18 Petronius

Už když vstoupil do místnosti, chtěl cítit, že dnešní večer bude nějakým způsobem nezapomenutelný. Ta myšlenka ho trochu znervózňovala, protože čekal, že každý člověk, se kterým se pozdraví očima, bude ten, který ho povznese. Šel do toho s dětskou představou o osudu, co se dá potkat u baru, mezi dveřmi, u popelníku. Nemohl ale vůbec tušit, koho ten večer potká. Mylně se domníval, že to bude právě Stano, který ho pozval na večírek, protože Stano měl ten dar: otevřít dveře do místnosti, kde se člověk přestane cítit obyčejně, a začne si připadat jako někdo, kdo má být viděn.

Procházel se mezi lidmi. Hudba nebyla hlasitá, spíš se lepila na stěny, na oblečení, na sklenky. Vzduch byl teplý a těžký, jako by se tu už dlouho mluvilo o věcech, které se nesmí říct nahlas. Dostal do ruky suché Martini, ani nevěděl od koho, jak byl zabraný do hledání Stana. Sklenka mu chladila prsty, alkohol páchl čistě a ostře, jako výčitka. Přes ramena lidí občas zahlédl kus Stanovy bundy, nebo něčí profil, který mu ho připomněl, a hned zase nic: dav, světla, smích, co se mu zdál cizí.

Když míjel skupinku tří mladších lidí, zaslechl, jak se baví o prokletí:

„Neříkej to prokleté slovo. Prokleté.“

To slovo ho škráblo o ucho a hned mu otevřelo starý šuplík. Vzpomněl si na svou přítelkyni Ivu Lednejovou, která mu před lety napsala. Ten dopis si pamatoval skoro fyzicky, jako by ho měl pořád v kapse kabátu, zmačkaný, ale nesmrtelný:

Milý Pavle, musím říct, že jsi prokletý asi jako básník Petronius. Nikdy nezakotvíš, nikdy nebudeš mít pouze jednu lásku, není ti to dáno.

Máš ale jednu obrovskou výhodu – ty se zamiluješ tak snadno. To kdyby mně šlo, tak nemám problém. Já neumím ani využít příležitosti myslím tím teď fuckbody. Asi zůstanu na ocet. Stará a zakomplexovaná skoropanna.

V tu chvíli se Pavel usmál. Ne veselým úsměvem, spíš takovým tím krátkým cuknutím koutku, které člověku unikne.

Prokletí, Petronius, zakotvení, jedna láska. Tolik slov pro něco, co se děje beze slov: že se člověk pořád někam přiklání, a pak se zase odklání, protože se bojí, že by jednou zůstal.

Zahlédl Stana. Mluvil s jakousi světlovlasou ženou, ale byla k Pavlovi otočená zády, nevěděl, kdo to je. Stano se smál, jeho smích byl slyšet i přes hlasy ostatních, jako by měl vlastní frekvenci. Pavel udělal krok, pak druhý, snažil se proklouznout mezi rameny a sklenkami, ale Stano náhle zmizel v davu. Jako by ho někdo odnesl. Jako by se rozhodl být dnes večer jen záblesk, a ne člověk, kterého se dá chytit.

Žena se rozhlížela, kdo nový zavítal na párty. Měla ten typ pohledu, který hodnotí a zároveň se tváří, že jen pozoruje. Byla to Susan S-don. Pavel ji poznal okamžitě, když na někoho zamávala, to krátké gesto zápěstím, tak jisté, tak „já sem patřím“. Překvapila ho. Určitě by ji neočekával tady. Zvedlo se v něm něco mezi zvědavostí a odporem k vlastní zvědavosti.

Susan S-don si ho všimla. Pavel jí decentně na dálku pokynul hlavou a pak se obrátil. Říkal si, že by si s ní neměl o čem povídat. Kolik lidí jen odsoudí ty druhé pro to, kdo jsou. Pavel zakroutil hlavou, jakoby tím chtěl setřást i celou představu „herečky“ a „veřejné osoby“ z jejího obličeje. Jenže i tohle bylo součástí večírků: člověk je tu pořád trochu soudce, i když se tváří jako host.

Stále myslel na to, co mu napsala Iva. Opřel se o roh, popíjel ze sklenky a mumlal si pro sebe:

„Ty se zamiluješ tak snadno. Ty se zamiluješ tak snadno.“

Říkal to jako zaklínadlo, které má buď odvrátit neštěstí, nebo ho přivolat, aby to už měl za sebou.

