12 CITADELA

Vřelý podzimní den narušoval jen chlad ulice a stín stromů. Slunce svítilo tak poctivě, až to vypadalo, že se snaží zahladit všechno, co je ve mně křivé, ale asfalt si stejně držel svůj studený tón. Vzduch voněl listím, výfukem a něčím kovovým – možná kolejnicemi v dálce, možná jen tou kulisou velkého města, které si na filmové štáby umí zvyknout jako na déšť.

„Action!“ zařval režisér.

Ten výkřik rozřízl ulici jako bič. Stál jsem za ním a sledoval jsem jeho práci. Už vím, jaký je rozdíl mezi velkým a malým režisérem. Malý režisér křičí „Action!“ jako rozkaz. Velký režisér křičí „Action!“ jako zaklínadlo, kterým přivolává realitu, aby se na chvíli chovala podle něj. Natáčel se italský dvoudílný film Citadela. Komparz postával v kabátech, rekvizitáři běhali s něčím, co vypadalo důležitě, a přitom to byla jen židle. S panem Lukou jsme tam krájeli nudu. Krájeli jsme ji na plátky a tvářili se, že je to delikatesa.

„Pane Luko, pojďte, dáme si do nosu!“ řekl jsem přímo.

Řekl jsem to schválně nahlas, aby se někdo otočil, aby se aspoň něco stalo. Pan Luka se leknul a já po něm mávnul pěstí. On se uhnul, lehce, elegantně, s tím svým instinktem přežít i v žertu.

„Co děláte, pane Benjamine?“ smál se.

Zahákli jsme se do sebe a odkráčeli ve velkém stylu pryč. Dělali jsme, že jsme hrdinové scény, kterou nikdo nenatočí. A ten pocit byl na chvíli osvobozující: jít jen tak, bez „Action!“, bez „Stop!“, jen s vlastním krokem.

Můj přítel Luka, ten mě vždy něčím překvapil. Seděli jsme v restauraci blízko Václavského náměstí, popíjeli bílé víno a on náhle, jako by právě dostal nápad, který mu hoří v kapse:

„Pane Benjamine, víte, co mám teď v kapse?“ zeptal se s úsměvem, ale záhadně.

Byl v tom jeho typický způsob: udělat z maličkosti drama, a z dramatu pak udělat něhu.

„Netuším.“

Dívá se na mě: „Opravdu netuším!“

Strčil ruku do kapsy u kalhot a vytáhnul peněženku. Položil ji na stůl tak opatrně, jako by to byla relikvie, nebo výbušnina. Bílé víno se v našich sklenkách lehce zachvělo.

„Ještě netušíte?“ znovu se na mě podíval.

„Nevím! Jak to mám vědět!“ Hádat se mi nechtělo. Ta jeho hra mě těšila, ale taky dráždila. Jako když vám někdo hladí ránu.

„Hádejte!“ řekl pan Luka.

Trochu jsem byl pozitivně podrážděný. Natáhnul jsem se, protáhl jsem záda, loktem jsem do někoho šťouchnul. Otočím se:

„Promiňte, pane – nechtěl jsem.“

A on na to: „To nic.“

Řekl to tak klidně, až to ve mně na vteřinu zůstalo. Zase k panu Lukovi:

„Nevím.“

Co se stalo? V tu chvíli jsem to nevěděl. Až když jsem se s Lukou úspěšně propil do noci, vybavila se mi ta osoba jako absinthový přízrak. Jako záblesk, který vám dojde až ráno, když si čistíte zuby a najednou si vzpomenete na cizí oči.

Byl to pan Tomba. V té době jsme se ještě neznali. Bylo to naše první setkání, první, na které si dokážu vzpomenout jen díky absinthu. Stal se pro mě absinthovým ďáblíkem. Ne ďáblem z pekla, spíš malým škůdcem, který vám vleze do hlavy právě tehdy, když si myslíte, že máte kontrolu.

Pan Luka vytáhnul ze své peněženky obrázek. Poznal jsem ho hned. Byla to miniatura plakátu k našemu filmu, který jsme oba tak vášnivě milovali. Malý papírek, složený tak, aby se vešel mezi bankovky a průkazy, a přitom měl váhu talismanu.

„Vy mě udivujete, pane Luko! To nosíte stále u sebe?“

Podíval se na mě tím svým pohledem, který umí být něžný i přísný. Neodpověděl hned. Jen si ten papírek přidržel mezi prsty, jako by si ověřoval, že je stále skutečný.

Otevřeným střešním oknem vanul do místnosti příjemný větřík.

Ten obraz se mi přehoupl před oči bez varování, jako když se střihne film a vy už jste v jiné scéně. Seděl jsem s panem Lukou a Lili v hnízdečku. Popíjeli jsme čaj. Míchali do něj cukr čínskými tyčkami. Jedli z jednoho kastrólku. Bylo to chudé a přitom slavnostní, protože když jste tři a držíte se jedné mísy, nejste sami.

„To je hrozné, pane Benjamine. Už byste si měl pořídit lžičky,“ řekl pan Luka a nasypal si cukr do čaje z balení, ale značně přesypal. Cukr se mu rozsypal na stůl, bílý sníh na dřevě, a my jsme to nechali být, protože jsme tehdy nechávali být skoro všechno.

„Zbytečné nádobí. Kdo ho má mýt? Nebaví mě chodit pro vodu na chodbu,“ odvětil jsem s úsměvem.

Byla to pravda i výmluva. Pravda o lenosti. Výmluva o životě, který se nechce opravit, protože by se tím přiznal, že je rozbitý.

„To je večer, že ano?“ přidala se Lili.

Řekla to lehce, ale její hlas měl v sobě vždycky něco, co vám připomene, že se dívá dál než vy. Že slyší v každé větě i to, co se neřeklo.

