11 KOUŘÍCÍ KRÁLÍK

Lilo jako z konve. Voda stékala ve vrstvách po skle a svět venku se rozmazal, lidé na ulici vypadali jak na impresionistických obrazech, každý jejich krok měl ozvěnu, jako by chodili po mokrém plátně. Autobus zastavil. Rychle jsem si navlékl kabát a ohrnul límec. Prvním krokem jsem rozvířil kaluž, k hladině se vyrojilo bahno. Kapky deště mi zkropily vlasy. Pročísl jsem si je dozadu, odkryl jsem si tak na čele jizvu.

„Ahoj, tak jsem tu,“ pousmál jsem se, ale ten úsměv byl jen zvyk. Vždycky jsem se snažil přijít s něčím lehkým, aby nebylo vidět, jak těžký jsem uvnitř.

„Vem si tady něco na nohy,“ řekla teta.

Byla to věta praktická, domácí, uklidňující. Vzala mi z rukou mokro a dala mi do rukou pravidlo: u nás se přezouvá. Navléknul jsem si přezůvky na vysoké podrážce. Udělal jsem krok – a ztratil rovnováhu. Hlavou jsem padl na betonový schod. Zatmělo se mi před očima. Schod prořízl kůži. Bolelo to jen chvíli, pak to začalo hřát, jako kdyby se mi na čele rozsvítila malá, osobní kontrolka.

Jeden schod, a tak změnil moji budoucnost.

Celý život jsem pak měl rád jizvy. Ne jako ozdoby. Spíš jako důkazy, že jsem někde byl. Že jsem něco přežil, i když to byla pitomost. A že moje tělo si pamatuje líp než moje hlava.

Prudce jsem otevřel dveře a vstoupil do klidného prostředí. Nade dveřmi se zuřivě rozklimbal zvoneček. Ten zvuk se mi zaryl do uší jako návrat. Všichni se na mě podívali od stolečků a pak zase začali debatovat.

Ten moment pohledu byl krátký, rychle odvolaný – tak se dívají lidi v hospodě, když vejde někdo, kdo by mohl být buď jejich, nebo problém.

Došel jsem k baru a usadil se na vysoké židličce. Z toho místa vidíte všechno a nic se vás netýká.

Po mé levé ruce seděl kluk v ošuntělých hadrech, něco si sepisoval na papírek. Vypadal, jako by se držel jen tím, že píše. Po pravé ruce seděl chlapík ve vlněném svetru a pokuřoval cigarety Romeo a Julie. Kouř se mu zvedal od rtů pomalu, důstojně, jako by byl součástí jeho řeči.

„Tady máte, pane Benjamine, cigarety přímo z Verony!“ pousmál se Luka a podal mi krabičku. Na ní se Romeo natahoval po Juliině polibku. Ta kresba byla směšně vážná, jako všechno, co se tváří romanticky a přitom je to jen tabák.

„Kde jste je sehnal?“ zeptal jsem se nadšeně.

„Seděl jsem kdysi u Kouřícího králíka. Zapomněl je tam jeden muž. Volal jsem na něj, ale asi neslyšel.“

„Děkuji, to jsou nejlepší cigarety, které jsem kdy kouřil.“

Muž ve svetru se na mě podíval. Jeho pohled byl jednoduchý, bez zbytečných odboček. Pokynul jsem mu hlavou:

„Dobrý den.“

Přiklonil se ke mně barman:

„Neslyší, je hluchoněmý.“

Zastyděl jsem se vteřinou. Ne za sebe, spíš za ten svět, kde se automaticky mluví, i když není komu. Pokynul jsem mu tedy dvěma prsty. Muž se usmál. Ten úsměv byl přesný, malý, jako když si lidé vymění signál, že se respektují.

A já k barmanovi:

„Absinth, prosím,“ a dodal jsem, „dvakrát.“

Náhle mi cvrnknula papírová kulička do ucha. Nebolelo to, jen to bylo drzé. Otočil jsem se nalevo. Díval jsem se na kluka. Usmál jsem se:

„Tak třikrát.“

Kluk se rozesmál. Já jsem se také začal smát. Ten smích mi vyskočil

z břicha, jako by tam čekal. Barman se ke mně opět naklonil a řekl:

„Pán je z Anglie.“

Podíval jsem se znovu na kluka a zeptal se:

„Opravdu?“

Kluk mi přikývl. V tom přikývnutí bylo něco klukovského, ale i unaveného, jako kdyby byl už dlouho někde, kde nemá být.

„Tak to si musíme připít,“ zvedl jsem panáka absinthu. Sklínky ťukly a zelená víla skončila v hrdle. Pálila a hladila zároveň. Vždycky jsem měl rád věci, které dělají obojí.

