17 KAMENNÝ MOST POPRVÉ

Kamenný most poprvé, to bylo setkání s Lukou po dvou letech. Dva roky se umí tvářit jako nic, když je prožijete, a jako celá geologie, když je máte před sebou. Už týden dopředu jsem byl hodně nervózní. Chodil jsem po zápraží, pokuřoval z cigarety a šeptal si pro sebe:

„Ještě týden a pak se uvidíme. Mám ještě vůbec ten dopis? Jémine, to by bylo, kdybych ho teď nemohl najít. Kam jsem ho dal?“

Říkal jsem to tak často, až to znělo jako modlitba, která si nezaslouží odpověď. Dech mi dělal obláčky, i když nebyla zima taková, aby to bylo nutné; spíš jsem byl studený zevnitř. Obešel jsem zápraží zleva doprava a zpátky, jako zvíře v kleci, které si měří prostor, jestli se tam vejde jeho panika.

„Jo jo, dal jsem ho do černé košatinky, tam, kam se dříve dávaly šachy nebo? Počkat. Tu košatinku jsem přeci vysypal, když jsem ji stěhoval z místnosti do místnosti.“

V hlavě jsem viděl tu košatinku jasně. Černá, trochu omšelá, s tím zvláštním leskem věcí, které byly kdysi slavnostní a teď už jen přežívají. Viděl jsem se, jak ji vysypávám na postel – teda na deku, protože postel nebyla postel, byla skládka, kde se dá spát. Vyndal jsem z ní očkovací průkaz, nějaké papírky, fotky na pas, kudlu rybičku a taky cédéčko s vypálenými fotkami.

A na dně jsem měl ten dopis. Vzal jsem ho a položil na postel, teda – na deku.

Chodil jsem po zápraží. Pomalu jsem zrychloval. Cigaretový dým se mi lepil na tvář. Vždycky, když jsem měl strach, začal jsem počítat detaily, jako by mi to mohlo zachránit život.

„Co jsem dělal potom? Kam jsem odnes tu košatinku? Kde je, hergot, nemůžu si vzpomenout.“

Zastavil jsem se na chvíli. Poslouchal jsem jen vítr a vlastní krev v uších. Pak se mi to na vteřinu rozsvítilo:

„Jo, je pod kytkou na šicím stroji.“

Úleva, krátká jako šluk.

„Ale kam jsem dal ty věci? Vrátil jsem se do pokoje a sebral tu deku, byl tam také dopis. Pak jsem všechno naskládal do košatinky. Ne, dopis jsem vzal a dal ho… Kam jsem ho jen dal?“

Znovu jsem se zastavil. Snažil jsem se vzpomenout tak silně, až mě z toho bolela hlava. V takových chvílích člověk neví, jestli hledá dopis, nebo důkaz, že ještě drží svůj život v ruce.

„Kam jsem ho jenom mohl dát? Že bych se šel podívat? Ne ne, šel jsem do ložnice a zapálil svíčku, dopis jsem odložil na skříňku. A pak jsem ho strčil pod tu svíčku! Cha, pod svícnem je největší tma!“

Řekl jsem to vítězně, skoro nahlas, jako bych to chtěl oznámit světu. Jenže vítězství mi vydrželo pár vteřin a pak přišel ten hloupý nápad, co se tváří jako rozum:

„Co když Lili ztratí ten můj dopis? Přece jen, dva roky jsou dva roky.

Ale padesát roků, to je něco úplně jiného. A při jejím způsobu života!

Není možné, aby ho takovou dobu uchovala.“

Začal jsem si malovat katastrofy, protože katastrofa je forma jistoty. Ztratit dopis je snesitelnější než ztratit člověka. Nebo spíš: ztracený dopis se dá oplakat bez toho, aby vás někdo objal.

„Určitě ho už teď nemá! Ztratila ho, když se plavila přes moře.

Nebo na to úplně zapomněla. Ne, ona si vzpomene. Ale co když už na mě nebude mít kontakt? Jak mě najde?“

Na vteřinu jsem se zastyděl. Za to, jak se mi mozek umí rozběhnout do budoucnosti a udělat z ní strašák.

