Večer odpálil cink dvou sklínek naplněných šampaňským. Byl to zvuk, který zní jako slib a zároveň jako účet. Byla to první věc, kterou jsem spatřil, když jsem vstoupil do domu doktorky Kováčové: dvě ruce v přítmí, lehký dotek skla o sklo, jiskra v tekutině. A k tomu vůně – drahá, nasládlá, trochu studená, jako když otevřete lednici plnou cizího luxusu.

Doktorka Kováčová byla má přítelkyně z dávných dob. Seznámil mě s ní pan Luka na narozeninové oslavě, kde se všichni tvářili, že jsou mladí navždy, jen aby nemuseli přiznat, že ráno je bude bolet hlava i život. Doktorka Kováčová byla mladá tak jako já, měla ovšem jiné cíle. Na rozdíl ode mě byla obdařena velkým talentem pro studia přírodních věd. Já jsem měl talent

pro pád, ona pro vzestup. A přesto jsme si rozuměli, protože obojí je forma posedlosti.

„Benjamine, já nikdy nenamaluji tak krásný obraz jako ty,“ řekla, když jsem ji před lidmi vyzdvihl.

Řekla to tak, aby to znělo jako poklona i jako jemné pošťouchnutí: já jsem člověk obrazů, ona člověk faktů. A přitom jí to na chvíli ujelo do něčeho měkkého. Všiml jsem si toho stejně rychle, jako si člověk všimne praskliny na skle, když mu do ní spadne světlo.

Doktorka Kováčová měla velice silné charisma. Lidé často propadli jejímu vyprávění. Byla typ, co nepotřebuje stát na pódiu, aby ovládla místnost; stačilo, aby se opřela o stůl, zvedla obočí a řekla první větu. Jejím nejoblíbenějším tématem byly zbraně hromadného ničení. Tohle spojení mě vždycky pobavilo i vyděsilo: mladá žena, večírek, šampaňské – a do toho slova o konci světa, podaná s úsměvem, jako by šlo o recept na bábovku. Tenhle večer se věnovala popisu speciálního druhu granátu, který obsahuje nebezpečnou látku reagující na kyslík. Mluvila klidně, přesně, s tím příjemným leskem v očích, který mají lidé, když se dotýkají něčeho zakázaného, ale můžou to dělat legálně, protože to mají vystudované. Lidé jí naslouchali. V jejich očích se zračil úděs, který v nich vyvolávala. A ona si to užívala. Ne sadisticky. Spíš jako člověk, co ví, že umí držet pozornost a že pozornost je taky druh moci.

Pak se vesele zasmála a dodala:

„V podstatě je to takový napalm!“

Myslím, že se nikdo jiný nesmál. Bylo to to ticho, které se rozlije

po místnosti jako rozlitý alkohol: chvíli pálí, chvíli voní, a pak se vsákne

do koberce a už to nejde vzít zpátky. Někdo si odkašlal. Někdo si nervózně dolil. Někdo se podíval na hodinky, jako by ho zachránil čas.

Doktorka Kováčová nosila dvoje brýle. Jedny měla vždy na očích, druhé ve vlasech. Když se smála, přidržovala si je rukou, aby jí nespadly. Ten pohyb byl její. Elegantní a trochu směšný, jako když se někdo snaží být nedotknutelný a přitom mu pořád něco padá. Doktorka Kováčová slavila své dvacáté páté narozeniny. Pětadvacet. Věk, kdy si ještě můžete dovolit být geniální

i pitomý, a svět vám to odpustí, protože jste „mladí“.

„Tak mladá a už paní doktorka,“ říkali o ní.

„Má totiž v zahraničí bohaté tety, co jí platily studium,“ zase na to.

„Ale stejně musí mít minimálně talent, takové mladé dítě a už má doktorské vědomosti,“ až obdivně.

„Zase si od něj koupila jeden obraz,“ změní téma.

