20 Mokronoš
Pavel seděl v zelené sedačce. Měla houbovitý tvar, obklopovala ho ze všech stran, jako by ho chtěla spolknout a nechat v sobě dozrát.
V prostoru vypadala docela neforemně, ale neoprávněnost této výtky poznal každý, kdo se do ní usadil: tělo v ní změklo a myšlenky ztěžkly, jako když se nalévá víno do sklenice a svět se na okamžik přestane třást.
Zapálil si cigaretu a díval se na New York. Bydlel totiž v ateliéru se zimní zahradou. Sklo kolem něj nebylo jen luxus, byla to výmluva: mohl říkat, že žije v zeleni, i když ve skutečnosti žil v kouři. V jistém smyslu miloval květiny, ale musel si je nejdřív pojmenovat. Bez jména byly jen tiché kusy hlíny a listů, bez jména se mu v bytě pletly a dělaly mu zmatek. Na každém květináči zářilo na nalepeném papírku jméno. Eva 1, Eva 2, Eva 3. Eva třikrát jinak, tři pokusy o to samé, tři záchranná lana, která se vždycky přetrhla, když se o ně opřel.
Za okny se město rozlévalo do šedých bloků, přerušovaných jen světly, která vypadala jako špendlíky zapíchnuté do mapy. Někde dole hučely ulice, ale sem nahoru to přicházelo ztlumené, jako zvuk z rádia za zdí.
Z nebe se sypal stříbrný déšť a zanechával na Pavlově tváři prapodivné šmouhy. Nebyl to stín tekoucí vody. Ten obraz byl zkrátka div přírody, jako by mu místní avantgardní umělec maloval na tělo. Déšť se mísil s kouřem a s jeho dechem a na kůži mu zůstávalo cosi mezi potem a popílkem. Dotkl se tváře hřbetem ruky a měl pocit, že setře barvu, ne vodu.
Byl lehce omámen červeným vínem. Sklenka stála na stolku, na dně se držel tmavý lesk, jako kdyby tam někdo schoval krvavou minci. Propadal chmurným myšlenkám, dokonce si vzpomněl na svou tetu, která se živila návrhy na náhrobní desky. Představoval si ji, jak vybírá písmo, jak rozhoduje, jestli bude jméno vytesané do kamene rovně, nebo trochu nakřivo, aby to působilo lidsky. Jak vám někdo může prodávat důstojnost smrti po centimetrech.
Viděl stále ruku muže natahující se po ovečce. Obraz, co se mu vracel, i když ho nechtěl, a byl tak konkrétní, až se mu svíral žaludek. Ruka, prsty, bílá srst, a ten okamžik těsně před dotykem, kdy se ještě dá všechno zastavit, jenže nikdo to nezastaví.
Přemítal neustále o tom, co bude dělat. Nebyl si vůbec jistý svou budoucností. Byl na pochybách. V celé té skleněné zahradě se nevyskytoval žádný přítel, který by mu poradil směr. Jen květiny s ženskými jmény,
které mlčely, a město za sklem, které mluvilo cizí řečí.
Lidé kolem něj jen vedli řeči o tom, co by měl dělat, že je úplně jedno, co dělá. Hlavně, že žije. Hlavně, že dýchá. Hlavně, že ještě ráno vstane a večer si sedne a zapálí. Jako by život byl jen biologie a nájem.
Pousmál se dokonce myšlence svého dědy:
„Měl jsi jít na ekonomku, aspoň bys věděl, co je peníz. Takhle ho v životě neuvidíš, ani rukou ti neprojde! Teď bys mohl sedět za přepážkou, ale škoda mluvit!“
Ta věta měla v sobě vždycky i něco něžného, jenže děda to neuměl. Pavel krabatil čelo, jako by se snažil z té vzpomínky vyždímat ještě něco jiného než posměch. Vždycky to skončilo stejně: cítil se provinile, že nechce být člověkem za přepážkou, a zároveň se cítil uboze, že není ničím jiným.
„Podívej se na svého otce, kam to dotáh! Mokronoš jeden. A co udělal tvý matce!“
Mokronoš. Slovo, které chutnalo jako špinavá voda. Přezdívka, nadávka, rodinná značka vypálená do masa. Pavel mírně poklepával nohama. V tom poklepávání byl rytmus, ale nebyla v něm hudba, jen nervozita. Vedle nohou mu ležela kytara. Opřená tak, jako by čekala, až ji někdo zvedne a řekne: teď.
