18 NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY

Praha je prý hlučná, a přesto mi přijde klidnější než odlehlá samota.

V té hlučnosti je aspoň rytmus, něco, o co se dá opřít. Tady, v bytě, bylo ticho tak čisté, až mě uráželo. Nic jsem neslyšel. Ne zpěv ptáků, ne šum aut, ne cinkot tramvají. Jen vlastní dech, který zní, jako když někdo pomalu trhá papír. Díval jsem se na strop, stále přikrytý peřinou, nechtělo se mi vstávat. Peřina byla poslední hranice mezi mnou a dnem.

A náhle:

Ting dong. Ting dong.

Vystřelil jsem z postele jako špona a letěl k domovním dveřím. Otevřel jsem je dokořán a tam stála stará dáma v černém kostýmku. Na hlavě klobouček s černou síťkou, a v kontrastu – bylo zkrátka vidět, že je to ještě dáma – sytě červeně namalované rty. Ten odstín byl drsný a krásný, jako by si na pusu nakreslila poslední slovo.

Důkladně si mě prohlédla. Na krátkou chvíli jen lehce pootevřela ústa, zahlédl jsem její jazyk skrytý za zuby, a pak zase lehce semkla rty k sobě.

V tom mikropohybu bylo něco soudcovského. Viděla mé otrhané tričko, proděravělé tepláky. Zvláště dírky v rozkroku ji asi rozrušily. Ne pohoršením, spíš tím typem překvapení, kdy narazíte na cizí bídu bez přípravy.

Prohrábnul jsem si vlasy a snad dřív než ona:

„Dobrý den. Omlouvám se, ale právě jsem vstal. Co si přejete?“

Stará dáma se pousmála a medovým hlasem, zdál se mi najednou povědomý, řekla:

„Vy budete asi pan Benjamin, že?“

Lehce jsem na to kývnul hlavou. V té chvíli jsem si uvědomil, jak divné je slyšet své jméno od někoho, koho neznáte. Jako by vám ho někdo na chvíli vzal do ruky a zvážil.

Zanedlouho již seděla na gauči v obýváku a se zájmem si prohlížela můj skromně zařízený byt. Její pohled byl pečlivý. Ne zvědavý, spíš inventurní. Přesně ten pohled, jakým lidé počítají věci po požáru: co zůstalo, co zmizelo, co ještě stojí.

„Kdopak je na té fotce?“ ptala se, když stála u linky.

„Kdo? A – to je můj dobrý přítel – Luka.“

Řekl jsem to skoro automaticky, jako bych tím mohl přivolat starý svět,

ve kterém ještě věci držely pohromadě.

„Krásná fotka,“ řekla stará dáma.

„Nefotil jsem ji já.“

Dal jsem vařit vodu na kávu. Konvice zasyčela, ten zvuk mi přišel milý.

V kuchyni se dá vždycky něco dělat, aby člověk nemusel být sám za sebe.

„Copak dělá?“ ptala se dál.

„Dělá u filmu. Odstěhoval se do Bollywoodu. Je v Indii. Vždycky ho to tam lákalo. Myslel jsem, že se naše cesty nerozejdou, ale spletl jsem se.“

Ta věta mi vyšla lehce, jako by to byla historka. Ale uvnitř se mi to o něco zachytilo. Stará dáma přikývla, jako by slyšela víc než slova.

„Smutné…“

„Život si dělá, co chce. Někdy můžeme bojovat, co to dá, ale dopadne to jinak. I když zdánlivě se může zdát, že to dopadlo podle nás.“

Mluvil jsem a slyšel sám sebe, jak se snažím být moudrý, abych nemusel být zranitelný. V tu chvíli se na mě stará dáma podívala tak, že mi ten můj moudrý tón skoro spadl z jazyka přímo do klína.

„Něco tu pro Vás mám.“

A decentně otevřela černou kabelku. Pamatuji si ještě tu zvláštní zlatou sponu – a to jak obálku CVAKla. Ten zvuk byl přesný, konečný. Jako klapnutí zámku. Vytáhla obálku a držela ji mezi prsty tak, jako se drží listiny, které mění život.

„Robin zanechal závěť.“

Zastavil jsem se. Káva na talířcích se mi roztřásla v rukou. Drobné vlnky v hnědé tekutině, jako malý zemětřesení. Díval jsem se staré dámě do očí.

„Copak jste nepoznal, když jsem přišla v černém, že…“

Pozvedla obočí. Ten drobný pohyb byl výčitka i milost zároveň.

