2 MAGNUM
Pavel šel Central Parkem jistý v kroku, míjel lidi a nevšímal si jich.
Šel rovně za nosem, jako když si člověk na čelo přilepí šipku a pak už jen poslouchá, kam ho táhne. Přesto se mu do bubínků prořezávaly jednotlivé věty jako střepy. Ne celé rozhovory, jen úlomky: smích bez kontextu, cizí jméno, úpěnlivé „wait“, nadávka, něco o počasí. Pomalu se prořízly dovnitř a rozpustily se v závitech, jako kdyby mu někdo naléval do hlavy přepálený cukr.
Myslel na to, že myslí. Potřeboval myslet na sebe, koncentrovat se na sebe a své prožitky, aby se mu svět nerozjel do stran. A přitom ho v tu chvíli maximálně zaměstnával jeho dech. Slyšel ho zevnitř, jako by měl zalehlé uši, duté šumění, nádech i výdech se mu vracel zpátky, příliš nahlas. Občas se díky těm střepům hlasů tlak s okolím vyrovnával, jako když se v uších na chvíli otevře průchod. Ale hned se to zase zavřelo a zůstal jen on, jeho plíce a ten příliš jistý krok.
Jeho jistota mohla leckoho vyděsit. Ne protože by vypadal nebezpečně. Protože v jeho těle nebyla žádná omluva. Šel jako blázen rovnou za nosem, díval se nahoru, sledoval špičky budov nad parkem, ty ostré řezy do nebe, co vypadají jako zuby. Když do někoho narazil, nebylo to vzdorovité.
Bylo to dětinské. Jako dítě se ani neomluvil. Jak by mohl, nevnímal.
Ani na okamžik se neprobudil. Jen se odrazil a šel dál, jako kdyby měl nastavený autopilot a jeho duše zůstala někde za ním na lavičce.
Obraz města byl pro něj až příliš ostrý. Byl mimo z toho, jak se probíhající okamžik projasnil. Bylo to, jako kdyby si po dlouhé době nasadil dioptrické brýle a najednou viděl každou hranu, každý pór. Závrať z reality. Bylo po bouřce, svítilo slunce, z mraků se ještě sypal déšť tak lehce, že to vypadalo jako omyl. A Pavel najednou uviděl duhu. Úplně neznatelnou mezi stromy. Pastelové barvy, skoro dětské. Něco, co by v tomhle momentě neočekával.
Ta duha byla úplně protikladná vůči jeho vlastnímu prožitku. Jako by mu někdo v nejhorším okamžiku pustil pohádku. Pavel se zastavil.
A v té pauze se mu do hlavy vlomil cizí dialog. Ne vzpomínka, spíš naladění na jiný kanál, který mu přejel přes mozek.
„Jeffe, kam jdeš?“
„Že tě to v tuhle chvíli vůbec zajímá? Zajímalo tě to někdy?“
„Kdy se vrátíš?“
„Jdu do Siné.“
Mary Guibert zůstala stát. Viděla, jak její syn odchází, jeho záda jí zmizela z dohledu. Chvíli ji uklidnilo ujištění, že jde do Siné. Jako když si matka přitiskne dlaň na hrudník a řekne si: dobrý, má adresu. Jenže pak se z toho směru náhle objevil Pavel. A Mary se v tom okamžiku zlomila. V očích jí zůstal jen nezměrný strach a za chvíli se naplnily zoufalstvím. Smrt syna jako předobraz skutečnosti. Rozbrečela se, zakryla si obličej rukama, jako by tím mohla zakrýt i čas.
Pavel sešel z cesty. Chytil se stromu a pomalu se svezl k jeho kořenům. Bylo to tak jednoduché: ruce na kůře, kolena do hlíny, tělo najednou těžší než myšlenka. Přepadla ho náhlá bolest. Stál uprostřed New Yorku jen jako člověk, bytost sama o sobě, nic víc. Bez rolí, bez jmenovek, bez příběhů, které se dají vyprávět. Nedokázal unést váhu své vlastní zodpovědnosti.