„Myslím, že se pletete, pane.“

Ten hlas nebyl hlas Susan. Byl blíž. Pavel ucítil jemnou vůni, něco pudrového a čistého, co se nedalo přiřadit k žádné značce, jen k člověku. Otočil hlavu jen trochu, jako by se bál, že když se otočí moc, kouzlo se rozpadne.

„Ne Vy, to mně říkala moje dobrá přítelkyně. Moje city se rodí postupně. Já si uvědomím, že miluju, tehdy až to ztratím…,“ odpověděl tiše Pavel.

Sám sebe slyšel, jak mluví, a v tom vyslyšení sebe sama bylo cosi trapného, jako když se přistihnete, že jste příliš upřímný na místě, kde se má být lehký.

„Ale takhle nikdy nikoho mít nebudete…,“ přišla znovu odpověď.

Pavel se otočil.

Stála před ním žena, která vypadala, že sem nepatří, a přitom sem patřila nejvíc. Ne okázalostí, ale tím, jak klidně držela sklenku, jak měla ramena, jak se dívala, jako by viděla dovnitř. Pavel si v té vteřině pomyslel, že má oči překrásné, víc, než si kdy dokázal představit. Ne hezké. Překrásné — ošklivé slovo — jenže právě to mu naskočilo jako první.

„Vím, jenže já takhle sedím a najednou nic necítím. Nic. Najednou mám pocit, že srdce tluče pro jiného.“

Dívala se na něj, a tak pokračoval, protože když se někdo dívá bez posměchu, člověk začne mluvit, i když by neměl.

„Nebo je to tím, že píšu o něčem, co není?“

Ona se na něj usmála:

„Ach ty písně, ty Vás zničí. Přehrabujete se ve svých pocitech a citech…“

Pavel dopověděl ve shodě:

„…a nevím, který je který, který domnělý a který skutečný…“

Znovu se na něj usmála a sklopila oči. Ten pohyb byl malý, ale měl v sobě stín studu, nebo spíš stín něčeho, co se nechce ukazovat.

„Je to… zoufalství, víte. Takový boj o sebe. Pořád se musím držet, pořád se nějak přesvědčovat. A snažím se zahojit jizvy.“

„Ale ty přece léčit nejde…,“ dodala.

„Já vím. Potřebuji trpělivost – a pochopení. Jenže, jak tohle mohu žádat?“

Tázavě se na něho podívala. Pavel cítil, jak mu v hrudi dělá místo pro slova, která se normálně neříkají na párty.

„Aby někdo trpěl mé rozmary v tom, jak cítím. Věřte mi, psaní je největší zkouškou věrnosti. Tady se neblázní po krásném těle, ale po duši.“

Žmoulala cigaretu v ruce, jako by ji ještě nezapálila jen proto, aby měla co dělat s prsty. Pavel se přiklonil k ní se zapalovačem. Plamínek se na okamžik roztřásl, jak kolem nich někdo prošel, a Pavel si všiml, že i plamen může v davu vypadat osaměle.

„Máte velice příjemný parfém.“

Vytáhl si také cigaretu, přiklonila se s ohněm ona a dodala:

„Vy také.“

Usmál se na ni. A v tom úsměvu byla náhlá chuť věřit, že tohle je ono, ten nezapomenutelný moment, pro který sem přišel.

„Jmenuju se Pavel Mokroš.“

Ona se jen tiše usmála. Neřekla své jméno. Ne hned. Jako by mu ho nechtěla dát jen tak.

„Copak se Vám nezdá?“

Usmála se ještě.

„Líbí se mi to jméno.“

Chvíli mlčela. Z dálky připlul smích, někdo cinknul sklenicí o sklenici, jako by tu byl malý, soukromý zvon. Pak se žena znovu podívala Pavlovi do očí a zeptala se:

„Trápíte se někdy?“

Pavel hned odpověděl:

„Ano, ale kdo se netrápí?“

„Myslím tím, jako – že nejste naplněný láskou a jestli si tak neubližujete. A co zdraví? Také nevím. Jste nemocný? To je najednou otázek, viďte? Jestli nechcete, tak samozřejmě odpovídat nemusíte, můžeme kecat o blbostech, jak se to tak dělá.“

Byla v tom zvláštní směs péče a zvědavosti. Pavel ji pozorně poslouchal a měl pocit, že mu někdo poprvé pokládá otázky, které se nedají odbýt vtipem.

