19 Slída

Pamatoval si odlesk slunce v kousíčkách slídy na domě svých prarodičů. Nebyl to třpyt, co by člověka oslnil. Spíš jen záchvěv, skoro klam: slunce se tu a tam blýsklo, člověk ten třpyt v destičce slídy mohl jen tušit. A právě tím, že to nebylo jisté, že to bylo sotva viditelné, se to zarylo velice hluboko do paměti. Krátký vjem byl odeslán a přijat, a pak už si s ním člověk nesl celý život něco, co neuměl pojmenovat, jen věděl, že se to jednou může znovu blýsknout a všechno změnit.

Pavel seděl v kavárně nedaleko nádraží, naproti němu Stano Murin. Tenhle druh kaváren mívá v sobě zvláštní únavu: teplo uvnitř a zima v průvanu u dveří, vůně čerstvých rohlíků a zároveň kovový pach kolejí, který se sem natahuje zvenku jako prst. Káva jim pomalu stydla, na talířcích mezi nimi ležel sendvič, už trochu orosený, jako by i on nevěděl, jestli má být snídaní..

Bylo tu útulno, ale mezi těmi dvěma byla hráz. Chlad. Ticho. Pavel měl sklopenou hlavu. Nechtěl se Stanovi dívat do očí, myslel si, že mu to dá sílu, ale ve skutečnosti si tím sílu jen půjčoval na špatný úrok. Díval se na hrnek, na okraj talířku, na drobky. Držel se věcí, které se nehýbou, protože on sám se hýbal až příliš.

Stano byl víc nezúčastněný než vážný. Rozhlížel se kolem, jak sem tam projde někdo po ulici, jak se u vedlejšího stolu nakloní pár hlav k sobě, jak někdo listuje novinami, jako by v nich hledal mapu k vlastnímu dni. Vypadal, že tu vlastně není. Že sem jen posadil své tělo, aby mělo kde čekat, zatímco jeho myšlenky jsou jinde, už skoro na nástupišti, už skoro v odjezdu.

Cink, rozklimbal se divoce zvonek nade dveřmi. Někdo si přišel na ranní kávu. Taková ranní setkání jsou dost unavená a nejistá. Člověk je stále na hranici snu a bdění. Slova jsou pomalá, tváře ještě nesedí na kostech, a každé gesto má v sobě možnost, že se zvrhne v omyl.

A Pavel v tom tichu najednou ucítil, jak se mu pod kůží otevřel jiný prostor.

Poušť se táhla od obzoru k obzoru, kde nic, tu nic. Pavel stál uprostřed, oči zarudlé od písečného prachu. Spaloval ho žár volby. Na jakou stranu se vydat? Žádný směr neslibuje cíl. Bůh ví, jestli má konec. Ztratil se. Potřeboval by blýsknout zrcátkem, nějaké znamení. Nic. Náhle bolestivý střih. Obrovský rak mu klepetem cloumá za nohu. Krev stříká kolem.

Pavel sebou cuknul, až se mu pohnula lžička na podšálku. Zvuk byl drobný, ale v jeho uších to zaznělo jako rána. Stano se na něj podíval. První kontakt očima. Pavel v těch očích uviděl něco, co neuměl unést: klid, možná i vzdálenost, možná jen otázku, co se to s ním zase děje.

U vedlejšího stolu zvedl muž telefon:

„Kurva, bratře! Nech mě na pokoji! Je brzo ráno, chci se v klidu nasnídat.“

Ta věta se rozlila kavárnou jako mastnota po talíři. Pavel se na chvilku ohlédl, jako by mu to dovolilo uniknout, ale pak už se nedokázal podívat Stanovi do očí. Zapálil si cigaretu a upřel zrak do stolu. Dřevo bylo poškrábané, v rýhách se držely staré drobky, staré dny, staré rozhovory. Připadal si najednou, jako kdyby seděl u něčího cizího života.

Slyšel dál:

„Podívej, bratříčku, prostě si nemůžeš jen tak přijít. Až ke mně příště pojedeš, dej mi vědět několik dní dopředu.“

Stano se podíval na Pavla, tentokrát déle. Pavel cítil ten pohled na spánku jako teplo, které se mu nezamlouvalo.

„Ne, to teda nemůžeš!“ křikl muž do telefonu.

