11 MARKÝTKA

Pavel seděl na nádraží a nevěděl proč, jen cítil, že tady se mu dýchá jinak. Jako by i vzduch měl v sobě jízdní řád. Dlouhé haly, špinavé světlo, průvan mezi dveřmi, co se nikdy pořádně nezavřou. Všude hlasy, které se míjejí, kufry na kolečkách, co zní jako rozjeté šití, a nad tím vším pravidelné hlášení, duté a lhostejné. Na nádraží se cítil svobodně. Ne proto, že by mohl opravdu odjet. Proto, že tu existovala možnost odejít pryč, tak konkrétní, až bolela. Koleje. Směr. Číslo nástupiště. Jenže v kapse neměl drobné. A když nemáš drobné, i svoboda je jen obraz za sklem.

Díval se na lidi, kteří měli kam jít. Na ty, kteří předstírali, že mají kam, a na ty, kteří sem přišli jen posedět v tom zvláštním meziprostoru, kde nikoho nezajímá, kdo jsi. Vlak pro něj byl symbolem loučení už dávno, ještě z doby, kdy si myslel, že loučení je akt odvahy. A přitom mu dával pocit svobody. Ta logika byla křivá, ale v něm fungovala: odjíždět znamenalo nemusíš vysvětlovat.

Zaregistroval rozhovor mladé ženy. Nechtěl poslouchat, ale slova se na nádraží neptají. Najdou si tě. Byla s mužem, stála kousek od něj, a v jejím hlase bylo něco, co vypadalo jako konec. Jako když už člověk nemůže unést tíhu newyorského stylu života a chce si aspoň odnést své vlastní tělo jinam.

Pavel měl najednou v hlavě evropský vlak. Ten, který hučí nocí a proráží mlhu. Na přední sklo se lepí listí stromů, co ho shodily jak kabát. Vlak, co míří přes hranice západní Evropy na východ, dál a dál, jako by na mapě existovalo místo, kde se dá začít znovu jen tím, že jedeš. Vlakem přes Rusko, severní cestou. Ta představa byla přepychová, směšná i uklidňující. Vždycky si uměl postavit únikový film.

Film se mu přetočil do Hong Kongu. Nevzniklo to z logiky, spíš z té vnitřní asociace, kdy se svět mění bez povolení. Vystoupil z vagónu, objal svého nejlepšího přítele. Cítil jeho bundu, cizí látku, cizí teplo. Nasedli na zvláštní výtah, který stoupal obloukem vzhůru, jako by se chtěl vyhnout tomu, co je dole. Vítr v těch výškách byl prudký. Schoulili se do klubíčka v rohu, dvě těla, co se chrání před prostorem. A když Pavel pozvedl oči, spatřil v dáli na obzoru Sochu Svobody.

Byla velice malá. Smog jí svazoval nohy i ruce a oslepoval oči. A pak jí začal praskat povrch. Nejdřív neznatelně, jemně, jak praská stará glazura.

Ale prasklina se šířila rychle, dravě, jako by to měl někdo naplánované. Vydrolily se jí oči, polámaly nehty a náhle zestárla o sto let. Amerika v tom obraze vypadala jako most, který končí na obou stranách v oceánu.

Bez břehu, bez návratu, bez důvodu. Je možné, aby svoboda zestárla?

Skřípot brzd přerušil tok Pavlových myšlenek jako rezavý nůž. Vlak přijížděl. Těžký zvuk kovu o kov, dlouhý, táhlý, a pak úleva, jak se souprava konečně zastavila. Pavel si uvědomil, že vlastně vůbec neslyšel, co si ta mladá žena s mužem povídají. Jen viděl její obrovské slzy, jak padají od očí. Držela svého milence za ruce. Vedle ní na zemi stál kufr. Ten kufr byl jako třetí svědek. Měl svůj vlastní stín.

Muž vypadal pevněji. Ne šťastněji. Jen pevněji, jako někdo, kdo se naučil držet tvar i ve chvíli, kdy by se nejradši rozsypal. Muselo ho stát hodně odvahy, než řekl to, co Pavel zaslechnul:

„Já se bojím říct ti – běž! A ty se mně bojíš říct – odcházím.“

Pavel polknul. Na jazyku ucítil vodu z fontány v Central Parku, tu zvláštní chuť kovu a chladu, kterou si tělo občas vytáhne z paměti jen proto, aby se zranilo přesně. Olízl si rty. Bože, jak jeho rty byly žádoucí po polibku.

