17 Satellitender

Zní to docela smutně a smím-li se vyzpovídat, chtěl bych také dělat mnoho věcí, ale nemám na ně čas. Proč je to tak často, že toužíme po věcech, které nemáme? Je to proto, že je nemáme? Potřebujeme je?

Pavel tu větu četl už potřetí a pokaždé ho oslovila trochu jinak. Nebyla to otázka, která by se chtěla tvářit chytře, spíš otázka, která se vás dotkne prstem mezi žebra a čeká, jestli uhnete. Cítil, jak mu v krku vysychá, jako by mu někdo ukradl i sliny. Odpověď měl na jazyku, ale pokaždé se mu rozpadla, když se ji snažil zformulovat. Toužíme po věcech, které nemáme, protože se bojíme, že když je budeme mít, přestaneme toužit. A bez touhy co zůstane. Jen to tiché, obyčejné „žít“, které mu v posledních týdnech připadalo jako trest.

Pavel psal dopis neznámé osobě. Už po několik týdnů mu někdo cizí necizí házel do schránky dopisy. Systém v tom žádný nebyl, někdo je tam zkrátka házel, kdy se mu hodilo, možná podle toho, když měl co říct.

Někdy dopis našel ráno, když ještě měl ve vlasech zbytky spánku. Někdy až večer, když už byl den vyždímaný a schránka mu jen potvrdila, že i po vyždímání se dá ještě něčím znovu naplnit.

Schránka dole v domě měla ulámaný nátěr a zámek, který občas zaskřípal tak, že to znělo jako tiché „ne“. Pavel k ní chodil s klíči v dlani a vždycky se přistihl, jak se rozhlíží, i když v chodbě nikdo nebyl. Tohle bylo nejhorší:

že to nebyla jen radost z tajemství, ale i ostražitost. Cizí necizí. Někdo, kdo ho zná, a přitom nechce být poznán. Jako kdyby mu do života chodil stín, který se odmítá ukázat jako tělo.

Dopisy se vyznačovaly totiž velice krásným jazykem a způsobem, jakým promlouvaly k Pavlovi. Ten jazyk ho někdy hladil, někdy ho dráždil, někdy v něm zvedal chuť zasmát se a hned potom zvracet. Bylo v tom cosi vychované, ale zároveň přitažlivě neukázněné. Jako člověk, který ví, kde je hranice, a právě proto si dovolí na ni klepnout nehtem.

Poprvé byl k dopisu přiložený text. Ne rýmovaný, ale jak zrozený k tomu, aby ho zhudebnil. Pavel si papír přitiskl k dlani, jako by se bál, že mu uteče. Bylo to směšné. Papír nikam neuteče. Ale obsah ano. Obsah se vám umí rozpustit v hlavě, když ho necháte chvíli bez dohledu.

Den za dnem,

opíjím se vodou

z otrávené řeky,

tam v Memphisu.

Ale, kdo ji otrávil?

Má láska svým citem,

který chová pro mě,

posílá ho po vlnách.

Seděl a přemýšlel o dalších verších, bylo jich mnohem víc, pak na kytaře vybrnkával melodii, potichu k tomu zpíval. Šlo to hladce. A právě to ho znervózňovalo. Když něco jde hladce, člověk má podezření, že ho to někam vede, aniž by mu to řeklo kam. Melodie mu sedla na jazyk, jakoby tam čekala celé roky. Přitom věděl, že to není jeho text. Ne jeho začátek. Možná jeho pokračování.

Byla to píseň určená pro jeho květiny. Pro Evy. Teď měl pocit, že by to mohly být uši. Že i květiny poslouchají, když je v bytě ticho a člověk si začne zpívat, aby nebyl sám. V zimní zahradě se listy občas pohnuly, i když okna byla zavřená. Pavel si říkal, že je to topení. Nebo průvan. Nebo jen výmluva, aby si nemusel přiznat, že se v něm něco hýbe spolu s nimi.

Zvedl další dopis. Papír měl lehce jinou strukturu, tužší, jako by psaní tentokrát chtělo víc vydržet. Písmo se mu zdálo stejné, ale Pavel nebyl grafolog. Byl jen člověk, který už nevěřil ani vlastním očím, pokud šlo o to, co by mu mohlo ublížit.

Milý Pavle,

mé texty tobě byly jen pro potěchu deprimované osobě, která volá o pomoc. Ale vypadá to, že to víš mnohem lépe než já. Máš v sobě větší sílu sám sebe zformovat, v písních, které zpíváš. Chceš vidět druhou stranu. Ano! Většina lidí není schopna namalovat svůj obrázek tak jako ty, vidí se často zidealizovaně. Ale ty, ty jsi tak krystalicky upřímný.

….

