I Návrat do Umagu

Psal se rok 2007 a v pravé poledne u pobřeží Umagu zakotvil Benátský princ. Z paluby to vypadalo, jako by město bylo jen proužek kamene a soli přilepený k moři, ale jakmile Stano sestoupil po schodech dolů, ucítil to hned: bura mu vleze pod kůži, nacpe se mu do nosu a stáhne mu tvář do ostražitějšího výrazu. Ptáci ještě dosedávali na kamennou zídku a peří jim cukalo ve větru, když šel po přístavních schodech dolů s kšiltovkou naraženou do čela. Po nábřeží projížděla auta, přes cestu pobíhalo pár turistů s kufry, kdesi se ozvaly kolečka po dlažbě, ale co. Tady v Umagu se život nezastaví pro jednoho turistu, ani pro loď, která si dovolila připlout v pravé poledne. Stano se v poklidu sešel až k silnici, rozhlédl se a natáhl svěží bura do svých nozder, jako by tím vyplňoval prázdné místo, které mu zbylo v hrudi. Přivítal se tak s městem, které důvěrně znal, a přitom se mu v zádech pohnula ta tenká, nepříjemná nit neklidu: nikdo pro něj nepřišel. Nezpravil nikoho o svém příjezdu. Připomínalo mu to tajnou návštěvu vlastního života. Jenže s každou vlnou, která omyla pobřeží a zasyčela o kámen, neklid slábl, jako by moře umělo vytírat stopy.

Měl padnoucí džísku, lehká kapuce trika mu ve větru vlála jako vlajka něčeho, co nechce pojmenovat, mikinu hozenou volně přes ruku a kšiltovku do čela; ta kšiltovka s ním procestovala pěkný kus světa a zajišťovala mu příjemný pocit, že když si ji přitáhne níž, nikoho nezajímá, kdo je a odkud. Když mu vítr kšilt nadzvedl, sáhl automaticky nahoru, palcem zatlačil látku zpátky na čelo. Ještě chvíli stál a díval se do dálky na vodu, která se tvářila klidně jen proto, že jí nikdo nenaslouchal. Kočičí dům stojí, pomyslel si.

Má ještě obvodové zdi, střechu a okenice. Ta věta v něm zněla skoro jako modlitba, jenže bez Boha, jen s omítkou a šrouby. Voda mu šuměla u ušía z přístavu táhlo železo, sůl, rybina, trocha nafty. Umag se ukládá k zimnímu spánku, napadlo ho, a hned potom: jako by nic mezi tím létem a zimou nebylo. Jako by město nemělo přechodové období, jen dvě polohy. Posledních pár turistů rozhodně nemění zvyklosti tohoto místa, sezóna je u konce. A Stano už delší dobu touží po klidu tak, že se mu klid plete se ztichnutím vlastních myšlenek. Je tu správně, ujistil se, i když to v jeho hlavě nezní jako jistota, spíš jako pokyn.

Šel dál přístavem, měl to kousek, krok za krokem, dlaně v kapsách, ramena trochu zvednutá proti větru. Nikdo na něj nemával, žádné volání, žádné: „Kde jsi byl?“ Jen každodenní zvuky: plechová vrata někde bouchnou, dítě na druhé straně ulice zakřičí, turisté si přehazují slova v jazycích, které se nedají uchopit. A přece se v tom všem poznával, jako když člověk po letech otevře skříň a pozná její zatuchlou vůni. V jednu chvíli zahlédl reklamní válec. Vítr z něj rval kus plakátu, papír se třepotal a vlál jako kůže. Lili má koncert v Novigradu. Ten nápis se mu zapíchl do očí, i když se snažil dívat jinam. Vítr mu znovu nadzvedl kšilt, a tak si ho přidržel, jako by přidržoval i tu myšlenku, aby mu neuletěla příliš daleko.

Přes polední světlo bylo všechno ostré a trochu bez milosti. Na fasádách domů se leskly okenní tabule, světlo se od nich odráželo tak prudce, až musel mhouřit oči. Slyšel vlastní kroky a mezi nimi krátké pauzy, kdy mu v hlavě běželo, co všechno se může pokazit, když člověk přijde neohlášený. Zvlášť sem. Zvlášť k nim. Přitom ho hřálo, že nikomu nic nedluží vysvětlením. Aspoň teď ne. Aspoň ne hned.

