3 RUMOVÉ MRAKY

Lidé jsou moje posedlost a veliká vášeň. Ne v tom hezkém smyslu, kdy se řekne „mám rád společnost“ a všichni přikývnou. Spíš jako když se vám do hlavy nastěhuje cizí hlas a už se ho nezbavíte. Když někdo vkročí

do mého života, zamotá se mi z toho hlava, podlomí se mi kolena, jakoby mi někdo povolil šrouby. Jsem směšně vnímavý na drobnosti: na to, jak člověk drží sklenici, jak se mu třesou prsty, jak dlouho vydrží v očích a kdy uhne pohledem. A zároveň mám paměť krátkou, nepraktickou, jako kdyby mi někdo mezi události dával gumovou stěnu. Nečekejte, že když teď začnu o někom mluvit, vyskytne se ve druhém dějství. Tak život nefunguje. Život se směje tomu, co si myslíte, že je důležité, a nechá vám jenom vůni, která vás pak za roky dožene v tramvaji.

Má paměť je krátká a i kdyby někdo vkročil do mého života podruhé, nevšimnul bych si toho. Opět by se mi jen zamotala hlava, ucítil bych vůni rumových mraků. Vůni, která nepřichází z jedné lahve, ale z člověka. Z jeho kůže, z dechu, z toho, jak se pohnul vzduch, když šel kolem. Rumové mraky nejsou jen alkohol. Je to atmosféra. Teplé, sladké zahuštění prostoru, které se vznáší nad stolem, nad chodníkem, nad vaším vlastním studem. A já jsem na to citlivý jako pes na bouřku.

„Já jsem Marek.“ Podávám mu ruku, dívám se mu při tom do očí. Pevný stisk, vláha rýh dlaně, a mezi tím vším závan havanského rumu, jako by byl naleštěný zevnitř. Zase jednou to přišlo bez varování: hlava se mi roztočila jak v absinthovém opojení, kolena se mi podlomila. V uších mi na okamžik zašumělo, svět se zúžil do jediné tečky v jeho zorničkách. Kdyby tehdy někdo zhasnul světlo, možná bych ani nepoznal rozdíl.

„Promiň, Marínku, musím si sednout.“ Vyskočilo to ze mě, rychleji než dech. Od první chvíle byl pro mě Marínek. Ne Marek. Marínek, jako kdybych mu tím jménem okamžitě stáhnul kolem krku šálu, kterou jsem si spletl s poutem. Marek se na mě nechápavě díval. Pustil mou ruku a odešel.

Ten okamžik měl ticho, které neumí být neutrální. Vzduch mezi námi zůstal chvíli viset, jako když se někdo nadechne a rozmyslí si větu. Možná jsem byl směšný. Možná byl jen unavený. Možná se mu moje přehnaná intimita zapíchla do kůže jako špendlík. Každopádně odešel. A já jsem si skutečně sedl, protože jsem nevěděl, co jiného dělat se svým tělem, které se chovalo jako zvíře po výstřelu.

Vídali jsme se pak každý rok na divadelním festivalu. Tady, tam, u stánku s pivem, v předsálí, někde v uličce, kde se kouří pod cedulí ZÁKAZ KOUŘENÍ. Víceméně jsme si vyměnili pozdrav, pohled. Nikdy jsme spolu významně nehovořili. To slovo „významně“ mě pronásleduje, protože významné rozhovory jsou přece ty, které vás změní. A nás změnil i pouhý pohled. Vždycky jsem ho zahlédl a v hrudi se mi odemknul starý zámek, jako kdyby někdo otočil klíčem bez dovolení. A přitom jsem neudělal nic, jen jsem stál. Někdy jsem měl na sobě tmavá skla, abych nemusel přiznat, jak moc se mi lesknou oči. A někdy jsem je neměl a byl jsem pak na ráně jak holý drát.

Život vedle sebe skládá veselé a smutné věci a zdá se, jako by o tom nepřemýšlel. Někdy vám jen tak pro radost připraví směs zážitků, které vás zlomí, jen když na ně pomyslíte. Neptejte se, proč se to stalo zrovna takhle. Život na otázky neodpovídá. Je to barman, který vám nalije, co mu přijde pod ruku, a ještě se tváří, že jste si to objednali sami. Snažíte se dostat se z toho, neutopit se ve vlastním potu. Vlastní pot je zvláštní věc: je to tělo, které se brání, a zároveň vám připomíná, že jste pořád jenom tělo. A já se v tom těle někdy ztrácím, jako se ztrácí dítě na pouti.

