KAPITOLA 2 – Neviděl jsi mě – 16. 9., 10:20 – Viktor

Přišel jsem do školy o pět minut dřív a hned jsem toho litoval.

Člověk má chodit pozdě. Ne moc. Jen tak akorát, aby se nestihl dívat kolem sebe.

Chodba v přízemí. Fluorescenční světlo, který nikdy není bílý ani žlutý, spíš takovej nemocnej šedej mezistupeň. Vůně deodorantu, mokrejch bot a kafe z automatu, který chutná jako trest pro lidi, co nemají vlastní život. Skupinka studentů u nástěnky, kterou nikdo neměnil od minulýho roku.

STUDIJNÍ PORADNA — KONZULTAČNÍ HODINY.
Úterý od čtyř.

Jasně. V úterý od čtyř mají všichni trénink, takže ta nástěnka tam visí jen proto, aby škola mohla říct, že pomoc existuje.

Stál jsem v chodbě a pomalu sundával batoh z ramen.

Bylo mi na nic.

Ne viditelně. Navenek všechno dobrý. Sundat batoh. Přehodit ho jen tak přes rameno. Dojít ke skříňce. Otevřít. Uvnitř výtisk rozvrhu, kterej jsem viděl už třikrát online, informace o zkoušce z metodologie někdy v listopadu a leták na sportovní doplňky, jako by mi chyběl právě protein se slevovým kódem.

Složil jsem to na čtvrtiny a strčil do batohu.

Všechno v poho.

Jenže v nose jsem pořád cejtil kouř.

Ten pach místa. Kůže, parfém, alkohol, zahřátej vzduch, cigaretovej dým nacucanej v čalounění. Pornokino má vlastní vůni. Seděla mi v nose jako nájemník, kterej už měsíc neplatí a ještě si koupil psa.

Šel jsem k učebně.

Metodologie sportovního managementu je předmět, ve kterým obvykle existuju jako přítomná absence. Sedím tam, jsem zapsanej, mám docházku, tělo funguje, hlava je někde jinde. Někdy v pornokině. Někdy v bazénu. Někdy nikde, což je nejlepší možnost.

Dneska to nešlo.

Dneska jsem se nemohl ani vypnout.

Sedl jsem si do třetí lavice od okna. Moje obvyklý místo. Ne vzadu, kde sedí lidi, co už vzdali předstírání, ale ani vepředu, kde sedí ti, co věří, že fyzická blízkost učitele jim přidá body u zkoušky. Prostředek. Dostatečně viditelnej pro docházku, dostatečně neviditelnej pro život.

Vedl to Kratochvíl.

Šedivej chlap, kterej mluví v rovnicích. Ne matematických. Řečnických. Podmět, přísudek, předmět. Všechno zapadne, nic neteče ven. Nikdy se nevzruší, nikdy nezrychlí. Ideální hlas, pokud potřebujete přežít devadesát minut a neodnést si nic.

Normálně mi to vyhovovalo.

Dneska mě to sralo.

Potřeboval jsem něco, co mě dostane z hlavy. A Kratochvílova segmentace trhu mě z hlavy nedostala. Segmentace trhu mě nedostane ani z tramvaje, natož z kuřárny.

Sáhl jsem do boční kapsy batohu pro pero.

Tom Záhorský stál ve dveřích.

Ne. Ne teď.

Zavřel jsem oči.

Debilní nápad. Za zavřenýma očima byl ten obraz ostřejší. Otevřel jsem je hned. Tabule. Kratochvíl. Spolužačka vedle mě listovala podklady. Okno. Šedivá obloha. Vizuální konkurence. Aspoň něco.

Jenže Tom tam byl stejně.

Tomův výraz. Ta jedna vteřina.

První impulz byl: nesuď mě.

Pak mi došlo, že ani nevím, co přesně viděl.

Viděl kuřárnu. Viděl kouř, rudý světlo, mě, chlapa, situaci, ze který si každej složí přesně to, co chce. Neviděl nic konkrétního. Nebo viděl? Viděl dost? Viděl moc? Viděl úplně všechno?

