16 PŘÍZRAK

Seděl jsem v jídelně za stolem. Venku se stmívalo, ten podzimní soumrak se plazil po loukách a tiskl se na okna jako mokrá dlaň. Rozsvítil jsem. Jedl jsem polévku z misky. Byl to přežitek z dob, kdy bylo nejdůležitější obsloužit hosty a pak teprve sebe. Leckdy nevybyl talíř, a tak jsem jedl v kuchyni na stoličce z misky, s lokty u těla, jako bych se za to měl stydět. Zvyk se drží déle než hosté. Byl jsem začtený v knize, slova mi běhala před očima a já se jimi nechal ukolébat, když tu náhle rána a lampa u stropu se rozlítla na tisíc kusů.

Střepy svištěly po místnosti.

„A!“ vykřikl jsem.

Jeden střep se mi zaseknul do ruky, druhý mě škrábnul na hlavě. Automaticky jsem se kryl rukama. U stropu to jen jiskřilo. Ten zvuk byl zvířecí, ostrý, jako když se drápe kov o kov. V tom šeru jsem viděl, jak se světlo rozpadlo na malé, rozzlobené hvězdy a ty hvězdy padají dolů.

Pomalu jsem se rozhlédl po místnosti. Bylo šero. Po stolech se válely střepy, některé zasekané do desky stolu, jako by do ní někdo střílel. Do dlaně mi z předloktí stékala stružka krve. Teplá, lepkavá, úplně obyčejná. Rychle jsem došel do kuchyně. Nad dřezem jsem vytáhl střep, opláchnul ruku a ránu přelepil náplastí. Náplast byla stará, špatně držela na mokré kůži, ale aspoň něco. Vzduch pořád voněl polévkou a spáleným drátem, jako by se mísil oběd s pohřební hranicí.

Vzal jsem koště a šel zamést tu spoušť. Smeták šustil, střepy cinkaly o lopatku, jako by si mezi sebou šeptaly. Zrovna když jsem sypal střepy do koše, někdo ťuká na okno. Ne silně, spíš trpělivě. Ťuk-ťuk. Jako když se hlásí někdo, kdo počítá s tím, že mu otevřete.

Ztuhl jsem. Koště mi zůstalo v ruce, jako bych se o něj opíral. Podíval jsem se ke dveřím. Venku bylo už skoro černo, jen se v skle leskly kapky deště a v nich se hýbaly stíny.

„Dobrý večer,“ oslovil mě muž, když jsem otevřel dveře.

„Dobrý.“

A než jsem mu podal ruku, otřel jsem si ji o kalhoty. Ne kvůli krvi. Kvůli tomu, že jsem najednou cítil, jak jsem v tom domě sám, v jakém nepořádku, v jakém světě.

„Nemohu tady sehnat nikde ubytování, bylo by možné tady?“ zeptal se mě a čekal odpověď.

Mluvil klidně, trochu úředně, jako člověk, který si zvykl, že věci se dají vyjednat, když se řeknou správně. Měl plášť ztěžklý deštěm. Vlasy uhlazené. Pohled, který se nezdržuje, ale registruje.

„A ptal jste se u…?“ a pak jsem se rozmyslel.

Nevím proč. Možná proto, že mi ten večer přišel jako večer, kdy se na věci nemá vyptávat, ale přijímat je. Možná proto, že jsem měl najednou chuť mít v domě cizí krok, jen aby se to ticho na chvíli zlomilo.

„Pojďte dál.“

Vklouznul za mnou do chodby. Oklepal si plášť, očistil si boty a teprve pak vstoupil do haly. Ten jeho řád mě zarážel. Tady se obvykle nic neočišťovalo. Tady se věci jen vrstvily.

„Neznáme se odněkud?“ zeptal jsem se ho.

Otočil se.

„Myslím, že ne.“ Usmál se.

Ten úsměv byl slušný, ale měl v sobě něco, co mě nenechalo v klidu. Jako by si byl jistý, že se známe, a přitom mi to nedal zadarmo.

„Ukážu Vám pokoj.“

Chytil jsem ho jemně za loket a odvedl do druhého patra. Na schodech to vonělo starým dřevem a mokrým hadrem. Všude bylo ticho, jen naše kroky,

a mně se zdálo, že ten dům poslouchá, kdo to jde.

Otevřel jsem dveře do pokoje.

„No, není to nic moc, ale bude Vám to muset stačit.“

Vzpomněl jsem si na rodiče. Na jejich hlas, na jejich způsob, jak říkali „musí to stačit“ i věcem, které stačit neměly. Jako by tím zaklínali realitu.

„Děkuji, děkuji Vám,“ řekl, a pak se ještě zeptal:

„Je možné někde tady poblíž povečeřet?“

„Není třeba nikam chodit, něco připravím. Přijďte dolů za hodinu.“

Usmál se. Ten úsměv se mu povedl líp než předtím. Byl skoro vděčný.

A pak jsem odešel. Když zavřel dveře, ještě jsem se obrátil. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem ho někde již viděl. Že ten jeho tvar hlavy, ta vzdálenost v očích, to všechno už jednou prošlo mým dnem.

