9 PARAZIT

Pavel seděl na zemi, opřený zády o spodní dvířka kuchyňské linky, a špatně se mu dýchalo. Vdechoval po malých dávkách, jako by vzduch byl drahý. Třásl se. Ne zimou, i když v domku bývalo věčně vlhko, ale horečkou, která mu šla z kostí a nutila ho skřípat zuby, aby mu nevypadly z hlavy myšlenky. Dlaně měl ledové a čelo horké. Když se zkusil nadechnout víc, vyjel mu v hrudi ostrý škrábanec, jako kdyby tam někdo seděl a brousil nůž.

Díval se na Kerada, jak připravuje snídani. Pohyboval se pomalu a jistě, jako člověk, který tuhle choreografii zná po slepu. Pánev se na plotýnce leskla tukem. Kerad poulil oči do pánve, občas upil kávy z hrnku, sem tam se uchichtl, aniž by měl důvod, který by Pavel uměl odhadnout. Smích u něj byl zvyk, reflex, brnění proti čemukoliv. Ano, Kerad se často a hodně smál.

Pavel ho proto ze začátku neměl moc rád. Trvalo mu dlouho, než si na to zvykl. A ani teď si nebyl jistý, čemu že se Kerad směje. Někdy mu připadalo, že Kerad se směje ještě dřív, než se stihne stát něco směšného. Jako by chtěl být vždycky napřed, aby ho nic nepřekvapilo.

Zatím oba mlčeli. Ten mlčící prostor byl hustý. Jen syčení pánve, vzdálené hučení města a občasné cinknutí lžičky o keramiku. Pavel cítil, jak se mu pot sbírá pod lopatkami a přitom mu je zima na prstech u nohou. Měl nohy v botách, i když seděl na zemi, protože ráno v tom domku umělo být kruté. Boty měl zavázané, ale tkaničky ho tlačily, jako by se odmítal smířit s tím, že má být pohromadě.

“ Není mi dobře,“ řekl Pavel.

Zašeptal jako někdo, kdo si stěžuje jen proto, aby byl slyšet. To ho ponížilo. Cítil, že mluví strašně falešně, a sám sobě teď nevěřil. Horečka mu dělala z hlasu cizí nástroj.

“ Nestěžuj si pořád na něco,“ zachrčel na něj Kerad, aniž by se otočil. Jako by to říkal pánvi. Jako by Pavel byl jen další zvuk v kuchyni.

„Ale mně opravdu není dobře,“ zopakoval Pavel. Třásl se mu hlas. Snažil se znít pevně, ale v každé slabice mu prosvítalo, že se bojí. Ne Kerada.

Spíš toho, co se děje uvnitř něj.

Kerad se uchechtl, tentokrát zřetelněji, a Pavel si nedokázal pomoct:

v tom smíchu slyšel pohrdání, nebo aspoň nezájem. Kerad nikdy neuměl být něžný, když bylo třeba. A možná to nebylo „neuměl“, možná „nechtěl“. Pavel se v tomhle rozdílu pořád ztrácel.

„Nebuď slečinka.“

Pavel zvedl oči. Ta věta ho bodla přesně tam, kde byl nejměkčí. Slečinka. V jeho hlavě se na okamžik rozjela stará známá linka: nikdy neukazuj slabost, slabost se trestá. Vždycky. Jenže teď mu slabost visela na těle jako mokrá košile. Nešlo ji svléknout.

„Pojedu do nemocnice,“ řekl Pavel. Spíš pro sebe než pro Kerada. Jako by tím chtěl vyslovit plán, aby se mu nerozpadl.

„Já tě tam odvezu sám. Chachá,“ zasmál se Kerad.

Ten smích byl náhlý, hlasitější, než by měl být v tak malém prostoru. Kerad odešel do vedlejší místnosti, aniž by Pavla opravdu viděl. Nebral ho vůbec vážně. Pavel slyšel, jak něco šramotí, jak se otevřely dveře skříně, jak se někde posunula židle. Kerad se v domku pohyboval jako někdo, kdo je doma i v cizím neštěstí.

