12 SCHIZO

Bylo hluboko po půlnoci a v zahradním domku se čas choval jako zvíře, co nechce lehnout. Každou chvíli se zdálo, že už se konečně stočí do klubíčka, že se přestane vrtět, a pak znovu trhl, znovu škrábl. Venku se míhaly barvy města, které ani v noci neumělo zhasnout. Růžový odstín neonu z ulice se opíral Gwyneth do tváře, dělal jí z lícních kostí ostřejší hrany. Na Pavla dopadala modř, chladná a rovnoměrná, jako kdyby seděl pod akváriem.

Nemohli spát. Nebylo to ani tím, že by si neměli kam lehnout. Bylo to tím, že když zavřeli oči, všechno se k nim vrátilo blíž. Každý detail, každé slovo, které se přes den odsunulo, si teď našlo cestu.

Gwyneth Flaq seděla v křeči na parapetu otevřeného okna. Ne seděla, spíš se tam držela, kolena přitažená, prsty pevně sevřené do okraje rámu,

jako by se bála, že ji vlastní tělo shodí dolů. Pavel viděl, jak jí v růžovém světle pulsuje spánek, jak má staženou čelist. Pořád si rukou sjížděla přes břicho, přes žaludek, jako by se snažila zklidnit něco uvnitř, co se nechce uklidnit. Záda ji bolely, hlava, celé to její štíhlé tělo vypadalo, jako by ho někdo přes den zlomil a večer ho zase postavil zpátky, jenže nakřivo.

Pavel seděl na karimatce na zemi. Pod ním byla tvrdá podlaha, přes karimatku cítil každou nerovnost, každou spáru. Dýchal mělce, v krku pořád trochu drsno. Pot se mu lepil na čelo, i když v místnosti nebylo teplo.

Byl to pot z vnitřního napětí, z toho, že se mu věci zase přetahují v hrudi jako mokré prádlo na šňůře.

Tma byla hustá, ale ne úplná. Na stěnách se hýbaly stíny od projíždějících aut, sem tam se po skle okna rozjel krátký kužel světla a zase zmizel. Mříže v okně házely pruhy, takže místnost vypadala jako klec, i když v ní nebyly žádné zámky. Jenom město venku, které dělalo zvuk, a jejich dvě těla uvnitř, která dělala ticho.

„Cítím se s ním opravdu jako ve vězení. Já umřu,“ řekla Gwyneth. Slova jí vyšla z úst, jako když člověk vydechne kouř, a hned se roztřásla. Slzy jí sklouzly po tváři, jedna, druhá, bez hysterického zvuku, jenom vlhká stopa v růžové.

Pavel ji poslouchal a nedíval se na ni přímo. Díval se na své ruce v modrém světle. Vypadaly cize. Kůže na kloubech byla suchá, nehty okousané. Levá ruka ho občas svědila, ten cejch, který si nesl, jako by byl vyražený zevnitř. Neřekl nic. Ne hned. Nechtěl jí házet věty, které zní jako rady.

Ona nepotřebovala radu. Potřebovala, aby se jí ten tlak někam odvedl.

„Připadám si jako ve vězení. Mám ho ráda, miluji ho, ale náš vztah není dořešený. A nebude nikdy. Jsme oba tak jiní,“ pokračovala. Přitiskla si čelo na chladné sklo, jako by jí to mohlo ulevit. Sklo se hned zamlžilo jejím dechem a ona do toho mléčného oválu civěla, jako kdyby tam hledala odpověď.

Pavel slyšel, jak jí ve větách naráží dvě věci o sebe: láska a odpor. Jako dvě sklenice, které se srazí na tácku, a člověk se bojí, že jedna praskne.

„Kdybych mu to řekla, vím, co by cítil. On by věděl, kde udělal chybu.

Tu samou chybu, jako vždycky. Ale proč já mám odnést tyhle bolesti?“ Schoulila se do klubíčka. V tom gestu bylo něco dětského a zároveň zoufalého. „Proč mě stále zraňuje těmi svými tendencemi opustit mě?“

Pavel si odkašlal. Znělo to v tichu hrozně nahlas. Chvíli váhal, protože cítil, jak nebezpečné je sáhnout do cizího vztahu, i když je to vztah, který ti někdo nalévá do klína. Jenže zároveň věděl, že když teď nic neřekne, bude to viset ve vzduchu jako špatný zápach.

