15 ZÓNA

Ten den bylo u Sheep Meadow chladno takovým tím newyorským chladem, co neleze shora, ale zespodu: z hlíny, z mokra, z gumy podrážek. Park vypadal uhlazeně jen z dálky. Když se člověk díval blíž, viděl, jak je tráva rozšlapaná do tmava, jak se listí lepí na stezky a jak se mezi kmeny drží vlhký stín, který se nechce pustit ani v poledne.

Jack McPhee šel vedle svého přítele a přitom se tvářil, jako by šel sám. Ramena přitažená ke krku, ruce hluboko v kapsách, kabát zapnutý až k bradě. Nespěchal, ale jeho krok měl ten sebedůležitý rytmus, který lidem kolem naznačuje: mám kam jít, mám proč jít. Přítel kráčel stejně, jen o chlup pomaleji, jako kdyby se za každým krokem ještě ohlížel dovnitř sebe, jestli tam něco nezůstalo.

Mlčeli. Něco mezi nimi sedělo jako třetí tělo, neviditelné, ale těžké.

Park byl plný drobných zvuků: šustnutí listí, vzdálený štěkot, křik dětí, kovové cvaknutí řetězu od psího vodítka. Nic z toho se jich netýkalo.

Jejich ticho mělo vlastní teplotu.

Jack byl v permanentním střehu, jako by se každou chvíli mělo stát něco malého a hnusného. Dnes ráno se stalo. Matka hledala klíče od bytu a on neřekl nic. Viděl je. Zapadly mu do boty, cítil ten tvrdý hranatý tlak u paty, ale nechal ji běhat po bytě, šacovat kabelky, prohrabávat police. Když začala nadávat, ten tlak v botě se mu změnil v výsměch. Vytáhl klíče a ve vzteku je hodil do výtahové šachty. Kov se rozletěl do temnoty jako špendlík. A sousedka se zrovna zastavila, určitě ho viděla, ta můra. Jack si teď pořád představoval její oči, jak to někam ukládají, aby to později vytáhly jako důkaz.

Jeho přítel měl naopak úspěch, který se dá vyčíst z věcí. Kabát byl z dobré látky, boty nové, ne okopané, ruce pěstěné tak, že si mohly dovolit jemnost. Jenže v tom všem mu chyběla jednota. Něco, co by spojilo blahobyt a peníze s duší. Chyběla mu žena. Zmizela někde v newyorských klubech, v místech, kde světla pulzují jak nemocný tep a kde jsou tváře jen dočasné masky.

Když o ní přemýšlel, vždycky se mu v hrudi ozval krátký, téměř fyzický prázdný zvuk, jako když ve starém domě průvan přibouchne dveře.

Šli mezi stromy, nedbaje cesty. Tělo si stejně našlo nejpevnější místo, nejméně bahna, nejméně listí. A pak se přítel Jacka najednou zastavil.

Jack si všiml, že zmizel ten zvuk kroků vedle něj. Otočil hlavu, uviděl ho stát a zvednutou bradu, jako by poslouchal něco, co slyší jen on.

„Co je?“ utrhl ze sebe Jack. Hlas měl o chlup ostřejší, než chtěl.

Přítel neodpověděl. Jen se díval.

„No tak, co vidíš?“ zopakoval Jack a do druhé věty už nacpal důraz, aby přítel pochopil, že ticho teď není elegantní.

„Obraz. Musím TO namalovat,“ řekl přítel tiše, a přesto to znělo, jako by tím zaklel.

Jack se podíval tím samým směrem. Nic. Jen kmeny, průzory, spadané listí, pár šedých oblaků mezi větvemi. Žádný obraz, jen park, který se tváří jako park. V očích se mu objevila ta známá nedůvěra: někdo si něco vymýšlí, aby byl zajímavý.

„Ten výjev,“ dodal přítel, aniž by se pohnul.

Jack znovu přejel očima prostor. A pořád nic. A přitom to bylo blíž, než tušil. Vlastně se na to díval. Jen jeho pohled sklouzl po Pavlovi, aniž by se zachytil. Pavel byl příliš nízko, příliš v šedé, příliš přikrčený. Byl zasunutý do prostoru tak, jak se dá zasunout člověk, který už dlouho trénuje být neviditelný. Pavel tam byl několik minut. Ne jako něčí plán, spíš jako zbytek dne, který sem zavál vítr. Bloumal Central Parkem bez cíle, cigareta mu hořela a dým se ve větru natahoval za něj jako špinavá šála. Ruce měl studené, prsty trochu ztuhlé, tabák ho pálil v krku a zároveň ho držel pohromadě. Když vydechl, viděl na okamžik svou slabost, tu malou mlhu, co člověku uteče z úst.

