PNVNY: New Jeff Buckley was born - čtení na pokračování
13 SIN-É
Pavel seděl za malým stolkem v kavárně Sin-é, v koutě, odkud viděl na bar i na okno do ulice. Místo mělo ten typ světla, které člověku udělá mz tváře cizí masku: vepředu teplé, vzadu studené, a mezi tím stíny od sklenic, co se táhly po desce stolu jako čáry v notách. Vzduch byl nasáklý čajem, kávou a mokrými kabáty, které sem lidé přinášeli z venku. Dveře se občas otevřely a dovnitř vletěl proužek syrového chladu, rychlý jak facka.
Měl nohu přes nohu, ale jen kotníkem, jakoby se bál zabrat na své vlastní tělo. Na koleni mu ležely desky, ošoupané na rozích, a do nich si něco sepisoval. Hrot tužky škrábal po papíru s pravidelností, která mu nahrazovala tep. Kdykoliv dopil čaj, zvedl oči k baru, mávl krátce, bez úsměvu, a objednal si další. Čaj si nikdy nesladil. Cukr ale vždycky schoval. Nebylo to z lakoty.
Měl pro někoho krabičku, do které ho sypal, a při tom pohybu si připadal aspoň na chvíli užitečný, jako by tím někomu vyrovnával svět.
Papírový sáček od čaje si bral vždycky taky. Ne ze sentimentu, spíš z potřeby, která mu připadala logická: když něco zmizí, musí po tom zůstat stopa. Nechal si do těch sáčků od přátel dýchnout. Vždycky to bylo zvláštní. Naklonili se k němu, rychle, trochu se smáli, a on držel sáček rozevřený jako malou past. Teplý dech se do něj zakousl, a on ho okamžitě zavřel, jako aby mu neulétl. Na vrch pak napsal kdy, kde a kdo že mu tam dých.
A doma, nebo někdy hned tady, si sáček vlepil do sešitu. Jako důkaz, že měl kolem sebe lidi. Nebo aspoň jejich vzduch.
Dnes to ale bylo jiné. Dnes byl dlouhý den, který se nechtěl přelomit. Pavel seděl, psal, škrtal, znovu psal, a v hlavě mu běžely věci, které se nedaly zapsat, jenom odříkat v rytmu, aby nevybuchly. Vždycky, když se přistihl, že zírá z okna příliš dlouho, vrátil se k papíru, jako by se vracel k zábradlí.
Dýchá mi za krk a prská elektrické křeslo, beztrestnost, Evropa, základna, život.
Pavel se na chvíli zastavil v psaní, ucrcnul čaje, podíval se z okna na ulici.
Kosmos, Slunce, Mars, Jupiter, požírač dětí.
Vzpomněl si na svou matku.
Pinzeta, drážka, strup, bolest, rána – vrána.
Cítil, jak ho svrbí cejch na levé ruce.
Domov, dveře, rohož, cesta, sníh, šátek, buchty.
Gwyneth je stále živá vzpomínka.
Ne, vzpomínka je minulost – myšlenka je přítomnost.
Tečka, ne vykřičník!
Makovice, drogy, kafe, čaj.
Jen se pousmál.
Bál, zábava, dveře, klika…
Pavel zledovatěl, krabatil čelo.
Seděl nad tím posledním slovem, které se mu utrhlo od řádku, a připadalo mu směšné i přesné zároveň. Jako by sám sebe přistihl ve větě. Cigareta mu dohořívala v popelníku, kouř se válel nízko nad stolem a míchal se s vůní čaje. Za barem někdo leštil sklenice, tiché kroužení hadru o sklo znělo jako přemlouvání.
A pak ho už napadaly jen divné věci. Věděl o nich dlouho, ležely v něm jako staré krabice, ale teď se samy otevíraly a vysypávaly. Nebyly to obrazy, které by chtěl mít na stole mezi šálky. Byly to rodinné záležitosti, hloupá minulost, od které byl teď odskřípnutý, a přesto ho dohnala i sem, do cizího města, do kavárny, kde by měl psát písně a místo toho si přehrabuje hlínu pod nehty.
