10 KERAD
Bylo pozdně letní odpoledne. Takové to světlo, co už není mladé, ale ještě se nechce přiznat k večeru. Pavel seděl na polorozpadlé terásce zahradního domku, prkna pod ním trochu pružila a vrzala, jako by se pokaždé ptala, jestli tohle ještě pořád unese. Měl krásný výhled na město. New York se pod ním rozprostíral jako něco živého: vzdálené sirény, hluboké hučení dopravy, občasné zatroubení, krátký smích, který sem dolehl přes ploty a střechy, a do toho šum, co nikdy nepřestane, ani když se člověk rozhodne neposlouchat. Nikdy si nedokázal tu zvukovou kulisu představit. Teprve teď si ji mohl vychutnat v plném znění. Bylo to, jako by poslouchal Novosvětskou symfonii, jen bez partitury a bez dirigenta. Jen město, co se vede samo.
Vzpomněl si na domov. Přišlo to náhle, bez varování, jako když se ti v ústech objeví chuť něčeho, co jsi dávno nejedl. Domov nebyl obraz, spíš dotek: rohož u dveří, šátek, buchty, ten specifický pach chodby, kde se drží vlhko i v létě.
„Ale já už přeci žádný nemám,“ řekl nahlas, aby to slyšel aspoň někdo, třeba ta zeď za jeho zády. Povzdechl si a zapálil cigaretu. Plamen mu na okamžik ozářil tvář. Popel odklepával do popelníku, který ležel na zemi. Byl starý, někde z výprodeje, a měl v sobě už několik vrstev cizího dne. Pavel se opřel o stěnu domku a ještě se ujistil, jestli se s ním nevyvrátí. Chvíli zatlačil ramenem, jako by testoval pevnost světa. Bylo to trochu směšné. A přesto potřebné.
Z branky dole ve tmě se vyhoupnul N26. Vynořil se, jako se vynořují lidé, kteří tu žijí tak dlouho, že už nepotřebují dělat hluk. Pavel ani nevěděl, proč se mu tak říká, a pochyboval o tom, že by se to kdy dozvěděl. Bral to jako fakt a moc se tím nezabýval. V tomhle městě se tolik věcí bere jako fakt: přezdívky, mříže v oknech, cizí dech v metru, prázdnota v kapse.
N26 se vyšvihl po pár schodech, zastavil se u terásky a chvíli jen stál, jako by se taky díval na město, a pak se opřel o zábradlí. Ve stínu vypadal menší. Černý obrys s cigaretou v ruce, která ještě nebyla zapálená.
„Tak jak ses měl v práci?“ zeptal se. Řekl to jednoduše, tak, jako se ptají lidé, co vědí, že odpověď bude stejně vždycky trochu špatná.
„Jsem utahanej jako kotě. A Kerad pro mě dneska nedojel,“ řekl Pavel a hned mu došlo, že své přátele nezná ani jménem. Znělo to trapně, ale tady se trapnost nedrží dlouho. Zmizí v tom šumu.
A v tom se mu do hlavy vecpala matka. Ne jako vzpomínka s obrazem, spíš jako hlas. Ten hlas měl vždycky schopnost objevit se i v cizím městě, v cizím odpoledni, a udělat z něj kuchyňský výslech.
„Za kým jdeš?“ zeptala se ho máma.
„Ále, toho neznáš,“ odvětil Pavel v té představě automaticky, skoro bez emocí.
„To je zase nějakej umělec, co?“ rýpala dál.
„Jo, je,“ řekl Pavel a v té odpovědi už nebyl boj. Dávno se tím nezabýval. Matka ztratila nit, ale on cítil, jak se její dotěrnost stejně drží na kůži.
„Tak jak se jmenuje?“ pokračovala.
Pavel na to pokrčil rameny.
„Neznáš snad jeho jméno?“
„Říká se mu Tommy,“ vysvětlil stručně.
„Aha, takže to bude Tomáš!“ Tohle matka uměla. Vzít cizí věc a počeštit ji, aby jí byla blíž. Pavel se na ni v té představě podíval, i když nechtěl. Naznačil pohledem, co si myslí o těchto jejích úvahách. Pak se ta vzpomínka rozpadla jako pára od čaje.
„No, asi je zase někde na cestách,“ řekl Pavel do skutečného odpoledne, už zpátky na terásce. Zasnil se. Vzpomněl si, jak ho Kerad vezl v autě starosty města New York. Byla to absurdní scéna, která se mu v hlavě vždycky rozsvítila jako neon. Sedačka ho příjemně hřála, mohl si dát nohu přes nohu, a ze srandy kynul rukou na pozdrav lidem na ulici. Ti se na něj dívali, říkali si:
„Pozdravíme ho, bůh ví, kdo to je.“
A tomu se Pavel teď usmíval. Ten úsměv byl malý, ale opravdový. Jako když člověk na chvíli vyhraje v cizí hře jen tím, že se tváří, že patří na místo, kam nepatří.