Jako malý jsem chodil na angličtinu k paní Pajkrtové. Byla to jedna z těch dospělých, kteří mají své podivnosti a přesto vám jsou bezpeční. Bydlela v Parketovém domě na kraji vesnice, nad železniční tratí. Dům stál trochu stranou, jako kdyby se ani on nechtěl míchat do vesnických věcí. U hlavních dveří měla chrliče. Rád jsem sledoval, jak chlístají vodu, když pršelo.

Bylo v tom něco radostně zlomyslného: voda, která nemá důvod, a přesto stříká, kam chce. Cesta k ní vedla kolem kolejí, kde občas projel vlak a všechno se na vteřinu rozvibrovalo. Sklo v oknech zacinkalo, a mně to pokaždé připomnělo, že svět je větší než naše vesnice, že existují místa,

kam se dá odjet.

Její dům byl provoněn cigaretovým dýmem. Ten dým seděl v závěsech, v koberci, v knihách, jako kdyby se tam nastěhoval a platil nájem. Paní Pajkrtová měla havraní vlasy, orlí nos, velké těžké brýle, chraplavý hlas, ale srdce tak velké, že mě do něj dokázala pojmout, když jsem ji navštívil po deseti letech. Ten chraplák nebyl nepříjemný, spíš zněl, jako by se smála i tehdy, když nadává. Učila mě „the“ a já u toho vždycky slintal a styděl se. Smála se tomu, ale ne zle. Měla trpělivost, která se dneska už snad ani nepěstuje.

Seděl jsem u jejího stolu, listoval sešitem, a mezi tím se z kuchyně táhl pach kávy a vyčpělého popelníku. Měl jsem rád její dům, neupravenou a zarostlou zahradu, kde bylo všechno trochu nakřivo, ale žilo to. Kopřivy se tam tvářily, že vládnou světu, růže se přes ně prodíraly jako tvrdohlavé děvče.

Paní Pajkrtová bydlela vedle Strašidelného domu. Tak jsme mu říkali, protože jsme potřebovali slovo, které by uneslo naše dětské napětí. Bál jsem se kolem něj chodit, protože v něm vždy cosi hrozivě hýkalo jak o život. Někdy to znělo jako zoufalý pláč, jindy jako urputný křik o život. Ten zvuk byl nepravidelný, a tím horší. Když víte, kdy to přijde, dá se to vydržet. Když nevíte, sedí vám to v zátylku. Snažil jsem se prohlédnout do tmavého okna, ale nikdy jsem nic neviděl. Okno bylo vždycky černé, jako kdyby ho zevnitř natřeli sazemi. A já si vymýšlel obrazy: spoutané ruce, kostry, duchy, věci, které dítě zná z filmů a pohádek, ale přehání je, aby se mělo čeho bát.

Jednoho letního odpoledne jsem přišel o něco dřív. Slunce pálilo do štěrku, vzduch byl sladký, tráva voněla, a člověk by řekl, že nic zlého

se nemůže stát. Už od silnice jsem slyšel žalostný tón hýkání. Tentokrát byl delší, táhlejší, skoro jako kdyby se ten zvuk nemohl rozhodnout, jestli chce prosit nebo vyhrožovat. Když jsem procházel kolem domu, všimnul jsem si, že jsou vrátka pootevřená. To je přesně ta věc, která vás v dětství zlomí: malá odchylka od normálu. Vrátka, která mají být zavřená, jsou pootevřená.

A vy najednou víte, že svět vám něco dovolil. A zároveň vám nastražil past.

Rychle jsem jimi proklouznul a zamířil k oknu. Srdeční tep mi v uších bušil jako špatně naladěný buben. Uvnitř domu byla tma. Natahoval jsem se na špičky, abych prokouknul dovnitř, ale stále jsem nic neviděl. Jen temný obrys nábytku, možná. Možná jen moje fantazie. Hýkot utichl. To bylo nejhorší. Ticho je vždycky horší než zvuk, protože ticho vám nechá prostor pro vlastní hrůzu. Dveře do domu byly otevřené. To už nebyla náhoda. To byla výzva. Vzal jsem zlehka za kliku, dveře zavrzaly, a mně se udělalo v břiše prázdno.