To slovo „polibek“ mu v hlavě vybuchlo jako světlice a na okamžik se mu zatočila hlava.

Muž se otočil na podpatku a zmizel. Ne dramaticky. Prostě se otočil a šel, jako by to byla jediná věc, kterou smí udělat, aby se nerozpadl.

Žena tu zůstala stát. Vytáhla z kapsy kapesníček, osušila si oči, narovnala ramena. V tom gestu bylo tolik snahy o důstojnost, až to bolelo sledovat.

Pavel seděl dál na lavičce a díval se na ni. Měl pocit, že když se zvedne, něco pokazí. Jako kdyby jeho pohyb mohl změnit to, co se právě děje cizím lidem. Náhle jí kapesníček spadl. Pavel sebou cuknul, v těle mu to udělalo krátký reflex: seber to, pomoz. Ale nezvedl se. Zůstal sedět, přilepený k lavičce, jako by se bál vlastní iniciativy. Dívka si kapesníček sebrala sama a strčila ho do kapsy.

Pavel si dál pohodlně seděl. Nebo si to aspoň říkal. Mladá žena si ho vůbec nevšímala. Měla dost problémů sama se sebou. Z vlaku stále ještě vystupovali lidé, proudy kabátů a tašek. Žena zvedla kufr.

Pavel počítal její kroky, aby měl aspoň něco pevného.

Jeden, dala si vlasy za uši, dva, zhoupla se v bocích – a přesto na ní bylo vidět, že ji něco tíží, tři a kufr se jí otevřel.

Víko povolilo, přezka se vysmekla, jako by to udělala sama, a po peróně se rozsypala všechna její tajemství. Prádlo, papíry, drobnosti, které jsou trapné jen proto, že patří někomu, kdo právě pláče. Lidé kolem dělali, že nic nevidí, což je na nádraží největší forma soucitu. Pavel se ale díval.

Díval se až příliš.

V tu chvíli si uvědomil, že dívka nechtěla vůbec říct: „Odcházím.“

Nešlo o to, že by jí to Pavel „přečetl“ jako věštec. Ne. Šlo o ten mikropohyb, o způsob, jakým se jí na okamžik zastavil dech, když se rozhlédla po rozsypaných věcech. O tu paniku, která nebyla jen z nepořádku.

Jako by se bála, že se prozradí něco jiného.

Na peróně ležela panenka. Malá, obyčejná, s knoflíkovýma očima.

Dívka se pro ni shýbla. Kdyby ji v tu chvíli zvedla jako dítě, kterému upadla hračka, Pavel by si ničeho nevšimnul. Jenže ona ji zvedla tak láskyplně a zadívala se jí do knoflíkových očí, že se ten pohled nedal vzít zpátky.

Byl to pohled, který člověk nedává věcem. Byl to pohled, který člověk dává něčemu, co nosí uvnitř.

Ona chtěla říct:

„Čekám s tebou dítě.“

Pavlovi tím projelo tělem něco ostrého. Ne dojetí. Spíš ten typ jasnosti, který je zároveň krutý, protože nic neřeší, jen odhalí. Jaké byly její důvody k odjezdu, to Pavel vůbec netušil. Ale věděl, že pro ni svoboda znamenala víc než život po boku muže. Možná to ani nebyla svoboda. Možná jen únik, převlečený za svobodu. Stejně jako u něj.

Pavel si řekl pro sebe:

„Jsem rozhodnutý.“

Usmál se tomu. Díval se při tom na nádražní hodiny. Vteřinová ručička cvakala tak přesně, až to znělo jako výsměch. Proč se tomu pousmál?

„Jsem rozhodnutý,“ zopakoval a zasmál se tomu ještě víc. Komu se vlastně vysmíval? Co na tom bylo tak směšného. To slovo mu v puse chutnalo jako cizí bonbon, sladké jen na začátku, pak hořké.

„Jsem rozhodnutý,“ snažil se to říct silněji a důrazněji, ale stejně to nebylo slyšet. Trochu se zamračil. Cítil tlak na prsou. Jako kdyby mu někdo opřel dlaň o hrudník a držel ho na místě.

