Stano otevřel dveře bytu, vešel dovnitř a pobídl taky Pavla. Ten tedy vstoupil, ale neznalý prostředí se otřel o bambusovou zástěnu, takovou tu lehkou, co vypadá jako exotika a přitom je to jen přepážka pro chudé. Zády vyklínil jednu fotografii. Stano už mizel v kuchyni, jeho kroky se ztratily v nějakém šustění igelitů a cinknutí skla. Pavel se oddálil od zástěny a fotografie s tichým šustotem spadla na zem, jako by se urazila.

Pavel se pro ni shýbl. Aniž by se na ni pořádně podíval, snažil se ji zastrčit zpátky, ale bez úspěchu. Fotka se vzpírala, roh se ohýbal, bambus pružil. Nakonec ji strčil do kapsy u kabátu, rychle, provinile, jako se schovává důkaz. Pak se narovnal a rozhlížel se po bytě.

Všude nepořádek. Neumyté nádobí, zbytky jídla v misce, popelník plný až po okraj, pod stolem cizí ponožka, na židli přehozený svetr, co páchl potem a parfémem zároveň. Tenhle chaos mu ke Stanovi neseděl. Stano měl v sobě cosi přesného, jako by jeho život byl vyřezaný do rámu. Tady to bylo rozteklé, rozhozené, živé a lhostejné.

Řekl to lehce, jako by šlo o přirozenost. Pavel přikývl, ale v té větě cítil další drobné bodnutí: Stano je pořád někde. Má kde. Má kam. Pavel měl

jen kapsy a jedno pořád stejné město.

Později Stano spal na posteli, zachumlaný pod peřinou. Ještě před chvílí se trápil tím, že by šel spát, jako by spánek byl slabost nebo zrada, a teď spal. Pavel ho sledoval z místa u podlahy, kde seděl opřený o skříň a dával pozor, aby nic nevrzal. Ve spánku mu Stano přišel soustředěný, jako kdyby poslouchal, co se řekne, jenže spal. Pavel měl chvílemi dojem, že právě zemřel.

V jeho spánku byla smrt a věčnost. Byl ztělesněním toho, co už dávno pominulo, a přesto to pořád působí.

Když spíš, tvář se vzdá. U lidí, co jsou přes den ostří, je to největší změna. Stano byl ve spánku přívětivější, jestli se dá o někom říct, že je přívětivý, když spí. Nebo to byl spíš soucit, který si Pavel do jeho tváře promítal, protože ho potřeboval. Přísahal by, že Stano nehnul ani brvou, a přesto v té tváři vysvitla radost, prostořeká upřímnost, pýcha na to, co dokázal. Západ v jeho tváři byl ve znamení škádlivé melancholie a rychlosti, jako by i sen spěchal. A pak zvítězila lenivá energie a půvab. Ten typ půvabu, který se nedá naučit, jen se buď narodí, nebo se vypláče.

Náhle se Stano probudil se záhadnou pronikavostí, jako kdyby nespal, jen čekal.

„Proč se na mě tak díváš?“

Neznělo to bezohledně. Spíš zvědavě. Pavel se usmál a nic na to neodpověděl. Některé věci se nedají říct, aniž by se tím pokazily. Přiznat „protože se bojím, že zmizíš“ by znělo směšně. Přiznat „protože tě chci“ by znělo nebezpečně.

A pak byli na pláži. Ne jako vzpomínka, spíš jako přepnutí filmu, který v Pavlovi běžel vždycky, když se jeho tělo ocitlo blízko Stana.

Ten se díval na Pavla skrz hledáček a zatímco vykresloval do negativu jeho portrét, Pavel přemýšlel, proč ho Stano tak přitahuje. Čím to je, že když je v jeho společnosti, je tak bezbranný. Jako kdyby mu někdo sundal poslední vrstvu kůže a řekl: teď se ukaž. Pod jazykem náhle cítil rtuť. Chladnou a hladkou. Ano, rtuť také tvoří obrazy. Ne obraz stálý. Obraz, který se hýbe, slévá a rozpadá. A najednou mu to bylo jasné. Nedalo se to vyjádřit slovy. Ti, kdo ho milují, chápou ho

v obrazech. Slova jsou pro lidi, kteří si věci pojistí. Obrazy jsou pro ty, kteří riskují.

