21 Nostra (ZAČÁTEK)

Narodil se, když mu bylo třicet let.

V jeden jediný den byla myšlenka, ale dva muži. A přitom, můžeme snad říct, že to bylo špatně?

Ne každá cesta má svůj šťastný konec. Tahle cesta měla špatný začátek. Narodil se nový Jeff Buckley.

Pavel o tom nevěděl, nebo to věděl až příliš. Ten druh poznání, co se nedá předat, protože se nedá ani vyslovit, jen se v člověku rozsvítí jak prskavka a hned zase zhasne. Předtím, než si stihnete přát, aby nezhasla.

Přecházel most. V levé ruce držel cigaretu nastojato, jako by jí chtěl propálit díru do mlhy. Rukou vypaloval do vzduchu ohňové kruhy a zblízka to mohlo vypadat, že začal konec světa. Cigareta totiž, když ji držíte v ruce v jemném dešti, prská. Ne hoří, prská. Kapénky zápolí s červeným pahorkem, s malou věží lidské pýchy, která si troufá svítit i ve chvíli, kdy je všechno kolem jen mokré a šedé.

Kdy si už lidé uvědomí, že všechny věže, co kdy postavili, stojí na troskách věží, na které už zapomněli.

New York, ve kterém žil Pavel, byl ponořen do absolutní šedi. Jako by se na město sesypal popel, takový ten popel, co zůstane po papíru, co jste chtěli spálit dočista, ale pořád z něj jde číst. Obklopovala ho hustá mlha a Pavel měl pocit, že mu vlhne i myšlenka, nejen kabát. Nahnul se přes zábradlí. Neviděl ani hladinu vody. Neviděl nic, jen prázdno, které dělalo, že jeho vlastní dech zněl jako cizí.

Kolem projížděla auta. Šustění pneumatik o mokrý asfalt, krátké záblesky světel, o kterých se nedalo říct, jestli jsou skutečné, nebo jestli je mu mozek kreslí, aby se nezbláznil. Jak je tomu dlouho, co jezdí vozy bez koní? Ještě teď zněl Pavlovi výbuch v uších. Ten starý, věčný. Ne výbuch venku, ale uvnitř. Vždycky stejný zvuk, vždycky stejné roztržení ticha, které nikdo jiný neslyší.

Díval se do zrcadla, dotýkal se své tváře, jedním prstem setřel svou kůži. A v jeho očích sebevrazi, otevřená čirá léze. Kéž by zemřel na zadávení.

Ne na velkou tragédii, ne na řeku, ne na most. Na něco směšného a tělesného, na kus jídla, co se zasekne v krku. Svět by se tomu možná i zasmál. A smích je někdy milosrdenství.

Světla se objevovala z mlhy jak poblouzněné víly a zase mizela. Pavel si přitáhnul límec ke krku. Límec mu škrábal čelist, mokrá látka voněla starým kouřem a levným pracím práškem. Měl chuť si sundat kůži jako kabát a pověsit ji někam do skříně, ať si odpočine.

A přesto šel dál. Krok za krokem, jako když se člověk učí chodit po zlomenině.

Malý domek, vytržený z lidských dějin, na kraji města. Sněhová bouře, zimní čas. Vzpomínka, která si vymýšlela počasí, aby měla dramatický rám. Jak to, že se Pavlovi zdálo, že zima není? Že mu je vlastně jedno, jestli mrzne, protože mrzne v něm, a to je horší, protože to nemá roční období.

Podíval se na své zelenobílé prsty. Lehce se třásly. Kůže na nich byla jen lehce přistehovaná, jako by ji někdo přihodil narychlo, a někde zůstaly švy otevřené. Skrz nehty by se dalo dívat na slunce, jenže teď bylo skryto za ocelovou čepelí mraků. Všechno mělo hrany. Mlha měla hrany. Ticho mělo hrany. Dokonce i jeho dech.

Strčil si ruce do kapes svého černého kabátu. Kapsy byly hluboké, ale nedao se v nich najít žádné teplo. Cítil chlad, který mu táhnul po zádech, ten chlad, co se nedá vyhnat. Otočil se, slyšel, jak na něj mrumlá matka.