Teta Maruška, teta Bětuška a teta Siminka. Jak tahle svatá trojice mohla vychovat šťastné dítě? Jak v tomhle zatíženém prostředí mohlo vyrůst normální dítě? Zapálil si cigaretu a chvíli sledoval plamen, jak mu olízne konec papíru. Plamen byl klidný, jako by se ho nic netýkalo.
Teta Maruška, pán Bůh jí dej věčný klid, musela odříznout svého manžela z trámu. Proč se asi oběsil? To se nikdy nedověděla. A já se to taky nikdy nedovím. Ta věta mu zněla v hlavě tvrdě, jako když kámen narazí na kámen. Všechno kolem se na okamžik zúžilo. Šum v kavárně, tlumené hlasy, cinknutí lžičky, to všechno šlo stranou.
Teta Bětuška zas pohřbila své vlastní dítě. Co je ale horší? Když dítě zemře v útlém mládí nebo docela jako batole? Nedojeli ani do nemocnice. Vybavila se mu fotka toho dítěte v rakvi. Ne jako celá scéna, spíš jako detail: na obličeji mělo skvrny, docela jako před časem jsem měl já. Otřásl se, jako by mu někdo přiložil studenou dlaň na zátylek.
Smrt je někdy velice rychlá. Dopil čaj a hned si objednal další. Ten pohyb byl automatický, obranný. Když se mu něco v hlavě rozbíhalo příliš rychle, aspoň ruce mohly dělat jednoduché věci: zvednout šálek, položit, přitáhnout si desky blíž.
Teta Siminka se dodneška nevdala. Prý ji v mládí sledoval otec. Měla schůzku s klukem asi kilometr od domu. Měla z toho šok, doma pak prohlásila, že většího ponížení se jí v životě nedostalo. Bůh ví, jestli tohle nezpůsobilo, že se už nevdala. Když si to představoval, viděl jen chůzi po cestě, která se táhne mezi poli, a pak náhlý pocit, že člověk není sám ani ve vlastní hlavě.
Pavel přemýšlel nad věcmi, které doživotně poznamenají člověka. Zajímalo ho, jestli existuje na světě takový člověk, který by neměl nějaký traumatizující zážitek. Ta otázka mu připadala skoro vědecká, jako by šlo o statistiku, a přitom se mu při ní svíral žaludek.
Ani moje matka nebyla bez traumatu. Začal v mysli svou matku bránit, i když ji právě nenáviděl. Nenávist a obrana se mu v těle střídaly jako dva proudy, které se srážejí v úzkém korytě.
Celej život prý poslouchala svou matku, jak naříkala, že je baráčnice. Tchýně ji neměla ráda, pořád proti ní něco měla. Ona ji za to zvala Arzbábou. No a matka pak musela žít celý život s tím, aby byla lepší než ostatní. Umřela by pomyšlením, kdyby o ní někdo řekl, že je baráčnice. Když to do sebe skládal, viděl matčiny ruce, jak jsou vždycky v pohybu, jak věčně něco rovnají, upravují, leští, aby na nich nebyla vidět špína.
Uvnitř něj se najednou ozvalo nepříjemné cvaknutí: čas letí. A on tu sedí, kouří, přehrabuje se v minulosti, místo aby tvořil. Měl přece napsat píseň, ne zatěžovat papír rodinnými historkami, které stejně nic nevyřeší. Přesně takhle mu to znělo v hlavě, ne jako rada, ale jako výčitka.