Právě to mě žralo. Ne vědět je někdy horší než vědět.

Kratochvíl řekl něco o diferenciaci produktu.

Napsal jsem do sešitu:

diferenciace

Pod to jsem napsal:

co viděl

Koukal jsem na ta dvě slova.

Pak jsem je přeškrtal. Jednou, dvakrát, třikrát, až z toho byla černá díra.

Ve čtvrt na deset mi zavibroval telefon.

Pod lavicí jsem ho vytáhl.

Sršeň.

Volala jsem ráno. Kde seš.

Bez otazníku. Sršeň nepíše otazníky. Sršeň píše věty, který vypadají jako otázka, ale vevnitř mají rozkaz.

Napsal jsem:

Ve škole.

Přečteno za dvacet vteřin.

Potřebuji vědět, kdy přijdeš.
Nemám ti co platit tento měsíc. Mluvila jsem s Olim.

Zahleděl jsem se na ten řádek.

Mluvila s Olim. To mohlo znamenat cokoliv. Peníze. Nájem. Moje směny ve videopůjčovně. Jeho výbuchy. Moje údajná nezodpovědnost. Nebo Oli řekl něco, co mu nikdo neřekl, protože Oli má tenhle dar: vycucat z prázdna informaci a pak se tvářit, že ji slyšel od důvěryhodnýho zdroje.

Napsal jsem:

Ok.

Odeslal.

Strčil jsem telefon do kapsy a koukal dopředu na Kratochvílova ramena.

Sršeň. Oli. Peníze.

Denní svět.

Škola. Rozvrh. Docházka. Matka, která když neví, kde jsem, chová se, jako bych neexistoval správně. Bratr, kterej vyrábí gravitaci i z druhýho konce bytu. A večer videopůjčovna, když mám směnu, nebo domů, nebo nějaká další verze téhož.

A v noci pornokino.

Ten systém fungoval skoro rok. Den a noc. Dva oddělený světy. Dva jazyky. Dvě těla.

Jenže Tom Záhorský přešel hranici.

Přišel tam, kde neměl být.

A teď to netěsnilo.

Přestávka měla deset minut.

Šel jsem na záchod ve druhým patře, ten s oknem do dvora. V létě smrdí, v zimě je tam průvan, v září je to ještě snesitelný.

Zavřel jsem se do kabiny.

Vytáhl mobil.

Grindr.

Viktorovo pravidlo číslo jedna: mazat. Po každý noci. Po každý delší interakci. Po každým kontaktu, kterej hrozí stát se vztahem, vzpomínkou nebo něčím, co by se jednou mohlo otočit proti mně. Mazat. Přejet prstem. Smazat vše. Jako kdyby člověk čistil tabuli.

Otevřel jsem aplikaci.

Nahoře vyskočil profil v okolí.

340 metrů.

Přestal jsem dýchat.

Torzo. Bez tváře. BlondJock.

Tři sta čtyřicet metrů.

FTVS. Nebo okolí. Nebo někdo na ulici. Nebo kdokoliv. Jasně. BlondJock může bejt padesát různejch blondýnů v okruhu tří set metrů.

Jenže nebyl.

Byl to Tom.

Nebo nebyl.

Ale byl.

Zavřel jsem Grindr.

Otevřel jsem Tomův kontakt.

Chat prázdnej. Žádná zpráva. Žádná konverzace. Jen jméno nahoře a poslední vidění v mojí hlavě: 14. 9., videopůjčovna. Ještě před kuřárnou. Ještě před dveřma. Ještě před tím, než se z jeho obličeje stal problém.

Stál jsem nad klávesnicí.

Co mu napsat.

Viděl jsi hovno.

Ne. Viděl.

Zapomeň na to.

Ne. Nezapomene. Já taky ne.

Neměl jsi tam chodit.

Pravda, ale slabá.

Co jsi tam dělal.

Tohle bylo nejbližší pravdě.

Co jsi tam dělal, Tome? Šel ses podívat? Šel jsi za mnou? Šel jsi náhodou? Nikdo nejde do pornokina náhodou. To ví každý. Jen někteří si dokážou nalhat, že šli kolem tak přesvědčivě, až by jim člověk skoro zatleskal.

