bych se ztratil. Spíš jsem se na chvíli stáhl do zákulisí, kde se nehraje, jen se opravují kulisy a počítají šrouby. A v tom zákulisí se někdy těžko vysvětluje, co se děje, lidem, kteří v něm nikdy nebyli. Zvenku to vypadá jako pauza. Zevnitř je to často záchrana.

Je na tom něco ironického, že? Člověk „vyprázdní svůj život, aby mohly přijít nové energie“ – a pak ho to vyprázdnění vyděsí. Jako byste otevřeli okno, protože chcete čerstvý vzduch, a pak vás překvapí, že do místnosti opravdu vstoupí zima. A já jsem si tu zimu přivedl domů sám. A teď se v ní učím sedět. Učím se nedělat hned další věci jen proto, abych tu prázdnotu přehlušil. Učím se dívat na ten holý kus zdi a nesnažit se na něj okamžitě něco pověsit, jen aby mi nebylo úzko.

A pak jsou tu ty malé, téměř komické lidské věci. Dovolená se zase nejspíš nekoná. Po několikáté. Odložené líbánky se pořád tváří jako legenda, kterou si vyprávíme, aby se nám lépe usínalo. Zázraky se v mém případě nedějí. Aspoň ne ty filmové, co mají hudbu a šťastný střih. Spíš ty drobné, nenápadné, které poznáte až zpětně: že jste to přežili. Že jste se nezlomili v místě, kde jste měli důvod se zlomit. Že jste ráno vstali, i když jste večer byli přesvědčeni, že už nemáte z čeho.

A přitom mi někdo koupí jednu knihu. Jednu jedinou. A já za to pořád děkuju, protože v tom je víc než peníze. Je v tom gesto: vidím tě. Věřím ti. Chci, aby to, co jsi udělal, existovalo i mimo tebe. A tak se vydávám vstříc nejisté budoucnosti se směsí cynického humoru a něhy. Protože co jiného s tím? Nejistota je moře, které se nedá přepít ani přemodlit. Dá se jen naučit se v něm držet hlavu nad hladinou a občas si dovolit plavat.

Četl jsem nedávno tu myšlenku, že umění je zbytečné. A jakmile to někdo vysloví, skoro vždycky si představuju člověka, který to říká při sledování seriálu. Nebo při listování knihou. Nebo při ukládání obrázků do telefonu. Lidé se sytí příběhy, i když tvrdí, že jsou hladoví po „realitě“. Lidé se utíkají k obrazům, i když říkají, že „na to nemají čas“. Někdy mám chuť se tomu smát, jindy mě to dojímá: protože to znamená, že i když umění nikdo neumí obhájit rozpočtem, obhajuje se samo tím, že bez něj život ztrácí chuť. Možná proto mi loni ani letos moc nechumelilo – jako by i počasí šetřilo efekty a nechalo nám aspoň ty vnitřní.

A v téhle šedé pražské zimě, tady u mě v Hloubětíně, mi leze do hlavy ta hříšná myšlenka: jestli není čas zvednout kotvy. Ne ve smyslu velkých deklarací, spíš ve smyslu tichého přiznání, že když se štěstí neunaví, možná se unavíme my, když ho pořád necháváme utíkat o dva kroky před námi. Jak dlouho se dá být „rozumný“? Jak dlouho se dá přepočítávat život na položky, které dávají smysl, a přitom cítit, že některé věci smysl mít nemají, a přesto jsou to jediné, kvůli čemu chcete ráno vstát?

Možná je v té chuti odejít do neznáma něco dětského. Takové to „nazdařbůh“, které není nezodpovědné, jen už nechce být pořád hlídané. Možná je to jen reakce na to, jak jsem si vyprázdnil prostor – a teď mám pocit, že když už je prázdno, byla by škoda do něj zase narovnat ty stejné věci, jen o centimetr jinam. Možná je to potřeba změnit nejen stěny, ale i horizont. A možná je to úplně obyčejná únava, která se maskuje romantikou útěku, protože únava se špatně přiznává, zatímco „cesta“ zní ušlechtile.

Ať je to jakkoli, chci, abyste věděli jednu prostou věc: nejsem pryč. Jen jsem se na chvíli stáhl. Ne proto, že bych vás nechtěl. Spíš proto, že se snažím neztratit sám sebe. Přijde mi zvláštní, jak snadno člověk rozdává světlo, dokud ho má, a jak zahanbeně pak sedí, když mu dojde. Jako by to byla jeho vina. Ale není. Je to jen fyzika. I slunce má své noci, jen je nevidíme.

Tak teď sedím v tom tichu, s holými zdmi a s pocitem, že jsem sundal obvaz. Dívám se do rány a zjišťuju, že ta rána není konec. Je to místo, kde se dá začít jinak. Možná pomaleji. Možná s menší pompou. Možná s větším respektem k tomu, že člověk není stroj na obsah ani na zázraky. A že někdy je největší odvaha ne v tom něco vyprodukovat, ale v tom vydržet chvíli nic.

A jestli se mě ptáte, co jsem v té ráně viděl… viděl jsem tam pravdu, která je nepohodlná a přitom osvobozující: že když už nemám co ztratit, aspoň na chvíli nemusím nic předstírat. Nemusím být hlasitý, když jsem tichý. Nemusím být jistý, když jsem v mlze. A nemusím se tvářit, že mě to nebolí, když mě to bolí. Možná právě v tom je ta nová energie, o které jsem snil – ne v návalu síly, ale v dovolení slabosti. V tom, že se přestanu bát prázdna a začnu ho brát jako prostor, kam se jednou něco posadí samo.