14 CALIGULA

Dva muži ho drželi tak pevně, až měl pocit, že mu jejich prsty vrostly do paží a že pod kůží zůstane otisk cizí síly navždy. Třetí, někde u jeho pasu, mu hrubě stáhl kalhoty. Všechno se dělo rychle a přitom se to táhlo, jako když se guma natahuje do nekonečna. Pavel sebou házel nahý jak čerstvě narozený motýl, jenže bez křídel a bez lehkosti, jenom s tím směšným, zranitelným tělem, které bylo najednou věcí v cizích rukách.

Muž s pevnou koženou tkanicí se ani nesnažil být opatrný. Prudce stáhl. Pavel se zkroutil, v těle mu škublo, jako by mu někdo přepálil nerv. V té vteřině se mu zdálo, že mu z penisu crčí krev, že se to teplo rozlévá dolů a zároveň mu vystřeluje bolest až do zad, do místa, kde se všechno láme. Obličej mu žároval, žíly na spáncích tepaly, v očích měl bílý oheň. Nejdřív nedokázal určit, kde přesně to bolí, protože to byla jedna velká vlna, ale pak se utrpení začalo ostřit a rozsvěcovat. Ledviny. Píchání, které se rozšiřovalo jako inkoust ve vodě. Tkanice znovu povolila jen proto, aby se mohla dotáhnout. A pak, jako když někdo vypne světlo, Pavel definitivně omdlel.

Z černoty se nejdřív ozval zvuk. Duté rány, pravidelné, těžké, jenže tlumené, jako by se ozývaly zpod hladiny vody. Pavel ten rytmus poslouchal, nechal se jím unášet, ačkoliv netušil kam. Postupně se mu do tmy začaly promítat obrazy: mužská pěst, jak buší do koženého pytle. Pytel se vždycky otřásl, od spodku se rozhoupal, chvíli kmital, pak krátký klid, nádech, a další rána. Ten pohyb byl hypnotický. Rytmus mu vibroval v prstech, i když prsty necítil jako svoje.

Cítil jen průvan mezi prsty, chladný vzduch, který si tam našel místo, a ruce mu visely bezvládně podél těla. Neovládal je. Každá rána je rozhazovala, jako by byly přivázané jen provázkem k ramenům. Pěst se znovu napřáhla. Pavel otevřel oči a viděl jen špičky kloubů, přibližující se, mizící, vracející se rychleji než předtím. Všechno se najednou zrychlilo, klouby se mu vryly do břicha jako šipky a Pavel vykřikl. Slzy mu vystříkly bolestí, a ještě víc tím náhlým prozřením, které bylo krutější než údery: nebyl to pytel, byl to on.

Břicho měl přeplněné vodou, těžké, napnuté. Byl natažený přes dřevěnou kladku, dřevo tlačilo do žeber a každým úderem se mu zdálo, že mu v útrobách něco praská, že se mu střeva trhají na nitě. Nemohl se nadechnout pořádně, protože vzduch byl jako cizí jazyk, který neumí vyslovit. Údery přicházely a odcházely v tom stejném rytmu, a mezi nimi byly mezery, tak krátké, že se do nich nevešla ani myšlenka.

Pak ho muži popadli a postavili na nohy. Drželi ho z obou stran.

Bez jejich rukou by se zhroutil, kolena by se mu zlomila jako mokrý karton. Visel jim na předloktích, hlava mu padala dopředu a zase se zvedala, jako by ji někdo tahal za vlasy. Z tmavého kouta se vynořil muž odporného zjevu. Nepřicházel, spíš se odlepil od tmy. V ruce držel meč, kov chladný a hladký, a ten obraz byl tak nepřiměřeně slavnostní, až to Pavla v té hrůze na okamžik ponížilo. Naskytl se mu příliš křesťanský výjev. Pavel visel na těch rukách jak na kříži.

Když se k němu muž s mečem přiblížil, Pavel pozvedl hlavu. Všechno v něm křičelo, ale ven vyšel jen chrapot. Viděl, jak se muž rozmáchl. Jedním švihem mu rozpáral pevné břicho. Proud vody, který neměl kde být, a pak už jen ticho a horká krev. Pavel ještě cítil, jak mu stéká po stehnech, po vnitřní straně, lepkavě a teple, a jakmile se to teplo převalilo přes kolena, Pavel ztichl. Zůstal s očima otevřenýma dokořán, jako by se díval na něco, co se mu už nebude chtít zavřít.

