13 PLÁŇKA

Obloha se oblékla do ocelových šatů a snesla na kraj kolem sebe tříšť dešťových kapek. Nebyl to déšť, co padá – byl to déšť, co řeže. Stál jsem na zápraží Soušského mlýna a sledoval proudy kapkopádů, jak se vrství do šikmých čar, jak se v půli letu lámou o vítr. Voda si hledala nové cesty a průlezy, protékala škvírami, kterých byste si nevšimli ani ve dne, a hnala se vstříc říčce, jako by měla svou vlastní vůli. Bylo chladno. Zachumlal jsem se do šedého vlněného svetru, co kousal na krku jako stará výčitka, a zapálil si cigaretu. Oheň se mi chvilku bránil, ale pak se chytil a žhnul tím drobným vzdorem, který mi tehdy ještě něco říkal.

Vyfouknul jsem dým a zahleděl se na filtr. Měl mokrou špičku, nasáklý vzduchem, a v té chvíli mi připadal jako malá houba na celý svět. Vzpomněl jsem si na Luku, kde asi teď je. Bylo to již dlouho, co jsem ho viděl. Naposledy právě v Praze. To slovo Praha mi znělo jako vzdálený náraz – ruch, pódia, balkóny, šampaňské a cigarety, co dohořívají bez majitele. Ale teď jsem byl na hony vzdálen ruchu hlavního města, bez všech lidí. Jen voda, dřevo mlýna, vlhký kámen, a já. Stál jsem na zápraží, vzpomínal a uvědomoval si svou samotu. Samota tady nebyla prázdno, byla to hmota. Sedla mi na ramena stejně jistě jako ten svetr.

Soušský mlýn stojí stranou civilizace. Jako by ho někdo postavil schválně tam, kam se lidé nechodí dívat, když chtějí mít jasno. Vedle něj protéká říčka, která se valí do propastí vodopádů a tříští se, aby se znovu v údolí zklidnila. Ten pohyb byl pořád stejný a přitom pokaždé jiný: voda si dovolí spadnout a pak se tvářit, že je to jen pokračování cesty. A já jsem jí to záviděl.

Do města to bylo ze Soušského mlýna daleko. Když jsem se vydal

na nákup pěšky, býval jsem ve městě tak za hodinu ostré chůze. Ostré, protože jsem do toho šel jako do trestu: rychle, s hlavou dopředu, bez zastavení. Zpět mi cesta trvala déle. Vracel jsem se pomaleji, jako by taška s jídlem byla výmluva, že nemusím spěchat do vlastního ticha. Chodíval jsem podle vodopádů. Podle jejich zvuku. Podle jejich bílé pěny, co vypadala jako kousnutí do krajiny.

Miloval jsem stín lesa a ten pocit, že jsem tam sám. Sám jsem rozmlouval, sám jsem se opíjel krásou. Opíjel – a přitom jsem byl střízlivý až na dřeň, protože tady nebylo nic, čím by se člověk omámil, kromě toho, co si nosí v sobě. Někdy jsem si připadal jako poslední člověk na světě, který si za trest pamatuje jména.

Za několik let sedím u vodopádu s Toekou. Ten obraz se mi zvedl ze dna paměti jako siven, co se ukáže těsně pod hladinou a zas zmizí.

„I do not have father,“ řekl Toeka.

Po dlouhé době mi nelhal. Vždy se nechal unést fantazií lží, měl v tom zvláštní talent – vyprávěl o sobě jako o postavě z jiné knihy, aby nemusel mluvit o sobě jako o člověku. Ale tentokrát mluvil pravdu. Ta věta mu vyšla z úst jednoduše, bez ozdoby, a proto bolela. Dokouřil cigaretu a odhodil vajgl do říčky.

„Adiós!“

To jsem si zapsal do deníku. Ten den. To odpoledne s ním u vodopádů. Představil jsem si, že jsem lísteček, který pluje kolem a vidí ty dvě duše sedět na kraji vodopádů. Tak mladé a tak smutné, bez naděje. Ten lísteček nic neřeší, jen se veze. A to je někdy největší svoboda.