Mezi dvěma stromy byl průzor. Tak obyčejný, že by si ho nikdo nemusel všimnout. A přesto to místo mělo zvláštní tah. Pavel stál před chvílí na cestě a najednou měl pocit, že se tam dá dívat jako skrz škvíru do něčeho, co je zároveň krásné i zakázané. Jako by tam začínalo území, kam se nedá vstoupit ani s mapou, ani s penězi, ani s prosbou. Zóna.

Nebylo to o tom, že by viděl něco konkrétního. Spíš ho to místo osedlalo. Když se člověku něco takhle zamotá do hlavy, začne to rozšiřovat ticho uvnitř, začne to říkat věty bez slov. Pavel cítil, jak se mu pod jazykem sbírá hořkost, jak mu v žaludku přeskakuje prázdná hladina. V tom průzoru bylo cosi jako slib, ale taky jako posměch. Bojovat za sen, který se možná jen tváří jako štěstí? Bojovat za něco, co člověku v posledním kroku stejně uteče mezi prsty? A co když je to jen utkvělá představa, jenom hezky zabalená nemoc?

Cigareta mu dohořívala, popel se mu sesypal na rukáv a on ho setřel tak prudce, až se opřel se o kmínek, protože se mu najednou rozjel kašel. Drsný, nepříjemný, takový, co člověka ohne. Dýchal, ale jako by mu vzduch byl k ničemu. V očích se mu udělaly slzy, ne ty velké, co by znamenaly cit, jen ty fyzické, co znamenají tělo v nouzi.

A právě v tom se v průzoru objevili dva muži.

Ne, ne objevili. Prošli tam, jako by jim park patřil, jako by jim patřily i ty stromy, i to mokro, i ten chlad. Jeden byl menší, vychrtlý v obličeji, s rychlýma očima, které pořád něco kontrolují. Druhý byl klidnější, měl v sobě pomalou tíhu a jeho krok měl zvláštní eleganci, která se neobtěžuje být vidět.

Pavel se narovnal tak, jak to šlo, ale hrudník ho stále pálil po kašli. Dával pozor, aby zůstal za kmeny. Bylo to směšné, skrývat se v parku, ale zároveň to bylo jediné, co mu dávalo pocit, že o něčem rozhoduje. Dým z cigarety se mu přilepil na kabát a ve vlasech mu zůstal nasládlý smrad.

Muži se zastavili. Ten klidnější ztuhl, jako by dostal ránu do spánku, jenže ránu zevnitř. Díval se přesně tam, kde Pavel byl. A Pavel měl pocit, že se na něj někdo dívá tak, že mu prochází kůží. Žádné zvědavé kukání. Spíš poznání. Nepříjemně přesné.

Jack vedle něj něco říkal, ale Pavel jeho hlas slyšel jen jako vzdálené kovové drnčení. Vnímal jen toho druhého. Toho, který se nepohnul, dokud neřekl: „Obraz. Musím TO namalovat.“

Když se ten muž konečně vydal k průzoru, nebylo to najednou blízko. Naopak. Park si s člověkem rád hraje na vzdálenosti. Když se někam díváš, zdá se to na tři kroky. Když tam jdeš, je to třicet. Přítel Jacka kráčel mezi stromy a Pavel cítil, jak se mu s každým jeho krokem zvedá v hrudi napětí. Nebylo to napětí z nebezpečí, spíš z toho, že se něco přibližuje k něčemu, co se nemělo potkat.

Jack zůstal stát na cestě. Jeho postava byla pevná, ale z těch pár metrů šla cítit jedovatost, jakási uražená ostražitost. Jako kdyby mu někdo sebral hračku.

Přítel šel dál. V očích měl ten zvláštní lesk, který mívají lidé, když se jich dotkne jejich vlastní minulost, aniž by se na to připravili. Když přišel blíž, Pavel uviděl jeho tvář jasněji. Byla to tvář člověka, který už něco přežil, a teď se mu to vrátilo v cizím těle.

Pavel se zvedl úplně. Nohy měl těžké, v kolenou slabost, ale stál. Opřel se ještě na chvíli o strom, aby se srovnal, a pak se pustil kmínku. Prsty mu na chvíli zůstaly špinavé od kůry. Zvedl hlavu.

Muž byl už pár kroků od něj. Dělily je dva stromy, ten průzor, ta zóna, a přitom to bylo jako stát proti vlastnímu odrazu v tmavém skle. Pavel měl pocit, že se mu v obličeji zadržuje výraz, že se mu nedá dovolit všechno, co by chtělo ven. Hleděl tomu muži do očí.

