1 FONTÁNA (ZÁVĚR)

Pod jedním z mnoha klenutých můstků stál Pavel a tiše naslouchal.

Tiše proto, že ho to zbavilo slov, ne snad proto, že by neměl co říct.

Voda pod nimi dělala drobný šum, který se nedal chytit do věty. Kapky se odrážely od kamena a znělo to jako něco, co už kdysi slyšel, jen si nemohl vzpomenout kde. V Central Parku se zvuky nikdy úplně neztratí, jen se přelévají z místa na místo. Tady pod mostem se všechno vracelo tlumené, potažené šedým filtrem, jako stará kazeta.

Stáli s Ann naproti sobě. Ne blízko, a přesto se Pavel cítil, jako by mu stála v hrudi. Vzduch byl chladný, lezl do rukávů, do šíje, i do té nejjemnější kůže pod čelistí. Pavel se v mysli dožadoval odpovědí, ale nedostával žádnou. Jen slyšel, jak se mu v hlavě opakují stejné otázky v různých tóninách.

Kdy se to stalo. Kdy se jim to celé rozlomilo. Jestli to vůbec někdy drželo pohromadě?

Najednou byly všechny společné touhy pryč. Najednou tu nestál vynikající zpěvák, najednou tu nebyl žádný opravdový umělec a vyhlídka na společný život. Jako by se to všechno zmenšilo do bezvýznamné rekvizity, kterou někdo odloží do skladu. Milovat v tu chvíli bylo málo. Bylo to slovo, které se nedalo použít jako náplast, protože se pod ním pořád hýbala rána.

Společná cesta do New Yorku byla jejich smuteční, ne svatební.

Pavel to najednou viděl jasně: oni sem nepřijeli začít, oni sem přijeli potvrdit konec. Ne toho města. Sebe. Náhle se ukázalo, že žít svůj vlastní život je důležitější než se obětovat pro druhého. Proč sám sebe zavírat do klece.

A přitom Pavel měl pocit, že tu klec nikdy nezamkl on sám. Že jen jednou přivřel dvířka a pak už je neotevřel.

Ann se nadechla a Pavel poznal ten nádech. Ne jako začátek hádky.

Jako začátek řezu. V jejím hlasu nebyla hysterie, spíš únava, která už nechce dělat kompromisy. Říkala věci, které si člověk chová v ústech dlouho, než je vypustí. A když je vypustí, je to nevratné.

„Já jsem si uvědomila, že nejsi můj bratr. Nezlob se. Nevím proč, ale – z nějakého malicherného důvodu jsem ho v tobě náhle viděla. V tvých gestech, v tom jak mluvíš. A konec konců, i v tom, jak zpíváš.“

Pavel měl pocit, že mu někdo vyrval žebra a přitom se tvářil, že ho jen hladí. Neřekla to krutě. O to to bylo horší. Mířila zcela jasně do srdce.

A Pavel najednou nevěděl, jestli se má bránit, nebo se omluvit za něco, co není jeho. Proč Pavlův život nebyl jeho vlastní. Bylo jeho tělo prázdné, snad aby pojímalo lidské osudy. Byl naplněn svou duší, anebo to nebylo pro svět podstatné.

„Z mé strany to nebyla láska, ani nemohla být, jen jsem se hloupě domnívala, že to láska je! Ty nejsi Filip! Ty nejsi můj bratr!“

Ta jména zněla pod mostem jako kameny. Filip. Bratr. Láska. Každé slovo spadlo a zůstalo ležet. Ann bloudila kolem křehkých slov jako kolem hrobů, u kterých se neví, jestli na ně položit kytku, nebo je obejít. Pavel si byl jistý, že už nikdy nenalezne klid, protože ji slyšel dobře, a ačkoliv nechtěl znát víc, naslouchal dál. Voda šuměla pod nimi a její šum to neodnesl.

Mrzne mi na ruce

Mrzne i tobě

Až všechno přebolí

Už budem v hrobě

Slova jsou vyřčena

Nenašla spásu

Už se nepovede

Uniknout času

Ta slova neměnil. Neodvažoval se jich dotknout ani v hlavě. Byla to Filipova píseň, která mu teď obmotala krk a zároveň ho držela na nohách. Její hlas nebyl přednes. Byl to výdech z místa, odkud se už nedá ustoupit.

Tohle byl poslední den jejich známosti a v něm vše: od sladkého pokušení, bezelstných snů, smíchu a zoufalého pláče sestry za smrt svého bratra, po nedefinovatelný zločin, který byl spáchán osudem na Pavlovi. Pavel cítil, jak se mu v těle vrství cizí životy, jak se mu přisávají na nervy, jak mu berou barvu. Žil za životy jiných lidí, za neznámé vojáky, za předčasně ukončené životy, které nepoznaly strach. Všechen ten strach se ukládal v něm, jako by byl zásobník. A komu na tom záleželo. A vlastně: věděl o tom vůbec někdo. Věděl o tom Pavel. Tedy dopředu.

Za modrým oparem

dál půjdem denní tmou

padáme padáme

klesáme v kolenou

Filipova slova mu udělala v prostoru mostu druhý most. Ten, po kterém se nechodí, jen se z něj padá. Pavel měl chuť něco říct, třeba jediné: zůstaň. Nebo: promiň. Nebo: já nevím. Jenže všechna ta slova byla malá a špinavá, když proti nim stál její klid.

Ann se Pavlovi rozplynula přímo před očima. Ne jako kouzlo. Prostě se otočila a odešla, a s každým krokem bylo její tělo méně jeho.

Odešla a nechala ho napospas jeho osudu. V jejím rozhodnutí bylo objevování svého života. Zanechala za sebou stín minulosti, který už jí nepatřil. Pavel ji vnímal už jen jako pohyb mezi kmeny a sloupky zábradlí, jako přechod mezi světlem a tmou.

A Pavel? Kde je on.

Slyšel vzdalující se kroky: Tip tap, tip tap, tip tip.

Tip.

V tom posledním „tip“ byl konec. Jako kdyby se odpojil kabel. Pavel stál, ale uvnitř se mu něco sesunulo ke dnu, kde to bude dlouho ležet.

Fontána nabízela krásný pohled. Z hadí hlavy stříkal pramen průzračné vody, blýskal se k radosti, k zármutku, ke strachu, k milosti a soucitu. Ta voda měla v sobě cosi nebesky povýšeného: teče pořád, i když se ti rozpadá život. Pavel se k ní naklonil a svlažil zbědované rty.

Tady není žádná povinnost.