14 DOPIS

„Naštvala jsem tě něčím?“ stálo v řádcích sms.

Ten dotaz byl krátký a přitom měl dlouhé prsty. Vlezl mi pod nehet. Ležel na displeji jako něco nepatřičně živého, jako malý živočich, který se tváří roztomile, jen aby se vám pak zakousl do kůže.

„Je možné se setkat? Chtěla bych tě cítit nablízku. Tvé rty, tvé tělo.“ Jedna z dalších sms, které jsem od ní dostal.

Četl jsem to bez pohnutí, nebo jsem si to aspoň namlouval. V těch slovech bylo teplo a objednávka zároveň. A já jsem měl v sobě jakousi trhlinu, do které takové věty zapadaly až příliš hladce.

„Hmm, hezké,“ odepsal jsem.

Ta odpověď byla úmyslně špatná. Věděl jsem, že ji tím bodnu. Bodnout první, aby se člověk nemusel bát bodnutí zpátky. Můj starý trik.

„Chci s tebou šukat. Bude to možné? Setkáme se?“ přitvrdila.

Z té věty se mi na chvíli udělalo horko v zátylku. Ne vzrušením. Spíš studem, jak rychle dokáže někdo přejít z otázky na rozkaz. Jak rychle se jazyk změní v ruku.

„Náš příběh jsem již dokončil,“ já na to stručně.

Napsal jsem to jako konec knihy. Jako kdyby vztah byl kapitola, která se dá zavřít, a hotovo. Jenže nic se takhle nezavírá. Jen se to odloží na polici, odkud to občas spadne.

„Jak mám tedy chápat tvé zprávy z minula?“ nacvakala rychle. Prsty jí běhaly po klávesách, cítil jsem to i přes ticho. Bylo v tom tempo člověka, který nechce čekat, protože čekání je prohra.

„Hra. Game. Just a game. Gameboy. Naivní dětská hra,“ nechal jsem plout své emoce.

Bylo to kruté a líbilo se mi to. V tom je moje nejhorší stránka: když jsem zraněný, umím být vtipný. A vtip bývá nůž s úsměvem.

„Tak si příště dělej prdel z plastelíny a ne ze mě! A vymazej si číslo z paměti!“ křičela smska.

Viděl jsem ji v těch slovech. Vzteklou, vřící, s tváří blízko displeje.

A přitom jsem seděl sám, v tichu, s modrým světlem telefonu, které dělá z lidí mrtvoly i za dne.

„Z paměti nic nevymažeš. Oko za oko, zub za zub!“ chtěl jsem napsat, ale nenapsal.

Byla to věta, co by mi udělala dobře jen na vteřinu. Pak by se mi vrátila jako pachuť. Smsku jsem zase smazal. Raději budu sám. Ta věta nebyla hrdost, byla to úleva. Samota je někdy nejlevnější lék, jen má vedlejší účinky.

Byla období, kdy na Soušský mlýn nikdo nedorazil. Dny se klouzaly po sobě jako mokré prsty. Seděl jsem u okna a sledoval mžení deště, vlasy trávy zmítající se ve větru, prsty keřů křehké jak mé nářky, když přichází podzim do hor. Podzim na horách nemám rád. Je příliš depresivní, vlhký, vlévá černé světlo do pokojů. Vše je tak tmavé – křesla, stolky, obrazy – jen venku je bílo. To bílo není sníh, je to mlha, která svět vyžehlí do jedné barvy. Mlhy se válí po loukách, někdy má člověk pocit, že to není mlha, ale mraky, které se přišly proběhnout kolem domu. Jako zvířata bez majitele.

To si pak vezmu větrovku, nasadím čepici a vyjdu ven. Ztratit se na pár minut ze světa. V tu chvíli jako bych neexistoval. Svět se za mnou zavře. Mlha je pevný klíč. A já se v ní rozpustím tak ochotně, jako se rozpouští cukr v čaji, když už ho nechcete míchat lžičkou.

Procházel jsem vysokou mokrou trávou. Hladila mě po lýtkách, všeobjímající chlad. Zanedlouho se mi voda dostala i do bot, každý krok pak zvláštně čvachtnul, jako bych šlapal po vlastním smutku. Svou malost jsem si uvědomoval nejvíc, když jsem chodil po vykácených stráních. Tam není kam se schovat ani před pohledem. Mlha se tu po nich vozila jak děti po klouzačce. V údolí šuměl potok a já věděl, že tu nikdo není. Jen já, příroda, ticho. Ticho, které neodpovídá, ale poslouchá.

Černavé stromy,

strmé stráně,

pláč bříz nad hrobem.

Za domem stála vysoká bříza. Pod svými větvemi dodnes skrývá malý náhrobek. Je to místo, kolem kterého chodím jinak, i když se tvářím, že je to jen kámen v zemi. Připomíná mi doby, kdy jsem tu ještě nežil sám a Soušský mlýn byl v provozu. Kdy tu byl hluk lidí, vůně jídla, kroky na chodbě, ten běžný nepořádek života, který člověk ocení až ve chvíli, kdy zmizí.