Jenže tam nebyla. Nebyla tam už dlouho, nejmíň deset let. A přesto ten hlas, ten mručivý zvyk, ten tón, co vás opraví i bez slov. Pavel se přistihl, že na okamžik čeká, že uvidí její ruku, jak mu spraví límec, jak mu uhladí vlasy, jak mu dá facku, aby se probral. Nic.

Upíral zrak na město, jako by město bylo jediný člověk, který ho ještě drží ve světě.

„Město se nezměnilo. Ne, vůbec se to město nezměnilo. To, že se v něm staví každý den, mizí obchody, jako ten, kde jsem byl tenkrát na snídani. Potkal jsem Stana,“ lehce se pousmál.

„To přece neznamená, že se město mění. Ospalé budovy…“ Nevěděl ani, jestli si povídá nahlas nebo jestli přemýšlí. Slova mu šla ven jak pára z úst, ale pára nebyla vidět, protože mlha byla všude a všechno pohlcovala.

Stál už u domu. Dům byl nízký, skoro se krčil, aby ho město nepřehlídlo. Na kraji města, tam, kde se světla tváří, že už nemají důvod svítit. Předzahrádka byla rozdupaná, bláto se míchalo se sněhem, nebo to byl jen popel, co si mozek přenesl z mostu sem. Pavel přejel pohledem po oknech.

V jednom okně se pohyboval stín. Nebyl si jistý, jestli je to člověk, nebo jen záclona, kterou někomu nadzvedl průvan.

Zabouchal na dveře. Hlasitěji, než chtěl. Vždycky bouchal moc. Jako by se bál, že když zabuší jemně, nikdo ho neuslyší, a on bude muset stát venku ještě déle se sebou.

Přivítal ho štěkot Nostry. Ten štěkot měl zuby. Ne takové ty roztomilé zuby, co vás chtějí vítat. Byl to štěkot, který se ptá: „Kdo jsi a proč sem lezeš a co to zase neseš?“

Pak cvakl zámek.

Přišla mu otevřít Gwyneth. Nejmenovala se tak, její jméno bylo Lucy. Říkal jí Gwyneth, protože v ní viděl ztělesnění ideálu krásy. Ne její skutečný obličej, ne její skutečné ruce, co uměly být někdy zbytečně rychlé, když se nervózně dotýkaly věcí. Ideál. Nálepka. Možná i obrana. Když někoho přejmenujete, přestane vás tolik bolet, že ho neznáte.

Ve dveřích stála v teple, ve světle, s Nostrą u nohou. Pes jí obíhal kotníky, pak se vyřítil k Pavlovi a očichal mu kabát, jako by v tom kabátu hledal důkazy o minulosti. Nostra zavrčela tak tiše, že to byl spíš nádech než zvuk.

„Gwyneth“ se usmála. Ten úsměv nebyl ani zcela pro něj, ani zcela proti němu. Byl to úsměv hostitelky, která ví, že host přináší špínu z venku, ale přesto ho nechá vstoupit, protože to tak má být.

Pavel se nadechl. Uvnitř to vonělo jídlem, něčím mastným a svátečním, a zároveň něčím čistým, co mu připomnělo, že on sám čistý není.

Na krajnici zastavilo taxi. Pavel se ohlédnul. Seděl v něm jen řidič. Spáč, nevydržel a musel zastavit. Teď spal s hlavou na volantu. Auto stálo nakřivo, jako zvíře, co si sedlo a rozhodlo se, že dál už nepůjde. Motor běžel na volnoběh, sotva slyšitelně, jako vzdálené bručení.

Pootevřeným okénkem vycházel hlas moderátora, zkreslený, jako by přicházel z jiného světa:

„A teď si pustíme písničku Jeffa Buckleyho, který dnes tragicky zahynul…“

Ta věta se Pavlovi zarazila do hlavy. „Dnes.“ Dnes je nebezpečné slovo. Dnes je slovo, které vám může zabít zítřek. Pavel se podíval na spícího řidiče a měl chuť mu zaklepat na okénko jen proto, aby se ujistil, že někdo ještě reaguje na svět.

Náhle se mlha pod mostem, v Pavlově paměti, nebo ve skutečnosti, rozsápala a s obrovským hukotem se tu prohnala loď. Hukot. Rány. Vír. Voda, kterou neviděl, ale cítil ji v kostech. Pavel stál s pootevřenými ústy, jako kdyby se mu do nich snažil vlézt zvuk. A pak zase nic. Jen mlha. A ticho, co je po hluku vždycky ještě hlasitější.