Gloria nevěřila svým vlastním očím. Stála před Vilou Prepotentan a rukou si stínila proti ostrému světlu, jako by se bála, že ji realita oslepí. Ano, je to on. Dlouho Stana neviděla, a když se k ní otočil, měla na chvíli pocit, že se jí vrací nějaký starý obraz, který už byl dávno vybledlý, a najednou je zase sytý. Vypadalo to, že se v něm nic zásadního nezměnilo a zároveň všechno. Kšiltovka, džíska, ten způsob, jak se rozhlíží, jako by si mapoval únikové cesty. A ty oči, co se snaží působit klidně. Celestýna nebyla dlouho tak radostná. Vyšla ze dveří rychleji, než by se od ní čekalo, a její hlas se roztřásl něčím, co u ní skoro neexistovalo: měkkostí. Gloria shledala, že Celestýně z očí vyšlehly jiskry radosti, neviděla je v nich velmi dlouho, skoro jako by oči té ženy normálně uměly jen kontrolovat a počítat. Objímala Stana a nahlas se smála, až se jí zaleskly zuby, a přitom ho stiskla tak pevně, jako by si ho potřebovala přivlastnit, než jí zase zmizí.

Stano měl v tom objetí na chvíli pocit, že se mu hrudník uvolnil. Celestýna voněla po něčem čistém, možná po aviváži, možná po levanduli, a zároveň po domě, kde se pořád něco řeší. Gloria se držela o krok stranou, ale i ona se usmála, ten úsměv byl spíš reflex než emoce, přesto byl opravdový. „Tak ty,“ řekla pohledem, aniž by to vyslovila. A Stano to vnímal a stihl si v hlavě poznamenat, že v Umagu se věci říkají očima častěji než slovy.

Se soumrakem se ochladilo. Stano zavřel okno svého pokoje a na chvíli přitiskl čelo na studené sklo. Ještě chvíli vyhlížel na moře, jenže tma postupovala rychle, hladina se měnila v jednu velkou černou plochu, která nic nevrací. Šel spát dřív, než by čekal, a přesto mu chvíli trvalo, než usnul.

V tom domě se totiž nikdy úplně nespí. Dům dýchá, praská, schody skřípou, a člověk má pocit, že ho poslouchá i omítka. Když přijíždělo auto k Vile Prepotentan, světla skrz záclony vyčarovala na zdech stíny, krátké pruhy, které se posouvaly, jako když někdo listuje cizím deníkem. Stano byl už myslí tady, v tom tichu mezi událostmi, ale zároveň ho to světlo přitáhlo zpátky. Auto zastavilo před domem. Vystoupila z něj starší žena, za všech okolností upravená, i když byla noc a vzduch byl slaný a chladný. Její vlasy držely tvar, kabát seděl, boty se dotkly země s jistotou. Ruth je doma.

Ráno se dole v kuchyni dohadovala Celestýna s Ruth o úpravách, které je nutné udělat na Vile Prepotentan. Slova lítala přes stůl jako příbory. Celestýna si mlela svou, Ruth odpovídala klidněji, ale o to ostřeji, každá slabika měla hranu. Gloria seděla v rohu a dojídala snídani. V jedné ruce držela vidličku, druhou si podepřela bradu, jako by ji to celé nudilo a bavilo zároveň. Stano se na ni od dveří podíval. Gloria jen zakroutila očima, odložila prázdný talíř do dřezu a pustila vodu tak, aby bylo slyšet, že se do toho nehodlá míchat. Stano otevřel lednici, vyndal džus, sklo džbánku bylo studené. Ruth po něm šlehla očima, takovým tím pohledem, který člověku řekne: vidím tě, ale neznamená to, že tě vítám.

„Dobré ráno,“ řekla příkře, jako by se s ním přivítala a zároveň ho upozornila, že přivítání má svoje hranice.

Stano přikývl. Nechtěl z toho dělat nic většího, ale vnitřně se mu stáhlo hrdlo, protože Ruth uměla člověka zmenšit jednou větou. Celestýna se nenechala vyrušit a pokračovala v tirádě o oknech, o prasklinách, o tom, jak něco musí být podle ní, jinak to není. Stano si nalil džus a opřel se o linku, poslouchal na půl ucha, půl myšlenky měl úplně jinde.