Nebo si to nalhávám já.

Že šel náhodou kolem.

Že se jen procházel v noci, zaplatil vstup, dostal razítko, prošel kolem baru, sešel dolů a úplnou náhodou skončil ve dveřích kuřárny přesně ve chvíli, kdy jsem tam byl já.

Jasně.

Napsal jsem:

Tak.

Smazal.

Napsal jsem:

Hej.

Smazal.

Napsal jsem:

Potřebuju se zeptat.

Smazal jsem to tak rychle, jako by mě ta věta mohla kousnout.

Napsal jsem pomlčku.

Smazal jsem i pomlčku.

Zavřel jsem chat.

Vyšel jsem z kabiny.

U umyvadla stál nějakej kluk z nižšího ročníku a proplachoval si oči. Podíval se na mě. Já na něj. Umyl jsem si ruce, utřel je do trička, protože papírový utěrky došly, a šel ven.

Druhá přednáška byla analytika. Jiná učebna, stejná fluorescenční beznaděj.

Sedl jsem si k oknu.

Za oknem dvůr. Pár stromů, lavička, koš. Šedivej den, kterej se neumí rozhodnout, jestli pršet, nebo jen vyhrožovat.

Nechal jsem přednášku plavat mimo sebe.

Poprvé od rána jsem si dovolil myslet na kuřárnu záměrně. Jen jsem to pustitil, jako film.

Kuřárna v pornokině není žádnej luxus. Pohovky, stolky, popelníky, kouř, stěny nacucaný řečma, který nikdo neměl říct nahlas. A ta malba. Z nějakýho důvodu tam někdo namaloval skoro pohádkovej les. Stromy, světlo mezi větvema, skoro ilustrace z knížky pro děti. Dokud si člověk nevšim, že tam někdo pod stromem v tom lese někoho klátí. V místnosti, kde pohádky rozhodně nekončí dobře.

Mám tu kuřárnu rád.

Jo. Směšný. Trapný. Ale mám.

Je to jedno z mála míst, kde chvíli nemusím podávat výkon. Nemusím být dobrej student, dobrej syn, dobrej bratr, dobrej kluk z bazénu, cokoliv. Sedím tam s cigaretou nebo malinovkou a chvíli jsem jen tělo v kouři.

A Tom mi to vzal.

Přišel tam svým pohledem a najednou už ta kuřárna nebyla moje. Teď kdykoliv si ji představím, stojí ve dveřích. Kouše se do toho obrazu jak plíseň do zdi. A já jsem zase Viktorek, kterýho někdo vidí a kterej by měl vysvětlovat.

Tohle mu nemůžu odpustit.

Jenže za tím vztekem bylo něco dalšího.

A to bylo horší.

Proč mě zasáhlo, že se díval právě on?

Kdyby tam přišel kdokoliv jinej, vzal bych to jako nepříjemnou příhodu. Někdo mě zná z jinýho světa. Dobře. A co. Smazat stopy. Změnit trasu. Otočit stránku.

Jenže byl to Tom.

A já si ho neodmažu.

Tom Záhorský. Blond sportovec. Synchronní skoky. Sako ze sekáče. Kravata, která mu nikdy nesedí tak dobře, jak si myslí. Modrý oči. Chůze člověka, kterej chce vypadat, že ví, kam jde, i když neví ani hovno.

Úplně jinej typ než chlapi, po kterejch normálně lezu.

Normálně mě přitahují muži větší, starší, unavenější, míň lesklí. Kamioňáci. Řidiči Boltu. Chlapi, kteří nekomentujou. Chlapi, u kterejch se nic nečeká další den.

Tom byl opak.

A přitom.

Přitom jsem ho sledoval v bazénu, v sušárně, v bufetu, přes chodbu, ze schodiště, z tramvaje, ze zastávky.

Čtyři měsíce.

Čtyři měsíce jsem věděl, kdy chodí na trénink. Jestli jde přes kemp nebo přes park. Co si objednává v bufetu. Jak sedí, když přemýšlí — trochu dopředu, lokty na kolenou, jako by se chtěl odrazit, ale ještě nevěděl kam.

