020.01 VERONIKA – Odsoudit ticho 9.9. ve 13:00 – 16:00

9.9.

Nad městem visí mléčný filtr, dělá z kontur domů akvarel. Vzdálený hrom duní jako pomalé srdce, které se stydí udeřit naplno. Chlupy na předloktí se staví do pozoru, v každém póru praská statika. Všichni dýchají mělkým, opatrným dechem, aby se kapka nespustila dřív, než je dovoleno. A přesto zůstává sucho, těžké a neústupné.

Tom – vnitřní monolog „Jestli mě diskvalifikovali za ticho, stal jsem se prvním, kdo to dokázal bez křiku. Možná to tak má bejt: vítězství, který nezazní, se dýl pamatuje.“

VERONIKA

Jen další středa, další tiskovka, další ukradená hodina, kterou nestrávím ve vodě. Držím kameru a snažím se najít záběr, kde by Tony a Viktor nevypadali jako dva odsouzenci. Marnej pokus. Tohle všechno je marnost.

PR manažer za pultíkem přehazuje slidy, jako by šlo o život. Grafy a tabulky a čísla. Kdo z nás si sakra pamatuje, kolik stovek jsme udělali za sezónu? Jakub Bromlil s tou jeho věčnou píšťalkou na krku stojí vedle, tváří se důležitě a ukazuje na projekci.

„Tady vidíme jasnou progresi v časech. Výsledky mluví za sebe.“

Jasně, mluví. A co říkají? Že nejsme nejlepší. Že jsme bramboroví. Že třetí místo je naše stropní hranice.

Dívám se skrz hledáček kamery a hledám něco jiného než čísla. Hledám lidi. Tým. Snažím se najít moment, kdy by to vypadalo, že sem patříme k sobě. Že nejsme jen seskupení lidí, co plavou stejným směrem.

Najednou cejtím vibrace mobilu v kapse. Zase Zuzajda. Proč dneska? Proč teď? Musela začít kulhat zrovna když mám tuhle blbou službu? Stahuju si ruku k mobilu, ale v tom Síma, která sedí v první řadě, otočí displej ke všem.

„Vidíte to? Zase nás hejtujou.“

Místnost ztuhne. Najednou jako by někdo vypnul klimatizaci.

„Bramboroví plavci, třetí místo je pro slabý,“ čte nahlas.

Vidím, jak Tom sevřel loketní opěrku. Jak se Viktorovi oči sklouzly k zemi. Jak Bromlil zvedl obočí a polkl něco, co vypadalo jako hodně ostrá odpověď.

Do záběru kamery se mi postaví Martina. Její oči jsou dvě jezera, v nichž se topím už od prvního dne, kdy jsem ji poznala. Nemůžu od nich odtrhnout pohled.

„Data mluví,“ šeptá ostře směrem k PR manažerovi, „ale emoce slyšíme?“

Něco v jejím hlase mě nutí stisknout spoušť. Kamera pípne, na displeji se rozbliká modré REC. V tom samým okamžiku zachytím, jak Tony kývl na Viktora. Tichá komunikace. Něco, co nikdo kromě nich dvou nechápe.

Hodiny na stěně ukazují přesně 15:30, když to pípnutí prořízne vzduch. Všichni se na mě otočí. Vypínám nahrávání, ale už je pozdě. Cejtím, jak mi hoří tváře. Zase jsem to posrala.

Patnáct třicet. Vždycky patnáct třicet. Čas, kdy se všechno láme. Čas, kdy začínám cejtit, jak mi něco ťuká na rameno a říká: „Tohle není tvůj svět.“

Ticho proudí místností jako chlor v trubkách pod bazénem. Cejtím ho v nose, v krku, ve všech pórech. Až nakonec Bromlil přetáhne na další slide a zvuk píšťalky z prezentace všechno přetne.

A já vím, že až tohle skončí, půjdu zkontrolovat Zuzajdu.

Sedím na tý zatracený bedně s činkami, tělo mám ještě mokrý, svaly v křeči, a mobil vibruje. Další zpráva.

Zvládáš studium

Táta. Bez otazníku, bez čárky, bez emotikonu. Jako by se mě ptal, jestli jsem dneska utřela prach. Jako bych mu nestála ani za to, aby zmáčkl ten zasranej otazník.

Přejedu prstem doleva. Ozve se ten digitální zvuk koše – jako by moje mlčení dostalo svůj vlastní soundtrack.

Digitální ticho.

Digitální výkřik.

Martina si přisedne vedle mě, vlasy ještě mokrý. Podává mi láhev vody.

„Ticho nemusí být prázdnota, víš? Může to být prostor.“

Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Vidí do mě? Ví, co jsem právě udělala?