Čas plyne jako řeka

a já se vezu s ním,

jako zelený lísteček

a míjím svět, pojednou Toeka – sedí na břehu a tiše sní,

kde je jeho tatíček?

„Who’s that pretty boy in the picture?“ zeptal se Toeka.

Ta otázka byla provokace i prosba. Chtěl mě škádlit, ale zároveň chtěl, abych mu něco ukázal. Ukázal jsem mu fotku, kterou jsem tahal s sebou jako drobnou lež o tom, že jsem kdysi vypadal jinak.

„To jsem já, před lety v Avignonu.“

Podíval jsem se mu do očí. Viděl, jak jsem vyprahlý, že tady na lásku nenarazím. Provokoval mě tím, že opětoval pohled dostatečně dlouho. Dlouho tak, aby to začalo být nepohodlné. Aby to nebyl jen pohled, ale událost.

Dostal jsem vztek. Ne na něj. Na sebe. Popadnul jsem polštář a začal ho mydlit hlava nehlava. Byl to hloupý, klukovský boj, který se tváří jako hra, aby se nemusel jmenovat tím, čím je: dotekem. Pak už jsme si ani na polštář nevzpomněli a mlátili jsme se jen tak pěstmi. Ne tvrdě. Spíš zuřivě, jako když se člověk snaží vyhnat z těla něco, co se tam usadilo.

Zavalil jsem ho, ruce mu chytil nad hlavou. Obličeji jsme byli tak blízko, slyšel jsem jeho dech. Byl tak horký. V tom horku bylo něco, co mi připomnělo, že jsem živý, a to mě vyděsilo. Jenže on byl pod párou a srazil mě ze sebe. Chvíli jsme se takhle převalovali. Pod námi vrzalo prkno, někde venku šuměla voda, a my jsme se váleli jako dvě zvířata, která neví, jestli se perou, nebo se zachraňují.

A zase jsme byli tak jako předtím, ale k sobě ještě blíž. Jeho horký dech narážel na mé rty. Sledoval jsem jeho obličej.

Oči, tak dychtivé.

Nos, na něm bylo všechno poznat.

Rty, jen je zavlažit.

Byli jsme si tak blízko. Náš dech se spojil. Bylo to krásnější než polibek, který nepřišel. A od té doby vždy:

Bylo to krásnější než polibek, který nepřišel.

A přeci, jako bych políbení dostal. Protože někdy stačí, že se polibek nestane – a vy o něm pak sníte roky, jako by se stal. Toeka se tehdy loučil se mnou na zápraží Soušského mlýna. Pršelo. Proudy vody. Stejný déšť,

v jakém stojím teď, jen v jiné vrstvě času.

„Toeko, nezapomeň na mě!“ řekl jsem tiše.

Neřval jsem. Neprosil jsem nahlas. Jen jsem to pustil do deště, aby to odnesl, protože já už nevěděl, co s tím.

„Don’t be afraid!“ zasmál se. „Look!“

A vytáhnul z kapsy červenou pečeť. V té chvíli mi to přišlo jako trik kouzelníka, který vám ukáže prázdnou ruku a pak z ní vyčaruje důkaz, že jste pro něj něco znamenal.

„Toeko, ty to máš!“

A on galantně:

„Of course.“

Měl stále ještě pečeť, kterou jsem mu daroval před půl rokem z přátelství. Bylo to jako malý zázrak. Zastrčil ji zpět, usmál se a odešel. Odešel lehce, jako by nevěděl, že některé odchody jsou těžší než celé životy.

V životě jsem ho pak již nikdy neviděl. Jen jsem se doslechl, že žil nějaký čas ve vymlácených domech v Holandsku. A pak jako by se ztratil a nikdo

už o něm nevěděl. Snad ho voda odnesla do exotických krajin, kde si teď užívá s krásnými ženami. To poslední jsem si doplnil sám, aby mi to znělo líp. Aby to mělo aspoň nádech šťastného konce. Voda totiž odnáší věci, ale nevrací odpovědi. A já jsem tu zůstal na zápraží, s cigaretou, s jizvou na čele a s tím známým pocitem, že nejkrásnější věci se mi vždycky odehrají těsně před tím, než zmizí.