„Promiň mi, musím si odskočit,“ řekl Pavel a zvedl se. Opřel se rukou o židli, aby se nezlomil. Židle lehce zavrzala, jako kdyby mu chtěla něco říct, ale Pavel už byl na cestě pryč, rychle, až příliš rychle.

„Jojo,“ řekl Stano.

Pavel zmizel za rohem a pak už bylo slyšet jen klapání jeho kroků. Neuměl chodit potichu, když se bál. Stano se usmál na číšnici a zapálil si. Udělal to skoro automaticky, jako by tím vyplňoval prázdno, které po Pavlovi zůstalo na židli. Měl pocit, že čeká dost dlouho. Čas se v kavárnách umí natahovat. Čekání se tu přidává do kávy jako cukr.

Číšnice odešla směrem k toaletám. Stano pozoroval život v kavárně. Muž ještě stále chrčel do telefonu, Stana to už trochu nudilo. Z nudy se rodí trpělivost i krutost, podle toho, co v sobě člověk má.

V tu chvíli se vracela číšnice. Přivedla Pavla. Byl celý pobledlý, orosené čelo, ruce se mu mírně klepaly. Jako by ho někdo vytáhl z vody a posadil zpátky ke stolu, aniž by mu dovolil se nadechnout.

Stano sledoval číšnici.

„Přinesu mu trochu vody,“ pronesla tiše a odešla k baru.

Pavel seděl na židli, zase se díval do stolu. Jako by byl stůl jediné místo, které mu dávalo oporu. Stano se na něj dost nechápavě podíval. Nevyčítavě. Spíš bezradně, jako člověk, který stojí před zamčenými dveřmi a neví, jestli má zaklepat, nebo odejít.

Pavel seděl tiše, nic neříkal, jen přebíral cigaretu prsty jedné ruky. Tiše natahoval dým do plic a pak ho zhurta vypouštěl. Krátké, ostré výdechy, jako by se snažil vyfoukat něco mnohem těžšího než kouř. Jak bylo očividné, že ho něco tíží. Nic obyčejného. Něco, co se nedá dát na stůl jako hrnek.

Stano seděl velice klidně opřený o židli, založil si ruce a sledoval Pavla. Ten klid mohl být oporou, mohl být i zdí. Pavel zatím přemáhal svou bolest. Dost dobře ji nechápal, věděl jen, že ho zaskočila zcela nepřipraveného. Svým dýcháním se ji snažil přemoci, jen mu vháněla slzy do očí. Čím víc se snažil, tím víc pociťoval, jak mu tuhne brada v křeči, jako by mu ji někdo stahoval šroubkem. Jako kdyby mu někdo utahoval obličej, aby neřekl nic, co by neměl říct.

Jeho čelist byla náhle nehybná. Nemohl otevřít ústa ani na malíček a jediné, co mu pomáhalo, byl rychlý výdech. Nebyl žádný zlom, a pojednou se mu od očí začaly řinout slzy. Padaly mu do klína, zanechávaly za sebou mokré stopy. Pavel je nesetřel. Jen se díval dolů, jako kdyby plakal někdo jiný a on to sledoval zvenku.

Stále přemáhal bolest, soudnost mu dovolovala tiše trpět a nepropadnout nářkům. V tom tichém trpění bylo cosi hrdého, ale zároveň zoufalého.

Jako když člověk drží dveře zavřené, i když z druhé strany někdo buší.

Stano mu položil ruku na koleno. Dotek byl těžký a lidský. Pavel se na něj podíval. Slzy mu padaly do klína, a pak opět pohlédnul na stůl. Nechtěl tomu doteku uvěřit. Nechtěl ho přijmout, protože věděl, že pak bude muset něco vrátit.

„Všechno se zlepší, Pavle, uvidíš!“

Pronesl tiše Stano.

Muž od vedlejšího stolku se otočil, potom vstal a odešel. Jako by ho jejich ticho nakazilo, nebo jako by už neměl komu nadávat. Zvonek klingal tiše nade dveřmi, tentokrát skoro omluvně.

Přišla číšnice s vodou.

„Je Vám dobře, pane? Nechcete zavolat lékaře?“

Stano na ni zakroutil hlavou. Udělal to rychle, téměř podrážděně, jako by se bál, že lékař by pojmenoval něco, co Stano nechce slyšet. Pavel dál popotahoval z cigarety. Nevěděl už ani, jestli je mokrá od slin či od slz, ale byla nesmírně hořká. Cítil to v žaludku, jako když spolykáte popel.