Opékal jsem na pánvi brambory. Poslouchal prskání oleje. Ten zvuk mě uklidňoval, protože byl praktický. A začal jsem si do toho notovat, protože když se člověk bojí, rád dělá hluk sám ze sebe:

„Kdo to je, kdo to je,

že mi nedá pokoje – kdo to je…“

Vylezl jsem na židli, našrouboval nový kryt na lampu. Ruce se mi ještě trochu třásly, ne od námahy, ale od toho nárazu světla, co se rozbilo.

V tu chvíli se otevřely dveře.

Díval se na mě host.

„Prasknul kryt, než jste přišel. Jiskry létaly, jako kdyby hořelo,“ usmál jsem se, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, odkud znám toho muže.

Plameny, oheň, kouř – Kouřící králík.

Ne. Ne.

Znovu –

Plameny, oheň, lidské oběti – ta zpráva.

A on se klidně dívá, nevadí mu asi mé pohledy. Muž ze zastávky Lazarská.

Host jako kdyby neslyšel. Stále se na mě díval. Ticho mezi námi bylo najednou husté, jako by se dalo krájet nožem. A já jsem ten nůž v ruce neměl, ale vzpomněl jsem si, jaké to je, když ho někdo má.

„Už vím, odkud Vás znám!“

Seskočil jsem ze židle. Dřevo zavrzalo, jako by protestovalo. Muž ucouvnul.

„Jel jste tenkrát se mnou v tramvaji.“

Muž ustupoval dozadu, zpátky do chodby, pomalu, po milimetrech, ale ne panicky. Spíš opatrně, jako někdo, kdo nechce zvíře vyplašit.

„Bylo to v pátek, v půl deváté přesně. Vím to, protože mi v tu chvíli přišla esemeska.“

Chytil jsem ho za ruce.

Jeho prsty byly chladné. Nebyly to prsty člověka, který se pere nebo utíká, byly to prsty člověka, který píše. A přesto mě v nich bodlo něco cizího: že jsem se ho dotkl, že jsem překročil hranici a nevěděl, jestli se vrátím.

„Ještě jednou jsem pak jel tou tramvají a viděl Vás.“

Muž byl očividně v šoku.

„Musel jsem Vás znovu vidět – a teď jste tady, přišel jste sám!“

Náhle jsem si uvědomil svou naléhavost, až jsem se lekl. Znělo to jako přiznání, které nemá být vyslovené nahlas. Znělo to jako něco, co by člověk měl psát do deníku, ne říkat cizímu muži v chodbě.

„Promiňte, promiňte, nechtěl jsem Vás vylekat.“

Pustil jsem jeho ruce a couval zpět. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Jak se mi v hlavě vrací zvuk té rozbité lampy, jako by to byla předzvěst, že se dnes něco rozbije i jinde.

Chytil mě náhle opět za ruce.

„To nevadí. Můžete povídat dál.“

Díval se mi do očí. Viděl jsem to jako tenkrát. Tenkrát, když jsem obhlížel muže, co seděl mezi námi. A teď jsem ho držel za ruce a mohl se mu dívat přímo do očí. Neutekl mi. To bylo na tom nejhorší i nejkrásnější: že neutekl.

Seděli jsme u stolu a popíjeli víno. Večeře byla jednoduchá, brambory, něco k tomu, a přitom mi to připadalo, jako by se u stolu odehrával soud. Večer ubíhal. Lampa svítila novým krytem, tichá, poslušná, jako by se nikdy nic nestalo.

„Kam jste tenkrát šel?“ zeptal jsem se ho.

„Do firmy, jsem právník.“

Řekl to tak samozřejmě, až jsem si představil kancelář, papíry, telefon, kravatu. A do toho jeho tvář ze zastávky, jeho oko, co mě řezalo.

A pak on:

„Kdy jste mě to viděl podruhé?“

„O týden později. Přivstal jsem si opravdu brzo, jel jsem jen za Vámi. Kvůli Vám jsem jel až do Prahy. Počkal jsem na Vás v Lazarský. Čekal jsem na tramvaj v půl deváté. A vy, přesně jak hodinky, vystoupil jste a prošel kolem mě. Otočil jsem se za Vámi, Vy jste to zaregistroval a zastavil se.

Jen jste se na mě podíval a pak šel dál. Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. Chtěl jsem říct: Přijel jsem za Vámi až z Písku, musím s Vámi aspoň

na chvilku mluvit. Musím se s Vámi podělit o svůj cit. Jenže to nešlo. Obrátil jste se a zmizel v domě. A já, zastrčil jsem vizitku za zvonek. Ani jsem nevěděl, jestli ji někdo najde.“

Říkal jsem to rychle, jako by mě honil vlastní dech. A přitom jsem si uvědomoval, jak to zní: jako stalking, jako posedlost, jako klukovská hloupost i jako něco osudového. V mých ústech se to míchalo do jedné chuti.

„Tak to byla Vaše vizitka?“

Překvapilo mě, že to řekl bez výsměchu.