Sledoval jsem ho.

A pak přišel on za mnou.

V analytice o elasticitě poptávky ve sportovním marketingu mi tohle došlo tak jasně, až mě zamrazilo.

Já jsem ho sledoval.

On přišel za mnou.

Jsme si kvit, Tome.

Akorát já se mu nedíval do tváře. Já to hrál přes rohy, přes sklo, přes náhodu, přes to, že jsem zrovna šel kolem. Nikdy přímo. Nikdy ve dveřích. Nikdy s tím výrazem na obličeji.

On ano.

On tam stál. A díval se přímo na mě. A bylo vidět, že to neplánoval. Že se přistihl zároveň se mnou.

To je horší než kdyby měl plán.

Polední přestávka.

Koupil jsem si sendvič z automatu. Sýrový neštěstí v igelitu, který chutná stejně na každý škole, v každý nemocnici a nejspíš i v pekle.

Šel jsem ven.

Před budovou bylo pár laviček. Sedl jsem si na krajní pod strom, kterej ještě neházel podzim, jen občas pustil list, jako zálohu.

Jíst jsem nechtěl.

Zabalil jsem sendvič zpátky.

Vytáhl jsem telefon.

Grindr. BlondJock. 280 metrů.

Zavřel jsem aplikaci.

Seděl jsem a díval se na ulici.

280 metrů.

Tom byl někde 280 metrů ode mě. Mohl jít po chodníku. Mohl sedět v bufetu. Mohl být ve sprchách, v sušárně, na tréninku. Mohl dělat, že je normální den, jako by nic.

Možná to fakt dělal.

Možná byl Tom Záhorský v tu chvíli úplně normální a já jsem jen dramatická kráva.

Jenže ne.

Tělo to ví. Tělo ví, kdy druhý tělo nese tíhu. A Tom ji nesl. Viděl jsem to ve dveřích kuřárny. Dřív než šok. Dřív než stud. Dřív než cokoliv. Ten výraz, jako by ho někdo praštil tím, co viděl, a on zároveň pochopil, že ta rána nešla zvenku.

Zranitelnost.

Čistá, hnusně neobranná zranitelnost.

A pak odešel.

Kdybych byl jinej člověk — klidnější, míň zkaženej tím, že intimní věci se venku mění ve zbraň — šel bych za ním. Nebo bych mu napsal. Nebo bych aspoň řekl: hele, tak jsme si teď navzájem svědky něčeho, co nikdo neměl vidět.

Ale já jsem já.

Takže jsem ho nechal odejít do deště.

A teď sedím na lavičce se sýrovým neštěstím v ruce a 280 metrů ode mě existuje člověk, se kterým nemám jedinou zprávu.

Odpoledne byl seminář z komunikace. Malá místnost, osm studentů, diskuse.

Sedl jsem si k oknu.

Vpravo ode mě Síma. Bloncka. Síma je jméno, Bloncka je funkce. Koukla na mě jednou. Podruhý. Potřetí už déle.

„Vypadáš unaveně,“ řekla tiše.

„Spal jsem blbě.“

„Mmm.“ Vrátila se k notebooku. Pak: „Viděla jsem tě ve čtvrtek večer. U Karláku.“

V těle mi něco ztuhlo.

„Mmm,“ řekl jsem.

„Šla jsem na schůzku k zákazníkovi.“

„Hezký.“

„Vypadal jsi jinak než ve škole.“

Nechal jsem to ležet.

Dál jsem to neřešil. Nebo jsem si řekl, že to neřeším. Což je jen jiný způsob, jak to řešit líp oblečený.

Seminář pokračoval. Krizová komunikace. Jak reagovat, když se o organizaci šíří negativní informace. Jak kontrolovat narativ.

Seděl jsem u okna a přemýšlel, jak se kontroluje narativ.

Odpověď: nijak.

Jen se tváříš, že držíš volant, zatímco auto už dávno jede z kopce.

Ve čtyři jsem byl venku.

