15 POZDRAVENÍ

Nejdražší Lili,

píšu bolest, kreslím bolest a kdybych uměl skládat melodie jako ty, byly by to nejsmutnější písně světa. Maluji obrazy, po dlouhé době zase. Ne proto, že bych najednou byl silnější, ale protože mě to znovu přepadlo jako hlad. Vyšel jsem si k vodopádům. Pršelo. Měl jsem pod rukou plátno, v kapsách štětce a barvy, na rameni jsem si nesl stojan, nad hlavou deštník. Byla to na mě prapodivná podívaná: jako by si někdo spletl dobu, přimaloval mě do krajiny, kde se nic neděje, a přitom se tam děje úplně všechno.

Zašel jsem až do lesa. Déšť tu byl mírnější, měkčí, listí ho rozbíjelo na drobné údery, jako když někdo prsty ťuká na stůl a čeká, až se mu konečně ozveš. Netušíš mou touhu malovat. A právě když nejvíc nemohu, najde se ve mně síla vzdorovat všemu. Je to vláštní, skoro zlomyslné: tělo se chce vzdát, hlava chce spát, ale ruce si najednou vzpomenou, že umí. Maluji tedy svou bolest na plátno. Kapky mi rozpouští všechnu mou snahu, barva se mi někdy slije do jedné šmouhy, jako by se mi i obraz chtěl rozbrečet, ale jsou to ty nejdojemnější obrazy, které jsem kdy namaloval. Možná proto, že jsou pravdivé. Možná proto, že déšť je nejlepší kritik: nedovolí ti pózu.

A teď, právě když píšu tento dopis, sedím na posteli zachumlaný v dece. V jedné ruce pero a v druhé horký čaj. Pozoruji za okny rozverný déšť, slyším ho také tancovat na střeše. Ten zvuk mě uklidňuje i dráždí, jako tvůj smích, když ses uměla zasmát tak, že to byla i útěcha, i facka. Poslouchám Nocturno a připadám si – jako v nebi. V tom nejhorším nebi: v takovém, kde je krásně, ale jsi tam sám.

Namaloval jsem si tvou podobu na stěnu. Dívám se do tvých očí, jako bys se mnou byla celou tu dobu. Jako bych si tě mohl přidržet aspoň barvou. A ty zatím kdesi ztracená v ulicích New Yorku. A třeba ne! Třeba právě teď sedíš v nějaké pěkné kavárně na rohu ulice, popíjíš ranní kávu a čteš New York Times… a přitom se ti v koutku rtů drží ten tvůj výraz, který jsem nikdy neuměl pojmenovat.

Mnoho pozdravů Ti zasílá také pan Luka. Každý týden mi volá a ptá se, jak se mám. Je to asi jediný člověk, který ustál mé věčné deprese a labilitu. Chá – umělci na to vždycky trpěli. Aspoň se to tak říká, když člověk nechce přiznat, že je někdy prostě jen nesnesitelný.

Tuhle mi volal v noci. V jednu, samozřejmě. Noční hovory jsou Lukova specialita:

v noci je všechno opravdovější, protože se hůř lže, když je ticho.

„Pane Luko, už jste unavený?“ ptám se decentně.

„Nevím, myslíte, že mě unavujete?“ řekl nadneseně s úsměvem.

„Už jste unavený?“ já znovu.

„To neřešte…“ pan Luka stále s úsměvem.

„Kolik je hodin?“ ptám se zas, protože někdy potřebuju slyšet číslo,

abych uvěřil, že se to děje.

„Jedna,“ odpovídá pan Luka.

„Psal jste, kdy přijedu do Prahy. Jenže to taky vypadá divně, s tou Prahou. Sice tam pojedu, ale asi tam nebudu bydlet. Ještě uvidím,“ dodal pan Luka.

A já:

„No nakonec dobře, že tak.“

Řekl jsem to, jako bych mu přál svobodu. Ve skutečnosti jsem si přál,

aby se mi nezjevoval v životě jako zrcadlo.

„Já už to neřeším. Vy se k tomu pořád vracíte. Já to prostě nechávám být a běžet, jak to vyjde, vyvine, a nakonec jsem i před chvílí psal, že to nezáleží jen na mně, že?“ pan Luka trochu vyčítavě.

