9 NĚŽNÁ PŘÁTELSTVÍ

Vždy jsem navazoval něžná přátelství. Byla tak něžná, jak něžné byly mé oči. Kdybych neměl své oči, umřel bych. To samé říkám i o svém hlase, jenže tady jsem promrhal talent již dávno. Dnes už nezapěji melodii tak čistě, lehce mi tón přeskakuje vzadu v krku, jako by se tam o něco zachytával. Kdežto mé oči, když se trochu snažím, mají ještě jiskru. Měly ji stále, jen ji lidé neviděli, anebo jsem byl příliš unaven a zavřel jsem oči. Byl jsem unavený hodně. Unavený tak, že jsem občas zavíral oči, i když jsem měl stát rovně a tvářit se, že jsem tady.

„Tati, spíš?“ ptal jsem se často.

„Ne, mám jen zavřené oči,“ odpověděl v klidu. Hruď se nezvedla o milimetr, jako by nedýchal.

„Tati?“

„No?“

„Já jen, jestli jsi tu.“

Ta věta se mi vrací i dnes, pokaždé když se bojím, že někdo zmizel, i když sedí vedle mě. Když se bojím, že jsem zmizel já. Nikdy jsem se nesmířil s krutostmi, které mě neustále dobíhaly. Musel jsem být o krok před nimi. A protože jsem nebyl o krok před nimi v životě, byl jsem o krok před nimi v malých věcech, v šaškování, v detailech, které se dají ovládat. V ruce jsem měl dětskou frkačku. Když mi bylo špatně, frknul jsem si

na ni a velice rychle vyloudila na mých ústech úsměv. Ten úsměv nebyl štěstí, byl to reflex: svaly si na chvíli vzpomněly, že umí být lehké. Přišlo mi veselé frknout si za někým v tramvaji. Bylo to malé zneuctění světa, který mě zneuctíval každé ráno. Frkačka se vešla pěkně do ruky, takže nebyla ani vidět. Každý se vždycky obrátil, díval se, kdo to udělal. A já – já jsem se na ně podíval a pak se rozhlédl kolem a pokrčil rameny, jako bych byl také oběť neznámého pachatele. V tom byl kus mého tehdejšího charakteru: dělat neplechu a tvářit se překvapeně.

Jednoho večera jsem se vracel domů. Bylo mi velice smutno. Odletěl můj učitel Robert. Odletěl pryč, nechal mě tu. Ta slova „odletěl“ nebyla jen obraz – Robert byl pro mě někdo, kdo mě držel nad zemí, i když jen tím, že mi ukazoval, že existuje jiná výška než moje každodenní podlaha. A najednou byl pryč. V tu chvíli mi připadalo, že ve vzduchu zůstala po něm jen díra.

Bydlel jsem na Horních Roztylech. Od metra jsem to měl skrz podchod, přes louku, padesát schodů a pak zahnout doprava, rovinka sto metrů, branka a jsem doma. Tu cestu jsem znal poslepu, a přitom jsem ji šel toho večera, jako by to byla cizí země. Očima jsem sledoval drásavý povrch asfaltu. Měl jsem hlavu skloněnou, ruce v kapsách. Mířil jsem k podchodu. Vzduchem se nesl zápach moči, ostrý a sladký, jako urážka, co se nechce vyvětrat. Netušil jsem, co mě čeká z druhé strany podchodu. A možná to je na tom nejhorší: že krutosti se neohlašují, přijdou si pro vás potichu.

V podchodu blikala zářivka. Visely od ní lucerny pavučin, tenké provázky, co se třpytily jen tím, že se snažily přežít. Vítr byl studený. Složil jsem ruce na prsou a schoulil se, jako by moje tělo chtělo být menší, aby si ho nikdo nevšiml. V ruce jsem držel frkačku, dlaň zpocenou. Plast se mi lepil do kůže. Zbývalo mi pár kroků. Už jsem byl skoro venku – a přitom jsem cítil, že jsem uvnitř něčeho, co se zavírá.

Zastavil jsem se. Přiložil frkačku ke rtům, nadechl se a fouknul, co nejvíc jsem mohl. Řev frkačky se odrážel o stěny, zářivka se rozblikala, jako by se lekla. A já zas znovu a zas a ještě jednou naposledy. Znělo to směšně

a zároveň zoufale – jako když se dítě snaží přehlušit vlastní strach.

Zůstal jsem němý stát. Ruce se mi klepaly.

„Kam jsi mi odletěl, Roberte?“

Do vzduchu.

„Kam, kam jen, kam?“

Povzdech. Ztěžklá víčka.

Vykročil jsem jednou nohou. Druhou za sebou táhnul jak raněný kůň.

A náhle, dup! Ten zvuk byl krátký, pevný, definitivní. Jako tečka, kterou vám někdo vtiskne na čelo.

Záblesk nože. Vytřeštěné oči. Semknuté rty.

„Ani se nehni!“ vyhrkl mi chlap do ucha.

Vydal jsem jen tlumenou hlásku a pocítil jsem, jak se mi nůž zarývá do krku. Nebylo to hned řezání, spíš tlak, ledový bod, který vám vysvětlí, že kůže je jen tenká dohoda.