Zmuchlal papír a šel ho vyhodit. Ten zvuk mačkaného papíru ho krátce uklidnil, jako když člověk rozmáčkne hmyz v dlani, aby už nebzučel. Vždycky dostane pocit, že to, co napsal, nevystihuje jeho problém. Že to není dost dobré, natož aby to přežilo. A tak většinu času spíš zápasil s tím, aby nemluvil obecně, naprázdno, aby se neschoval do velkých slov, která znějí chytře
a nic neznamenají. Když se o to pokusil, hned cítil, jak mu pod jazykem hořkne lež.
Večer se blížil. Dveře kavárny se otevíraly častěji, venku se světlo měnilo do špinavě šedé, jako by někdo zvedal víko nad městem. Pavel si říkal, že se musí vžít do role, o které dnes bude zpívat. Ten hrdina z jeho písní je zoufalý člověk, prožívá krizi, ztrácí sebeúctu, přijde do velkoměsta, nenajde v nikom oporu, dotkne se dna a umírá. Jenže tohle všechno se mu nevešlo do jedné písně. Každá píseň mluvila o malém kousíčku jeho života, o jednom výkřiku, o jednom pádu, o jedné větě, kterou už nešlo vzít zpátky. A on může zahrát jen tři písně. Kterou tedy vybere? Pochopí to lidi? Nebo si odnesou jen melodii a zbytek jim projde ušima jako pára?
Zkoušel si to skládat v hlavě: jestli je pro diváka podstatnější hudba samotná, nebo kontext s dalšími písněmi. Věděl, že význam jedné písně se mění podle toho, co zazní před ní a po ní. Uvažoval, jestli by měl mezi písněmi něco říct. Průvodní slovo, pár vět, které by jim podsunuly klíč. A hned se mu to příčilo. Jakmile začal v hlavě formulovat vysvětlení, znělo mu to jako omluva.
Z přemýšlení ho vytrhli návštěvníci kavárny. Vtrhli dovnitř hlučně, už tím, jak vzali za kliku, a ještě víc tím, jak se bavili. Smích měli těžký, rozplizlý, ten typ smíchu, který nepatří do malého prostoru. Vypadalo to, že jsou v podroušeném stavu. Sedli si k většímu stolu a objednali si pivo. Chtěli točené, které nebylo. A jako by jim někdo odmítl dát jejich vlastní právo.
Pavla to rozhodilo víc, než by čekal. Ne tím pivem. Tím nárokem. Tím, jak se chovali k obsluze. Slova se jim lepila na jazyk, ruce jim po stole klouzaly, ukazovali prstem, jako by se tu všichni měli automaticky přizpůsobit jejich náladě. Pavel cítil, jak se mu stahuje žaludek. V uších mu začalo hučet. Najednou měl v sobě ten starý pocit: kdo ho chytí za ruku? Kdo ho podrží, když se to zase převrhne?
Jeden z nich se zvedl a přišel k jeho stolku. Zastavil se těsně u něj,
příliš blízko, a pach alkoholu mu vrazil do nosu jako špinavý polštář.
Chlap mu chytil zápěstí, prsty tvrdé, samozřejmé.
„Copak? Ty se s náma nebavíš? Volal jsem na tebe!“ hlučel do něj.
Pavel se nadechl, ale hlas se mu zlomil dřív, než vyšel ven. „Pusťte mě,“ zašeptal. Bylo to malé, téměř neviditelné slovo, které se v tom hluku ztratilo.
„Co je? Někdo ti ubližuje?!“ začal se do něj navážet další týpek, který se přisunul ze strany. Pavel na chvíli zavřel oči, jakoby to mohlo zastavit svět.
„Neslyšel jsem vás,“ řekl tišeji, než by měl, a vytrhnul se ze sevření. Prsty ho na kůži pálily jako razítko.
„Hele mladej, moc se tady neutrhuj,“ štouchnul do něj chlap. Pavel ztratil rovnováhu, málem spadl ze židle. Radši se postavil. Když vstal, připadal si vyšší a přitom zranitelnější. Obsluha někam zmizela. Kavárna, která mu celý den připadala jako úkryt, se najednou změnila v past.