Pavel se sesbíral ze země. Vypadal jako loutka. Byl strašně bledý, oči měl sklovité, dech mělký. Jeho pohyb byl celý těkavý, jakoby se každá část těla rozhodovala zvlášť, jestli se zúčastní. I to, jak sundal kabát z kličky na okně, bylo nervózní. Kabát zasténal o kov. Pavel ho chytil příliš prudce, látka mu proklouzla prsty. Zavázal si tkaničky u bot znovu, i když už byly zavázané. Ten způsob, jakým je utáhl, byl skoro obřad: držet uzel znamenalo držet svět.

Na okamžik se zastavil. V místnosti, která byla vedle, seděl jeho otec.

Bylo to tak jasné, až to bolelo. Pavlův otec mlčel. Vypadalo to, že se dívá na Pavla, ale ne. Pohled měl někam mimo, jako by byl prosklený. Zato Pavel na něj upřeně hleděl, jako by ho tím pohledem mohl přivolat zpátky do těla.

Ani tentokrát mu otec nic neřekl. Nikdy si nestěžoval. Na nepohodlí, bolest, nemoc. Pavel ho v dětství za tu neústupnost obdivoval. Později ho to rozčilovalo. Protože nikdy nevěděl, jestli jeho otec potřebuje pomoct, nebo jestli si hraje na hrdinu. Ta nejhorší hra: hrdina bez publika, hrdina, který od tebe vyžaduje respekt tím, že ti nic nedá.

Pavel k němu přistoupil. Objímal ho a plakal. Objímal něco tvrdého a tichého. Objímal absenci, která měla tvar člověka. Vdechoval otcův pach, nebo si ho vymýšlel, a v nose ho pálilo. Když se odtáhl, otec pořád mlčel. Pavel měl chuť s ním zatřást. Místo toho jen stál a cítil, jak mu po vnitřní straně paží teče slabost.

Obraz se změnil.

Seděli Pavel a jeho bratr na trávníku. Tráva byla studená, i když byl den. Seděli blízko u sebe, jako když se člověk bojí, že když se oddálí, něco mu uteče. Bratr mluvil a Pavel poslouchal, slyšel každé slovo jako drobný kamínek.

„Mně se tuhle zdálo, že jsem se ráno probudil. Vstal jsem, šel přes obývák a jídelnu do kuchyně, dal jsem si vařit na čaj. Celou dobu, co konvice ohřívala vodu, jsem slyšel, jak někde něco hlomozí. Nevím proč, ale přišlo mi to divné. Zvuky, které byly běžné, mi běžné nepřišly. Slyšel jsem vřískot dětí z parku, cirkulárku od sousedů jsem vnímal úplně jinak. Bubliny v konvici stoupaly pomalu. Nevím proč, asi nějaká předtucha, jsem se vydal do koupelny. Otevřu dveře, vezmu si kartáček z poličky, nandám si pastu, sednu si na kraj vany a dívám se do zrcadla. Jak si tak čistím zuby, slyším každé vlákno kartáčku, vidím kapku, která se tvoří od kohoutku ve vaně v odrazu zrcadla. Podívám se do vany, kohoutek nekape. Každá kapka, která se utrhla z toho kohoutku, s obrovskou dutou ranou dopadla na vodní hladinu.

Vana v odraze byla zřejmě plná. Šel jsem k zrcadlu, jak jsem se blížil, spatřil jsem ho! Strašně jsem se leknul, nemohl jsem to rozdýchat. Ve vaně ležel utopený taťka. Byl celý krabatý a modrý. Pamatuju si ten výraz v jeho obličeji.“

Pavel se obrátil na bratra. Ten zadržoval slzy. Nebrečel, ale bylo vidět, že se ho to dotklo. Tvář měl staženou, čelist sevřenou, jako by v sobě držel něco těžkého, co nechce pustit ven, aby se nezlomil.

Bratr pokračoval, skoro přes vztek.

