16 JFFBCKLY

Nedaleko San Rema v Central Park West se objevil u dveří jednoho bytu Jack McPhee a Pavel. Chodba byla úzká a v jejím konci to žilo: přes stěnu doléhal zvuk živé hudby a rozjařených hostí, rytmus se tady nahoře choval jako další člověk, co nemá kam jít, tak se opírá o zdi. Pavel si všiml, že se mu při každém úderu basy nepatrně zachvěje žaludek. Zvedl bradu, jako by si tím chtěl dodat výšku i odvahu. Vůně cizích bytů se mu lepila do nosu: něco sladkého, parfém, alkohol, staré dřevo, teplo radiátorů.

Jack McPhee se pokoušel chvíli zvonit, jako by zvonek mohl být klíč ke správnému večeru, ale pak vytáhnul mobil a někomu zavolal. Mluvil krátce, polohlasem, a Pavel u toho stál jako doprovod, který vlastně neví, jestli je pozvaný, nebo jen přilepený. Pavel se snažil tvářit, že to je normální: stát na chodbě, poslouchat cizí smích přes dveře, čekat na otevření, jako by otevření bylo rozhodnutí o jeho hodnotě.

Krátce nato se dveře skutečně otevřely. Stála v nich velice divá žena, rozesmátá jako její růžový šál z peří. Smála se dřív, než vůbec na ně pohlédla, jako by se smála tomu, že svět vůbec existuje. Ukázala jen rukou, aby šli dál, sama se odebrala se smíchem dovnitř. U dveří však ještě neopomněla vzít sklenku šampaňského, jako když si člověk bere do ruky průkaz totožnosti: tady se pije, tady se žije, tady se nic neřeší do konce.

Jack McPhee zmizel za ní. Pavel se ještě nestačil rozkoukat, a tak zůstal stát u dveří. Měl ten hloupý, zrádný pocit, že kdyby udělal špatný krok, stane se ze něj vetřelec navždy. Slyšel útržky hlasů, občas někdo vykřikl, někdo se zasmál tak hlasitě, až to Pavla na okamžik zabolelo v hlavě. Byt za dveřmi vypadal jako svět, do kterého se vstupuje bez bot a bez svědomí.

Nakonec se přeci jen odhodlal a vnořil se do dění. Udělal první krok, potom druhý, a chodba se mu změnila v obývák, v cizí hnízdo, kde se všichni tvářili, že jsou doma. Byla to párty newyorské bohémy, to se nedalo zapřít, alkohol velel, žádná sklínka nebyla prázdná. Všude byly ruce se sklem, ruce s cigaretou, ruce, které někoho chytaly za loket, aby ho zadržely u věty. Pavel měl v ruce sklínku, ani nevěděl jak. Jako by mu ji někdo vrazil do prstů místo pozdravu. Byla studená a ten chlad mu připomněl, že má tělo.

V bytě bylo světlo tlumené a hřejivé, jako když někdo nechce, aby se věci ukazovaly úplně. Na stěnách visely obrazy, co se tvářily, že jsou jen kulisa, ale Pavlovi připadalo, že se mu posmívají. Někde v rohu se hýbaly stíny, snad od lampy, snad od někoho, kdo tančil bez hudby. A hudba sama? Živá. Ne čistá. Živá jako škrábanec na desce, který vás rozčiluje a přitahuje zároveň.

Stejně si s ním přiťukla tmavovlasá drobounká dívenka. Přišla zničehonic, jako když se z davu vyloupne dítě a tváří se, že je tu dávno. Něco na něj brebentila, sotva jí rozuměl, musel se k ní přiklonit, aby alespoň slyšel souhlásky. Její dech byl sladký a hořký zároveň, víno a mentol, a oči měla mokré, jako by už plakala ještě dřív, než si to všiml.

Náhle ho chytila kolem krku:

„Mlj t, Jff Bckly,“ slyšel Pavel, moc tomu nerozuměl. Ta slova mu zněla jako špatně naladěná stanice, ale jméno v nich poznal, i když ho slyšel roztrhané. Dívka začala brečet, rozmázla si rukou šminku. Vypadala, jako by se snažila setřít celý obličej, aby se už nemusela tvářit.

„T nvš jk t mc mlj, Jff.“ Začal ji směřovat k pohovce, kam ji usadil.

Byla lehká a těžká zároveň, lehká tělem, těžká tím, co z ní teklo ven.

Něco ještě mumlala, ale rychle usnula. Pavel jí odebral sklínku z ruky. Nechtěl, aby jí spadla na zem a udělala střepy, protože střepů už měl v hlavě dost.