Hluchoněmý mi nabídl další cigaretu. Přijal jsem ji a přitom jsem si vzpomněl na hlas, který se mi občas vrací z dětství, na otcův tón, který byl pevný jako zeď.

„Copak někdy Romeo kouřil?“ zeptal se mě otec.

„Určitě. Byl taky mladý, taky rebel,“ řekl jsem.

„Určitě nekouřil.“

„Když ne on, tak kouřila Julie.“

Otec se na mě podíval. Já jsem mávnul rukou a odešel. To byl můj způsob: když jsem narazil na něčí jistotu, utekl jsem do vlastní fantazie.

„Zítra odlétám z Ruzyně,“ řekl mi kluk.

„Hochu, jsi nějaký bledý. To nevím, jak odlítneš. To ti bude špatně. Ne, že bych ti nepřál Ameriku, ale dobře se s tebou kecá.“

Řekl jsem to lehce, skoro jako vtip, ale uvnitř jsem cítil něco tvrdšího: nechci, abys zmizel. Kluk se usmál. Ten úsměv byl vděčný a zároveň smutný, jako by už věděl, že odlety se nedají zastavit ani dobrým kecáním.

Hodil jsem peníze na bar a vyrazili jsme. Měli jsme značně podlomený krok. Chytil jsem ho kolem ramen a motali jsme se spolu. Nohama jsme dupali do kaluží, měli jsme ucourané nohavice, promáčené vlasy. Ale bylo nám krásně. Smáli jsme se a dělalo nám to velkou radost. Skákání do kaluží mě uvolňovalo. Byla to dětská věc, a proto poctivá. Viděl jsem to i na něm. Byl každým skokem uvolněnější a radostnější, jako by se z něj oplachovalo něco, co na něj nalepil svět.

Seděli jsme na zastávce pod stříškou. Nepršelo na nás. Poslouchali jsme déšť vedle, jak tluče do plechu a stéká po hranách. Ten zvuk vás umí ukolébat i rozplakat.

„Vlastně se mi nechce nikam jet. Ne teď,“ řekl kluk.

Podíval jsem se na něho. Jeho oči byly tak smutné. Kapky vody mu stékaly po spáncích. Jeho rty byly vláčné. Jeho kůže byla bledá. Měl zkřehlé prsty. A najednou mi došlo, že ten jeho bledý kabát, to psaní na papírek,

to házení kuliček – že to všechno jsou jen způsoby, jak říct: bojím se.

Vzal jsem ho za ruku a odtáhnul ho pryč.

„Pryč odsud! Nesmíš sedět! Nesmíš myslet!“

Řekl jsem to ostře, protože jsem v tom slyšel sám sebe. Kdykoli jsem seděl a myslel, dopadlo to špatně. Tak jsem tehdy věřil na pohyb jako na spásu.

Seděli jsme vedle sebe na vaně. Měli jsme vyhrnuté nohavice a nohy si pařili v horké vodě. Pára se zvedala ke stropu a v ní se naše hlavy zdály měkčí. Bylo to směšně intimní, a přitom prosté: jen teplo, voda, ticho, dva kluci, co se tváří, že to je jen sranda.

Leželi jsme spolu v jednom pokoji naproti sobě v postelích. Sledoval jsem jeho oči, když spal. Byl spokojený. Ten spánek ho na chvíli vrátil do podoby, ve které nemusel nic hrát.

Ráno jsem se probudil. Slyšel jsem šramot v kuchyni. Vyskočil jsem z postele, protože rána mě vždycky lekají.

„Ahoj, jsem budoucí král Anglie, nechceš se mnou posnídat?“ řekl kluk.

„Jasně.“

Sednul jsem si na židli vedle prince Williama, a dál jsem crcal čaj. Musel jsem se tomu usmívat. V té větě „budoucí král“ bylo tolik drzosti, že to znělo jako obrana. A přitom – v jeho očích se na vteřinu mihlo něco, co nebyla sranda, ale osud, který se nedá sejmout.

„Zošklivím si tě. Zošklivím si tě,“ říkala moje chůva, když od nás odjížděla na delší čas.

„Jak jinak bych to přežila?“ dodávala s úsměvem.

Říkal jsem si to, když princ William, ten kluk v ošuntělých hadrech, odlétal pryč. Říkal jsem si to dopředu, abych byl o krok před krutostí. Aby mě to tolik nebolelo. Jenže něžná přátelství bolí vždycky stejně. Jen se člověk naučí bolest pojmenovat, aby mu aspoň chvíli připadala jako něco, co drží v ruce, ne co ho drží pod krkem.