4 WED

Pavel seděl v čekárně u psychiatra a připadal si tam jako omyl. Židle byly tvrdé, potah měl barvu unavené zelené, na stěnách visely plakáty s úsměvy, které nikoho nezachránily. Z chodby se táhl pach dezinfekce a něčeho lidského, co se nedá vyvětrat. Přivezli je sem z nemocnice všechny najednou, jako balík se špatně vyplněnou adresou.

Naproti němu seděl jeden kluk, co sotva mluvil. Tělo měl složené do sebe, ruce u kolen, prsty pořád něco škrábaly. Vedle něj druhý, schizofrenik, který se tvářil klidně jen proto, že už neměl sílu dělat hluk. Pavel si tu připadal hloupě. Není blázen. Jen unavený, rozbitý, citlivý na světlo, na hlasy, na vlastní kůži. To přece není šílenství, říkal si.

To je jenom špatná kombinace času a paměti.

Na stole ležely magazíny, zmačkané rohy, cizí prsty, cizí sliny na lesklých stránkách. Opilého chlapce naproti někdo posadil tak, aby nevypadal, že se mu každou chvíli zlomí hlava. Měl zarudlé oči, na tváři šmouhu, kterou si nerozmazal. Vzal ze stolu časopis, otevřel ho a listoval bez zájmu, dokud mu něco nezůstalo pod okem. Zvedl hlavu a řekl to tak samozřejmě, až se Pavel musel usmát:

„Zasnoubil bych se s Wednesday Kennedy.“

Zřízenec, co seděl u dveří a hlídal pořadí, se ani nepousmál. Jen se zeptal, skoro jako by vyplňoval kolonku:

„A proč s ní?“

„Wednesday, to je žena pro život,“ řekl kluk a znělo to jako poslední pevná věta, které ještě věří.

Pavel se usmál. Byla to pravda, Wednesday nosila zásnuby ve svém jménu. WED. Jako zápis v kalendáři, jako den, který se dá označit kroužkem. Najednou si tu připadal víc jak doma. Najednou tu byl někdo, kdo vnímá svět jako on: ne přes fakta, ale přes slova, která se přilepí na jazyk a už nejdou sundat.

Otevřely se dveře a zřízenec odvedl kluka dovnitř. Čekárna na chvíli ztichla. Zbyly jen zvuky budovy: ventilace, kroky někde za stěnou, vzdálené zakašlání. Pavel si všiml, že drží ruce příliš pevně u sebe, jako by mu mohly upadnout.

Když se zřízenec vracel, kývl na Pavla a řekl:

„Pojď se mnou na cigáro.“

Pavel nekouřil. Ještě ne. Ale šel s ním. Aspoň si s někým popovídá.

A navíc, venku se dalo dýchat jinak, protože tam byl pohyb, a pohyb někdy nahradí naději.

Vyšli do kouta u okna, kde bylo povoleno stát a dělat, že je ti lépe, protože držíš mezi prsty něco, co se dá zapálit. Zřízenec vytáhl cigarety, zapalovač cvakl a pak už jen kouř, co se okamžitě chytil do záclony vzduchu.

„Našli ho doma,“ řekl zřízenec a trhnutím brady naznačil směrem k ordinaci. „Opustila ho holka, tak spolykal prášky a hodně to zapil. Teď, když se z toho jakž takž vyhrabal, poslali ho sem.“ Vyfoukl kouř a podíval se na Pavla, jako by se teď řadilo další jméno do stejné přihrádky.

„A co ty tady?“

Pavel chvíli hledal větu, která by nezněla jako lítost, ani jako póza.

Něco mezi tím. Nakonec řekl:

„Ale já… je to se mnou trochu složitý. Ačkoliv všichni vědí, co mi je, nedokážou mi pomoct. Jsem zvědavej, kolikrát si ještě takhle zajdu odpočinout do nemocnice.“

Zřízenec se na něj podíval a v tom pohledu bylo něco nepříjemně praktického: tak co tedy.

Pavel pokračoval, protože se mu to najednou chtělo vyslovit nahlas, aby to nezůstalo jen jako tlak v hrudi.