„Gwyneth,“ řekl tiše, skoro bez barvy, „nemůže tě opustit, protože tě ve skutečnosti nikdy neměl.“

Řekl to a hned toho litoval i nelitoval. Ta věta byla krutá, ale přesná. Gwyneth se na něj nepodívala. Jen se dívala z okna. Venku někdo nastoupil do taxíku. Pavel viděl jen krátké rozsvícení kabiny, obrys hlavy, pak dveře zavřely, motor zabručel a auto odjelo. Ten jednoduchý pohyb venku byl tak samozřejmý, až Pavla osvítil. Odjíždět někam. Prostě odjet.

„Ale já ho…, nemám pocit, že by byl se mnou šťastný. Vždy, když s ním mluvím, je tak sarkastický,“ řekla. Slovo „sarkastický“ jí vyšlo, jako by jí narazilo o patro.

Pavel si lehnul na karimatku, protože mu najednou došly síly v zádech.

V modrém světle byly jeho léze dost dobře vidět. Hladká ranka se blyštila, jako by byla čerstvá, i když byla jenom otevřená starým způsobem. Podíval se na ni bez emocí, jako když se člověk dívá na cizí zranění. A pak, stále vleže, řekl jen tiše:

„Nemá sílu dělat na lidi hezké obličeje. Přesvědčovat někoho. Bojovat o něco, usilovat. Ten jeho sarkasmus, to je jen pláč nad vlastní neschopností se rozhodnout.“

Ta slova mu šla z pusy snadno. Ne proto, že by byl chytrý. Protože ten mechanismus znal. Poznal ho v cizích lidech, když ho viděl. A někdy ho poznal i sám v sobě, když se ráno podíval do zrcadla a místo tváře viděl jen masku, která se nechce usmát.

„Co ty o tom víš?“ otočila se na něj Gwyneth.

Teď na něj hleděla a Pavel měl dojem, že ho růžový neon přibodl jako hmyz. Vypadala nevinně, skoro až čistě. Jenže to světlo jí v očích vyvolávalo něco cizího, něco, co se nedalo nazvat něhou. Pavel neuhnul pohledem, i když by mu to udělalo lépe. Jen se na chvíli nadechl a v nose mu zůstala směs kouře, studeného vzduchu a jejího parfému, který už byl dávno unavený.

„Vina není nikdy jen na jedné straně,“ řekl vážně.

Gwyneth se trochu uraženě otočila zpět k ulici. Pavel zavřel oči. Poslepu si zapálil cigaretu. Ten pohyb dělal často. Zapalovač cvaknul, plamen krátce zašustil. Potáhl. Kouř mu šel do plic ostře a on cítil, jak se mu hlava na okamžik zatočila. Dým stoupal ke stropu, vinul se jako točená svíčka, pomalu, soustředěně. A pokoj se s ním nakláněl. Pavel se najednou bál, že Gwyneth vypadne z okna. Ne proto, že by se chystala skočit. Spíš proto, že seděla příliš vysoko a byla příliš křehká a noc je taková, že člověk občas udělá pohyb, který nechce.

A tehdy se to v Pavlovi zlomilo. Ne jako myšlenka, spíš jako obraz, který se protlačí dopředu. Vteřinu seděl v tmě, pak už byl jinde.

Most, klenutý v Central Parku, jen obrysy dvou postav. Není ani poznat, kdo je kdo. Stáli naproti sobě, ale dost daleko od sebe:

„Je čas, abys šel svou cestou. A já taky.“

Pavel na to mlčel. Neměl k tomu co říct. Nenapadalo ho nic. Přehodil si kytaru na druhé rameno.

„Ty se o sebe postaráš. O tebe strach nemám.“

Pavel sebou cuknul. Bylo to v té větě schované? Výsměch, nebo pláč? Stáli pod mostem nebo na mostě, to nebylo jasné. Jen ten oblouk kamene a černá voda pod ním, která si nesla odrazy světel. Vzduch byl studený a něco v něm znělo jako vzdálený kov.

„A co bude s tebou?“ zeptal se Pavel.

„Nevím, nevím, kam ještě půjdu,“ řekla Ann.

„Čí to byl sen?“ dožadoval se znovu Pavel odpovědi, ale dočkal se jen ticha. Vše se kolem zpomalilo, padnul na kolena, druhá postava se mu rozplynula přímo před očima.

Její obrys se rozpustil do tmy, jako když se někdo smaže gumou z papíru. Pavel cítil, jak mu zůstalo něco prázdného v hrudi, díra, do které se nedá dát ruka. Byl na kolenou a kytara ho tlačila do ramene. Zůstal s hlavou skloněnou, protože kdyby ji zvedl, uviděl by jen prázdný most a prázdné světlo.