“ Ale ale, takhle se to má! Já ani nevím, koho si to k sobě zvu. Zlodějíčka!“

Pavel sebou cukl a otočil se. Ta věta k němu připlula přes smích a hudbu, jako když vám někdo hodí špinavou utěrku do tváře a čeká, jestli se zasmějete.

„Ne ne, jen usnula,“ vysvětloval Pavel. Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, ale cítil v něm obranný tón, který ho zrazoval.

„Já vím, já vím!“ Poplácala ho po rameni. Byla to ta samá žena, která přišla otevřít dveře. Zblízka byla ještě divočejší: oči jí svítily, jako by v nich měla dvě malé sklenky šampaňského. V ruce držela své pití tak pevně, jako by se bála, že jí ho někdo vezme a ona bude muset mluvit střízlivě.

Hudba zesílila:

Oh, you’re a slave to it all, now,

welcome down to paradise rock.

Pavel se přistihl, že ho ta věta z písně zasáhla víc než cokoliv, co mu zatím kdo řekl. Slave. Vítejte. Paradise rock. Slova, která se tvářila jako žert, a přitom v nich něco drhlo. Podíval se směrem, odkud zněla hudba, ale přes lidi neviděl. Viděl jen záda, ramena, vlasy, ruce, sklenky. Viděl byt, který byl plný a přesto prázdný, protože každý v něm měl svůj vlastní svět.

„Kdo to zpívá?“ zeptal se Pavel a snažil se říct to přirozeně, jako by se jen zajímal, a ne jako by se chytal zábradlí.

„Jeff Buckley,“ řekla hostitelka, ale Pavel jí nerozuměl. Hlas se v té místnosti rozbíjel o smích, o muziku, o cinkání skla. Jen pokýval hlavou a dál se nevyptával. Pavel té hudbě rozuměl, to mu stačilo. Rozuměl jí tělem: jak mu vlezla pod jazyk, jak mu ztěžkla v hrudi, jak mu udělala v hlavě průchod, kterým se dalo utéct.

Pak se znovu otočil k hostitelce:

„Jak se jmenujete?“ Hudba znovu zesílila- forte! Pavel cítil, jak se mu slova vrací do uší s ozvěnou, jako by se ptal sám sebe.

„Wdnsdy,“ odpověděla.

„Neptal jsem se na den, ale na Vaše jméno.“

„Wednesday!“ Pavel pochopil.

„Wednesday Kennedy,“ dodala ještě.

There is no real underground,

there is not single entrance

…you’re a slave to it all, now.

Ti lidé se jménem tolik nadělají, rozlítostnila se Wednesday. Přitom se dívala někam přes Pavlovo rameno, jako by mluvila k celé místnosti, ne k němu. Snaží se být vtipní. A dál pokračovala jako karikatura:

„Wednesday – to je jako středa!“

Zvážněla:

„A pak se ještě zasmějí, jakou to vymysleli originální slovní hříčku. Kéž by na mé jméno někdo vymyslel neobyčejnou hříčku – ale ne, to všichni Středa!“

Pavel jí naslouchal. V jejím vzteku byla únava, taková ta únava člověka, kterého pořád někdo překládá do svého vtipu. Pavel si uvědomil, že i jméno může být klec. A že on sám má své jméno taky jako klec, jen jinak: někdy se v něm schová, jindy ho z něj vytáhnou za kůži.

„Měli by se všichni nejdřív zamyslet, než něco řeknou. To je, jako kdyby Vám někdo řekl, že jste podobný Jeffu Buckleymu.“

Pavel byl ale v tu chvíli zamyšlený, nevnímal, ke komu ho přirovnala.

V hlavě mu pořád kroužila ta věta z písně a dívčin plačtivý mumlavý „Jff Bckly“, jako by se celý byt točil kolem jediné postavy, kterou nikdo neviděl, jen ji všichni používali jako zástěrku pro vlastní emoce.

„Na mou duši, když se na Vás tak dívám, jste strašně podobný Jeffu.“

Pavel pozvednul hlavu, začal ji poslouchat. Teprve teď mu došlo, že mluví přímo k němu, a ne jen o světě.

„Ne ne, neřeknu, byla bych jako ostatní, které haním.“

Pavel se lehce usmál sice, ale v hlavě mu šustelo:

You’re a slave to it all…

A najednou se mu zatmělo před očima. Jako když vám někdo přiloží dlaň na obličej. V hlavě cítil obrovský tlak, sluch mu chvilkově vynechával a najednou klid. Ten klid byl podezřelý, až odporně hladký. Připadal si, jako by se propadl pod hladinu a voda tam dole byla teplá jen proto, že byla mrtvá.