„Posttraumatická stresová porucha,“ řekl a usmál se, jako by to byla značka na krabičce.

„No, nevypadáš na ni,“ dělal si z něj zřízenec blázny.

Pavel se smál s ním. Bylo to ulevující. Smích je někdy krátký prášek bez předpisu. Jenže v tom smíchu mu zároveň projelo něco studeného, protože zřízenec měl pravdu: na věci, co se dějí uvnitř, se špatně „vypadá“.

„Jenže mě to tíží. A nemůžu si pomoct. A hoří na tom můj celý život,“ řekl Pavel. „Vždyť se na mě podívejte pořádně.“

Zřízenec zvažněl. Ne hned, ale pomalu, jako když člověk přestane žvýkat. Díval se na Pavla proti světlu. A Pavel měl pocit, že v tom úhlu se opravdu ukáže pravda: podlomená duše, povadlé tělo, vyhaslé oči, semknuté rty, lehce přilátaná kůže, drolící se vlasy. A pak zřízenec mrknul a ten dojem byl pryč. Zase před ním stál mladík, co má energii, co umí vtip, co umí stát rovně.

Pavel začal mluvit. Ne vyprávět. Spíš to ze sebe odvíjet, jako když člověk stahuje obvaz a nechce se dívat, co je pod ním.

„Víte, tenkrát jsem se vracel domů se svým bratrem. Bylo už k ránu. Rozednívalo se a mně najednou přišlo, že tohle letní ráno je jako jarní večer. Takové to světlo, co je hezké a přitom v něm něco umírá. Na jaře umírá hodně lidí, protože jsou po zimě zesláblí. Nevím, proč mě to napadlo. Přepadlo mě to už na cestě. Začali zpívat ptáci, a já v těch stínech… připadal jsem si, že jdu na pohřeb, a přitom jsme se vraceli z bujaré noci.“

Zřízenec mlčel. Kouř mu z cigarety visel u úst jako čára.

„Bratr byl opilý, ale už začal střízlivět,“ pokračoval Pavel. „Dodnes si říkám, že to není spravedlivé. Proč on to tak lehce snáší. Proč jenom já z toho mám takové problémy a nedovedu si to vysvětlit. A on… on měl to štěstí, že byl opilý a měl kocovinu, prd si pamatoval. Kdybych snad to ráno šel rovnou chrnět a počkal si, až mi to někdo řekne.“

Zřízenec se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale Pavel už byl uvnitř toho rána a nešlo ho vytáhnout bez škody.

„Hele, je votevřená garáž!“ vyžblebtl na mě bratr.

Pavel si vybavil ten zvuk. Ne slova. Ten tón, ten bezstarostný náraz do reality, jako když někdo kopne do prázdné plechovky.

„Já ji dojdu zavřít, jdi napřed,“ řekl mu Pavel tehdy. A šel k vratům.

Bratr ho asi nevnímal. Šel po chvíli za ním. Pavel se blížil k garáži a viděl jen tmavou škvíru. Ta škvíra ho vtahovala dovnitř, i když tam ještě nebyl. Měl pocit, že mu dřevění nohy. Šel dál, ale o poznání tíž. Uvědomil si, že je něco v nepořádku s klikou.

Byla smáčknutá. Někdo ji držel. Ne „možná“. Ne „asi“. Prostě byla smáčknutá tak, jak je smáčknutá, když za ní stojí člověk a opírá se o ni celou vahou. Pavel se otočil na bratra a ukázal mu, ať je potichu. Bratr se zasmál, nebo jen zvedl obočí, Pavel už neví. V té chvíli se mu všechno zúžilo do jediné věci: do ruky, která se natahuje ke dveřím.

Pavel pomalu natáhl ruku. Chystal se prudce otevřít vrata a vykřiknout: „Co tu děláte!“ Měl to připravené v těle, jak se připraví úder. Jenže prudce otevřel dveře a nevykřikl nic. Ze vrat se na něj vysypal jeho otec.

Byl to pohyb, který se nedá zapomenout, protože v něm není žádná logika. Jen tíha.

Otec měl vyhřezlé oči. Lano uvázané kolem krku. Visel na klice. Na obyčejné klice, která se dává do dlaně bez přemýšlení.