Vypadá to, že se lidé v tobě dost často mýlí. O to víc jsi pro mě skutečný, i když přiznávám, mám tě za podivína též. Máš velice zamotané vřeteno, ale já si upředu přízi, získám o tobě ucelenější obrázek. Ty jsi zkrátka hromada střepů. Pouze tě vískám ve vlasech, moje ruka se v nich uhnízdila. Cítíš?

To poslední slovo mu zůstalo v hlavě jako otisk prstu. Cítíš? Pavel měl chuť odpovědět okamžitě, vztekle, nebo naopak něžně, podle toho, co by ho v tu chvíli míň ponižovalo. Jenže necítil. Necítil to, co mu ten text podsouval. Necítil ruku ve vlasech. Necítil hnízdo. Necítil někoho, kdo by ho vískal ve vlasech. Cítil jen vlastní bolest, starou bolest, která se uměla probudit na povel, i když žádný povel nepadl.

Ovládla ho tupá bolest, svíral ho nos u kořene, cítil to ještě po tolika letech. Slyšel řev vrtačky, hrot projel lebkou, drkotal v dutině, krev stříkala kolem, oči v sloup, otevřená ústa. Pavel se otřásl, cítil totiž, jak mu stéká slina od pusy, tak živou měl představu. Přitiskl si hřbet ruky k ústům a v duchu se na sebe rozkřičel, jako by ho tím mohl vrátit zpátky do místnosti. Byl tu přece jen byt. Jen stůl. Jen papír. Jen déšť, co teď ťukal do skla, jako by se někdo snažil dovolat.

Nádech. Výdech. Když se mu roztřásly prsty, vzal cigaretu. Ne ze závislosti. Z rituálu. Z toho, že zapalovač cvakne a svět se na vteřinu chová podle pravidel. Plamen. Žár. Kouř. Něco, co se dá ovládnout alespoň na délku jedné cigarety.

Byla jsem dnes na Třešňovém vršku, seděla jsem tam na trávě, potahovala decentně z cigarety, plakala a zpívala. Poté jsem šla na Jahodová pole. Příliš kouřím v těchto dnech auto řídím příliš rychle za zvuku nadupané muziky, opíjím se. Tiše jak newyorský déšť, dští mé slzy do rukávu, tebou neslyšený.

….

Pavel pročítal dopis, pak ho odložil, vzal jiný. Ty dopisy se mu začaly hromadit v bytě jako stíny. Jednou mu došlo, že je ukládá příliš pečlivě.

Že je nepálí. Že je netrhá. Že je vlastně chrání, jako by v nich byla mapa k něčemu, co se bojí najít. Přecházel s nimi v ruce, a když se zastavil, měl pocit, že stojí i celý dům.

Přešel k oknu, venku právě pršelo. Newyorský déšť si nebral pauzu a Pavel měl dojem, že město tím deštěm smývá něco, co se mu stejně vždycky vrátí. Zapálil si cigaretu. Kouř se opřel o sklo a na okamžik v něm viděl vlastní tvář rozmazanou, jako by se i odraz styděl být ostrý.

„Jaké má asi jméno? Možná se jmenuje něžně jako bratr.“

Slovo bratr vyslovil jen v hlavě, ale přesto mu přes něj přeběhl mráz.

Její láska ke mně je bratrská. To znělo bezpečně. Bratrská láska vás nemá zničit. Bratrská láska vás má držet. Jenže Pavel už věděl, že i držení může bolet, když se drží příliš pevně.

Polknul. Uvědomil si, že má zadržený dech. Pohodil hlavou, čekal, že přemůže ten záchvěv. Nešlo to. Opřel se rukou o sklo. Sklo bylo studené, hladké, nepřítomné. A přece v něm něco bylo.

Viděl se v odrazu. Bratr se na něj díval, přímo jemu do očí. Modré záblesky. Pavel ztuhl. Ten obraz nebyl úplně nový, jen byl dnes příliš přesný. Jako by mu někdo upravil ostrost. Vtisknul mu políbení na rty. Bratr se na něj smutně díval. Pavlovi se draly slzy do očí, ale stále cítil jeho rty.

Až když začaly chladnout, otevřel oči. Vtisknul políbení na sklo, ještě bylo zamlžené, ale skvrna na něm zanedlouho zmizela docela. Jako by si sklo oddechlo, že už po něm nikdo nic nechce.

V tom zmizení byl malý výsměch. Všechno, co se zdá důležité, se nakonec setře. Otisk rtů. Otisk ruky. Otisk dne. Pavel na okamžik zatoužil po něčem opačném: po stopě, která by zůstala. Jenže stopy zůstávají hlavně tam, kde něco umřelo.