Západ slunce se krátil. Praha měla šedooranžovou barvu, takovej unavenej odstín, kterej se nesnaží být hezkej a tím je skoro hezkej.

Šel jsem k tramvaji.

Za mnou škola. Přede mnou metro, tramvaj, domov, Sršeň, Oli, kuchyň a peníze.

V hlavě Tom.

To byla pravda, který jsem se celej den snažil vyhnout. Ne pornokino. Pornokino byla kulisa. Vracel se Tom. Jeho výraz. Jeho mlčení. Jeho odchod.

Byl jsem v tom stavu, kdy člověk ví, co cítí, ale odmítá tomu dát jméno, protože jméno je závazek.

Na zastávce čekali tři lidi. Muž s kočárkem, studentka se sluchátkama, starší paní se dvěma taškama.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel jsem Tomův kontakt.

Prst nad textovým polem.

Viděl jsi mě.

Smazal.

A co.

Nechal jsem to stát. Dvě slova. Prázdný a přesný zároveň. A co z toho. A co teď. A co chceš. A co já s tím.

Smazal jsem to taky.

Přijela tramvaj.

Sedl jsem si k oknu. Město jelo za sklem. Domy, křižovatky, kus Vltavy.

Otevřel jsem Grindr.

Smazal jsem čtyři konverzace. Rutina. Přejet. Smazat. Hotovo. Pátou jsem přejel a zastavil se.

Alex. Nebo tak se představil. Kolem čtyřicítky, skladník, do Prahy jezdil každý druhý týden. Potkali jsme se dvakrát. Žádnej velkej příběh. Jen dvě setkání, jedno ticho, tělo, přítomnost, žádný sliby.

Naposledy napsal:

Příště v listopadu.

Neodpověděl jsem.

Smazal jsem ho.

Sedm smazaných konverzací. Dvacet dva smazaných uživatelů. Rituál. Ne čistota. Iluze kontroly. Jako by mazáním šlo odstranit i to, co zůstalo na kůži zevnitř.

Za oknem tekla řeka.

Myslel jsem na Tonyho.

Tony mě zval do SAPY. Na tetování. Jen kouknout, řekl. Nemusíš si nic dávat.

Tony to říká bez tíhy. Bez strategie. Prostě tak, že chce, abych přišel. U Tonyho nemusím hned vysvětlovat, proč jsem byl v noci tam, kde jsem byl. Nemusím být lepší verze sebe. Nemusím se ani moc snažit.

U Tonyho nemusím být tolik jako pro ostatní.

Tony nikdy nepřišel do kuřárny pornokina.

Za oknem byl Tančící dům. Křivý sloupy, dvě figury ve fasádě, architektura, která se hýbe, i když stojí. Bydlím kousek, v Gorazdově. Znám ten dům zpaměti. Ráno, večer, déšť, slunce, všechno.

Tančící dům. Gorazdova. Tančírna přes ulici. Vltava za rohem.

Vstal jsem.

Moje zastávka ještě nebyla. Ale vystoupil jsem.

Nevím proč.

Šel jsem po nábřeží.

Vltava byla šedá, skoro klidná. Na druhým břehu svítila okna Smíchova. Dole u vody pár lodí, pár se psem, jinak skoro nikdo.

Sršeň chtěla vědět, kdy přijdu. Přijdu. Za hodinu. Za dvě. Sršeň bude v kuchyni nebo u stolu a řekne, že mluvila s Olim o penězích. Já budu stát v předsíni a bude mi jasný, že správná odpověď neexistuje. Tak řeknu něco neurčitýho a půjdu k sobě.

Scénář.

Domov.

Vytáhl jsem telefon a otevřel Tonyho kontakt.

Tony: Jak škola? Zkoušky?

Poslal to ve dvě.

Napsal jsem:

Jde to. Lehce existuju.

Za dvě minuty:

Dobrý. SAPA příští týden? Říkám Filipovi, že přijdeme.

Díval jsem se na to.

Pak jsem napsal:

Jo.

Jedno slovo. Pro Tonyho souhlas. Pro mě: existuje člověk, u kterýho nemusím vysvětlovat noc.