Asi jsem to se svým bezmozkem nepochopil. O kom to tedy mluvíte?

Na kom jiném to záleží? ptám se pana Luky. A slyším, jak se mi v krku zvedá vzdor, protože jakmile někdo řekne „nezáleží to jen na mně“, já už cítím,

že mi někdo podává odpovědnost, kterou nechci.

„No přece na Vás, Benjamine.“

Přišla delší pauza. Nemluvil ani jeden z nás. V té pauze jsem slyšel vlastní dech a jeho ticho, které bylo plné očekávání. A očekávání mě vždycky dusilo.

„Tak v tom případě se neuvidíme,“ odvrátil jsem se stranou.

Řekl jsem to rychle, skoro úlevně. Jako když člověk zabouchne dveře,

aby nemusel vidět, co je za nimi.

„Jak říkám, nezáleží to jen na mně,“ pan Luka znovu, o to naléhavěji.

„Nezdá se Vám, že opakujete desetkrát to samé dokola? My už si vlastně ani nemáme říct co nového, to by byla schůzka,“ hořce.

Byl jsem v tom dobrý: shodit setkání dřív, než se stihne stát. Označit ho za zbytečné, abych nemusel přiznat, že se bojím.

Pan Luka naštvaně:

„Dělejte si, co chcete!!!“

„Smažu si Vaše číslo.“ klidným hlasem.

Ta klidnost byla nejhorší. Klidnost člověka, který právě říká něco,

co nechce říct, ale řekne to, protože chce mít na chvíli moc.

„Já žádný číslo mazat nebudu… ale Vy si fakt čiňte, jak uznáte za vhodné, já nemám zapotřebí se někomu vnucovat, to teda ne!“ Pan Luka určitě zbělal jako popel.

“ Přesně!!!“ dodal jsem tiše, ale vítězně.

Vítězně jako dítě, které konečně koplo do věže z kostek, protože mu nikdo nepřinesl jinou hračku.

„Já se akorát snažil být takový, jaký jsem byl, protože vyhledávám kontakt, přátelství, učím se, vážím si toho, ale na to musí být vždycky dva!“ Luka s hrdostí.

„A na tohle já už – teď – prostě a jednoduše seru,“ vyhrkl jsem tvrdě a sprostě.

Ta věta spadla mezi nás jako sklenice. Rozbila se a já jsem slyšel střepy i v telefonu.

„Jak říkám, dělejte si, co chcete,“ Luka odzbrojeně.

Nemluvil už jako člověk, co chce něco vyřešit. Mluvil jako člověk, co právě utržil ránu a nechce, aby to bylo vidět.

„Nemáte něco neobehranýho?“ já zas, jen abych si rýpnul.

Protože když už někoho zraním, tak ještě přidám, aby to bylo jednoznačné. Abych nemusel litovat na půl.

„Nebuďte protivnej!“

Já ještě:

„Budu si protivnej, kdy chci a kde chci. Nevím, proč bych nemoh bejt!“

Pan Luka naštvaně:

„DĚLEJTE SI, CO CHCETE!!!!“

„A Vy už táhněte spááát!“ jako bych křičel do větru.

Když jsem to položil, chvíli jsem seděl a držel telefon v ruce, jako by to byl ještě živý tvor. A pak jsem si uvědomil, že jsem zase udělal to svoje: shodil jsem most, po kterém by se dalo přejít, jen protože jsem se bál, že se na něm zastavím.

S kým se asi, moje nejmilejší Lili, stýkáš v New Yorku? Kde trávíš své večery? Navštěvuješ taky nějakého mladého bohéma? Přiletím za tebou. Pronajmu si byt poblíž Central Parku. Bude to krásný byt se zimní zahradou. Já budu malovat obrazy a ty vysílat kouřové obláčky do vzduchu. Budeme se tvářit, že jsme konečně našli místo, kde nás nikdo nezná, a tím pádem nám nikdo nemůže nic připomínat.

Tvůj Benjamin.

Dopis se mi po třech týdnech vrátil do schránky. Vypadl mi na rohožku jako studená ryba. Na obálce bylo uvedeno:

Adresát neznámý