„Rozuměls mi?“

Lehce jsem pokývnul hlavou a přestal jsem dýchat. Vydechnul jsem a nechtěl se nadechnout znovu, jako by nádech byl provokace. Za prsní kostí jsem cítil malý tlak a ten se zvětšoval a zvětšoval, postupoval do krku, oči zalézaly do důlků. Svět se mi zúžil na ten nůž a na tmu podchodu, která se tvářila, že to všechno je normální.

„Co děláš?“ vykřikl na mě chlap.

Omdlel jsem.

Cítil jsem jen ruce v podpaží, jak mi nohy plavou trávou, hlavu na zemi. Vůně hlíny mi vrazila do nosu. A pak: facka. Ne z nenávisti, spíš z netrpělivosti, jako když někdo opravuje věc, která mu má fungovat.

„Slyšíš mě?“ mumlal na mě.

„Roberte,“ šeptal jsem.

Viděl jsem černé havraní vlasy, mezi nimi problesklo asijské oko. Muž vypadal jako bojovník. Nemohlo mu být víc než třicet. Pečlivě si čistil svůj nůž, aby byl nablýskaný. Třpytil se od měsíce jako hladina vody. V té chvíli mě napadlo, že i zbraň může mít estetiku, a ta myšlenka byla odporná i fascinující.

Náhle jeho zrak utkvěl na mém. Sledoval jsem jeho tmavé oči, růžové bělmo, pár teček světla na panence a pak, jakoby opálenou pleť – odstín, po kterém bažím léta, když ležím na slunci. Uchvacovaly mě jeho rty, červené jak višně, uvolněné koutky úst. Ještě jsme se na sebe dívali. Jeho oči byly ty nejsmutnější, které jsem kdy viděl. Jenom koně mají takové oči. Nemusel říct slovo a věděl jsem o něm vše. Věděl jsem, že taky někam nepatří. Že taky někoho ztratil. Že taky utíká, jen jinak.

„Byla to jediná šance, jak zůstat naživu,“ špitl jsem.

Stále se mi díval do očí a přitom dál čistil svou zbraň, jako by mezi námi probíhala dvě různá dění: jedno v řeči a jedno v oceli.

„Byl to úkol, že ano!“ vykřikl jsem na něj.

Ta slova mi vyletěla z krku, ještě studeného od nože. Úkol. To slovo dělá z vraždy práci.

„Měl jsi mě zabít!“

Vyskočil jsem ze země a vrhnul se na něj. Nebyl to hrdinský útok, bylo to zoufalství, které nechce být ponižováno tím, že přežilo. Křičel jsem na něj

a mlátil ho hlava nehlava. On jen odložil zbraň, jako by říkal: tak si to odžij, já počkám. Ta jeho klidná síla mě ponížila víc než nůž.

„Měl jsi mě zabít!“ vzlykl jsem a pak přišel okamžitý nápad, ten nejhorší typ nápadu, který zní jako řešení.

Chytil jsem jeho dýku a natáhl ruce k bodnutí.

„Měl jsi mě zabít!“

Chytil mi ruce dřív, než jsem se stačil bodnout. Na rozdíl ode mě byl silný dost. Zmítal jsem se v jeho sevření a pak padl vysílením. V tom pádu bylo něco dětského: když už nic nezabere, zhroutit se.

Zastrčil si nůž za opasek.

„Zavři oči,“ řekl mi.

A já to udělal. Zavřel jsem oči, protože zavřít oči umím. Cítil jsem, jak mě přikrývá. Jak mi přes ramena přetahuje deku, hrubou, cizí, ale teplou. A pak si dlouho nepamatuji nic. Možná jsem spal, možná jsem se jen vypnul, jako se vypíná rádio, když už nechcete slyšet vlastní hlavu.

Probudil jsem se následujícího dne, nebo kdy. Ležel jsem ve křoví, přikrytý dekou. Nikdo nikde. Jen jsem slyšel, jak podchodem proudí davy lidí. Kroky, hlasy, ta obyčejná řeka života, která teče i když vy ležíte v křoví jako odpad. Nahmátl jsem něco vedle sebe. Podíval jsem se. Byla to moje frkačka. Ten malý plastový předmět, který mi ještě včera připadal jako zbraň proti smutku, teď ležel vedle mě jako důkaz, že jsem pořád ten samý člověk.

Nad hlavou mi po nebi přelétlo letadlo:

„Ahoj, Roberte.“

Na silnici nad podchodem se prohnalo auto s tmavými skly, mířilo ven

z města. Jen rozvířilo prach u krajnice a taky noviny. Dopadly přímo přede mě, jako by mi je někdo hodil schválně, jako by i papír měl smysl pro ironii:

„Na Roztylech řádí vrah,“ zněl titulek.

S nepochopením: „Nebylo to naplánované.“

„Proč tedy?“

Díval jsem se mimo. Ne na slova, ale skrz ně, do místa, kde by měla být odpověď a není.

Na zadní stránce byla reklama:

„IPF – International Pen Friend club – najděte svého nejlepšího přítele.“

Kdysi jsem takhle někomu napsal. Vyznal jsem se mu ze svých snů,

z toho, jak se bojím ticha a jak mám rád písmena, protože písmena neumí zradit tak rychle jako lidé. Ale nikdy neodpověděl. Mohlo to být další něžné přátelství, ale nevyšlo to. A já jsem si tehdy uvědomil, že některé něžnosti jsou odsouzené k tomu, aby zůstaly jen v reklamě na zadní straně novin, které vám vítr přihodí k tělu, když ležíte v křoví a snažíte se přijít na to, proč jste pořád tady.