„Přece nebudu mít padesát let stejné telefonní číslo. Někdo mi ukradne mobil a je v háji.“

A co ukradne mobil! Přestěhuju se někam do ciziny, ona o mně nebude mít potuchy, jak mě vyhledá? Já si nepamatuju přesně, v kolik hodin tam mám být. Bože – v Lacanau, to byl ale hloupý nápad. Třeba budu tak chudý, že se tam nebudu moct ani dostat. Anebo – co když už tady nebudu? Copak si bude číst můj dopis sama?

Ztichl jsem. Díval jsem se na siluetu hor. Byla tmavá. Slunce zapadalo. V tom světle vypadaly hory jako něco, co vás sleduje a neodpovídá. V té chvíli mi došlo, jak směšně se bojím padesáti let, když někdy nezvládnu ani další den.

Na mostě jsem stál ještě dřív, než se rozbřesklo. Všechno bylo šedé a studené, voda pod mostem šuměla jako hlas, který nechce říct jméno. Všechny sochy vypadaly jak temní rytíři, kteří střeží Písek. Ne jako svatí, spíš jako strážci, kteří vás pustí jen tehdy, když máte co nabídnout. Sednul jsem si k Svaté trojici. Kámen byl vlhký, studil do stehen i skrz látku, ale já jsem se nehnul.

Netušil jsem, z jaké strany ke mně přijde pan Luka. Jestli od náměstí, nebo po nábřeží od hřbitova. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem ho neviděl. Dýchal jsem mělce. V ruce jsem držel dopis. Opatrně, jako by mohl spadnout do řeky i se mnou.

Díval jsem se na dopis v rukách, četl si řádky – na Kamenném mostě za rozbřesku – když tu mě pan Luka chytil za ramena:

„Pozor, spadnete, pane Benjamine!“

Leknul jsem se. Vyskočilo mi srdce. Ale pan Luka se smál na celé kolo. Ten jeho smích měl v sobě radost i triumf: našel mě. Skutečně přišel. Skutečně se to stalo.

„Ještě se nerozbřesklo,“ řekl jsem mu.

„Podívejte!“

A ukázal na první paprsky. Slunce se najednou vyhouplo přes obzor, bez varování, jako by někdo rozhrnul závěs. Most se na vteřinu zbarvil do zlatova a sochy přestaly být rytíři, byly jen kamenné postavy se světlem rána na tváři.

„Musím Vám to tedy přečíst.“

Vzal jsem slavnostně obálku do ruky. Moje slavnost byla nervózní. Slavnost člověka, který neví, jestli ho vlastní hlas nezradí.

„Už si nepamatuji, co jsem tam psal. To budou bláboly,“ smál se pan Luka.

Roztrhl jsem obálku dost nešikovně. Papír se mi trhal křivě, jako by se mi třásly i prsty. Pan Luka se na mě podíval. Nervózně jsem na něj pohlédl.

„Moment, už to bude.“

Třásly se mi ruce. Ne zimou, ale tím, že jsem v nich držel něco, co má dva roky a přitom chutná jako přítomnost.

„Milý Luko, tak tu sedíš s panem Benjaminem v Domě hrůzy a máš napsat, co si nejvroucněji přeješ. Tak tedy, za dva roky budu neslušně bohatý.“

Pan Luka se hlasitě zasmál. Ten smích se rozlil po mostě jako teplo.

„Ale co vím, že budu mít psa.“

Tady na tomto místě jsem se pousmál já. Vzpomněl jsem si, jak vážně se umíme brát v opilosti, jak si slibujeme bohatství i psy, jen aby to znělo konkrétně. A přitom konkrétní bývá jen čas, který uteče.

„Jsem rád, že Vám to takhle vyšlo.“

Četl jsem dál. Přečetl jsem celý dopis do konce. Střídavě jsme se usmívali a mračili. Některé věty byly směšné, některé až nebezpečně přesné. Nebylo samozřejmě všechno tak, jak pan Luka ve svém dopise vylíčil, ale ty podstatné věci se staly. Podstatné věci se často stanou navzdory tomu, co si přejeme.

Dopis byl zakončen větou:

„Ale jedno vím jistě, že budu za dva roky stát na Kamenném mostě s panem Benjaminem.“

A to se splnilo. A v té chvíli, v tom ranním světle, mi to připadalo jako malý zázrak, který se dá držet v ruce stejně jako papír.