„Ale na Instagramu ticho nefunguje,“ odpovím tiše. „Tam se musí křičet. Čísla rostou jen na bordelu.“

Martina ukáže na zeď za mnou. Někdo tam namaloval nápis – Swim deep. Breathe slow. Plav hluboko. Dýchej pomalu.

„Když se odrazíš od dna,“ řekne Martina, „není tam žádný publikum. Jen ty a voda.“

Její slova se ve mně usazují jak kámen na dno. Něco mi vyklouzne z tašky – papír, kterej jsem celej den nosila s sebou. Zpráva od veterináře. Zuzajda.

Martina si všimne, zvedne to, a její prsty jemně přejedou po fotce Zuzajdy připnutý ke zprávě.

„Otcové, psi, publikum… všechno umí kousnout, když jim nevěnuješ pozornost,“ řekne Martina tiše.

Mobil mi znovu zavibruje, ale tentokrát je to notifikace. Síma právě postla… co to kurva? Na displeji vidím fotku z jakýchsi videokabinek. Viktor sedí polonahej v pozadí, rozepnutej poklopec a Tom je rozmazanej, ale je poznat. Nad tím titulek: Hidden truths?

Ruka se mi roztřese tak, že mi mobil málem vypadne.

„Tohle… tohle spálí Viktora,“ vydechnu. „A Toma taky.“

Martina se podívá na můj mobil a pak na mě. V jejích očích vidím, že ví, o čem mluvím. Samozřejmě, že ví. Má svý zkušenosti.

„Tak uhas plamen dřív, než chytne štafeta,“ řekne tiše. A pak dodá něco, co mi zní jako varování: „A hlavně – dávej pozor, abys nechytla taky.“

Její slova visí ve vzduchu jako pára nad bazénem.

Jsem zas pod vodou, jen tentokrát nemůžu dejchat.

Stojím na prázdný tribuně a cejtím, jak mi vítr cuchá vlasy. Sedmadvacet stupňů, žádnej stín. Naproti mně se zlatej flek slunce rozlejvá po lavičkách, kde teď sedí ty tři.

Viktor, Tony, Tom.

Mám je v hledáčku – tři těla, tři kluci, tři způsoby, jak naplnit prostor. Mlčej. Mlčej, jako by to bylo normální. Žádnej z nich necejtí potřebu to ticho rozbít. Prostě seděj a jsou. Jako by se znali odjakživa.

Kliknu na REC a nechám to běžet. Vítr profoukne bannery s logem klubu, na chvíli to zašumí. Odněkud z dětskýho bazénu se ozve smích, ale jinak je tu klid.

Pozoruju je přes displej. Tom překříží ruce, jako by si stavěl hradbu. Viktor svírá v prstech nějakou gumičku – nejspíš do vlasů – a točí s ní, jako by mu ten pohyb pomáhal udržet myšlenky pohromadě. Tony si dlaní stíní oči, i když nemusí. Slunce mu kreslí zlatou linku kolem obličeje.

Každej z nich dejchá jiným rytmem. Kdyby tohle byla hudba, bylo by to polyrytmický.

Dvě minuty záznamu. Neříkaj nic. Nemusej. Možná poprvý je vidím takhle pohromadě, a něco na tom sedí. Jako by to, co je mezi nima, nepotřebovalo slova.

Cejtím, jak se mi v hlavě trhaj mraky. Ten tlak, kterej mám posledních pár tejdnů, trochu povoluje. Jako by někdo pootevřel ventil.

Vypínám kameru a sedám si k nim. Nikdo se mě neptá, proč jsem je natáčela. Tom mi mlčky podává PETku s vodou. Napiju se a podávám ji dál.

Viktor se ke mně otáčí a usměje se. Ne tím svým úsměvem pro Instagram, ne tím, co používá, když chce něco. Tenhle je skutečnej. Poprvý za celý léto nemám potřebu hned otevřít appku a vybrat filtr. Nemusím z toho dělat stories. Nemusím z nich dělat postavy.

Telefon mi pípe. Iris je live, dělá něco v Karlíně při západu slunce. Normálně bych na to hned koukla, sledovala bych počty diváků, srovnávala engagement. Teď to prostě zamáčknu.

V dálce slyším tramvaj – sedmnáctka projíždí po nábřeží. Slunce kreslí všechno do sytý zlatý, která pomalu přechází do sépia. Všechno vypadá trochu jako z jinýho času.

Sedíme všichni čtyři, mlčíme a dejcháme. A možná proto nikdo nemluví. Protože se léčíme.

Cejtím, co mezi nima visí. Mezi Tomem a Viktorem. Mezi Tonym a Tomem. Mezi Viktorem a Tonym. Nevyřčený věci, co se lepí na vzduch. Ale teď to nevadí. Sedíme spolu. Dejcháme. Slunce nás hřeje. A nikdo to ticho netlačí pryč. Protože i ticho někdy léčí.