„Jste velice všímavá.“

„Třeba ne, třeba mám jen podobné problémy.“

Otočila se se sklenkou v ruce, bylo vidět, že tomu tak je. Její rameno se na okamžik ztratilo v davu a Pavel ucítil paniku, že odejde, dřív než se stihne něco stát. Pak se pootočila ještě nazpět a dodala:

„Děkuji Vám za příjemnou společnost.“

„To já děkuji.“

A pak se naposledy otočila na obrtlíku a zmizela, tak jak se objevila. Rychle, bez vysvětlení, bez jména, jen s vůní a pohledem, který mu zůstal v kůži.

Pavel zůstal stát. V ruce sklenku, v druhé cigaretu, obě věci mu najednou připadaly směšné. Jak vlastně věděla, že Pavel skládá písně? Nebyla to ona, kdo mu házel ty podivné dopisy do schránky? Ta myšlenka mu projela hlavou jako jehla a hned zase zmizela, ale zanechala po sobě drobný vpich.

A v tom se vedle něj objevil hlas, který patřil světu, co si na nic nehraje:

„Zamilovaný, nemocný a chudý,“ řekla s širokým úsměvem Susan S-don.

Pavel se na ni podíval a musel se chtě nechtě pousmát. Najednou byla blízko, najednou byla skutečná, a přitom vypadala jako někdo, kdo si umí hrát na skutečnost.

„To je docela dobrá kombinace, viďte?“ odvětil Pavel.

Susan se opřela bokem o stěnu, jako by patřila i k tomu rohu, o který se před chvílí opíral on. Mluvila lehce, ale v očích měla únavu, kterou umí mít jen lidi, na které se pořád někdo dívá.

„Taková docela zajímavá, když to takto někdo podá. Takový jeden obrovský klad a jako jeho pravý opak, dva malé nedostatky, které ze dvou udělají jeden, svým způsobem stejné váhy, jako je ten klad. A stojí oba dva naproti sobě.“

„Nejsem zamilovaný,“ odvětil Pavel a típnul cigaretu. Udělal to zbytečně ostře, jako by tím chtěl uhasit i něco v sobě.

Susan se zasmála, ale nebyl to smích pro publikum.

„Taky nejsem zrovna v tuhle chvíli žádným boháčem. Dělala jsem doma takovou malou rekonstrukci, dá to ještě půl roku. Prostě si tak trochu odřeknu něco, co k životu moc nepotřebuji.“

Když to řekla, stála před Pavlem náhle ta nejsmutnější herečka světa. Ne kvůli tomu, co říkala, ale kvůli tomu, jak se na okamžik tvářila, jako by se omlouvala, že existuje.

„S tím zamilováním se, už nevěřím vůbec, i když… ono je to vlastně také možné.“

Přemýšlela, jak by asi odpověděla, jako by hledala správnou repliku, ale žádná správná replika neexistovala.

„Jsem sama, jsem smutná,“ podívala se stranou, „i přes to, že mám přes den mnoho lidí okolo sebe, ale – jsem ráda, že jsem a mám takovéto problémy.“

Podívala se na Pavla.

„Někdy jedu metrem a tak trochu pozoruju lidi a strašně jim závidím i ty problémy, které někdy řeší, to, že nemají na byt, na jídlo… Takže hlavu vzhůru, Pavle!“

Pozvedla sklenku s šampaňským. Bublinky se v ní zvedaly, jako by se snažily utéct. Pavel si uvědomil, že její povzbuzení zní skoro jako prosba: řekni mi, že to půjde, protože já to nevím.

„Odkud znáte mé jméno?“ zeptal se Pavel.

Susan vytáhla složený papírek a podala mu ho, jako by mu předávala důkaz, že všechno je propojené. Pavel ho rozbalil:

„Kdybys měl příští středu čas, budu ráno v kavárně u nádraží. Stano.“

„Ach tak. Mohlo mě to napadnout.“

Susan se ušklíbla, ale hned to zase spravila úsměvem.

„Netušila jsem, že se znáte s Gwyneth P-ow,“ řekla mimo Susan S-don.

„A já netušil, že se známe my dva.“

„To víte, někdy musí někdo odejít, aby se něco odehrálo.“

Plácla Pavla rukou přes rameno a odešla. Ta poplácání nebyo bolestivé, spíš teplé. Zůstala mu na rameni jako otisk. Ještě mu mávla rukou, ale to už byla otočená zády. Pavel stál a díval se, jak odchází. Co to řekla? Cítil ještě její ruku na rameni. Co to řekla, než odešla? Přehrával si v hlavě rozhovor,

stál strnule se sklenkou v ruce, kolem ševelili hosté.

A do toho šepotu si šeptal sám, skoro bez hlasu, jako kdyby to byla otázka pro slídu na domě prarodičů, pro ten dávný třpyt, co se objeví a zmizí:

„Co to řekla, než mě plácla přes rameno…“