Stano hodil klacek do moře a jeho pes Jonáš pro něj skočil do vln. Voda byla studená, ale pes do ní skočil bez váhání. Byl příliv a Pavel to cítil ve svých žilách. Cítil to skoro fyzicky, ten tah, tu sílu, co přichází a odchází, a ty se jí jen přizpůsobíš.

Když byl se Stanem, cítil se neskonale šťastný. Ačkoliv seděli na pláži a každé jejich slovo přehlušila vlna, připadal si, jako by ho poslouchal celý svět. Tenhle pocit je nebezpečný, protože je to lež, která chutná jako pravda. Jenže všechno se to stalo v okamžik jediné vlny. Rázem tu bylo všechno a rázem tu nebylo nic. Stano dokázal existovat bez Pavla. Ale Pavel bez Stana ne. Jednu chvíli z něj romantika jenom dýchala, vzápětí však byla ta tam.

Jako když se rtuť rozstříkne na drobné kuličky a už ji neslepíš dohromady.

„Možná jsi ke mně až příliš kritický, nemyslíš?“ bránil se Pavel.

Měl už dost jeho palčivých odsudků. Možná to nebyly odsudky. Spíš jízlivost, která se tváří jako pravda.

Stano mlčel. A Pavel měl pocit, že ať řekne co řekne, na všechno dostane odpověď: Nevím. Ten jeho „nevím“ byl jako zavřená branka, za kterou člověk slyší život, ale nesmí dovnitř.

„Když tak vidíš do mého života, jestli máš pořádek taky ve svým.

Mě tu poučuješ, jak mám žít, ale tvůj život sám o sobě stojí taky za prd,“

řekl Pavel podrážděně.

Řekl to a hned cítil, jak se mu v těle rozlije hořkost. Útok byl vždycky snazší než prosba.

„No to teda nevím,“ řekl Stano.

Tahle odpověď Pavla vyprovokovala k dalšímu slovnímu útoku,

ale vypustil ze sebe jen:

„Víš, jak to myslím!“

„Nevím,“ řekl Stano. A věděl moc dobře. Právě proto to říkal.

Protože když řekneš „nevím“, nikdo tě nemůže chytit za slovo.

A přitom všichni zůstanou viset na tom, co víš.

Jestli Pavlovi z toho setkání něco zůstalo, pak to byla omamující vůně Stanova parfému, ten angorský svetr, do něhož se choulil, to, jak zvláštně chodil, tvář plná emocí jako barev oceánu, a pak Stano sám o sobě. Zůstaly mu detaily, které se nedají vyprat. Jako kdyby se mu nalepily na vnitřní stranu žeber.

Pavel seděl v metru. Odjížděl pryč se Stanem za zády, a přesto se cítil dobře. Díval se do odrazu ve skle, usmíval se. Ten úsměv byl opravdový, protože byl bez důvodu. Muž z protější sedačky se z toho musel usmát taky, jen tak, z reflexu, protože když vidíš cizí radost, někdy ti to na vteřinu zlepší den.

Přistoupil k němu revizor a požádal ho o předložení jízdenky. Pavel sáhl do kapsy, vytáhl peněženku a spolu s ní i tu fotku. Jako by mu v kapse celé cestou tlačila, aniž to cítil.

Zatímco revizor kontroloval jízdenku, Pavel studoval fotografii. Teď už se na ni podíval pořádně. Byl na ní Stano, dvě dívky, nějaký muž a ještě – Jill Sense.

Pavel dostal zpátky jízdenku. Revizor odešel, jako by nic. Jenže Pavlovi se v hlavě rozsvítilo. Jak Stano zná Jilla, nevěděl. Jisté bylo, že ani on sám Jilla Sense do té doby neviděl. Znal ho jen přes internet. Občas si spolu vyměnili zprávu. O důvod víc, proč se s ním setkat.

Fotografie mu v ruce připadala těžká. Ne papírem. Významem. Jako by mu někdo nenápadně podstrčil mapu a řekl: tady jsou tvoji známí.

Stano byl Pavlovou budoucností, ačkoliv se to ani jeden z nich nikdy nedozvěděl.