Na břehu zůstal stát Jeffův přítel. Tušil, co se stalo, ale bál se obrátit. Co v tu chvíli vnímal? Byl to chlad, co se prohnal přes jeho chodidla, nebo vůně vlnek přicházejících ke břehu? Zajisté se sám sebe zeptal, kde pramení řeka Mississippi.

Pavel shlížel stále pod most. Mlha zase srostla. Oči měl zakalené. Pahorek cigarety se v nich neodrážel, ačkoliv držel cigaretu téměř u obličeje. Je to zvláštní, když oheň neudělá světlo. Když vám plamen nic neosvítí, jen spálí prsty. Pavel se podíval na žár, jako by to byla poslední věc, kterou ještě může ovládat. Stisk. Nádech. Výdech.

Přítel Jeffa Buckleyho vběhl do vody, snad si ji již jen pamatuje, jak voda v řece byla měkká a vláčná jako tváře Mary Guibertové. Seděl ve vodě u břehu, voda mu tížila ruce, i kdyby se pro něj chtěl vrhnout, měl je zauzlované proudy vody, oči zalepené blátem a ústa ucpaná křídly říčních ptáků.

Pavel si znovu zapálil cigaretu, a ani si nebyl jistý, jestli už ji měl, nebo jestli ji teprve vytahuje. Pocítil náhle bolest, nebo to bylo ze starého zvyku? Možná by si to omluvil tím, že je jediný člověk na světě, kterému to doporučili lékaři. Prý, aby nemusel brát léky na nervy. Ta věta mu vždycky přišla jako špatný vtip, který ale musíte vyprávět znovu a znovu, protože to je vaše jediné vysvětlení.

Pod víčky se mu nahromadily slzy. Nechtěl je pustit ven, ale tělo si dělalo, co chtělo. Vnímal tlak na prsou, jako by měl těžký zápal plic. Nebylo to od cigaret, ten pocit ho již předcházel. Objevil se dřív, než si zapálil, ještě chvíli před tím, než loď prorazila chuchvalce mlhy. Některé bolesti přijdou napřed, aby si našly nejlepší místo.

Gwyneth ho pustila dovnitř. Dveře za ním zavřely a zvuk mlhy zůstal venku. Nostra ještě jednou štěkla, jako by protestovala, a pak odběhla někam do hlubin domu, kde byly teplé kouty a staré pachy.

Seděli všichni za stolem. Stůl byl příliš dlouhý na to, kolik jich u něj bylo, nebo to Pavel tak cítil. Mezi talíři zůstávaly prázdné plochy, kde by mohla ležet minulost. Gwyneth se usmívala na Pavla a neustále mu něco podávala k pití, aby ochutnal. Sklenice cinkaly. Kapky vína se třpytily, ale ne jako radost, spíš jako zranění.

Bylo svátečně prostřeno, přestože žádný sváteční čas nebyl. To bylo na tom nejhorší: ta snaha udělat z obyčejného večera něco, co vás zachrání. Pavel se dotkl příboru. Byl studený. Zapíchnul jemně vidličku do křupavého lososa na víně. Losos se rozpadl, jakoby se sám omlouval, že existuje.

„Pavle, počkej na ostatní,“ chytil ho za ruku David. Ten dotek byl pevný, skoro otcovský, a Pavel v něm ucítil něco, co se mu hnusilo i líbilo zároveň: pravidlo. Kdyby se David podíval Pavlovi do očí, viděl by jen večeře o samotě a venkovské:

„Jez, ať ti to nevystydne.“

Pavel polkl naprázdno, aniž by jedl. V krku měl kus mlhy. Přikývl, jako že rozumí, a přitom nevěděl, čemu přikyvuje. Nechtěl být nezdvořilý. Nechtěl být přítěž. Nechtěl být tím, kdo večer zkazí. A stejně to byl on, kdo ho kazil už tím, že seděl u stolu se svým pohledem, který se pořád vracel pod most.

Omluvil se a vstal od stolu. Židle zaskřípala. Zvuk byl zbytečně hlasitý, jako by dům řekl: „Všimli jsme si tě.“ Prošel chodbou. Na stěnách visely obrazy, které nevnímal, jen je míjel. V koupelně bylo světlo ostré. Bílé kachličky, zrcadlo kulaté, až směšně přívětivé. Stál u záchodu a díval se do toho kulatého zrcátka, jako by to byl průhled do jiné verze jeho života.