„Říkal jsem si to odpoledne: Kdo tu nechal tu vizitku? Taková ušpiněná, pomačkaná – a na ní jen Benjamin a telefonní číslo. Vzal jsem si ji tenkrát s sebou. Seděl jsem v tramvaji, pořád ji obracel v prstech a pak ji zastrčil do klopy u obleku,“ vypověděl mi Robin.

Robin. To jméno mu sedlo a přitom mi přišlo, jako by mi ho řekl už dávno.

„A to jste to vzdal? Když už jste ji vzal do ruky, to jste neměl to pokušení zavolat? Kdy jste pro ni šáhnul do klopy?“ já tak úzkostlivě.

Úzkostlivě, protože jsem chtěl slyšet, že jsem někomu stál za telefonát.

Že jsem nebyl jen papír.

„Až za rok. Nesl jsem oblek do čistírny. Normálně dávám oblek do čistírny každý týden, ale tenhle jsem pak už moc nenosil. Tedy až za rok, jdu do čistírny a slečna za pultem: Máte tu vizitku. Vzal jsem do ruky ten pomuchlaný kousek papíru a zase jste na mě koukal Vy. Benjamin,“ pousmál se a napil se vína.

„Přiznám se, moc Benjaminů jsem neznal. Spíš žádného.“

„A co jste udělal s vizitkou?“ ptal jsem se s nadějí.

„Když jsem vyšel z čistírny, položil jsem ji na parapet okna. Bylo to

na rohu ulice. Jen jsem ji tam odložil a říkal si v duchu, jestli ji někdo najde.“

„A byla tam druhý den, když jste šel pro oblek?“

„Nevím. Už jsem si na ni nevzpomněl.“

„Ach tak,“ povzdychl jsem si.

„Zajímalo by mě, kde je.“

„To nevím. To opravdu nevím. Třeba ji někdo našel a strčil si ji do peněženky,“ řekl tajemně.

„A nebo fouknul vítr a zanesl ji někam do rohu.“

„A nebo tak.“

Zase jsme seděli, popíjeli víno, noc pokročila. Venku pršelo. Déšť ťukal do skla, jako když někdo zvenčí chce být připuštěn, ale my jsme už nikoho nepouštěli. V domě to bylo teplé, a přitom jsem cítil, jak se mi něco uvnitř ochlazuje, protože jsem slyšel svůj vlastní příběh z cizích úst: papír, klopa, parapet, vítr.

„A kam jsi to jel vlastně ty?“ zeptal se mě Robin.

Vidíš to. Kam jsem to vlastně jel já. Aha – no přeci na Palubu. To ráno vyhořela. Do dneška se nezjistilo, jestli to chytlo jen tak, nebo jestli to někdo podpálil. Přeci jen, byl to dost hlučný klub a kolem spousty důchodců, co nemají rádi hlasitou hudbu. No, i když – někdy co tam znělo,“ zasmál jsem se.

Ten smích byl ochrana. Vždycky, když jsem se přiblížil k ohni, dělal jsem si z něj legraci, aby mě nespálil.

„Tam jsem nikdy nebyl,“ řekl Robin.

„A co bys tam dělal? Tam chodili jen ztroskotanci a umělci. Pche, plní falešných nadějí. Já měl pocit, že budu velký umělec,“ dojalo mě to.

Viděl jsem své vlastní ruce, jak kdysi držely sklenici v tom kouři, a teď držely sklenici tady. Všechno bylo stejné a všechno bylo jiné.

„No tak, Benjaminku.“

To oslovení mě zasáhlo. Benjaminku. Jako by mě znal dlouho. Jako by mi mohl odpustit, že jsem takový.

„Jakej já jsem umělec, dyť ty mé obrazy jsou tak – nicotné!“

„Namaluješ mě?“ zeptal se Robin.

A pak přízrak barev, světla, stínu a tmy.

Pastel běhal po papíru – dolů jako vlny ve vlasech, zběsile rychle jako mrknutí okem. Soustředěný pohled, kapky potu na čele, linie těla, horký dech. Rukou jsem přidržoval kraj papíru, díval jsem se na jeho tělo, prsa, břicho. Porovnal si vlasy, nechal jsem ho tak. Napil jsem se, abych zahnal žízeň, a pak znovu – jak u vytržení. Konečně jsem měl tělo. Tělo, které jsem mohl malovat. Žádná krajina, žádné zátiší, jen tělo – teď a tady. Jako by se mi vrátilo něco, co mi dlouho chybělo, a já jsem se bál, že když přestanu kreslit, zase to zmizí.

Voda ve sprše byla ledová. Zařezávala se do kůže jako nůž. Jizvy na ruce mi zimou zfialověly. A náhle – vzpomněl jsem si na Asiata a jeho nůž, jak se lesknul. Na ten měsíc na oceli. Na tu hranu nože u krku. Některé vzpomínky se vracejí ve sprše, protože sprcha je malý očistec a voda z vás smývá i věci, které nechcete.

Když jsem se vrátil zpět do místnosti, Robin už dávno spal v křesle. Oddychoval. Vypadalo to, jako by tady byl doma. Jako by se ten dům konečně rozhodl někoho přijmout.

Našel jsem nového dobrého přítele.