„Zvláštní večer, nechci na něj zapomenout,“ zvážněl pan Luka.

„Můžeme udělat něco, abychom na něj nezapomněli. Aby nám všem utkvěl v paměti.“

Všichni tři jsme ten večer napsali dopis, ve kterém jsme se vyznali ze svých snů a přání. Psali jsme je vážně, až směšně vážně, protože když máte dvacet a něco, myslíte si, že sny se dají uzavřít do obálky a tím je ochránit. Zalepili jsme je, napsali na ně jméno, datum a místo, kdy je chceme otevřít. Naházeli jsme je do povlaku na polštář a losovali. Povlak byl hrubý, trochu zatuchlý, a přitom to byl náš losovací buben, naše malá loterie osudu.

„Já mám Váš dopis, pane Luko!“ vykřikl jsem nadšeně. „Sejdeme se tady v Písku na Kamenném mostě?“

„Ano. Za dva roky, pane Benjamine.“

Ta přesnost mě pobavila. Dva roky – to znělo jako nic. Dva roky – to znělo jako věčnost, když člověk neumí vydržet ani dvě hodiny sám.

„No, Luko, tak kde mi přečteš můj dopis?“ zeptala se Lili. Byla v pohodě a na to „kde“ dala důraz. To „kde“ bylo její. Ona vždycky věděla, že místo je někdy důležitější než čas.

„Hm, na Kamenném mostě!“ Lukův obličej se rozzářil. „Ale až za šest let.“

Lili se usmála, a v tom úsměvu bylo něco jako: ty si myslíš, že šest let je dlouho? Já znám delší vzdálenosti.

„No, koukám, že jste mě pěkně převezli. Já to na Kamenném mostě rozhodně nemám,“ řekl jsem.

„A kde to máš?“ Lili vzala obálku a podívala se na ni.

Pan Luka se na mě ještě díval. Cítil jsem napětí. Luka chtěl už už vědět, kde se máme s Lili setkat. Jeho zvědavost byla čistá, ale pod ní byla i obava: co když to místo bude znamenat, že se to rozpadne.

A tehdy se Luka vrátil k tomu, co mi chtěl říct už v restauraci, k tomu papírku v peněžence, k tomu, že některé věci se nosí u sebe právě proto, že se bojíte, že zmizí.

„Samozřejmě, že to nosím u sebe, je to pro mě velice cenná věc. Snad si nemyslíte, že bych Vás nebral někdy vážně!“

Až mě zamrazilo z toho, jak mě Luka opravdu bere vážně. Každé mé slovo, každý můj sebemenší čin. Vždycky jsem si myslel, že jsem pro lidi spíš zábava, historka, výstřelek. Luka byl jediný, kdo mi občas připadal jako svědek. A svědek je nebezpečný, protože vás nutí být skutečný.

Díval jsem se na ten kousek papírku, tak pečlivě složený. Slova, která jsem tam vepsal, mě teď trochu znervózňovala. Jakmile něco napíšete, už to není jen váš pocit. Už je to důkaz.

Lili se stále dívala na obálku. Luka se díval na ni. Já jsem seděl mezi nimi, jako mezi dvěma proudy. A pak Lili vydechla:

„Lacanau, Francie,“ a hned na to „na moři, na loďce.“

Pan Luka se na mě podíval. Přikývl jsem mu. Jako by to přikývnutí bylo podpisem pod smlouvou, kterou nikdo z nás nečte.

„A kdy?“ ptal se Luka.

„Za padesát let,“ vydechla Lili.

„No to je dobrý,“ usmála se.

To „dobrý“ bylo přesně její. Padesát let vyslovila, jako by šlo o pátek. Jako by věděla, že některé věci se stejně dějí až po dlouhém mlčení.

Pan Luka přečetl z papírku:

„Naše cesty se neustále rozcházejí. A není to naposledy. S velkými nadějemi do dalších let. Benjamin.“

A ticho. Mlčel. Ticho se napilo čaje, ticho si olízlo cukr na stole.

Pak náhle:

„Dělám vše proto, aby to nebyla pravda. Aby se naše cesty nikdy nerozešly. Chápete, pane Benjamine, že jste pro mě nejlepším přítelem?“

Nevěděl jsem, co říct. Když vám někdo dá takovou větu, je to jako když vám dá do ruky něco křehkého a vy se bojíte dýchat, abyste to nerozbil.

„Bojím se, bojím se, že by se tohle mohlo stát. Že se naše cesty rozejdou.“

Měl vlhké oči. A já jsem v tu chvíli pochopil, že Luka není dravý jen v touze. Je dravý i v přátelství. Drží vás, protože se bojí pustit.

„Pane Luko, tady se naše cesty nikdy nerozejdou.“

A poplácal jsem ho dlaní na srdce. Udělal jsem to rychle, skoro žertem, aby to nebylo příliš vážné. Ale on to vážné vzal.

„Dvakrát absinth!“

Pak si jen pamatuji rychlost večera. Jak jsem byl přilnavý. Jak jsem se tulil ke stěnám, jako by mě mohly udržet pohromadě. Zelené hvězdy mi létaly kolem hlavy. Brečel jsem zelené slzy. Perlil jsem zelenkavý smích. Okouzloval mě kluk od stolu – Tomba. Měl zelené jiskry v očích. Podpálily mi srdce. Vyhořelo mi.

Ráno jsem se probudil. Vypálené srdce, zčernalé. Ze země se zvedal ještě dým. Všude jen ohořelé trosky a mezi nimi osamělý poutník s holí v ruce.

A já jsem nevěděl, jestli ten poutník jsem já, nebo Luka, nebo jen moje budoucnost, která už dávno jde přede mnou a neotáčí se.