„Naučíme se spolu hrát na kytaru, co říkáš?“
Pavel se pousmál, nemohlo to být slyšet. Úsměv mu zůstal uvnitř, jako když si člověk v duchu řekne vtip a pak se za něj stydí. Nevěděl, komu vlastně odpovídá. Sobě? Té vzpomínce? Té představě, že ještě existuje někdo, kdo mu věří.
„Já věřím, že se jednou staneš velkým umělcem. Určitě. Já tomu zkrátka věřím. Já budu psát texty a ty, ty budeš hrát a zpívat. Půjdu se jednou podívat na tvůj koncert. Nebude to žádná pompézní záležitost, docela malá párty
pro pár pozvaných přátel. Nějakých, hmmm, šedesát. A ty budeš hrát a zpívat. Vidím to živě, staneš se legendou.“
Ann Venclík se usmívala. Pavel si vybavil její zuby, ten lehký sklon hlavy, jako by poslouchala hudbu, která teprve přijde. Některé věty se vám vryjí do kůže jen proto, že jsou příliš laskavé na to, aby byly pravdivé.
Pavel se zamračil.
„Nečeká mě pak krátký život?“
Ta otázka mu sklouzla z jazyka jako kapka z okna. Nechtěl ji vyslovit, ale v místnosti byla přítomná už dávno. V každé cigaretě, v každé sklence, v každém tom „hlavně, že žiješ“.
„Miluji tě, ale i to je málo.“
Zůstalo to ve vzduchu jako dým, který se nechce rozptýlit. Pavel se k té větě vracel, protože v ní bylo všechno: slib, výhrůžka i omluva. Miluji tě, ale i to je málo. Jako kdyby láska byla jen jeden z nástrojů a on potřeboval celou dílnu, aby se spravil.
Zapálil si cigaretu, zaklonil hlavu a vydechl kouř. Byl modrý jak mák a nesl se tiše ke stropu, kde se ztrácel v odlescích skla a v listech, které se v zimní zahradě houpaly pod proudem tepla z topení. Kouř mu vždycky připadal jako dopis, který nikdy nikdo nepřečte.
Natáhl nohy a kopnul do kytary. Nebyl to výbuch, spíš podrážděné strčení, jako když odkopnete věc, co vám překáží, a přitom víte, že to je to jediné, co vám nepřekáží. Struny se rozezněly. Nebyl to tón z Jeffovy písně? Pavel zvedl hlavu, chvíli se bezděčně díval dopředu, poslouchal tikot budíku a pak v rytmu: fotografie bratra v mřížce z lednice – ještě z dob studií, studený punč na stolku, pod ním fotografie a na ní několik osob – ještě stále musí pátrat po totožnosti, nakonec otevřená obálka a rozložené smuteční oznámení.
Všechno v pokoji mělo svůj malý hřebík v jeho oku. Vždycky se mu pohled zachytil o ty věci, jako by ho chtěly zastavit: tady, podívej, tady je důkaz, že se něco stalo. Lednice bzučela jako slabý motor. Mřížka držela fotku bratra, aby neutekla. Punč byl studený, a přesto ho pil, jako by se tím mohl zahřát. Obálka zela otevřená, a parte leželo rozložené, připravené k tomu, aby ho znovu a znovu uráželo svou formální jistotou.
A pak se to zlomilo.
Cukala se bolestí, provazy se jí zařezávaly do zápěstí. Z čela jí stříkaly pramínky černého potu, splavené vlasy se motaly do hadic. Satanáši do sebe cpali solený hrách, ale vody ne a ne se napít. Nožem se pro zábavu zarývaly do jejích ňader, krvácela. Snad jako by chtěli rozlousknout broskvi a pochutnat si na červu v jejím jádru. Jenže její ňadra byla čistá.
Odřezávali je pomalu, kochali se pohledem na trpící ženu, mlsnými jazyky chlemstali kapénky potu. Jaké bylo jejich zklamání, když jí ňadra odstranili od těla. Hodili je proto na řeřavé uhlí. Ve vzduchu byl cítit zápach spálené kůže, zničeného mateřství. Ona ležela, svázaná provazy, prudce vydechovala a tiše pronesla:
„Mé dítě.“ Ale již navždy němě.