„Čemu se směješ?“ zeptal se N26. Už měl v ruce zapalovač.
„Někdy mně ti přijde, že ačkoliv se mám blbě, můžu zažít neskonalý štěstí,“ řekl Pavel.
N26 to potěšilo. V tu chvíli si pomyslel, že je mu krásně. Zapálil si cigaretu a díval se spolu s Pavlem na město. Kouř jim šel do obličeje a vítr ho rozmazával do tenkých pruhů. Bylo v tom něco bratrského, i když se neznali pořádně. Taková ta krátká jednota mezi lidmi, co nemají nic pevného, a tak se opřou aspoň o společný výhled.
Za pár let si na tenhle okamžik vzpomene, napadlo Pavla. Ne jako věštba. Jako jistota, že některé chvíle se ukládají samy.
Pavel přemýšlel o těch chudých bohatých večeřích, co mu Kerad s otcovskou láskou servíroval. O tom, jak se staral o dobro svých nemajetných podnájemníků. Nebylo to dobročinné gesto pro publikum.
Byla to jeho rutina. Dát na stůl něco teplého, i když to bylo jenom z konzervy přeložené na talíř, aby to vypadalo jako jídlo. A ještě jedna věc: Kerad spal vždycky na židli. Vysvětloval to tím, že vleže by stejně neusnul, ale Pavel si byl jistý, že kdyby měl s kým lehnout do postele, že by si rád lehnul. Židle byla jen alibi. Trest i úkryt.
Takhle přenechal své místo na matraci Pavlovi. Pavel byl za to vděčný tak, že mu to bylo skoro trapné. Zachumlal se do ovčí deky a plakal štěstím.
To štěstí nebylo velké. Bylo to štěstí z tepla, z toho, že se může natáhnout, z toho, že někdo řekl: ty si lehni.
Kolikrát se v noci probudil a N26 vedle něho tiše spal. Vypadal trochu jako lesní skřítek z Trnkových filmů, obličej stažený do zvláštního klidu, a přitom se jakoby koukal před sebe i ve spánku. Pavel měl pocit, že má slabý dech a že srdce netluče. Musel se tímhle ujistit. Nahmatal prstem ten nejmenší pohyb, přiložil ucho k tichu, poslouchal, jestli svět ještě drží. A pak si zase v klidu lehnul. V tomhle byl Pavel slabší. Kerad byl silnější, pravda, byl starší o dva křížky, ale to nic neubíralo na jeho síle. Spíš naopak.
Měl v sobě jakousi pevnost, která nevypadala jako frajeřina.
Pavel byl přesvědčený, že Kerad před všemi něco tají. Pro něj Keradův pozitivní pohled na svět skrýval jakési tajemství. Ne to laciné tajemství, co se dá vyzradit po třetí sklence. Spíš něco, co se drží hluboko, aby člověk přežil.
A vždy ho znervózňovalo Keradovo:
„Příští měsíc jedu do Švýcar.“
Říkal to lehce, skoro jako vtip. Jako kdyby šlo o nákup. Jenže nikdy neodjel. Bylo vidět, že něco plánuje, ale nikdo neměl ponětí, co to je. A Pavel měl pocit, že něco není v pořádku. Ten pocit ho drásal zevnitř, i když se tvářil, že mu je to jedno. Vždycky se tak tvářil.
„N26, cítíš se sám?“ zeptal se Pavel najednou. Vypadlo to z něj, protože to téma viselo v jejich kouři.
„Ne, i když ano,“ odpověděl N26. Zvedl oči k městu, jako by tam někde byla ta správná odpověď napsaná na fasádě.
Ten den Kerad už nepřijel. Jako každé ráno oznámil svůj pravděpodobný odjezd do Švýcar, ale tentokrát ho opravdu uskutečnil. Pavel ho pak už nikdy neviděl. Nabyl dojmu, že zřejmě už nežije. Ten pocit v něm sílil, potichu, postupně. A jednou skutečně narazil na jeho jméno na internetu. Někdo ho tam úpěnlivě hledal. Nakonec zjistil, že je mrtvý. Ale dost možná to byl jiný Kerad. V tomhle světě mohou být i mrtví zaměnitelní.
„Kerad. To je jako Dárek,“ řekl N26 a vyfoukl kouř.
„To máme tedy Vánoce každý den,“ odpověděl Pavel.
Usmál se, ale hned si uvědomil svou vnitřní bolest. Úsměv mu zůstal na tváři jako špatně nalepená náplast. Pod ním to bolelo dál. A ta bolest měla jednu starou otázku, kterou se mu nechtělo pokládat, protože ji neuměl zodpovědět ani v rodném jazyce, natož tady:
Kde je vlastně jeho otec?