„Ale prosím tě, to je pořád dokola. Jak chce Celestýna podnikat, když nemá ráda lidi?“ Gloria si upravovala nehty a mluvila, jako by komentovala počasí.

„A co jako dělá?“ zeptal se jí Stano. Znělo to neutrálně, ale zajímalo ho to víc, než by přiznal.

„Leze hostům do apartmánu, vytáhne jim televizi ze zásuvky.“

Stano se zasmál. Ten smích byl krátký, skoro bez zvuku, ale aspoň něco v něm povolilo.

„Mně už to k smíchu ani nepřijde,“ řekla Gloria a pokračovala lakováním nehtů na noze. Ten lak měl barvu, která se tvářila jako nevinná, ale byla to past. „A co že jsi dorazil?“ Nechtěla se rozčilovat, a tak se tvářila, že se jen ptá.

Stano si všiml, že Ruth v kuchyni ztichla, jen aby slyšela odpověď. Celestýna se tvářila, že jí to nezajímá, ale i ona čekala. Stano polkl a měl pocit, že je tam v přístěnku najednou pro oba méně vzduchu.

„Jen tak,“ řekl nakonec, protože někdy je „jen tak“ nejbezpečnější lež.

A pak dodal v duchu: kvůli tomu plakátu, kvůli tomu jménu, co mi pořád někde vlaje před očima.

Na náměstí Trg Slobode stavěli pódium, pro letošek asi naposledy. Kovové tyče cinkaly, chlapi v montérkách se pohybovali pomalu, jako by měli v těle stejnou ospalost jako město. Umago Blues už sice bylo, ale Gloria měla pro jednou zase pravdu, pomyslel si. Zdá se, že Lili nepřijede do Chorvatska sama. Ta myšlenka mu v hlavě udělala prázdnou díru, do které padaly další. Ethan O’Toole v Umagu. Nevěděl, jestli ho dráždí víc to jméno, nebo to, jak samozřejmě zní v tomhle malém městě. Stano chvíli stál a pozoroval racky. Kroužili nad náměstím, jako by čekali na odpadky z pódia, a přitom to byla jen stavba.

Vítr mu strčil do tváře studenou dlaň. Stano si vytáhl z kapsy ruce, promnul prsty, jako by tím mohl promnout i to, co mu drhne v hlavě. Připadal si, že stojí uprostřed vlastního příchodu a zároveň uprostřed něčeho, co už dávno běží bez něj. Lidi kolem něj se míjeli, nikdo ho nepoznával, a přitom měl pocit, že ho poznává každý kout.

Do pozdního odpoledne se nepohnul z místa, teď hlídal opřené kolo. Valerian si totiž zaběhl do trafiky na náměstí koupit tabák, aby si mohl ubalit cigaretu. Stano se opřel o zeď, kolo vedle něj vrzalo v poryvech větru a jeho řídítka se vždycky o centimetr pohnula, jako by se chtěla rozjet sama.

„Dáš si, bratránku?“ nabídl mu Valerian, když se vrátil, a už si s prsty šikovně motal papírek, tabák, filtr, jako by dělal něco důležitého a jemného.

Stano zakroutil hlavou. Nechtěl kouřit, ne teď. V tu chvíli by mu kouř připomněl moc věcí najednou. Stejně ho ale ucítil. Cigareta zasyčela, Valerian si potáhl, vyfoukl proud do strany a dým se roztrhl ve větru jako cáry něčeho starého.

Proč se s ním Valerian chtěl vůbec sejít? Jenom proto, aby mu řekl, že jediné, co mu schází k životu, je žena? Stano si představil ten rozhovor ještě dřív, než se stal: Valerianův tón, ta směs jistoty a zkušenosti, jakou mají lidé, kteří si myslí, že jejich život je návod. Valerian má za sebou jedno manželství v Itálii. Stano to věděl, a zároveň nevěděl nic o tom, co se tam doopravdy dělo. Vítr trhal plakát z reklamního válce, snad aby Stano nezapomněl, proč tu v Umagu také je. Ten papír mu to stále připomínal, i když se díval jinam. Jako by mu město schválně nastavovalo zrcadla.