„Halo? Je tu někdo?“ špitnul jsem a vkročil do tmy. Ten můj hlas byl směšně malý, ztratil se hned za mými zuby. Chodba neměla žádný zápach, cítil jsem jen muškáty z okna. To mě zaskočilo. Čekal jsem plíseň, hnilobu, smrt. Místo toho muškáty, obyčejná vůně, jako kdyby to byl normální dům. Všude bylo ticho. Slyšel jsem tikat hodiny na stěně. Ten tikot byl jistý, pravidelný, a přesto se mi zdál nepřátelský, jako kdyby odpočítával něco, co nechci.

„HukuHuku!“ Leknul jsem se a uskočil o krok zpět. Tělo mi vystřelilo samo, jako pružina. Z hodin se vyřítila kukačka, její kukání bylo děsivé.

Ne proto, že by bylo hlasité, ale protože to byl zvuk, který patří do pohody, a tady se změnil v posměch. Kukačka se na mě vyklonila, otevřela zobák, a mně se zdálo, že se směje.

Ve dveřích vlály závěsy. Rukou jsem je pomalu odhrnul. Látka byla zaprášená, na prstech mi zůstala jemná špína. Spatřil jsem strmé schody stoupající do druhého patra. Byly úzké, dřevěné, s oprýskaným lakem. Vypadaly, jako kdyby na nich někdo někdy běžel a pak už se nikdy nevrátil. Udělal jsem první krok, a při prvním došlapu začaly hlasitě škvrkat. Ne jen vrzat. Škvrkat, jako kdyby se dřevo bránilo, jako kdyby křičelo, že jsem neměl přijít.

Pomalu jsem po nich vystoupal nahoru. Každý krok byl rozhodnutí,

které jsem si v hlavě omlouval: jen se podívám, jen kousek, jen abych věděl. Zvednul jsem hlavu a náhle se mi zdálo, že se nahoře něco pohnulo. Nebo se pohnul jen stín. Nebo se pohnula moje krev. Nedokážu to přesně říct ani teď, jen vím, že mi v krku vyschlo.

„Prásk!“ V přízemí se zabouchly dveře. Zvuk byl tvrdý a definitivní,

jako když do zámku zapadne závora. Když jsem se otočil zpět, hrůzou jsem oněměl. Díval jsem se na tvář a tělo člověka, který se na mě vyřítil z bočních dveří na vozíku. Nešlo to číst, nešlo to zařadit do žádné kategorie, kterou jsem měl v dětské hlavě připravenou. Byla to přítomnost, která se na mě valila rychleji, než jsem stíhal pochopit. Vydal se u toho zvuk, který mi v té chvíli splýval s tím hýkáním, co jsem slýchal zvenku. Tehdy jsem to neuměl pojmenovat jinak než jako strašidelné. Ne proto, že by ten člověk byl strašidlo, ale protože moje dětská mysl se lekla toho, co je jiné, a protože jsem byl zavřený v domě, kde se dveře samy zabouchly.

Děsivý zvuk mě překotil ze schodů. Padal jsem dolů, hrůzu stále ještě před očima. Všechno se zrychlilo, ruce mi máchaly ve vzduchu, kolena narazila do hran, bolelo to, ale bolesti jsem si nevšímal. Dole jsem se rychle posbíral na nohy a utíkal co nejrychleji pryč. Vyletěl jsem ven jako kamínek z praku. Slunce mě oslepilo, vzduch venku byl najednou příliš světlý, příliš normální. Vrátka jsem ani nezavřel. Prostě jsem běžel, dokud jsem zase necítil vlastní dech.

Na hodině angličtiny se mnou nic nebylo. To je moje specialita: tvářit se, že nic. Seděl jsem naproti paní Pajkrtové, před sebou sešit, ona mi ukazovala nějaké slovíčko, a já jsem neviděl písmena. Jen černé skvrny. Jen tikot hodin, který mi zůstal v uších. Paní Pajkrtová však hned poznala, co se stalo. Neptala se, neudělala z toho divadlo. Jen ztišila hlas, jako kdyby nechala prostor, aby se mi vrátilo srdce do hrudi.