Začal se dávit. Mělký dech nestačil zásobovat tělo vůlí k životu.
Rukama se opíral o kořeny stromu, byl na kolenou. Bylo mu zcela jedno, jestli si umaže kalhoty. Bezpředmětné bylo, jestli ho někdo vidí. Nedůležité bylo cokoliv ostatního. Právě umíral.
„Nech toho!“ uštědřila si výtku Mary.
Byl to přízrak, co viděla? Proč se jí zmocnilo neblahé tušení a zapochybovala o životě vlastního syna? Proč je pro matku tak těžké přežít vlastní dítě? Podívala se na hodinky.
„Pro koho se zastavil čas?“
Pavel náhle viděl neostře. Celý se třásl a z posledních sil se držel kořenů. Měl pocit, že strom je jediná věc, která tu není jeho. Že kořeny nejsou jeho problém. A přesto na ně šel se vší silou, jako kdyby je mohl přinutit dělat něco za něj.
„Beru vám sílu, seschněte, vy tvrdé kořeny! Zpráchnivějte, můj čas ještě nenadešel, to váš ano!“
Ta věta mu vyšla z úst jako zaklínadlo, jako útok na svět, který se tváří, že je pevný. A v tu chvíli, jako by ho někdo kopl do břicha, zvedl se do vzduchu, ale ruce zůstaly přikované ke kořenům. Tělo se mu vzepjalo, hrdlo se otevřelo a z útrob se vyřinul proud průzračné čisté vody. Voda z něj tryskala, třpytila se zlatě v jasném slunečném dni. Byla to voda, která neměla v jeho těle co dělat. A přesto tekla, proudem, bez studu.
Pavel vnímal kolem sebe spoustu lidí. Piknikovali. Smáli se. Jedli sendviče. Zem se otřásla a Pavel slyšel zvuk projíždějícího metra, hluboký a vzdálený, jako kdyby jel pod jeho hrudní kostí. Nebe se náhle zatáhlo ocelovými mraky. Začaly pršet kovové šupiny. Pavel si to představoval tak jasně, až mu to znělo v zubech.
A znovu se nadnesl do vzduchu. Znovu se vyzvracel. Tentokrát se díval do krvavých skvrn. Tentokrát to byla krev.
Všechno bylo extrémní světlo. Jako na operačním sále. Jako ve snu, kde se už nic nedá schovat. A v tom světle stál kluk a usmíval se na něj.
Měl zuby od krve.
„Já jsem Filip Venclík.“
„Ty jsi kdo?“ zeptal se ho Filip.
Pavel otevřel pusu, ale odpověď nikde. Jako kdyby jeho jméno bylo příliš těžké a zůstalo ležet někde v kapse kabátu, v jiné kapitole.
„Já? Já jsem…“ Pavel nenašel odpověď.
Filip Venclík se začal smát. Smích měl ostrý, lehce dětský, a přesto v něm byla krutost. A pak, jedním kopnutím do hlavy, Pavlovo tělo uvadlo.
Na místě. Bez života. Přestal dýchat.
Byl jeho život opravdu spojen s osudem Jeffa Buckleyho? Koho v ten moment viděl naposledy? Hlavou mu projel nůž agresivní hudby, dva páry mladistvých očí, dvoje usměvavé rty. Jedny mrtvé a druhé živé. Ten rozdíl byl jediná věc, kterou v té chvíli dokázal rozeznat.
A pak se to celé přepnulo. Lilo jako z konve. V parku nikdo nebyl. Pod stromem ležel Pavel bez dechu jako mrtvý. Déšť mu bubnoval do vlasů a stékal mu do uší. Voda mu tekla po tváři tak, že by člověk nepoznal, co je déšť a co je pláč. Ležel a nic. Jen trochu zahýbal prsty, když k němu přiběhl pes.
„Jonáši!“ ozvalo se z dálky.
Pes zaštěkal. Mokré packy mu klouzaly po hlíně, čenich strkal Pavlovido dlaně, jako by mu chtěl dát zprávu, kterou člověk musí přijmout tělem, ne rozumem.
Tady život neskončil.