„Co je, vole? Máš něco proti?“ dorážel na něj valibuk. U stolu sedělo dalších pět mužů a všichni se tím strašně bavili. Smáli se, pozorovali, čekali, co bude. Tenhle chlap se ho snažil zatlačit do rohu, do místa mezi stěnou
a židlí, kde by už neměl kam uhnout.
„Co na mě tak čumíš, buzerante!“ Tentokrát ho udeřil do hrudi dost silně, až se Pavel zapotácel. V plicích mu na okamžik došel vzduch. Dostal strach. Ne ten hrdinský, co se dá přetavit v boj. Ten obyčejný, studený, který z člověka udělá zvíře.
Náhle ho bouchnul do hlavy. Pavel už neváhal. Vystřelil směrem ke dveřím, popadl kliku, vyrazil ven. Chlad ho praštil do tváře. Začínalo pršet, drobně, ale vytrvale, déšť mu okamžitě nasákl do vlasů. Chlap se vrhnul za ním, ale byl těžkopádnější. Nabral si stolem do kyčle a zaklel:
„Kurva. Stůj, ty smrade!“ Pavel utíkal, co mu nohy stačily. Ulice byla mokrá a lesklá, světla aut se v ní lámala do dlouhých šmouh. V hlavě mu běželo milión věcí najednou: dnešní večer, písně, sešit, sáčky s dechem, cukry, všechno, co mu tu leželo na stole jako jeho jediný majetek. Za dvěma bloky se zastavil. Opřel se o zeď, lapal po dechu. Valibuk se určitě ani nenamáhal běžet. Přesto Pavel chvíli stál na místě, přešlapoval, poslouchal vlastní srdce, které mu tlouklo až v zubech. Teprve až když byl promočený skrz naskrz, rozhodl se vrátit zpět.
Šel pomalu, obával se, že tam ještě budou. Déšť mu stékal po krkua po zádech měl vlhký studený pruh. Když došel ke kavárně, díval se dovnitř oknem. Uvnitř bylo světlo a teplo, ale on v tom skle viděl hlavně svůj odraz, rozmazaný a cizí. Neviděl je. Přesto otevřel dveře opatrně, jako by se vracel do bytu, kde může stát kdokoliv.
Přišel ke svému stolu. Tašku měl prohrabanou. Papíry rozházené, desky otevřené, jako by mu někdo sáhl přímo do hlavy a rozházel mu ji po podlaze. Přišel o všechny své písně, zápisy, adresář. Ten fakt mu na okamžik vyrazil dech víc než úder do hrudi. Sedl si na židli a rozvažoval, s čím bude dnes večer vystupovat. V hlavě mu zůstaly melodie, ale ty se nedaly předat
bez slov a bez akordů napsaných vedle sebe. Prsty měl studené a chvíli se mu třásly.
Netušil, že dnešní vystoupení se mu nevyvede, jak předpokládal. Cítil jen prázdno a vztek, který se neměl o co opřít. V tom prostoru, který po něm zůstal, stála v rohu Gwyneth P-ow. Nepřišla blíž. Jen přihlížela z rohu, jako by byla součástí zdi, a přitom v jejích očích bylo něco, co se nedalo přejít. Jediný, kdo opakoval tichým výrazem tváře, že z jeho písní něco je, že to není jen póza, byla ona. Ale Pavel už to nedokázal přijmout. Všechno
v něm bylo přepnuté do režimu útěku.
Za chvíli byl v metru. V uších mu duněl vlak, světla stanic mu přeskakovala přes tvář, lidé kolem něj byli jen kabáty a tašky. Přemýšlel o tom, jak se potřebuje vyspat. A uklidňovala ho myšlenka matrace v zahradním domku, její známý zápach a tvrdost, která mu alespoň připomínala, že něco existuje i bez něj.
Endralon Niuuhalast
0