Seděl u řeky, pozoroval, jak klidně teče, ale voda v ní byla otrávená, čpěla do vzduchu. Pavel cítil tu vůni i tady v bytě, přestože to byla jen představa. Představa, co si vezme z reality to, co potřebuje: zápach alkoholu, kouř, teplo, a přehodí to přes řeku jako špinavý kabát.

Ah, the calm below that poisoned river wild,

you and I.

„Kdo ty a já?“ pomyslel si Pavel, měl svraštělé čelo, oči prořezávaly prázdný prostor. Přes lidi pořád nic neviděl, jen se mu zdálo, že v davu je díra, do které by se dalo spadnout.

„Kdo je můj ty?“ ptal se znovu sám sebe v mysli. Odpověď nenacházel. Odpovědi v něm byly jako klíče, které nepasují do žádného zámku, jen cinkají v kapse.

Tears that dry on a rude awakened child.

Přemýšlel, koho jsou ty slzy. Nemohly být jeho? A co to dítě? Nevěděl, k čemu z těch dvou věcí má blíž. Jestli k probuzenému dítěti či k slzám snad. Dítě v něm se probouzelo často a vždycky nezdvořile. A slzy? Slzy byly někde za očima, připravené, ale on je nechtěl pustit, protože by pak někdo viděl, že se mu to celé děje doopravdy.

Where you look down,

I’ve walked before, burning holes.

„Nedáte si cigaretu?“ nabídla mu Wednesday.

Pavel natáhl bezmyšlenkovitě ruku. Vzal si ji, jako se bere podaná ruka v davu: aby člověk na chvíli věděl, kde má být. Cigareta mu mezi prsty připadala jako něco známého, skoro uklidňujícího. Zapalovač někde cvakl, oheň se objevil a hned se schoval, jako by se styděl.

„Jste nějaký zaražený,“ podivila se ještě Wednesday. Její tón nebyl zlomyslný, spíš netrpělivě zvědavý, jako když se někdo dívá na obraz a nechápe, proč se vám nelíbí.

„Měl jsem právě déja vu,“ zareagoval Pavel, stále ještě cítil mlhu a projíždějící loď. Jako by se mu na okamžik propojily všechny jeho mosty do jedné chvíle. Ve zvuku hudby slyšel hukot vody. V cizím smíchu slyšel ozvěnu něčeho, co kdysi vybuchlo. A v dívčině breku slyšel zprávu, kterou nechce slyšet nikdo: že někdo může být mrtvý a přitom pořád všude.

Najednou uslyšel rachot drátů, měl pocit, že ohluchnul. Nebylo to skutečné, jen vnitřní. Jako když vám mozek přehodí vypínač, aby vás ochránil. Pavel viděl, jak se lidé smějí, jak otevírají ústa, ale zvuk byl chvíli pryč, mjen basy zůstaly jako tep.

Kolem prošla žena s dlouhými kudrnatými vlasy. Přinesla s sebou jinou vůni, těžší, sladší, a Pavel měl pocit, že ho ta vůně na okamžik přenesla někam jinam. Možná to byla jen minuta, možná vteřina. V takových chvílích se čas nerozlišuje.

„Kdo to byl?“ zeptal se Wednesday.

„Zpěvačka z duše,“ řekla pohrdavě Wednesday. „Něco jako já, ale zpívat neumí.“

I am the ghost who comes and goes.

Pavel cítil, jak se mu ta věta přilepila na patro. Ghost. Comes and goes.

Dnes večer sem přišel jako host a najednou měl dojem, že je jen průvan.

Že se tu pohybuje, ale nikdo ho nevidí, protože všichni vidí jen sami sebe.

A možná to tak chtěl. Neviděně se dá přežít. Viděně se musí něco dokazovat.

Pavel toho večera odešel velice neslyšně, neviděně, ač se napojil na Jeffa Buckleyho a cítil jakési uspokojení a klid, nespatřil ho tam, ani se o něm nedozvěděl. Přesto měl pocit, že se něčeho dotkl, aniž by věděl čeho.

Jako když se vám na prstu zableskne slída: jen na okamžik, ale potom už to v sobě nesete jako potvrzení, že svět umí posílat tajné signály.

Prošel chodbou zpátky, míjel dveře, za nimiž se smích valil dál, jako by nic. Jacka neviděl. Neřekl sbohem. Nechtěl vysvětlovat. Vysvětlení je někdy nejhorší forma upřímnosti. U dveří se na vteřinu zastavil a přitiskl prsty na kliku, jako by se tím dotýkal hranice. Když za sebou zavíral dveře, slyšel v hlavě poslední řádky, které se mu do toho pohybu přimíchaly jako šepot:

I am not with you, but of you.

Znělo, když za sebou zavíral dveře.