Stano se k němu mírně přiklonil, tiše ho pozoroval, možná trochu s laskavým úsměvem. Pavel náhle prolomil rigiditu, jako kdyby mu povolil poslední šev:

„Je mi to tak líto!“

A Stano:

„Šššš.“

Pavel si vzlyknul:

„Je toho na mě moc.“

Chvíli mlčel, lapal po dechu, jako by mu někdo držel hlavu pod hladinou.

„Já to už neustojím. Trvá to moc – dlouho.“

Stano ho stále držel za ruku. Díval se nad Pavlovu hlavu, chtěl ho nějak utišit, ale byl to člověk, který uměl utišovat jen tím, co sám potřeboval slyšet:

„Vždycky jsem si přál, aby pro mě někdo napsal píseň, aby se o mně zpívalo.“

A ačkoliv v tom byl dobrý úmysl, Pavel se od něj odklonil. Vyklouzl svou rukou z jeho a přestal brečet. Přestal, protože v něm něco zatvrdlo. Díval se na něho. Zarazilo ho v tu těžkou chvíli, že Stano dokáže myslet jen na sebe. Nechápal, a jak by mohl, že to byl krok k němu a ne od něj.

A tak pravil chladně, zdálo by se, že náhle zapomněl na city:

„Žádnou píseň jsem pro tebe nenapsal.“

A rukou si přidržoval kapsu, jako by tam ta píseň byla, sepsaná na papíru, a chtěla zrovna zazpívat: Tu jsem, tu jsem! Ta kapsa byla jako zapečetěná obálka. Tajemství, které se dá nosit u těla, dokud neprořízne látku.

Stano mlčel. Choval se, jako by ta slova šla přímo od jeho srdce. Nemůže se snad člověk v těchto věcech splést? Odklonil se od Pavla, vzal sendvič do rukou a rychle ho dojedl. Jako by potřeboval něco dělat, aby nepadl. Čelisti pracovaly, polykal, utřel si ústa do ubrousku. Dělal náhle, jako by tam Pavel nebyl.

Bylo však vidět, že ho Pavlova přítomnost nesmírně rozrušuje. Že ho má rád, ale protože se ho Pavel dotknul, neví, co má dělat. Láska někdy bolí právě tím, že je nešikovná. Když odejde, pravděpodobně se už nikdy neuvidí, zítra odlétá do Holandska, stěhuje se, to mu právě chtěl říct. Ta věta mu visela v krku jako kost, ale neřekl ji. Přeložil ubrousek, vstrčil ho pod příbor, odkašlal si. Vytáhl kapesník, vysmrkal se. Malé úkony, které měly nahradit to velké.

Pavel se díval do ulice. Oči měl zaslzené, ale urputně sledoval ranní poklid. Lidé chodili s taškami, někdo se smál, někdo spěchal, jakoby se nic nedělo. Jakoby smrt byla jen slovo v novinách a bolest jen slabost jednotlivce. Srdce mu bušilo. Na jednu stranu si říkal:

„Tak si jdi!“

A na druhou věděl, že nemá sílu odprosit. Že by si tu v tomhle rozpoložení musel kleknout na zem a zlíbat mu boty, za jeho sílu a naději, kterou mu Stano vždy dával. A to by nepřežil. Kleknout by znamenalo přiznat, že bez něj není nic. A Pavel se bál, že to je pravda.

Jen seděl a díval se dál z okna. Stano se na něj ještě jednou obrátil:

„Sbohem.“

Pak si v rychlosti obléknul bundu, nasadil čepici, vzal tašku, a ve všech chvílích mohl Pavel říct:

„Zůstaň!“

Ale neřekl. Slovo mu zůstalo v krku, tvrdé, nepohyblivé. Stano se zvednul a odešel a s každým klimbnutím zvonečku jako by bodal Pavla do srdce.

Za jeho dětinskost, bezútěšné vzlyky a kopance. Za to, že neuměl být vděčný ve chvíli, kdy to bylo potřeba.

Na stole mu nechal dopis – smuteční oznámení, Pavel ho kdysi nechal při setkání se Stanem v bytě jeho přítele. Papír ležel mezi talířky jako něco, co sem nepatří, a přesto tu bylo nejpravdivější. Pavel si po několika měsících dopis přitáhnul k sobě, rozdělal ho a pak si jen položil hlavu do dlaní. Nemohl ani brečet. Proč taky, vždyť mu přišlo úmrtní oznámení o smrti vlastní matky.