„To je Olinka, ona za to nemůže. Rodiče se tu o ni starají, nechtějí ji dát do ústavu,“ řekla tiše. V té větě bylo všechno: vysvětlení, omluva, i náznak toho, že svět není černobílý, jen já jsem tehdy ještě byl. Styděl jsem se. Nejen za strach, ale i za to, že jsem se bál někoho, kdo byl zranitelný. Jenže stud u dítěte nejde hezky uchopit. Je to horko v uších, chuť schovat se, a zároveň chuť to všechno popřít.

Když jsem pak za paní Pajkrtovou přišel za deset let, dům, kde žila Olinka, byl prázdný. Všechny věci byly pryč. Okna už nebyla černá. Byla jen prázdná, a prázdno je někdy děsivější než tma. Rodiče Olinky zemřeli čtyři roky po mém hrůzostrašném zážitku a Olinka byla převezena do ústavu.

Ta věta se mi v hlavě usadila jako kámen. „Byla převezena do ústavu.“

Jako kdyby se přemisťoval nábytek. A přitom šlo o člověka. Když jsem šel kolem, najednou se mi chtělo se tomu domu omluvit. Nebo jí. Nebo tomu klukovi, kterým jsem byl.

Mezitím se mi lidé pořád motali do života a zase z něj mizeli. Rumové mraky se vracely. Někdy ve vůni, někdy v tónu hlasu, někdy v tom, jak se někdo zasmál, a já měl najednou chuť sednout si, aby mě to nepoložilo.

A Marínek, Marek, ten první náraz, ten se ve mně držel jako střep. Neřezal pořád, ale stačilo se o něj otřít.

Marínka jsem potkal ještě jednou o několik let později, v pražské tramvaji pod Klamovkou. Ten obraz mám v sobě jako fotografii, kterou nechcete vyhodit, i když je trochu rozmazaná. Tramvaj drncala, okna vibrovala, venku se míhaly stromy a zdi, lidi se tiskli jeden na druhého, a přesto byl každý sám. Mám rád vycházku z Klamovky na Horní Palatu. Stoupat stále výš a výš.

Je v tom něco očistného: zadýcháte se, pot vám steče po zádech, a zároveň se vám v hlavě udělá místo. Navštěvoval jsem tam denní sanatorium. O těch chodbách bych mohl vyprávět, o té směsi lidské únavy, o židlích, které čekají, o pohledech, které se nechtějí potkat. Ovšem, teď jsem jel na oslavu Vincentových narozenin. V hlavě jsem měl představu smíchu, hlasitého bytu, možná rumu, který zase udělá svůj mrak. A do toho se mi do cesty postavil Marínek.

Seděl celý shrbený, zamyšleně se díval do země. Ne jako člověk,

který chce být neviditelný, spíš jako člověk, který se zrovna drží, aby se nerozsypal. Poznal jsem ho okamžitě, i když moje paměť tvrdí, že je krátká. Některé tváře se ale nezapomínají, i kdybyste chtěli. Přistoupil jsem blíž, váhal jsem vteřinu, protože jsem si vzpomněl na ten první festivalový ústup, na tu jeho nechápavost, na to, jak jsem mu ukradl jméno. A přesto jsem zvedl ruku a poklepal mu na koleno. Lehce, jako když zkoušíte, jestli je sklo studené.

Náhle se rozvinul jak okvětní lístek.

„Ahoj, chlape!“

Obličej se mu rozzářil. Ten jeho úsměv byl jako krátké světlo v tunelu, které vás zároveň zahřeje i zabolí, protože víte, že tunel nekončí. V tom rozzáření byla radost i únava. A já jsem v tu chvíli nevěděl, jestli se mám smát, nebo se omluvit, nebo se znovu postavit. Tak jsem jen seděl a cítil,

jak se mi zase v krku tvoří ta sladká, těžká stopa rumových mraků, i když v tramvaji žádný rum nebyl. Některé vůně přicházejí z paměti. Některé mraky si nosíte v sobě.

A ještě dovětek:

Váš prst mi opět zanítil starou ránu

Z celého večera jste si vybral jen tři mé pohledy.

Vím proč – a ani nežádám Vaši omluvu

Stejně jako nechci, aby Vaše ruce voněly po rumu.

Vybral jste si jen tři mé pohledy – o to více bolely.