„Já, já jsem jel autem a najednou se mi zastavilo. Na křižovatce. Nevím proč. Naštěstí tam byl autoservis. Dotáhli ho tam, dali na plošinu a zvedli. On tam byl připoutaný, mrtvý!“

V té větě bylo všechno: absurdno i bezmoc. Pavlův bratr byl stejnou měrou zničený a rozzlobený. Díval se na protější stěnu a vyrýval do ní očima otcovu tvář, jako by ji tam chtěl zanechat navždy, aby se jí už nezbavil.

„Parazit jeden! Vždycky se staral jen o sebe. Tím svým falešným hrdinstvím si dodával sílu a bral ji nám!“ Rozbrečel se. Ten pláč byl náhlý, škaredý, opravdový. Pavel ho objal. Sevřel ho tak pevně, až se bratrovi zvedla ramena. V tom objetí byla chvíli jejich jediná rodina.

„Bral ji nám! Proč to udělal? Proč nás tady nechal!“

Pavel neměl odpověď na tuhle otázku. Ačkoliv si vyčítal daleko víc to, co se stalo. Věděl, že přeci jen, když otec skutečně potřeboval, obrátil se na něj. Jenže v tu chvíli to Pavel bohužel neviděl. To „bohužel“ mu v hlavě znělo jako rozsudek. Vždycky zaspíš vlastní šanci.

Pavel si uvědomil blízkost, kterou sdílí teď s vlastním bratrem.

Vlastně jedině v těchto chvílích se semkli. Jen ho mrzelo, že věděl už dopředu, jak se budou věci odehrávat dál. Prvotní šok zmizí a pak to zase zaběhne do starých kolejí. Ta známá schovávačka před bratrem. Dva lidé, co se mají rádi jen v krizích, a v klidu se míjejí.

Obraz se rozpadl a Pavel byl zpátky v zahradním domku, s horečkou, s třesem, s pocitem, že se mu hrudník každou chvíli zlomí. V kuchyni syčela pánev. Kerad někde ve vedlejší místnosti pořád něco dělal, a v tom jeho šramotu nebyla žádná starost.

Pavel vyšel před domek. Překvapil ho nebývalý chlad, který sem přišel dřív než podzim. Strčil své zkřehlé ruce do kapes kabátu. Choulil se do něj. Na zádech nesl tašku. A přestože byla prázdná, vypadala, že ho zlomí.

Ten pocit tíhy byl nespravedlivý, ale tělo se spravedlností nejedná.

Prošel zahrádkou obloukem pro růže, kolem staré studně. Dost netypická zahrada na New York. Připadalo mu to vždycky jako kulisa, která sem byla omylem přenesena z nějaké evropské pohádky. Jenže pohádky tady končily u plotu. Až když zašel za křoví, zastavil se a chytil se plotu. Drát mu tlačil do dlaně, a ta bolest byla ostrá a užitečná.

Udělaly se mu mžitky před očima. Hlava se mu točila. Ranky po těle ho svědily. Ty, co měl na tváři, pálily v poryvu větru. Připadal si, jako by mu kůže byla cizí oblečení, které nejde sundat. Pustil se plotu a přidal do kroku, aby byl u autobusu co nejdřív. Měl strach, že Kerad zjistí, že odešel, a že se za ním vydá. Ne z lásky. Spíš z potřeby mít věci pod kontrolou.

V nemocnici byl najednou jiný vzduch. Sterilní, tenký, bez vůně. Všechno bílé, nebo aspoň takové, co se tváří bíle, i když je to jen šedá, která se nechce přiznat. Pavel ležel na vyšetřovacím stole. Papír pod ním šustil při každém pohybu a to šustění mu lezlo na nervy víc než cokoliv. Doktorka mu se sestrou stáhla kalhoty ještě o trochu víc. Pavel se snažil nedívat. Styděl se.

A zároveň měl pocit, že už je mu to jedno, protože tělo je teď jen problém, který se musí vyřešit.

„Teď nám budete muset trochu pomoct,“ usmála se na něj doktorka.

Její úsměv byl profesionální. Ne krutý. Spíš unavený. Pavel si všiml jejích očí. Nebyly chladné. Jen zvyklé.