Valerian mluvil o všem možném, o lidech, co se tu ukázali a zase zmizeli, o sezóně, o tom, jak se mění ceny. Stano přikyvoval, občas se zasmál, ale uvnitř byl pořád ve stejném bodě. V bodě, kde si člověk říká, že klid je jen jiný název pro čekání.

Když se vracel do Vily Prepotentan, stmívalo se. Ulice už byly prázdnější, obchody zavíraly, světla se rozsvěcela dřív, než by bylo potřeba, aby se zahnal pocit, že je město náhle moc velké. Celestýna seděla ve svém přijímacím pokoji, na stole jí svítila lampička a dělala okolo ní kruh světla, mimo který byla tma. V ruce držela mikrofon a tiše do něj povídala, co se jí dnes vše přihodilo. Bylo to komické a zároveň děsivé, ta její potřeba někomu říkat svůj den, i kdyby tím někým měl být jen kovový předmět. Stano ji chvíli pozoroval. Celestýna mluvila se stejnou vážností, jako kdyby jí někdo naslouchal na druhém konci světa. Pak už vyběhl schody do domu, rychleji, než by bylo nutné, jako by chtěl uniknout hlasu, který mu připomíná, že tady se nic nezapomíná.

Vylezl oknem na střechu, aby si provětral hlavu. Okno šlo ztuha, rám zaskřípal, studený vzduch mu hned vrazil do plic. Vítr od moře vždycky osvěží. Někdy až moc. Chvilku pozoroval Valeriana oknem, jak si hraje na notebooku biliár, obrazovka mu svítila do obličeje jako akvárium.

Valerian kliknul, koule se rozběhly, zvuk byl tlumený, ale i tak dráždivě pravidelný. Teprve pak si Stano všiml, že v koutku střechy sedí na bobku Gloria a kouří cigaretu. Plamen zapalovače jí na vteřinu osvítil tvář, oči jí zůstaly v šeru.

„Ty jsi tady taky?“ řekl Stano, aniž by to znělo jako otázka.

Gloria jen vyfoukla kouř a pokrčila rameny. „Kde jinde.“ Popel jí padal na tašky a vítr ho hned bral pryč.

Chvíli ještě bloumal po střeše. Tašky byly studené, pod podrážkami trochu klouzaly, člověk musel dávat pozor, aby neudělal chybu, která by byla slyšet v celém domě. A přesto mu bylo, jako by chyby dělal pořád, jen nejsou slyšet. Pak zalezl taky. Nebylo mu dobře. Nebylo mu fyzicky špatně, spíš se mu v těle rozlévalo něco těžkého, co nemá název. V posteli se dlouho převaloval, poslouchal vítr, poslouchal vlastní dech a myslel na to, jak se některé věci vrací i bez pozvánky.

„Je snídaně!!!“ Celestýna stála pod točitými schody a čekala na odpověď, jako by bez ní nemohla začít den. Stano se unaveně zvedl v posteli, sáhl po kšiltovce, pak si to rozmyslel, nechal ji ležet. Jeho hlava byla těžká, oči pálily.

„Už jdu!“ zavolal nazpět, a to Celestýnu uklidnilo. Po několika minutách se Stano došoural do kuchyně. Dřevo pod nohama zavrzalo, jakmile se objevil, jako by dům hlásil jeho přítomnost. Celestýna měla již vše nachystané, všichni seděli za stolem a snídali. Ruth seděla rovně, Gloria vypadala, že se sem ani nedostavila celá, Valerian něco žvýkal a díval se mimo.

„Je to tak jednoduché, nemít děti,“ prohodila jízlivě Celestýna na Stanovu adresu.

Stana to poněkud zarazilo. Ta věta byla jako špendlík, který vám někdo zapíchne do prstu a pak se tváří, že nic. Popřál všem dobrou chuť, aby se měl čeho chytit, a odešel do společenské místnosti dřív, než by se mu ve tváři ukázalo něco, co nechce ukazovat. Vzal si hrnek, položil ho na stolek u gauče a přikryl se dekou, co ležela složená opodál na křesle. Usrkl kakao a zakousl croissant, suchý na okraji, sladký uprostřed, jako většina věcí v tom domě.