Tony odpověděl palcem nahoru.

Obyčejný. Správný.

Strčil jsem telefon do kapsy a šel dál.

U Palackého mostu jsem se zastavil.

Odtud byl vidět druhý břeh. Smíchov. Vltavská.

Tom bydlí ve Vltavské.

Věděl jsem to, protože jednou vrátil film pozdě a při pokutě utrousil adresu jako výmluvu. Vltavská. Naproti indický restauraci. RanGoli.

Koukal jsem přes řeku na světla.

Tom byl někde tam. V bytě s nemocnou matkou, s lékama, s Dlážděnkou, s polívkou, s tím svým sakem a svojí snahou být někdo, kdo ví, co dělá.

Já byl tady. Devatenáct let, sportovní management, syn Sršně, bratr Oliho, brigádník z videopůjčovny, kluk z kuřárny, člověk, co celý den napsal dvacet zpráv a neposlal ani jednu.

Dva lidi na dvou březích.

Jeden z nás stál v noci ve dveřích kuřárny.

Vítr od řeky mi rval vlasy do čela.

Napsal jsem Tomovi:

Tak.

Smazal jsem.

Najednou mi došlo, že zpráva je špatný médium. Zpráva je na věci, který jdou říct dvěma větama a druhý odpoví jedním řádkem. Tohle není věc na zprávu.

Jenže jiný médium neexistuje.

Tom nebyl přede mnou. Tom byl na druhým břehu, dvě stě osmdesát nebo tři sta čtyřicet nebo tisíc metrů ode mě, a já stál na mostě a koukal na vodu.

Vltava tekla.

Cyklista projel kolem. Pak další.

Složil jsem telefon.

Tomův pohled ve dveřích.

Šok. A pak to druhý. To, co jsem celý den nechtěl pojmenovat.

Tom byl svědek. Ne kuřárny. Ne pornokina. Ne toho chlapa. Mě. Toho Viktora, kterej v kuřárně chvíli existuje bez vysvětlování.

A to mě drtilo celej den.

Strach, že viděl příliš mnoho. Strach, že viděl potřebu. A potřeba je hnusná věc, když nemá bezpečnou adresu.

Otevřel jsem telefon.

Napsal jsem Tomovi:

Byl jsi tam.

Tři slova. Bez otazníku. Bez výčitky. Bez prosby.

Prst nad odesláním.

Smazal jsem to.

Zavřel aplikaci.

Otočil jsem se od řeky a šel domů.

Gorazdova. Rohový dům, tmavá fasáda, balkonový rámy, zvon, klíč, schody.

Ve čtvrtým patře jsem se zastavil.

Za dveřma světlo.

Ticho.

Pak Oliho hlas. Hlasitý, polodrsný, do telefonu nebo do vzduchu nebo do zdi, to u Oliho nikdy nevíš.

Odemkl jsem.

Předsíň. Kuchyňskej pach. Cibule, česnek, maso. Sršeň vařila.

Stála u sporáku. Vzhlédla.

„Viktorku.“

„Čau.“

„Volala jsem.“

„Byl jsem ve škole.“

„Telefonovat ve škole nesmíš?“

Dal jsem tašku k botníku.

„Byl jsem na semináři.“

Sršeň se vrátila k pánvi. Vlasy stažený, sportovní kalhoty, tričko, přesný pohyby. Bez zbytečnosti. Ona nikdy neplýtvá pohybem. Ani větou.

„Mluvila jsem s Olim,“ řekla.

„Slyšel jsem.“

„Říká, že nebudeš platit nájem, když pracuješ jen dvě odpoledne týdně.“

„Pracuju tři.“

„Dvě nebo tři, je to málo.“

Vzal jsem sklenici z linky a napil se.

Za oknem Tančírna. Neon ještě nesvítil, jen tam visel, zelený a čekající. Sršeň ho nikdy nekomentovala. Nikdy neřekla nic o Tančírně jako o Tančírně. Jen zavírala záclonu. To byl celej komentář.

„Řeknu ti, co s tím plánuju, až budu něco vědět,“ řekl jsem.

