19 KÁČO KÁČO!

Zlatavý pruh světla vniknul do tmy a olemoval rámy obrazů. Už jen zbývalo chytit za něj a vynést ho na světlo. Jeden obraz za druhým tak opouštěl depozitář. Zvědavé oči poměřovaly jejich kvalitu, zabývaly se různými detaily malby. Špičkami prstů ochutnával reliéf, ale nedotknul se – se vší úctou vnímal jen energii, ale do doby, než se na světle octnul další obraz.

A pak zas: nový rám, nové ticho, nový soud.

Jeli jsme s Robinovou matkou v černé limuzíně. Na pohodlí jsem si velice rychle zvyknul. Omamovalo mě teplo vyhřívaných sedaček, to měkké, luxusní teplo, které vám neleze pod kůži jako láska, ale pod kabát jako peníze. Všechno uvnitř bylo tlumené – zvuky, barvy, i moje svědomí.

Projížděli jsme městem, když jsem si náhle všimnul, že za námi jede auto s tmavými skly. V tu vteřinu mi mohlo srdce vyskočit. Cítil jsem, jak mi chladnou ruce a na čele se rozlévá studený pot. Ne pot z horka. Pot z paměti. Stará dáma seděla nerušeně na sedačce, usmívala se, jako by jí svět pořád patřil, protože ho umí držet v kabelce. Jedním okem jsem sledoval auto za námi a druhým jsem si hlídal vlastní dech, aby mi neutekl.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se něžně stará dáma.

„Ne,“ řekl jsem přiškrceně.

„Nevypadáte dobře. Není Vám něco?“

Byla hodně všímavá. A její všímavost byla další vrstva tlaku.

„Ne,“ řekl jsem. „Jen mi nedělá dobře pomalá jízda,“ dodal jsem.

„Mám pocit, jako kdybych byl na vodě.“

Auto s tmavými skly se přiblížilo. Viděl jsem ho ve zpětném zrcátku jako černou větu, která se nedá dočíst, jen vás dohání.

„Mořská nemoc?“

„Něco takového. Mohl by řidič přidat? Rychlá jízda by narušila to houpání.“

Stará dáma zaťukala na řidiče a ten šlápnul na plyn. Limuzína se pohnula hladce, skoro bez odporu, jako by byla z jiného materiálu než ulice. A přesto se mi v břiše něco zvedlo, protože auto s tmavými skly se zvedlo s námi. Drželo se. Nepouštělo.

Všechny obrazy byly řádně zakonzervovány a naloženy do připraveného kamiónu, který stál před vchodem, a celé procesí se mohlo vydat na cestu.

Řada aut vyjela branou a zamířila do města. Doktorka Kováčová stála před domem a sledovala je, dokud jí úplně nezmizeli z výhledu. A pak stála dál. Ruce přitisknuté k ústům. V očích se jí lesklo. Náhle prudce vydechla, otočila se na podpatku a vlítla do domu. V tom jejím výdechu bylo něco jako vítězství i vina: ona to zařídila, ona to pustila.

Autem jsme se řítili ulicemi. Stará dáma mě bedlivě sledovala, tím menší pozornost věnovala okolí, takže si žádného auta nevšimla. Nebo si ho všimla a nedala to najevo – i to umějí dámy v černém.

„Už je Vám lépe?“ zeptala se.

Zakroutil jsem jenom hlavou. Auto s tmavými skly nám bylo stále v patách. V každé zatáčce jsem čekal, že se přiblíží víc. Že se přisaje k nám jako stín. A já jsem si říkal: klid, to je jen auto. Jenže já už věděl, jak „jen“ vypadá, když se převlékne za osud.

„Možná bychom měli někde na chvíli zastavit,“ navrhla stará dáma.

„Ne!“ vyhrkl jsem ze sebe. „To by bylo horší. To musí nejdřív přestat.“

Řekl jsem to tak naléhavě, až jsem se sám sebe lekl. Jako bych mluvil k něčemu, co není v autě, ale v hlavě. Auto se drželo neustále za námi, když tu náhle proti nám vyjela ze zatáčky kolona aut. V závěru za nimi kamión. Celá kolona se pohybovala velmi pomalu a za námi uzavírala cestu. Mířili nejspíš na letiště. Odskřípli tím však auto za námi a mně se okamžitě ulevilo, jako by mi někdo vytáhl drát z hrudi. Řidič to hnal stejnou rychlostí dál. Za chvíli jsme zmizeli autu s tmavými skly z dohledu a ztratili se ve změti ulic. Město se nám rozpadlo na křižovatky, semafory a odlesky v mokrém asfaltu.