Ty hlasy se mi míchaly s hudbou a se šumem šampaňského. Připomínaly mi, že společnost je jako hejno: chvíli obdivuje, chvíli klove. Doktorka Kováčová si čas od času ode mě koupila můj obraz. Trochu mi to zvyšovalo popularitu, ale nikdy mi nezapomněla připomenout:

„Nemohu si jich koupit víc, i když se mi líbí,“ podívá se na mě a dodá:

„Pak by si všichni řekli, že nemám vkus, že jsem se zakoukala do tebe

a ne do tvých obrazů.“

A já jen přikývl, napil se ze šampusky. Usmál jsem se. Nora se mi podívala do očí. Bylo mi to všechno jasné. Její humor byl štít a její upřímnost byla schovaná v tom, že si ze všeho dělala větu, kterou můžete přijmout

i odmítnout, aniž by se zranila.

„Tak na tvůj úspěch, Benjamine,“ řekla smetanově.

„Díky.“ Očima jsem sledoval pódium, i když jsem ještě nevěděl proč. Možná jsem jen cítil, že se dnes něco stane, a moje oči už si hledaly místo, kde to praskne.

„Mám pro tebe malé překvapení,“ řekla tajemně.

Podíval jsem se znovu na ni, jaké by mohla mít překvapení. Její tajemství většinou nebyla tajemství, spíš promyšlené momenty.

„Počkej chvilku.“

Naběhla do prostoru mezi lidi. Všichni jí už automaticky uhýbali z cesty. Ne protože by se báli, ale protože bylo snadné uhnout – a protože ona měla tempo člověka, který ví, že se mu uhýbá. Potleskem si vydobyla ticho. Bylo to její číslo, její přirozená scéna.

„Vážení přátelé.“

V sále to ještě trochu šumělo, ale pak již byl zcela klid. Cítil jsem, jak se mi v hrudi zvedá napětí. V takových chvílích člověk dýchá jen polovičně,

aby si nezacláněl.

„Dovolte mi představit Vám mého dlouholetého přítele, pana Benjamina.“

Všichni těkali očima po sále, nevěděli přesně, koho mají hledat, ale ruka doktorky Kováčové jim to ukázala přesně. Najednou jsem byl bod na mapě. Cítil jsem na sobě jejich pohledy jako lehké doteky prstů, které si dovolí, protože mají alibi v potlesku.

„Jistě víte, že miluji jeho obrazy a že jsem jeho vášnivou obdivovatelkou!“

Lidé se zasmáli. Já se taky zasmál, protože se v takové chvíli smějete,

i kdyby vám bylo do pláče. V tom smíchu je sociální mazivo.

„Jako svůj dík za jeho přátelství jsem mu dnešní večer připravila malé překvapení. Samozřejmě, že budu ráda, když ho přijmete jako dar i vy!“

A udělala dramatickou pauzu. Ta pauza byla její specialita. V té pauze se dá stihnout celý život.

„Vážení přátelé, pane Benjamine – Lili zpěvačka z duše!“

Lidé vybuchli nadšením. Potlesk rozvířil prach usazený na okraji sklenic. Slyšel jsem, jak někomu cinkla lžička o sklo, jak se někdo nadechl příliš hlasitě. Já jsem stál a vzrušením ani nedýchal. Cítil jsem, jak mi šampaňské v žaludku dělá bubliny, a jak ty bubliny stoupají do krku jako panika.

Doktorka Kováčová přišla znovu ke mně, plácla mě rukou po rameni. Ten plácanec byl přátelský, ale taky vlastnický: podívej, co jsem ti přinesla. Můj zrak byl jen upřen na pódium. Už mi bylo jasné, pro koho bylo určené.

„Krásné narozeniny, Benjamine,“ naklonila se ke mně Norika.

Podíval jsem se jí na moment do očí.

„Tobě taky, Noriko.“

Byla to ironie, kterou jsme oba slyšeli. Narozeniny někoho jiného

– a přitom dárek pro mě. Tak to v našich životech chodilo: oslavovali jsme cizí data, abychom se nemuseli přiznat ke svým.

V sále to ztichlo. Najednou bylo slyšet klapot podpatků: ono klip klap – dnes však velice tajemně. Dáma přichází. Ten zvuk mi projel páteří, protože jsem ho znal. Klip klap, co se jednou v noci ztratil v okénku klubu. Teď se vracel v jiné místnosti, mezi jinými lidmi, ale pořád to byl stejný rytmus, který umí člověka přivolat.