„Jsem rozhodnutý.“

Najednou si uvědomil, že vůbec neříká: „Jsem rozhodnutý.“

Ne. On se ptal! Ptal se sám sebe, jestli je rozhodnutý.

„JSEM rozhodnutý!“ Dal důraz na ono „jsem“ a neopomněl zdůraznit

to tvrzení.

Zalekl se, protože to uslyšel ve svém srdci. Ne jako hlas, spíš jako úder.

A pak se rozplakal. Propukla v něm všechna bolest, co se držela za jazykem, co se schovávala za cigaretou, za ironií, za tím jeho věčným: jednou.

Ten smích byl jen výsměch vlastní neschopnosti, které přivykl. Nakolik byl jeho život pasivním pohybem? Kdy přestal dělat krok a začal se jen nechat nést?

Byl ten správný čas starat se sám o sebe a přestat se litovat. Ta věta zněla jako motivační plakát, a přesto v ní bylo něco pravdivého, co se mu nechtělo přiznat. Ne kvůli hrdosti. Kvůli strachu, že když to přizná, bude muset něco udělat.

V tu samou chvíli žena nastoupila do vlaku a zavřela za sebou dveře. Opřela se o ně, zhluboka se nadechla. Ten nádech byl jako první nádech po dlouhém pláči. Šla si sednout na místo. Začal pro ni nový život.

Z okénka ještě zahlédla Pavla, ale pak únavou usnula.

Pavel se zvednul z lavičky a všimnul si, že na lavičce vedle sedí panenka. Koukala na něj svýma knoflíkama očima. Zůstala tu, jakoby někomu vypadla z kapsy, jakoby se sama rozhodla nevystoupit. Pavel ji vzal do ruky.

Byla lehká, špinavá od perónu, ale měkká. V kapse měla cedulku a na ní bylo napsáno:

Markýtka.

Pavel ušel pár kroků. Náhle se zastavil. Obrátil se. Vlak se rozjížděl. Kovové škubnutí, jako když se město probouzí. A v tom pohybu se střetl s očima Markýtky.

Byla to dívka z fotografie. Nepoznal by ji, nebýt těch očí. Knoflíkové oči se najednou změnily v lidské. V okně, v tom krátkém okamžiku, kdy ještě jde někoho vidět, než ho pohltí rychlost. Pavel viděl její tvář, vlasy, tu únavu kolem úst. Pak už jen viděl, jak zavírá oči a sní o lepší budoucnosti, protože to je někdy jediná forma odvahy, kterou člověk zvládne.

Pavel seděl v nádražní restauraci. Bylo to jiné světlo, víc žluté, víc špinavé. Stoly lepkavé, sklenice s otisky, vůně smaženého. Panenka Markýtka mu ležela vedle lokte, opřená o cukřenku, jako by byla jeho doprovod.

„Co si dáte?“ zeptala se ho číšnice.

„Nějakou dobrou kávu,“ řekl Pavel.

Číšnice se na něj usmála a za chvíli mu přinesla překapávanou. Hnědou vodu, která si jen hraje na kávu.

Když odešla, Pavel jen se vztekem, skoro šeptem, aby to nikdo neslyšel:

„Latte, sakra!“

Měl chuť na latté, proč si neřekl. Proč si nikdy neřekne. Proč vždycky objedná něco obecného a pak se uvnitř vzteká, že nedostal to, co chtěl. Tenhle malý vzorec byl jeho život v kapce.

Bezcílně šel ulicí a ačkoliv byla poloprázdná, srazil se s protijdoucím člověkem. Dostal ránu futrálem od kytary přímo do těla. Zaúpěl bolestí.

Ta bolest byla konkrétní, skoro vítaná, protože aspoň na chvíli přebila zmatek.

Otočil se za tím mužem, nadechnul se, že na něj něco zahuláká, ale tu uslyšel, co si muž pobrukuje:

,Miloval jsem toho chlapce.“

Pavel zůstal stát. Jako by ho ta věta chytila za kotník. Ne proto, že by jí rozuměl. Spíš proto, že v ní bylo něco, co znělo jako přiznání vyřčené mimo dobu. Pavel si pak zapálil cigaretu a šel dál. Kouř mu šel do očí, ale nevadilo mu to.

Necítil se náhle sám.