„Tak, oběma rukama otevřete ústí. My Vám uděláme výtěr a podle výsledků uvidíme, ano? Nebojte se. Bude to trochu nepříjemné.“ Od té doby Pavel věděl, jak vata není jemná.

Doktorka mu zavedla do penisu tyčku a řádně s ní provedla výtěr.

Pavel bolestí zalapal po dechu. V těle mu projela ostrá vlna, až se mu zatmělo před očima. Snažil se nekřičet. Křik by byl příliš osobní. Vzduch mu vyšel ven jako prasknutí.

Seděl pak na židličce, hlavu měl sklopenou. Dlaně sevřené do pěstí. Sledoval svoje boty. Vypadaly směšně obyčejně v téhle situaci. Doktorka něco zapisovala, otočila se k počítači a začala do něj mlátit prsty, rychle, bez emocí. Pavel cítil, jak mu v tříslech pulzuje doznívající bolest.

„Tak podívejte. Syfilis to není. Jsou to schizomycety. To je v podstatě běžná bakterie.“

Pavel ani nezvedl hlavu. To slovo „běžná“ mu znělo skoro urážlivě.

Jako by jeho panika byla přehnaná. Jako by se styděl zbytečně. A přitom mu tělo říkalo něco jiného.

Doktorka se na něj podívala. Pavel zvednul oči. Teprve teď si uvědomil, že není o mnoho starší než on. Měla vlasy stažené, tvář bez make-upu, vypadala jako někdo, kdo by mohl sedět vedle něj v metru, a přitom teď držela jeho strach v rukavicích.

„Takže je to psychosomatický,“ řekla.

To slovo mu spadlo do hlavy jako kámen. Psychosomatický. Jako by mu tělo dělalo scénu z duše. Jako by se nemoc dala vysvětlit tím, že člověk moc myslí a málo žije.

„Buď tedy si dojdete někam do krizového centra a tam Vám dají prášky.“

Pavel zbystřil. Slovo „prášky“ v něm vyvolalo obraz ticha. Tichého mozku. Přestřižených drátů.

„Anebo můžete začít kouřit. Pravděpodobně to otupí trošku vaše nervy a tyhle příznaky časem vymizí. Vyjde Vás to ale dráž, cigára Vám pojišťovna neproplatí,“ usmála se na něj.

Ten úsměv byl skoro kamarádský. Pavel nevěděl, jestli je to vtip, nebo cynismus. Nebo jen realita, která se dnes podává v úsměvu, aby se dala spolknout.

Pavel poděkoval a odešel. Chodby nemocnice byly dlouhé. Lidé v nich vypadali jako papírky, co někdo posunuje. Všude vůně dezinfekce a zvláštní ticho, které není klid, ale čekání.

Před nemocnicí se zastavil u trafiky. Bylo tam jiné světlo, denní, skoro normální. Díval se na krabičky cigaret a vybíral si značku, jako by šlo o volbu identity. Barevné obaly na něj koukaly jako sladkosti. Pavel měl pocit, že když si vybere špatně, bude to znamenat něco o jeho životě. A přitom to byla jen krabička.

„Tak co to bude, mladej pane?“ zeptala se ho trafikantka.

„Jedny Davidoffky. Mildky. A jeden zapalovač,“ řekl Pavel.

Trafikantka se na něj usmála a podala mu to. Pavel rychle zaplatil. V ruce ho to hřálo. Nebo se mu to jen zdálo.

Kousek za trafikou rozdělal krabičku. Vytáhl cigaretu. Zapálil si ji nejdřív decentně, skoro nesměle, a pak ji už zcela naplno natáhl kouř do úst. Omotal si ho kolem jazyka a pak ho pomalu vypouštěl. V tom pomalém vypouštění bylo něco uklidňujícího, jako když člověk pouští ven to, co ho dusí. Nakonec vtáhl kouř do plic, zadržel, zavřel oči a vychutnával si to blaho, co mu cigareta dala.

Cítil se najednou líp.

Ne, bylo mu líp.