Znovu se vrátil ke stolu, jako se člověk vrací k místu činu. Dopisy ležely vedle sebe a Pavel si všiml, že u nich začíná rozlišovat „nálady“. Tenhle je něžný. Tenhle je chytrý. Tenhle se tváří, že se omlouvá. Tenhle chce něco.

A všechny dohromady byly jako antény, které se ho snaží naladit.

Hej, ale já chci vědět něco o tobě, to denní a noční stereo,

(Ale drahá, můj život je mono)

jestli jíš čokoládu a čím si pak čistíš zuby.

Pavlovi připadalo, že se ho ten Satellitender snaží zničit. Ne tím, že by mu ubližoval přímo. Spíš tím, že ho nepustí. Že mu pořád hází do schránky důkaz, že existuje někdo, kdo ho sleduje, kdo si ho skládá do obrázku, kdo si přede jeho přízi. Její zájem byl neutuchající, jeho bolest z minulosti příliš velká. Nevěděl, co si počít. Čím víc mu psala o obyčejných věcech, o čokoládě třeba, tím víc ho to děsilo. Obyčejnost byla nebezpečná. Obyčejnost znamenala blízkost. A blízkost pro něj znamenala ztrátu kontroly.

V hlavě mu běžel přepínač: odpověz, odpověz, odpověz, a zároveň: neodpovídej, neodpovídej, neodpovídej. Znal to už z dřív. Ten moment, kdy člověk touží po dotyku, a přitom ho dotyk spálí. Chtěl být viděn, a přitom se bál, že bude odhalen. Chtěl být milován, a přitom mu slovo láska chutnalo podezřele, jako voda z otrávené řeky.

Tak mi promiň, možná jsi nerozuměl, a zda identita je pro tebe tolik, toliko je stejně přetvářkou a krásy stylizací. Někdy třeba s tebou prohodím pár hlásek snad, antény se do pohybu dají.

Ta věta mu vlezla pod nehty. Identita. Přetvářka. Stylizace. Pavel měl chuť jí napsat, že stylizace je jeho práce, ale že ho to unavuje. Že nechce být obrázek, ani hromada střepů, ani prokletý Petronius, ani někdo, komu se hází do schránky básně. Že chce jen jednou otevřít dopis a přečíst: „Jsi v pořádku.“ Jenže tohle nikdo nikomu nepíše. To si člověk má říct sám.

A Pavel si to říct neuměl.

Nenamáhal se jí zdlouhavě odepisovat. V tom byla jeho zbabělost i jeho vzdor. Když se od něj čekalo něco krásného, napsal něco ošklivého.

Když se od něj čekala trpělivost, vyplivl rychlý jed. Vyhrknul na papír několik pobrkaných slov, přimotal do toho vulgární výlev a pak se opřel o židli, zprudka vydechnul. Papír mu zůstal chvíli v ruce, jako by se mu přilepil k upoceným prstům. Pak ho přehnul a strčil do obálky. Nechal ho ležet na stole. Nenapadlo ho ani, že dole ve schránce už zase možná něco čeká.

Několik hodin, nebo dní, už nevěděl, se v něm střídaly dvě podoby ticha. Jedno ticho bylo prázdné. Druhé ticho bylo plné čekání. Pavel občas vstal a šel k oknu, jako by tam venku byla odpověď. Déšť pořád skrápěl ulice. Listy v zimní zahradě se leskly, a v jejich lesku bylo něco, co ho děsilo.

A pak přišel další dopis. Ten už nebyl tak něžný.

Zdravím tě, zabolelo mě to velmi a od teď ani já nerozumím. Překvapil jsi mě.

Nikdy jsem neznala toho sarkastickýho, sebestřednýho, k úžasu nafoukanýho podívína,

co se cítí ohrožený letmými doteky. Běhá mi mráz po zádech z tvé perspektivy…

a sense de l’humour? ale kdeže. Tož, zmýlili jsme se oba.

Pavel to četl se sevřeným žaludkem. Najednou to nebyl „satellitender“ někde ve vzduchu, někde v anténách. Najednou to byl člověk, který se urazil. Člověk, který má kůži. Člověk, který mu to vrátil. A Pavel cítil zvláštní směs úlevy a viny: aspoň je to skutečné, aspoň to bolí oboustranně. Aspoň to není jen jeho fantazie.

Přesto v něm bylo i cosi dětského, odporně dětského: radost, že na něj někdo reaguje. Radost, že někdo má mráz po zádech kvůli němu. Ta radost ho okamžitě znechutila, a tak ji přidusil kouřem. Zapálil si, i když už dávno neměl chuť. Kouř mu šel do očí a donutil ho mrkat. V tom mrkání se cítil skoro normálně.

Když si Satellitender přišla vybrat schránku, nic nenašla. A bratr se ve skle neukázal. Život je mono.