20 BESAME MUCHO

Všechno mělo svůj čas. Objevila se spousta věcí, které se musely zařídit před mým odjezdem, a já se jimi prokousával jako chudý pes kostí:

ne z radosti, ale protože jinak by mi zůstaly mezi zuby a hnisaly. Sepsat, přepočítat, přenést, zabalit, zavřít. Věci mají rády, když jim dáte tvar, zatímco já jsem v těch dnech tvar neměl. Teprve pak přišlo ráno. To poslední ráno doma, kdy chutná náhle i ten snídaňový čaj jinak. Ne že by byl lepší, jen měl v sobě konec. Jeho lehce trpkou příchuť jsem cítil na patře ještě když jsem zavíral dům a vybíral poslední poštu ze schránky. Dlaní jsem přejel přes studený plech dvířek, jako bych hladil zvíře, které nechávám venku.

Byly tam dva dopisy. Ani jeden doručený poštou. To mě bodlo. Dopis, který přijde bez razítka, je jako návštěva bez zvonku: někdo tu byl, když jste nebyl připraven. Chvilku jsem stál u schránky a poslouchal ticho ulice. Vždycky jsem si myslel, že ticho je jen absence, ale ono je to často přítomnost, která se jen neumí představit.

První obálka byla čistě bílá, nezalepená. Tak čistá, až vypadala jako výčitka. Vytáhl jsem vzkaz na tvrdém papíře a četl jsem ho přímo tam, na prahu, se zimou v prstech a čajem ještě v těle:

„Milý Benjamine, teprve teď Vám mohu ze srdce poděkovat. Do této chvíle jsem nemohla najít slov, jak mě Váš obraz rozrušil – je nádherný. Nemůžete tušit vnitřní hru matky, když se dívá na obraz svého syna. Je tam jako Anděl! Ten obraz vyvěsím na čestné místo, mnoha lidem na oči. Myslím, že můj syn věděl moc dobře, koho podpořit – a já mu to schvaluji.“

A s láskou podepsaná:

Anna Drahuše

Trochu jsem si povzdechl. Ne proto, že by mě to nedojalo. Dojalo mě to až nepříjemně. Když vám někdo poděkuje takhle čistě, je to, jako by vám omyl ruce a vy si najednou všiml, co všechno jste na nich měl. Zasunul jsem dopis do klopy u saka, jako talisman, který se nosí blízko srdce, i když vás zároveň tíží. Zavřel jsem schránku a klíč mi cinkl o kov, krátký zvuk, který mi řekl: tohle je poslední.

Druhý dopis jsem si četl v taxíku. Obálka byla zapečetěná. Pečeť se mi pod prsty zdála tvrdá a cizí, jako znak na čele. Uvnitř byly dva listy: jeden čínský originál a druhý překlad. Papír byl hladký a přísný. Neuměl se tvářit, že je to jen přání k cestě.

Taxi projíždělo ulicemi a město venku běželo pozpátku, jako když se člověk loučí a nechce se otočit. Řidič byl mlčenlivý, rádio hrálo potichu něco, co se mě netýkalo. Rozlepil jsem obálku opatrně, abych ji nezničil dřív, než mě zničí ona. Překlad začínal bez skrupulí:

„Benjamine“ začínal dopis bez skrupulí, ale mohlo to být jen stručným překladem.

„Kdysi jste mi poslal dopis – přišel mi tehdy dost zvláštní a několik let jsem ho skladoval. Neměl jsem dost jasnou představu o tom, jak bych Vám měl pomoci. Jedno jsem věděl jistě, neměli bychom se nikdy setkat. To by celé věci uškodilo. Musíte mi prominout mé způsoby, jakými jsem Vám projevil svou náklonnost. Kdo ví, proč jsem Vám chtěl vůbec pomoci.

Ptáte-li se teď, jestli jsme se někdy potkali – ne! Volil jsem pro setkání prostředníky i tehdy tu noc Vás přepadl jeden z mých mužů. Měl pouze odvést Vaši pozornost jiným směrem. Byli s Vámi celou dobu – v Písku, v Praze, možná jste jejich přítomnost cítil.

A je mi skutečně líto všech promarněných přátelství, ale bylo nutné je utnout. Jak jinak byste se chtěl dostat do New Yorku?“

Chung-sen Yang

Když jsem dočetl podpis, měl jsem pocit, že se mi v hrudi otevřela průrva. Všechna ta tmavá skla. Všechny ty záblesky, co jsem si vysvětloval jako náhody, jako přehnané vidiny. Najednou mi vše došlo. Ne jako moudrost, spíš jako rána. Všechna setkání s autem s tmavými skly. Všechna drobná zneklidnění. Všechny ty chvíle, kdy jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, a já si říkal, že jsem jen paranoidní, jen přecitlivělý, jen umělec, co si vymýšlí stíny.

A nemohl jsem v tu chvíli přemoci ukrutnou bolest. Zabíjela mě poslední věta:

Ale jak jinak byste se chtěl dostat do New Yorku?

Byla v ní logika, která se tvářila jako laskavost. A já jsem v ní slyšel něco horšího: že tohle všechno nebyla série náhod, ale série tahů. Že přátelství se dají „utnout“, když překážejí. Že lidé jsou někdy jen provázky, které se přestřihnou, aby se otevřely dveře.

Taxi projíždělo ulicemi. Díval jsem se z okna ven, po tvářích mi stékaly slzy. Neutíral jsem je. Nechal jsem je téct za vzpomínku na přátele. Za slečnu Janu, za Robina, za všechny ty tváře, které mě držely, i když jsem je sám často odstrkoval. Všechno to ve mně teď leželo jako hromada dopisů bez adresy.

A přitom – a to je ta nejhnusnější pravda, kterou si člověk přizná jen jednou za čas – nikdy však neomluví mou touhu být v New Yorku. Touha je někdy silnější než výčitka. Touha je někdy nemoc, kterou si člověk plete se snem.

Lili (1972-2008)

S Lili jsem se v New Yorku nikdy nesetkal. Vzala si jazzového zpěváka, měli spolu dvě děti – Ethana a Julii. Lili zemřela ve 36 letech na rakovinu plic.

Luka Kaplan (1979-2020)

Luka se stal významným producentem filmů vyráběných v Bollywoodu. Několikrát jsme se setkali v New Yorku. Stal se obětí leteckého neštěstí u Casablanky.

Nora Kováčová (1978 – ?)

Nevím. Vzdálenost přetrhala náš vztah. Prý se později věnovala charitativní činnosti v Africe – pomáhala slabozrakým.

Vincent Vlasák (1980)

Vystudoval divadelní fakultu, mezinárodního úspěchu dosáhl inscenací Nabokovy Lolity.

Tomba (1984-2009)

Zemřel ve 25 letech při banální operaci apendixu.

Jack McPhee (1982)

Můj přítel z New Yorku, stýkáme se dodnes.

Chung-sen Yang – již jsem o něm více neslyšel.

Po smrti Lili jsme se s Lukou setkali v Lacanau. Na lodičce jsme si přečetli její dopis do budoucna. Ten můj se ztratil někde s ní. Zašli jsme potom do města – v jedné putyce hráli její píseň:

Besame Mucho — Líbej mě.