„Pavle!“ Gwyneth chytila Pavla za ruku.

Vrátilo ho to zpátky. Dotek byl teplý a skutečný. Ruka, která ho držela, nebyla snem. Pavel to vzal jako významnou pomoc. Ne jako slovo, ne jako gesto, které se dá okecat. Jako něco, co ho na vteřinu ukotvilo. Najednou nabyl jistoty, značně se mu ulevilo. V tom ulehčení bylo něco nebezpečného, protože bylo rychlé a příjemné.

Gwyneth chvíli stála bosá na podlaze, zavrávorala, pak šla do malé kuchyňky. Pavel slyšel, jak šustí sáček s kávou, jak cvaká lžička o hrnek, jak teče voda. Ten domácí zvuk byl skoro dojemný. V cizím městě, v provizorním domku, v noci, která nemá dno, dělá někdo kávu. Jako by to mohlo věci vrátit do pořádku.

Za chvíli byla zpět se silným šálkem kávy. Pára se zvedala a v růžovém světle vypadala skoro sladce, i když vůně byla hořká a drsná. Gwyneth si klekla vedle něj. Jednou rukou mu podpírala hlavu, druhou mu dávala napít. Pavel pomalu vychutnával. Nebylo to jen o chuti. Bylo to o tom, že se jeho ústa zabývala něčím jiným než slovem, že polykal něco teplého, co ho nutilo být tady.

Když dopil, Gwyneth mu stále držela hlavu. Dívali se do očí. Z té blízkosti se nedalo utéct. Viděl v jejích očích únavu a něco tvrdého, co tam poslední dobou zůstávalo. A přesto se k němu přiblížila a vtiskla mu polibek na rty. Byly vlahé. Vlahé, živé rty. Pavel si to uvědomil hned, jako by mu někdo přiložil prst na nerv.

Položila mu hlavu na polštář, který byl tenký a vyčichlý, a šla si zase sednout na parapet. Teď už ne tak nebezpečně, teď už níž, s oporou. Jako by tím polibkem odvedla kus napětí do Pavla a sama se mohla vrátit do své pozice pozorovatele.

„Vidíš. Je to stejné,“ řekl Pavel.

Mířil přesně, i když to znělo jako hádanka. Stejné. Ten vzorec, který se opakuje. Potřeba být držený a zároveň potřeba utéct.

„Je to hloupé, všechno podřizovat sexu. Jenže já nejsem sexem posedlá jako on. Nemám potřebu se sexuálně uspokojit jako on,“ mluvila Gwyneth, jako by ani nevěděla, že Pavlovi teď vtiskla polibek. Jako by se to nestalo. Nebo se to Pavlovi zdálo? Nebyl si jistý svými počitky. Polibek v něm zůstával jako teplé místo, ale její hlas zněl, jako kdyby mluvila o něčem úplně odděleném.

Pavel ji sledoval zespodu, v modrém světle, a přitom měl pocit, že se mu v hlavě opět skládá obraz. Ne obraz písně. Obraz toho, co je tady mezi nimi, a co nesmí být vysloveno přímo, protože by se to hned pokazilo.

„Ona to totiž není věc sexu,“ řekl a snažil se, aby mu v hlase nebyla žádná naléhavost. „Jen si vem ten vzorec volnosnubných orgií, představ si, že nějakým podobným způsobem on vnímá lidi kolem sebe, lidi, kteří mu něco dávají, kteří ho oslovují.“

Když řekl „orgie,“ Gwyneth sebou maličko cukla, jako by ji to urazilo. Pavel to viděl. Ale pokračoval, protože cítil, že jestli teď couvne, vše se vrátí k jejím slzám a její kleci.

Přestala mluvit. Dívala se ven a Pavel viděl, jak se můry vrhají do pouličních lamp. Malá těla narážela do světla, znovu a znovu, bez úspěchu a bez poučení. Ta marnost byla tak čistá, až ho z toho zabolelo.

„Já mu budu do konce života dávat vinu, že je volnosnubný, že pro něj mají větší tajemství ty jeho KURVY,“ vyhrkla v pláči sprostě. V té hrubosti bylo něco zoufalého. Bylo to od ní politováníhodné, a přesto lidské. Neudržela svou důstojnost. Sprosté slovo jí vypadlo, jako když člověku uklouzne noha.