Měl voskovou pleť. Z očí se mu začaly kutálet slzy. Dělaly hluk jako granule a zařezávaly se mu do líček jako kovové špony. Slzy byly těžké, ne vodnaté. Jako by plakal něco pevného. Chytil se studenými prsty za rty, chtěl zadržet náhlý vzlyk, aby ho nikdo neslyšel. Všechno v něm se vzpíralo tomu zvuku. Pláč je zvuk, kterým se člověk prozradí. A Pavel se nechtěl prozradit.

Opřel se dlaněmi o umyvadlo. Voda v trubkách zašuměla, jako by si dům povzdechl. Pustil studenou vodu. Opláchnul si obličej, nechal kapky stékat po bradě, jako by mu někdo zvenku vymýval vnitřek. Chlad ho na chvíli srovnal. Na vteřinu měl pocit, že je zase na mostě, že voda je pod ním a on je nad ní, a že všechno je jen otázka rozhodnutí. Rychle zavřel kohoutek, jako by tím zavíral i ty myšlenky.

Vrátil se za ostatními ke stolu. Posadil se. Usmál se, nebo se o to aspoň pokusil. Vidlička mu v ruce vibrovala, jako by byla živá. Gwyneth mu nalila další sklenku, David něco řekl, někdo se zasmál. Pavel slyšel smích jako z dálky. Jako rádio v taxíku. Jako moderátor, co oznamuje smrt někoho, koho jste nikdy nepotkali, ale přesto vám to zlomí žebra.

Jedl. Mechanicky. Losos byl jemný, víno sladké, teplo v místnosti až příliš. Cítil, jak mu po zádech stéká pot, a přitom mu byla pořád zima. Nostra někde v rohu mlaskala, možná ohlodávala něco, co jí spadlo. Dům žil obyčejným životem, a Pavel byl v něm jako cizí host, který si zapomněl sundat boty.

Když konečně vstal, nebylo to dramatické. Jen tiché rozhodnutí. Vzal kabát. Nostra ho doprovodila ke dveřím a znovu ho očichala, tentokrát jako by si ho chtěla zapamatovat. Gwyneth mu řekla něco, co by normálně znělo mile, ale v Pavlově hlavě to byla jen další věta v mlze.

Řidič pořád spal, nebo se jen tvářil, že spí, aby nemusel být součástí cizích životů. Pavel přišel k autu. Zaťukal na okénko. Klepání bylo jednoduché, civilní, a přitom v něm bylo něco naléhavého, jako by tím bušením chtěl probudit i sebe.

Taxikář se probral. Zvedl hlavu, otřel si ústa hřbetem ruky, zamrkal. Vypadalo to, že se narodil právě teď, v tenhle šedý večer. Podíval se na Pavla s výrazem, který říkal: „Kde to jsem? Kdo jste?“

„Vezmete mě do centra?“ řekl Pavel. Neřekl „prosím“. Ne proto, že by byl hrubý, ale protože některá slova už neměl v zásobě. Taxikář přikývl, jako by mu bylo jedno, kam pojede, hlavně když pojede.

Pavel si sedl dozadu. Čalounění bylo vlhké, nebo to byla jeho vlhkost. Dveře se zavřely dutým zvukem. Rádio pořád hrálo. Smutná písnička, obrnkané struny. Pavel se díval ven, ale venku nebylo nic, jen světla, co se rodí a umírají.

A pak už zmizel také v mlze. Ani ho nenapadlo ohlédnout se. Díval se neustále dopředu a přemýšlel o dnešním večeru. Ne o lososu, ne o prostírání, ne o tom, jak se Gwyneth snažila, aby se cítil jako doma. Přemýšlel o mostě, o prskající cigaretě, o slovu „dnes“. O tom, že někde někdo spadl do vody a někdo jiný to poslouchá v rádiu, jako by to byla jen zpráva mezi počasím a reklamou.

Zapomněl na minulost. Tak si to aspoň řekl. Zapomněl, protože když nezapomene, tak se rozpadne. Ale minulost nezmizela, jen se převlékla za mlhu a sedla si vedle něj na sedadlo.

Proč musí někdo zemřít, aby se někdo jiný mohl narodit?