„To říkáš každý měsíc.“

„Tak každý měsíc je to pravda.“

Ticho.

Sršeň míchala.

Oli prošel chodbou, uviděl mě a zastavil se ve dveřích.

Oli je fyzickej komentář k situaci. Stačí, aby stál ve futrech, a vzduch zhoustne.

„Kde jsi byl?“

Stejnej tón jako Sršeň. Bez otazníku.

„Ve škole.“

„Hmm.“ Opřel se o futra. „Slyšel jsem, žes byl v noci venku.“

„Šel jsem se projít.“

„V noci.“

„V noci je míň lidí.“

„Pokud myslíš venku, tak jo.“ Usmál se. Ne hezky. „Pokud myslíš obecně, záleží, kam chodíš.“

Sršeň přestala míchat.

Tyhle chvíle. Oli hodí slovo jako kámen do vody a čeká, jak daleko půjdou kruhy. Nikdy nic přímýho. Nikdy nic, za co by šlo chytit a říct: tohle byl útok. Jen kruhy.

„Oli,“ řekla Sršeň tiše.

„Co? Jen říkám.“

„Dej ty věci.“

Oli po chvíli odešel.

Sršeň se otočila ke mně.

„Za hodinu je večeře.“

Přikývl jsem. Vzal tašku a šel k sobě.

Pokoj.

Postel, stůl, okno na Gorazdovu. Dole ulice, auta, chodci, kapky na skle z dopoledního deště.

Sedl jsem si na postel.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel jsem Tomův kontakt.

Prázdný chat. Jen jeho jméno nahoře.

Napsal jsem:

Neviděl jsi mě.

Pak jsem na to koukal.

Blbost.

Viděl.

Smazal jsem.

Napsal jsem:

Bylo to jinak, než si myslíš.

Smazal.

Napsal jsem:

Co jsi tam dělal.

Nechal jsem to chvíli stát.

Co jsi tam dělal, Tome.

Otázka, která mě zajímala nejvíc. Otázka, který jsem se bál nejvíc. Protože kdybych ji poslal a on odpověděl, už bych byl v jiné situaci. A já jsem celý den dělal všechno pro to, abych do jiné situace nevstoupil.

Svědek je horší než milenec.

Milenec odejde. Milenec se smaže. Milenec má funkci, čas, tělo, konec. Svědek zůstane v hlavě. A přesně ten mě celý den žral.

Tom byl svědek mě.

Já byl svědek jeho.

Smazal jsem větu.

Zamkl obrazovku.

Za oknem dole na ulici se rozsvítila Tančírna. Zelený neon bliknul, cuknul, pak se ustálil. Rozmazanej deštěm v mokrým skle.

Vzal jsem telefon ještě jednou.

Napsal jsem:

Tak.

Poslední pokus.

Smazal jsem i ten.

Strčil jsem telefon pod polštář a lehl si na záda.

Za oknem Gorazdova. Tančírna. Praha. Vltava za rohem. Na druhým břehu Smíchov, Vltavská ulice, indická restaurace RanGoli, dům, kam jsem se jednou šel podívat jen proto, abych věděl, kde bydlí. Čtvrtej schod od vrchu tam skřípe. Vím to. Jasně že to vím. Jsem normální.

Tam někde Tom.

Tomův pohled ve dveřích kuřárny.

Oba jsme byli svědci.

Otázka je, co s tím uděláme.

Nebo přesněji: jestli s tím vůbec něco uděláme.

Zatím jsem napsal asi dvacet zpráv a smazal všechny.

Tom možná taky. Nebo ne. Možná sedí na druhým břehu a nedělá nic. Možná má telefon obrazovkou dolů a myslí si, že tím ovládá svět. Možná si jenom neumí přiznat, že píše v hlavě stejně jako já.

Ten obraz mě zasáhl víc než všechno ostatní ten den.

Smazané věty.

Na obou stranách Vltavy.

Možná je to tak správně. Možná ještě není čas na věty.

Nebo jsou smazané věty jediná forma komunikace, kterou teď máme.

Otočil jsem se na bok.

Tančírna svítila.

Zavřel jsem oči.