Pavel zůstal chvíli ticho. Ne proto, že by ji soudil. Spíš proto, že cítil, jak to slovo v místnosti zůstalo viset jako špinavý kus látky. A pak řekl:

„Nebereš ho, jaký je. Nejde o to, jestli s nimi spí, jde o to, že jsou to lidé blízcí jeho srdci. Ten sarkasmus je jasný důsledek všeho. Myslím, že víš, kam to povede.“

Gwyneth dělala, že Pavla neposlouchá. Byla od něj odvrácená, ale hltala každé slovo. Pavel to poznal na tom, jak se jí v ramenou mění napětí.

Jak občas ztuhne, když se dotkne něčeho, co nechce slyšet.

„Když ho opustíš,“ pokračoval, „bude svobodný člověk, který je srovnaný sám se sebou, s ostatními, který si v šedesáti zoufá, že si nenašel nikoho pro život.“

Říkal to a sám cítil, jak mu ta věta páchne cynismem, který se tváří jako pravda. A přesto ji nebral zpátky. Viděl příliš mnoho lidí, kteří si záměrně zvolili svobodu jako zástěrku, a pak v ní zestárli.

„Je to jen jeho hloupost, že zahazuje takhle nabídnutou rukavici, ale tahle rukavice je pro něj příliš těsná, nevejde se do ní zkrátka celý,“ dodal. „Nemiluješ ho takového, jaký je. Takový, jaký je.“

To opakování znělo tvrdě. Pavel chvíli přemýšlel, protože sám cítil, jak může být kruté chtít po někom, aby miloval i to, co ho ničí.

„Jenže,“ řekl nakonec tišeji, „není také hloupost házet mu příliš malou rukavici?“

Gwyneth se na okamžik otočila. Její oči byly lesklé, ale už v nich nebylo jen zoufalství. Byla tam i tvrdohlavost, něco zarputilého, co vypadalo jako rozhodnutí, ačkoliv to rozhodnutí ještě nemělo tvar.

„Nehodlám mu dát jinou nabídku. Já nepřekousnu, já to nedokážu překousnout,“ řekla přesvědčeně.

Pavel si uvědomoval čím dál víc, po čem do této chvíle toužil. Nebylo to čisté. Nebylo to správné. Bylo to něco, co nemělo za žádných okolností budoucnost. A právě proto to bylo v té noci tak blízko. Obraz se mu začal vyjasňovat. Viděl odcházet postavu, černé kalhoty, zvuk bot po chodníku, klip klap klip klap. Viděl záda, která se neotočí. Viděl, jak se dveře zavřou a zůstane jen ticho.

A v tom tichu byl on. A ona. Dva lidé v provizoriu, kteří si na chvíli půjčili blízkost jako kabát. Pavel cítil, jak se mu zvedá v hrudi něco horkého a zároveň studeného, něco, co se nedá pojmenovat, aniž by to hned ztratilo sílu.

„Dobrou noc, Pavle. Musíš odpočívat,“ řekla Gwyneth najednou unaveně, jako by se v ní něco vypnulo.

Lehla si na matraci a usnula velice rychle. Tak rychle, až to Pavla skoro urazilo. On se tu dusil, převaloval obrazy, a ona prostě zavřela oči a zmizela do spánku. Jako by měla vypínač. Jako by její tělo řeklo: dost, teď už ne.

Pavel ji sledoval ještě dlouhou dobu. Dýchala tak klidně, že se její dech ztrácel v jeho. V místnosti byl slyšet jen slabý zvuk z ulice, občasné auto, vzdálený hlas, někde cinknutí. Neon stále maloval růžovou na její tvář a modř mu zůstávala na rukách.

Pavel ležel a díval se na její zavřené oči, na uvolněné rty, na pramen vlasů, který jí spadl přes tvář. V té chvíli z ní vysál všechnu krásu, všechnu sílu, co mohl, aniž by se jí dotkl. Jen pohledem, jen tím, že si ji vtiskl do hlavy jako poslední obraz, který si chce uchovat, než se to celé zkazí. Byla to poslední noc s ní, to věděl bezpečně. Ne jako proroctví, spíš jako tichou matematiku: některé věci se po určitém pohybu už nedají vrátit do původního tvaru.

Ona už nebude nikdy taková jako dřív. Zmizela všechna její otevřenost, zůstala jen nevraživá dívka, zatrpklá, která kolem sebe rozlévá hořkost.

Sladší než med, hořčí než žluč. Pavel zavřel oči a v té tmě se mu zdálo o Děvčátku z kontryhelu.