Klička držela jeho poslední rozhodnutí. V tu vteřinu se Pavlovi v hlavě nerozjela žádná myšlenka. Jen ticho, tak silné, že mu zvedlo žaludek.

Pavel zmlkl i teď. U okna, se zřízencem, s cigaretovým kouřem v obličeji. Stál a díval se do prázdna, jako by tam pořád byla ta škvíra.

Zřízenec se na něj díval a nevěděl, co má říct. Popel mu spadl na podlahu a rozpadl se.

„Na ten pohled nikdy nezapomenu,“ řekl Pavel. Hlas měl najednou jiný, bez vtipu. „Nikdy nezapomenu na to, že mě můj vlastní táta prosil, abych s ním šel domů. A já nešel. Já si celou dobu myslel, že je v pohodě. Do smrti to matce budu zazlívat, že ho opustila. On se s tím nikdy nevyrovnal.

Dva roky. Dva roky po tom se to stalo.“

Zřízenec se opatrně zeptal:

„Jak víte, že to bylo kvůli tomu?“

Pavel se na něj podíval a v tom pohledu bylo něco neústupného.

Ne důkaz. Něco horšího: jistota, která se nedá ověřit.

„Táta se cítil najednou tak sám.“

A právě v tu chvíli se někde nad nimi ozvalo tlumené:

„Zadržte ho, zadržte ho!“

Znělo to jako z jiné místnosti, jako z jiného světa. Pak se rozrazilo okno. Sklo, rám, náraz vzduchu. Opilý kluk, co před chvílí seděl v čekárně a snil o Wednesday, vyskočil ven s obrovským řevem. Tělo proletělo dolů. Dopadlo na sanitu. Kov zaskřípal. A pak na zem.

Bylo ticho, které se nedá udělat ani v kostele.

Pavel byl v šoku. Díval se dolů, viděl ho tam, pokrouceného, a nedokázal si spojit, že to je ten samý člověk, co listoval časopisem. Kolem Pavlových bot se prodrala říčka krve. Rozrážela se o jeho špičku, dotýkala se gumy, jako by chtěla, aby to bylo i jeho.

Pak už ho zavedli zpátky. Všechno se najednou hýbalo rychle: kroky, hlasy, dveře, ruce, které něco drží, ruce, které něco utírají. Pavel vnímal jen útržky, jako kdyby mu někdo pustil film na přetrhaném pásu.

Seděl nakonec u psychiatra. Místnost byla příliš uklizená. Na stole papíry srovnané do hran, pero položené rovnoběžně, jako by i chaos měl mít pravý úhel. Psychiatr měl tón člověka, který má rád jednoduché rady, protože mu dávají pocit moci.

„Musíte se obklopovat správnými lidmi,“ řekl psychiatr.

Pavel věděl, že ani tenhle mu nemůže pomoci. Ta věta byla jako plakát. Správní lidé. Kde se prodávají. Jak se vybírají. Co když ti správní umírají na klice. Co když tě prosí a ty sedíš na plese a říkáš: zítra.

„Jsou přeci věci, které člověk nemůže ovlivnit!“ vykřikl na něj Pavel.

Psychiatr se ušklíbl. Ne jako člověk, co by se bál. Spíš jako někdo, koho vyrušili z rutiny.

„Ale prosím Vás, musíte se obklopovat těmi správnými lidmi,“ zopakoval a znělo to téměř jako výsměch.

V Pavlovi něco povolilo. Ne rozum. Něco tělesného. Jakoby se mu přesekla poslední gumička, která držela slušnost na místě. Vystřelil jako šipka a udeřil psychiatra pěstí do obličeje.

Z pusy psychiatra crčela krev, zřejmě vyražený zub. Pavel stál a dýchal. Ruce měl horké, hlavu prázdnou. A v té prázdnotě bylo jen jediné: že tohle nic nevrátí. Že žádná „správnost“ lidí nezmění. Klička, škvíra, lano, ráno.

Že některé věci se prostě stanou. A ty s nimi pak musíš žít, i když se ti zdá, že se to nedá.