Přijel jsem tenkrát autem domů. Nikdo mě nevítal. Bylo nádherně. Všude podezřelý klid. Slunce pálilo. Slyšel jsem trylkování ptáků v korunách stromů. Jen kotec pro psa byl prázdný. Stála tam miska s čerstvou vodou. Kevin byl pryč. Ta miska mě urazila svou samozřejmostí: voda pro někoho, kdo už nepřijde.

Šel jsem se podívat pod dům. Obešel jsem roh a závrať, paralyzovaný pohled – Kevin ležel vedle polen na oheň. Pěnu u huby. Ještě sebou cukal a pak – prudký nádech, tělo se mu vypjalo a ztuhlo v křeči. Ten okamžik byl tak fyzický, že mi dodnes zůstává v těle jako studená mince. V tu chvíli jsem měl pocit, že z oken se na mě dívají oči hostů, ale Soušský mlýn byl prázdný. Prázdný tak, že i ptáci najednou ztichli, nebo jsem je jen přestal slyšet.

Otočil jsem se a běžel do domu.

Společenská místnost – prázdná, jen tikot hodin, na stole skleničky, zvlhlé brambůrky v talíři. Jakoby někdo odešel na minutku a už se nevrátil.

Můj pokoj – portrét, tichá hudba se linula z hi-fi věže. Ta hudba byla nejhorší. Hudba je přítomnost bez lidí.

Chodba – jako bych slyšel roj divokých včel. Ten zvuk byl možná jen krev v uších, ale já ho tehdy bral vážně. Všechno jsem tehdy bral vážně.

Ložnice rodičů – nadýchané peřiny, spáči.

Vyrazil jsem dál. Otvíral jsem dveře do koupelny, do pokoje pro kuchařku, do pokojů pro hosty a stále volal:

„Mami, tati!“

A pak, když jsem otevřel další dveře, jsem si to uvědomil. Došlo mi to až teď, jako když na mě lusknete prsty. Některé věci vám mozek nepustí hned, protože byste se zlomil. Nechá vás běhat po domě, abyste měl pocit, že něco děláte, a teprve pak vám to podstrčí jako účet.

Obrátil jsem se. Před sebou schody do přízemí, projít chodbou a znovu dveře do ložnice rodičů.

Stál jsem před nimi, a teď – bál se otevřít.

Stále jsem si nemohl uvědomit, co jsem viděl v ložnici, když jsem prvně otevřel dveře. Jako by mi oči ten obraz odmítly předat. Jako by se mi v hlavě udělal bílý flek, který chrání zbytek.

Otevřel jsem dveře –

zvuk cingrlátek od okna.

Stál jsem před dveřmi. Otevřel jsem dveře –

uklizeno, čistý koberec.

Podíval jsem se na číslo dveří – 3. Otevřel jsem dveře –

nadýchané peřiny.

Sáhnul jsem na kliku. Otevřel jsem dveře – vůně a la Paris.

Otevírám dveře – rodiče v posteli, pod nadýchanými peřinami.

Dva kroky k posteli. Odkrytí peřiny.

Leželi tam vedle sebe. Maminka zaschlé slzy u očí. Tatínek vážnou tvář

– teď o poznání bledší a trochu slin v koutku úst. Na stolečku injekční stříkačka. Utratili se. Utratili se, jako utratili Kevina. To slovo mi tehdy proletělo hlavou a bylo tak odporné, že jsem ho hned chtěl vyplivnout. Jenže už tam bylo. Dopadl na ně stín rozvodu. A já jsem stál u postele a cítil, jak se mi něco uvnitř odlupuje, jako když ze zdi spadne omítka a ukáže se mokrý kámen.

Vím od té doby, co je bolest, která sžírá duši. Vím, ale neviděl jsem ji do té doby. Myslel jsem si, že bolest je něco, co přijde a odejde. Tohle zůstalo. Jako zápach v místnosti, i když vyvětráte.

Někdy takhle k podzimu mi přišel dopis. Vypadl mi ze schránky, musel jsem se pro něj shýbnout. Papír byl chladný a vlhký. Psal mi můj přítel z Hong Kongu:

„Můj drahý Benjamine, SARS teď řádí o poznání víc. Jsem už unavený

z nošení roušky. Nemohu ji sundat ani doma, nevím už, co je společná večeře. Včera mi přišla zlá zpráva: Můj drahý příteli, umřela mi Queenie. Moje láska! Od rána neustále brečím, zalykám se – nevíš, jak mě ta rouška dusí. Zblázním se z toho. Bolí to! Není ještě tolik mrtvých lidí – proč zrovna ona musela být mezi nimi?“

Proč zrovna ona musela být mezi nimi?

Proč zrovna mí rodiče museli odejít?

Příteli, napíšu ti o tom dopis…