Tváří v tvář,

má lásko,

ústy k ústům,

a pak, lavina emocí se vylila do lidí:

chci líbat tvé žhavé rty!

Tváří v tvář,

ty lháři,

rty ke rtům,

sladký ničemo!

Anděle,

rebele,

bohéme,

poete,

ještě jeden polibek,

než oba zemřeme.

Kdo vlastně jsme,

zjistíme s posledním polibkem!

Všechno náhle utichlo. Hosté mohli slyšet vřít svou vlastní krev.

Tak vystupňovaná to byla hudba. Nejdřív rozvířila hladinu adrenalinu, rozbušila srdce, zpěv ji properlil. Hučelo mi z toho v uších. Šum bublinek krve… Díval jsem se na lidi a viděl jsem, jak jim to dělá v očích malé bouře. I ti největší cynici najednou nevěděli, kam s rukama.

Stál jsem opřený na balkóně a díval se na noční město. Vál chladný letní větřík, pročesával mi vlasy. Vzduch venku byl čistší než uvnitř, ale uvnitř byl příběh. Venku byla Praha, uvnitř Lili. A já jsem se snažil dýchat tak, aby mi nepraskla hlava.

„Tak, Lili v Praze,“ řekl jsem a otočil se.

„Správně,“ odpověděla Lili.

Její hlas byl stejný a přitom jiný. Stejný v barvě, jiný v tom, co za ním stálo. Lidé se mění v tichu. A roky jsou ticho, které se nedá přeskočit.

„Tuhle jsem měl pocit, že jsem tě viděl na ulici, předevčírem,“ vypadlo

ze mě.

„Přijela jsem dnes, na pozvání doktorky Kováčové.“

„Ta dívka byla menší.“

„Menší,“ zopakovala po mně.

„A vyzáblejší,“ pokračoval jsem.

„A vyzáblejší,“ zopakovala po mně znovu.

„Měla vrásky kolem očí,“ dodal jsem.

Lili se usmála. Ten úsměv nebyl výsměch. Byl to úsměv ženy, která ví,

že muž potřebuje mít pravdu aspoň v něčem, když už ji nemá v životě.

„To víš. Neviděl jsem tě roky. Jsem rád, že jsi tady,“ řekl jsem jí.

A v tom „jsem rád“ byla i vina, i hlad, i úleva. Všechno najednou,

jako když si člověk lokne a neví, jestli je to víno nebo lék.

„Mohli bychom se někdy vidět?“ zeptala se, jako by se bála, že mě už neuvidí.

Ta otázka byla malá, ale byla v ní díra. Jakoby říkala: prosím, nebuď zase jen vteřina.

„Musím jít.“

Městské hodiny začaly odbíjet deset hodin. To odbíjení bylo kruté. Připomnělo mi, že čas existuje i pro mě, a že ho neumím používat.

„Benjamine,“ řekla ještě Lili, a já zmizel v davu.

Zmizel jsem rychle. Příliš rychle. Lidé tančili, v sále zněla mysterická hudba, vše bylo zpomalené – lesk a třpyt žen. Muži, lehce přikloněni k ženám, odráželi mou bídu, jako by byli zrcadla s vousy. Prodíral jsem se mezi lidmi zpět. Cítil jsem jejich parfémy, jejich teplo, jejich smích, který se mě netýkal. Vtrhnul jsem na balkón, ale Lili tam již nebyla.

Na kamenném zábradlí stály vedle sebe dvě sklenky, popelník a na něm zlomená cigareta – ještě z ní stoupal kouř. Ten kouř se kroutil nahoru pomalu, jako by se mu nechtělo opustit místo, kde se právě něco mohlo stát. Stál jsem nad tím popelníkem a měl jsem pocit, že se dívám na důkaz:

že když zmizíte příliš rychle, zůstane po vás jen teplý dým a cizí sklenka,

ve které ještě tančí bublinky, které už nikdo nevypije.