Pavel se probral, jako by ho někdo udeřil do hrudníku zevnitř. Srdce mu bušilo nepravidelně, ústa měl suchá a cigareta mu dohořívala mezi prsty,
ani nevěděl kdy. Bál se znovu usnout. Dříve spal klidně, ale teď již dlouho ne. Spánek byl dveře do místnosti, kde na něj čekalo tohle. A on se bál, že jednou se z té místnosti už nevrátí.
Ucrcnul si punče. Studená sladkost mu přejela přes jazyk a zanechala tam pachuť, jako by pil něco, co už mělo být vyhozené. Vzal fotografii do ruky. Oznámení si nevšímal, jako by ignorováním mohl vymazat i jeho obsah. Chvíli si fotku prohlížel, pak i z druhé strany, ovíval se s ní a pak ji ledabyle odhodil na stolek. Přikryla parte, koukalo jen jméno zemřelého. To jméno bylo jak háček. Stačilo, aby ho zaregistroval koutkem oka, a hned měl pocit, že mu někdo strká prst do rány.
Vstal a prošel se po místnosti. V ateliéru se ozývaly jen jeho kroky a tikot budíku, ten malý tyran času. Vzal kytaru, vybrnkal si pár tónů. Kontrastovaly s ponurostí pokoje, až to bylo skoro neslušné. Jako smích na pohřbu.
Jako barva v mlze.
Vyhlížel na město. Měl pocit, že obzor je zploštělý a jeho cesta nevede nikam. Že New York není výška a hloubka, ale jen kulisa, a že on je v ní přilepený jako postava, která nemá napsaný další řádek.
Obrátil se zády k New Yorku. Kde je ta jeho hvězdná sláva! Ta sláva,
o které mluvila Ann, jako by to byla jistota. Sláva, která měla přijít a všechno vysvětlit. Místo toho tu bylo jen parte, punč a kytara, která zněla falešně, i když byla naladěná.
Sebral kabát z pohovky, smetl parte na zem. Papír se zvedl v proudění vzduchu, pak dopadl a zůstal ležet jako mrtvý pták. Nesebral ho. A jen procedil v myšlence:
„Ať ti jazyk shnije.“
Nevyslovil to nahlas, ale bylo to hlasité i tak. V tom přání nebyla jen zlost. Byla tam bezmoc, to nejhorší palivo. Odešel, zabouchl dveře a pokoj zel samotou. V zimní zahradě se listy lehce pohnuly, jako by se někdo nadechl. Na podlaze vedle stolku křičel papír:
Pavel a Jan Mokrošovi, synové.
Za malou chvíli se dveře otevřely znovu. Pavel odložil kabát, lehnul si na gauč, obličej si přikryl Timesama a usnul. Noviny mu šustily u ucha jako moře, které nikdy nikdo neviděl, jen o něm četl. Proč odcházel z bytu? Myslel si snad, že objeví cestu?
Jen bloumal chvíli po ulici. Mlha mu sedala do vlasů, na ramenou mu dělal déšť mapy, které se hned rozmazávaly. Nic mu nedávalo smysl. Kopání do šutýrku mu přišlo nicotné. V lidech neviděl duše, jen ho míjeli, tváře schované v límcích, pohledy upřené někam skrz něj, jako by byl jen kus vzduchu. Káva v baru měla nijakou chuť. Pil ji jen proto, že ji pil. Držel hrnek, aby měl co držet, aby měl důvod sedět a neodpadnout na chodník.
Utřel si nos kapesníkem. Když ho vracel do kapsy, zastudily ho do prstů klíče od bytu. Ten chlad byl konkrétní. Aspoň něco bylo konkrétní. Kov mu připomněl, že existují věci, které se dají uchopit, i když vlastní život uchopit nejde.
Tak se vrátil. Jediné řešení. Jediné místo, kde aspoň znal rozmístění nábytku, kde věděl, kam padne stín a kde bude ležet parte, které smetl na zem. Vrátil se do svého skla a zelené sedačky, do svého kouře, do tikotu budíku, který mu bez přestávky říkal, že čas jde dál, i když on stojí.