Na stěně visel obraz, který Stano neznal. Nebýval tu dřív. Muž, téměř jako anděl, leží na pohovce nahý. Malba byla uhlazená a zároveň neklidná, tělo mělo klid, ale v tom klidu byla výčitka. Stano se na obraz díval tak dlouho, až ho začaly bolet oči, a přitom nemohl odtrhnout pohled. Nahota ho nešokovala, spíš ta samozřejmost, že někdo může ležet a být, jen být, bez toho, aby něco vysvětloval.

„Je tu od doby, co si to tady na sezónu pronajala ta Češka. Klidně si tu zemřela,“ řekla Gloria, když vstoupila do pokoje.

Stano se díval dál na obraz. „Klidně,“ zopakoval v duchu a to slovo se mu zakouslo do jazyka. V tom domě se totiž nic neděje klidně, ani když se to tak popíše.

Později stál v soláriu zavěšený za ruce. Světlo bylo tvrdé, umělé, pálilo přes zavřená víčka, brýle na očích mu tlačily do kořene nosu. Oproti ostatním byl stále bledý, ta bledost byla jako přiznání. A najednou se rozplakal. Ne nejdřív slzami, ale tím skřehotavým pláčem v ústech, co člověk spolyká, když ho někdo sleduje. Zachytil ten zvuk mezi zuby, nechtěl nic prozradit. Nechtěl prozradit, že někde hluboko v něm leží věta, kterou si nepřeje slyšet nahlas: že nikdy nebude mít děti. Komu je co do toho.

Když pak radil architektovi, jak umístit panely, na které se budou instalovat jeho fotografie, snažil se mluvit věcně. Ukazoval rukou, měřil vzdálenosti, poslouchal návrhy. Dřevo panelů vonělo čerstvě, šrouby se leskly. Stano měl rád tenhle druh práce: přesnost, věci, které se dají posunout o centimetr a hned je vidět rozdíl. Všiml si, že opodál si na schodech hraje s dětmi Korejec. Je to možné? Ten profil, ten způsob, jak drží fotoaparát, jak se směje a přitom je pořád trochu stranou. Stano ztuhl. Hyun Wook Park v Umagu? Nevěřil. V hlavě mu to udělalo prasklinu, jako když vám v ruce praskne sklenice a vy pořád držíte její tvar.

„Parku?“ volal na něj Stano již z dálky. Hlas mu ve větru trochu utekl, jako by ho bura schválně odnášela pryč.

Muž ho ale neslyšel, v poklidu si hrál s dětmi a fotil se s nimi. Děti kolem něj pobíhaly, smály se, držely ho za rukáv, jako by byl jejich. Park se naklonil, něco jim ukazoval, pak zmáčkl spoušť a udělal další fotku. Ten zvuk byl drobný, ale Stano ho slyšel až k sobě, možná si ho domyslel.

„Parku, jsi to ty?“ zvolal Stano znovu a přidal do kroku. Cítil, jak mu srdce bouchá, i když to je jen člověk, jen známá tvář, jen jméno. Ale někdy je jméno víc než člověk.

Muž se otočil a podíval se na Stana. V tom pohledu bylo překvapení, ale i radost, která se nedá úplně skrýt, i kdyby člověk chtěl.

„Stano Murin a v Umagu?! Jaké překvapení!“ Hyun Wook Park se usmál, vytáhl cigaretu, zapálil si a první potáhnutí vydechl stranou, aby to nešlo dětem do obličeje. Dým se rozpadl ve větru. Parkovi se na vteřinu zúžily oči, jak se díval na Stana, jako by si ho skládal z částí, které si pamatoval. „Myslel jsem, že cestuješ po světě.“

Stano se krátce zasmál, ale znělo to dutě. „Taky jsem si to myslel,“ chtěl říct, jenže neřekl. Místo toho jen stál, díval se na Parka a měl pocit, že Umag si s ním ten den hraje: přivede mu do cesty plakát, přivede mu do cesty člověka, přivede mu do cesty vlastní minulost ve dvou různých tvarech.

A zatím bura dál fouká, moře dál omílá pobřeží a město se tváří, že tohle všechno je úplně normální.