V očích toho muže bylo cosi, co Pavel znal. Ne konkrétní vzpomínka, spíš struktura bolesti. Místo, kde už kdysi bylo zle, a teď je to přikryté úspěchem jako kabátem. Jenže kabát občas povolí a bolest vykoukne jako studený prst.

Muž se zastavil. Nebyl to ten typ, co by kolem sebe dělal scény, a přesto se kolem nich scéna udělala sama. Všechno okolo ztichlo. Listí přestalo šustit. Psi přestali štěkat. Lidé se ztratili za stromy. Pavel cítil jen svůj dech, který byl pořád trochu rozbitý, a srdce, které mu tlouklo v krku.

A pak se to stalo bez slov, bez přemýšlení, bez vysvětlení. Pavel udělal krok a obejmul toho neznámého muže. Bylo to objímání, které možná vypadalo všelijak, ale bylo to objímání člověka, který se potřebuje opřít o něco skutečného, aby se nerozpadl. Cítil přes kabát teplo toho těla, cítil pevnost ramen, cítil, že ten druhý je těžší, ukotvenější.

Muž ho objal zpátky. Konejšil ho v tom sevření tak, jak se v noci sklání matka, když k nemocnému dítěti. Nešlo o něžnosti, šlo o sílu. O to, že někdo vydrží tvou váhu.

Stáli tak chvíli. Pavel měl tvář zabořenou do cizího kabátu a v nose ho štípla vůně látky, města, nějakého dražšího mýdla, možná i slabý zbytek alkoholu. Zvláštní, jak může člověka uklidnit i cizí pach.

Muž se od něj po chvíli odtáhl. Ne prudce, spíš jako když člověk ví, že už nemá přidávat další vteřiny, aby se to nepřeklopilo do trapnosti. Zajel rukou do kapsy kab tu a vytáhl vizitku. Papír byl pevný, hladký, ten typ papíru, který si může dovolit být tlustý. Pavel si vizitku vzal. Prsty se mu na okamžik dotkly mužových prstů a po těle mu přeběhl krátký elektrický pocit. Podíval se mu krátce do očí a hlavou mu proletělo jediné slovo, ani ne modlitba, spíš úlevné zaklení: „Amen.“

A tím to skončilo. Ne že by se to rozplynulo, ale uzavřelo se to. Jako když se zaklapne krabička a člověk ví, že uvnitř něco zůstalo.

Muž se otočil a rychle zamířil zpět k Jackovi. S každým jeho krokem jako by mu z ramen spadla část něčeho, co v sobě dlouho nosil. Ne že by se stal šťastným. Spíš se mu ulevilo od jedné konkrétní bolesti, která mu léta seděla na žebrech.

Jack ho sledoval. Stál na cestě a v obličeji měl křivý stín. Když se přítel přiblížil, Jack se do něj pustil dřív, než se stihli srovnat vedle sebe.

„Co jste to tam dělali?“ zeptal se jedovatě. Slovo „tam“ znělo, jako by to bylo špinavé místo.

Muž se na něj podíval a v tom pohledu bylo něco nového. Jako by teprve teď uviděl, jak moc se Jack změnil, nebo jak moc byl pořád stejný.

„Potkal jsem sám sebe,“ řekl jednoduše.

Jack se na něj nechápavě podíval, jako by slyšel nesmysl. Zvedl obočí, koutky mu cukly.

„Vždyť je mezi vámi dvěma rozdíl!“ vyštěkl podrážděně, skoro uraženě.

„Samozřejmě. Já, na rozdíl od něj, měl štěstí,“ odpověděl muž.

Jack mlčel. V tom mlčení bylo něco, co se dalo krájet. Věděl totiž, jak se jeho přítel dostal do NYC. Věděl, co to stojí, když se člověk zvedne a odjede, když se někomu podaří prosmýknout přes vlastní zkázu a přitom neztratit tvář.

Oba pak šli dál, minuli Třešňovou hůrku a ztratili se mezi lidmi, jako by se nic nestalo.

Pavel zůstal u těch dvou stromů. Stál dlouho, i když mu byla zima.

Vítr mu šel do uší, dým z cigarety se mu opět zamotal do vlasů a prsty měl ztuhlé, když vizitku v dlani obracel sem a tam. Papír ho škrábal do kůže příjemnou ostrostí, jako by to nebyla vizitka, ale důkaz, že se mu něco nestalo jen v hlavě.

Vytáhl si další cigaretu. Zapálil ji, plamen zapalovače na chvíli prosvítil jeho prsty do oranžova. Potáhl, kouř mu naplnil ústa a hned ho zase pustil ven, aby se nezadusil. V tu chvíli koutkem oka sklouzl na vizitku a teprve tehdy, jako by to bylo napsané až teď, si přečetl:

Benjamin, Upper East Side.