Třes rukou se stal nesnesitelným. Stará dáma rychle vstala a chytila podšálky s kávou, aby to nepřeteklo. Ta její pohotovost mě zahanbila. Jako by byla připravená na to, že já se rozsypu, a ona to pak uklidí.

„Život si dělá, co chce. A někdy můžeme bojovat, co to dá.“

„Jak?“ vyšlo ze mě. Byla to hloupá otázka. V takových chvílích jsou všechny otázky hloupé.

„Srazilo ho auto. Vražda. Přejeli ho několikrát – tam, zpátky, tam, zpátky!“

Náhle bylo vidět, jak ji to rozrušuje. Smrt syna je těžká zkouška. Mluvila rychle, skoro bez dechu, jako by se snažila přeběhnout přes tu větu a nezastavit se v ní. Seděli jsme v kuchyni a stará dáma usrkávala vodku. Vodka v jejím podání nebyla neřest, byla to pomůcka. Něco, co drží hlas v krku.

„Asi to byly politické tlaky. To víte, byl to známý právník, zřejmě

na někoho něco objevil.“

„Ví se k tomu něco blíž?“

„Ne, jen podle svědectví, že to bylo auto s tmavými skly, ale to má dnes kdejaké auto.“

To „tmavé sklo“ ve mně zadrnčelo. Jako když vám někdo na chvíli položí ruku na starou jizvu. V hlavě mi přeběhl obraz: tramvaj, Lazarská, jedno oko za ramenem cizího člověka. A pak mlýn, prasklá lampa, a muž v chodbě. Černé sklo se v mých příbězích opakovalo jako refrén, který si člověk nepřeje.

„Vyšetřuje to policie, ale již teď je mi jasné, jak to dopadne. Je to politická hra.“

Dopila panáka. Sklenička cinkla o stůl a to cinknutí bylo jak tečka.

„Tady ta obálka – to je pro Vás. Musela jsem vědět, kdo jste. Chtěla jsem vědět, komu můj syn přenechal takové dědictví.“

Usmál jsem se. Ten úsměv byl mimo. Přišlo mi to najednou k smíchu,

ten typ smíchu, který je blízko pláči:

„On mi něco odkázal?“

„Nesmějte se, to je vážná věc.“

„Promiňte, ale proč by měl Robin odkazovat něco mně.“

„Ne něco, ale dva a půl miliónu!“ vyhrkla.

Zůstal jsem stát. Nehnul ani brvou. Taková částka – nepředstavoval jsem si ani ve snu. Peníze, které by dokázaly změnit život. Peníze, které by mohly být útěkem. A útěk je pro mě vždycky největší pokušení.

„Ano, dva a půl miliónu.“

Dívala se mi stále do očí. Jako by čekala, jestli se mi zalesknou, jestli se prozradím.

„Nezlobte se, tohle ale nemohu přijmout,“ odvětil jsem.

Řekl jsem to rychle, skoro automaticky, protože slušnost je někdy jediná věc, kterou člověk stihne zachránit, když mu někdo hodí do klína svět.

„Lidé říkají vždycky takovéhle nesmysly – tohle nemohu přijmout, je to

od Vás tak šlechetné, ale ne. Proboha proč?“ rozohnila se.

Její rozhořčení bylo elegantní. I když se zlobila, měla v tom aristokracii. Jako by i vztek měla vychovaný.

„A co Vy? Nepřijdete si okradená?“

„Ale panáčku, já jsem dáma v letech, já už tu dlouho nebudu. Nemějte žádný strach, já jíst suchý krajíc nebudu.“

Mlčel jsem. Moje mlčení bylo plné čísel, představ, strachů, viny. Dva a půl miliónu zní jako výhra, ale v její kabelce to znělo spíš jako nálož.

„No, podívejte se na mě! Vypadá takhle chudá ženská?“

Já nic.

„Co?“ zeptala se ještě jednou.

„Ne,“ odpověděl jsem, ale zdálo se, že je jí to málo.

„Ne, nevypadá.“

„No tak!“ ona vítězně na to.

A pak, jako by si teprve teď vzpomněla na to hlavní, přitvrdila hlas do něčeho ledového:

„Nemyslete si, že to bude tak jednoduché. Má to jednu podmínku.“

Tázavě jsem se na ni podíval, ale zatím nic neprozradila. Obálka ležela na stole jako černý kámen. A já jsem měl pocit, že se mi zase jednou otevírá dveřmi něco, co jsem nechtěl vidět, ale přesto jsem to pustil dovnitř.