Už z dálky nás vítala doktorka Kováčová a vítězoslavně volala:

„Vzal všechno!“

Stáli jsme v galerii a Nora Kováčová nadšeně ukazovala prázdné stěny. Prázdnota měla vlastní zvuk. Jako když sundáte obraz a zůstane po něm světlejší obdélník a pach prachu. Já neměl slov. Najednou byly všechny mé obrazy pryč. Trochu mě to bolelo. Jako by zmizel kus mého já – přeci jen, kdyby se rozprodaly po kusu, mohl bych si na tu ztrátu zvykat, postupně, jako na zimu. Ale takhle najednou. Jedním gestem. Jedním odjezdem.

„A kdo je koupil?“ otázala se stará dáma nedočkavě.

„Nebudete tomu věřit,“ pronesla doktorka Kováčová.

„Tak kdo?“ zeptal jsem se nervózně, ale tiše. Bylo to to ticho před jménem, které vám může změnit krevní tlak i víru.

„Ten princ.“

To slovo se mnou cuklo. Princ – tak jsem si ho vždycky v hlavě pojmenoval, nálepkou, aby mě nepálilo, že je to on. Zavřel jsem oči a děkoval Bohu. Když jsem je otevřel, doktorka Kováčová mi podávala lísteček:

„Nechal tady vzkaz. Trochu zvláštní vzkaz.“

Stará dáma se na ni podívala a doktorka pravila:

„Čekala bych, že napíše něco jiného… proč a na co ty obrazy.“

Usmál jsem se. Stálo tam:

„Víte, jak máte užít této příležitosti. Čekám na Vás.“

Lísteček byl malý, ale jeho váha byla větší než prázdné stěny. V té větě bylo něco, co se nedá koupit ani za dva a půl miliónu: očekávání. Setkání. Druhá šance. A zároveň příkaz. Čekám na Vás. Jako kdysi na zastávce. Jako kdysi na mostě. Jako kdykoli, když mi život nastaví zrcadlo a říká: tak co, utečeš zase?

Odebral jsem se do předsálí k oknu. Potřeboval jsem rozhled. Bylo mi nádherně. Tak velké emoce potřebovaly prostor – obzor tak široký jak mé slzy. Díval jsem se ven. Ze stromů u příjezdové cesty se sypalo listí. Tancovalo po zemi. Ten tanec byl lehký, jako by se nic nedělo, a přitom se ve mně dělo všechno. Chyběl mi jen vypravěč, který by to shrnul. Jenže vypravěč jsem byl já, a já jsem v takových chvílích neuměl mluvit.

Doktorka Kováčová si dál povídala se starou dámou:

„Tolik peněz za obrazy. Nikdy bych…“

Slyšel jsem jen útržky:

„Teď budou mít velkou cenu, zbyly tu jen poslední dva obrazy.“

Díval jsem se stále ven. A přitom jsem slyšel, jak mi v hlavě šustí starý strach: co když se to všechno kupuje i se mnou? Co když se teď už nemaluju, ale prodávám?

„Ten jeden, Noriko,“ pronesl jsem.

Obě náhle ztichly. Ticho se otočilo ke mně.

„Ten je Váš. Samozřejmě, stejně tak Vám zůstanou obrazy z předešlých dob.“

„Ne,“ odvětila.

„Ty jsem také prodala.“

Otočil jsem se k ní.

„Peníze za ně Vám zůstanou. Ale stejně Vám zbývá ještě jeden obraz. Nechte si ho.“

Řekl jsem to jemně, ale v té větě bylo i trochu prosby. Ne pro ni.

Pro sebe. Aby zůstalo aspoň něco, co se neodváží na kamión.

A Vám,“ obrátil jsem se ke staré dámě,

„Vám náleží ten poslední obraz.“

Všechna slova mi přišla náhle moc velká a vážná. Připadalo mi, že mluvím jako někdo jiný. Jako někdo, kdo se umí loučit.

„Neznamená to ale, že nebudu malovat.“

A pak jsem se usmál. Ne vítězně. Spíš tak, jak se usměje člověk, který právě přežil další otočku osudu a ještě neví, jestli ho to nezabije později.