Náraz do reality byl jako vytržený list ze sešitu. Dech mu škubl v krku, prudce, nešikovně. Otevřel oči a několik vteřin nechápal, kde je. Držel se rukama za břicho, prsty se mu třásly, ale břicho bylo celé, jen kůže studená a mokrá. Ležel na posteli, přilepený k prostěradlu, celé tělo mokré. Vzduch v pokoji byl těžký, nasládlý a odporný. Zápach moči.

Rukou nahmatal lampičku, prsty klouzaly po nočním stolku, jako by byl celý namazaný. Rozsvítil. Světlo bylo tvrdé, malý kužel, který odhalil nepořádek i jeho vlastní zahanbení. V pokoji bylo ticho, to zvláštní noční ticho, kdy i lednice někde v dálce zní jako zvíře. Pavel se pomalu zvedl. Pyžamo na něm bylo studené a lepivé. Byl celý pomočený. Uchichtl se tomu, krátce, suše, skoro jako by to byl cizí vtip. A pak se rozbrečel. Dal si ruce na obličej, cítil na dlaních vlhko a špínu, byly také potřísněné, a nevěděl, jestli je to jen jeho pot, nebo něco z toho snu, co se odmítá pustit.

Neviděl žádné řešení. Ten pocit nebyl myšlenka, byl to stav. Vstal, přešel po podlaze, která byla studená a tvrdá, a došel do koupelny. Každý krok byl těžký, jako by mu někdo přivázal ke kotníkům mokré hadry. Pyžamo hodil do koše na prádlo, bez zamíření, prostě pryč z těla. Otočil kohoutkem a začal napouštět vodu do vany. Zvuk tekoucí vody byl jediný, co se dalo poslouchat, protože přehlušoval vnitřní hluk.

V kuchyni si natočil sklenici čisté vody. Sklo bylo studené, až ho to bodlo do prstů. Vypil ji do dna, hltavě, zadýchal se u toho, jako by běžel.

Na skleněné desce ležel nůž. Leskl se v pouličním světle, které přicházelo oknem, a ten lesk byl až příliš jasný, jako kdyby se ten předmět sám hlásil o slovo. Pavel zatáhl závěs, aby to světlo ztlumil, ale nůž zůstal v hlavě stejně. Minul lednici. Na ní visel seznam věcí, co se mu v životě povedly, a vedle toho hromada nezaplacených složenek. Papíry se lehce nadzvedávaly, když někde v bytě zafoukal průvan. Úspěchy vedle dluhů. Všechny tyto věci měly stejnou váhu, když člověk stál bosý a mokrý uprostřed noci.

Vrátil se do koupelny. Otvíral šuplíky rohové skříně, jeden po druhém, jako by hledal něco, co by mu řeklo: tady, tohle je důvod, proč zůstat.

V prvním šuplíku viděl rozklepané vepřové maso, mělo zvláštní nahnědlou barvu, jako by se i ono vzdalo. Ubrousek byl složený na talíři, pečlivě, až to vypadalo urážlivě. Nedalo se to jíst. Talíř byl odsunutý ke kraji stolu, jako by se styděl být uprostřed. Pavel sklopil oči pod stůl. Člověk by si mohl myslet, že přes desku stolu vidí špičky svých bot. Jenže on měl nohy bosé a stejně viděl jen prázdno, kde by mělo být něco pevného.

V druhém šuplíku na něj zahulákalo barevné kuře. Ta kombinace byla tak absurdní, že to skoro bolelo jiným druhem bolesti. Který blázen by dělal kuře na ostružinách a rybízu. Pavel zavřel oči. Promnul si obličej, doufal, že se mu uleví, že ten pohyb vymaže alespoň jednu vrstvu z toho, co se mu lepilo na mozek. Neulevilo se mu.

Ve třetím šuplíku byly nedovařené brambory. Píchnul do nich vidličkou a hrot se zastavil ještě před prostředkem. Tvrdé, nedodělané, poloviční.

Jako všechno. Pavel měl pocit, že má ruce z másla, že se mu obličej těmi rukama protavuje, že mu klouby hoří horečkou. Zabouchnul šuplík tak prudce, až to v koupelně dutě zaznělo. Zvuk se vrátil zpátky, ozvěna, která se mu vysmála.

Byl unavený. Oči měl ospalé, ale spánek byl pryč, jako by mu ho někdo ukradl i s polštářem. Zapálil si cigaretu, ploužil se po bytě, v rohu ležely zmuchlané špinavé věci. Všechno vypadalo, jako by to tu někdo opustil narychlo, jako by ten byt byl jen provizorium. Sedl si na hranu vany.

Voda už byla napuštěná, pára z ní stoupala a lepila se na zrcadlo. Zastavil vodu. Sklouzl do ní, pomalu, a na chvíli se rozplynul. Teplá voda mu objala tělo a na okamžik to vypadalo, že by se z ní dalo udělat nové kůže.

Když otevřel oči, viděl zespodu skrz skleněnou polici spodek šampónu a olejů v dózách. Všechno se zdálo převrácené, jako ve špatném filmu.

A do toho se mu do hlavy znovu vtlačil nůž na skleněné desce v kuchyni. Ne jako obraz, spíš jako tlak. Pavel měl silnou obavu, že zešílí. Přitiskl si ruku na čelo, uvědomil si, že se ho drží, jako by ho chtěl udržet pohromadě.

Snad si do něj nevyrazil otisk. Zase mu hlavou proletěl nůž. Cuklo to s ním. Čím víc se na něj snažil nemyslet, tím víc se mu tlačil do prostoru za očima.

Otevřel oči a pokusil se je zafixovat na skleněnou polici. Na cokoli jiného. Ale ta polička se mu začala chovat jako obrazovka, na kterou se promítá to, co nechce. Nůž. Skleněná police. Nůž. Skleněná police. Myšlenky se mu střídaly mechanicky, bez citu, a přitom byl v každé té výměně ukrytý hlad.

Ne hlad po krvi. Hlad po konci.

Skleněná police se napnula. Pavel to viděl i cítil, jako by to bylo jeho vlastní tělo, které se chystá prasknout. A pak to prasklo. Ne hlasitě, spíš křehce, ale s ostrým dozvukem. Zablesklo se. Bylo to jako první sníh.

Pavel se díval, jak padají ostré vločky skla. Pomalu, třpytivě, krásně a nebezpečně. Jen je chytit do dlaní. Skleněné vločky se mu zařezaly do kůže, pramínky krve. Ten okamžik byl tak čistý, až ho to vyděsilo. Pavel sebou zmítal jak kapr v kádi. Strašně se leknul, ale zároveň měl najednou řešení na dosah ruky, v tom nejbanálnějším smyslu slova: stačilo natáhnout prsty.

Popadl střep. Byl studený a ostrý. Přiložil ho k ruce a měl živou představu, jak by se to dalo udělat, jak by to šlo rychle, jak by se tím vyřešilo všechno, co se nedá vyřešit. Jenže začal váhat. Ta vteřina váhání byla horší než strach, protože v ní byl prostor na myšlenku. Propadal zoufalství, a přitom myslel racionálně a znovu. Jako by mu v hlavě seděli dva lidé a každý mluvil jiným hlasem. Jeden chtěl konec, druhý chtěl, aby se aspoň ještě uklidilo po katastrofě.

A najednou, bez hrdinství, bez vznešenosti, umrtvil své city rozumem. Vyslovil to nahlas, aby to bylo skutečné, aby se toho mohl chytit jako zábradlí:

„Někdo jiný, ne já.“

Seděl pak v obýváku na zemi. Stříhal náplast, lepil si ranky. Ten pohyb byl drobný a trpělivý, skoro směšně normální po tom všem. Díval se z okna. Světlo zvenčí prostupovalo dovnitř tak moc, že všechno ztmavlo, mělo nádech tmavěmodré. Byt se proměnil v akvárium, kde je voda tvořená nocí. Snad si dokonce i myslel, že venku sněží. Ta představa se mu líbila, protože sníh zakryje špínu a udělá z ulic něco nového, aspoň na pár hodin.

Vyšel na terásku zahradního domku. Beton byl studený, vzduch vlhký, mraky se hnaly přes město. Nesněžilo. Bylo pošmourno, takové to špinavé šero, kdy se ráno tváří ještě jako noc. Už jen aby začali zpívat andělé, pomyslel si hořce, a v té hořkosti byl i malý výsměch, který mu pomáhal přežít.

Z dálky byl slyšet hřmot Kaliguly.