4 TOMBA

Bylo to o několik let později. Dávno jsem už neoplýval mladickou krásou, tu lehkou arogancí kluků, kteří si myslí, že jim tělo bude sloužit navždy. Dokonce i můj hlas měl konečně přídech muže, takový ten zastřený okraj, který se objeví, když už jste párkrát musel držet věci pohromadě silou vůle.

A právě tehdy se vynořil Tomba. Jen tak ze tmy, jako kdyby tma byla jeho rodná voda a on z ní vyplul pro mě, bez námahy, bez omluvy.

Do očí se mi vlila jeho mléčně bílá kůže. Jiskry v očích to není básnický příměr k vzplanutí láskou, jen holý fakt, že ve tmě vypadal jako učiněný ďáblík. Ten typ bělosti, která nezáří zdravím, ale zvláštním vzdorem vůči světlu. Prošli jsme kolem sebe. Ucítil jsem závan Rykiel Homme. Přivřel jsem oči. Ticho. Tma. A v tom tichu se na chvíli ozvalo i moje vlastní srdce, jak naráží do žeber, protože si myslí, že se něco děje.

Minuli jsme se a potkali se o pár metrů dál znovu. Jako by se prostor v klubu přeskupoval podle našich kroků, jako by chodba chtěla, abychom se dotkli, i když jsme se nedotkli. Vždy jsem se snažil zachytit jeho oči, ale viděl jsem jen jiskry prahnoucí po těle. Ten pohled měl hlad. Ne ten predátorský, spíš hlad štěněte, které se ještě nenaučilo, že se nežebrá. V tu dobu jsem to neuměl rozeznat. Všechno jsem si převáděl na tělo, protože to byla nejjednodušší řeč.

Dnes už vím, že to nebyly jiskry prahnoucí po těle, ale po lásce. A to je horší. To je nebezpečnější. Když někdo prahne po těle, můžete odejít s modřinou. Když prahne po lásce, odcházíte s něčím, co se nedá zamaskovat tričkem. Říkal jsem mu Mlíčňák. To jméno se mi líbilo pro tu směšnost i pro tu něhu, která se v něm schovávala, i když jsem ji předstíral jako posměch.

„A proč mu říkáš Mlíčňák?“ zeptal se mě Jack McPhee. Seděli jsme někde v koutě, kde se dalo na chvíli dýchat. Hudba duněla, ale sem dopadala už jen jako vzdálené srdce cizího zvířete. Jack měl ten typ tváře, co umí mlčet tak, že se vám chce mluvit. A já jsem mluvil. Vždycky jsem měl potřebu pojmenovat věci, abych je měl pod kontrolou.

„Protože,“ chvíli přemýšlím, „protože ho to štve. Já jsem mu řekl, že se mi mlíčňáci nelíbí!“ On má přeci jen barvu mléka, a taky je romantik.

To slovo jsem vypustil skoro se smíchem, protože romantik v těchto chodbách zní jako vtip. Romantika v podzemí klubů je jako květina v popelníku. A přesto.

„A je naivka! Nezkažená duše.“ Jack McPhee mlčel a já ještě pro jistotu: „Je v tom víc úcty, i když skryté za posměch.“ Řekl jsem to rychle, aby to neznělo příliš pravdivě. Protože úcta je vždycky nebezpečná. Úcta je první krok k tomu, že vám někdo začne být důležitý. A já jsem byl tehdy vycvičený důležitost odmítat.

Zeptejte se, proč jsem ho nemohl milovat! Protože když já miluji, je v tom už kus vypočítavosti, lidské zloby, protože ještě dřív, než se zamiluji, nevěřím, že to je jen z čisté lásky. Je to obranný mechanismus, který se tváří jako inteligence. Zlomené srdce nenaučíte milovat podruhé, je to, jako když máte podruhé chřipku. Cítíte se ještě víc vyčerpaní, dech máte mělký, na čele vám vyrazí smrtelný pot, srdce bije na poplach. A přitom víte, co přijde. Právě to je na tom nejhorší: že už to znáte, a stejně do toho jdete, nebo před tím utíkáte, a stejně vás to dohoní.

A Tomba? S dětskou naivitou sestoupil do podzemí klubů a šel tam hledat lásku. Ne sex. Lásku. Jako kdyby si spletl adresu, jako kdyby vešel do špatného domu a odmítl uvěřit, že tu nenajde to, co hledá. A možná právě proto mě to přitahovalo. Ta jeho chyba byla čistá. Moje chyby byly vždycky špinavé už dopředu.

Leželi jsme spolu na odpočívadle. Takové to místo, které má být jen technické, pauza mezi patry chtíče, a přitom se tam odehrávají nejdivnější rozhovory, protože jste na chvíli mimo dav. Tomba úpěnlivě: „Pomozte mi!“

Ta prosba nebyla hlasitá, ale byla ostrá, jako když vám někdo zaryje nehet do kůže. Odsunul jsem jeho ruku. Ne z odporu, spíš ze strachu, že když ji nechám, zůstane tam.

„Co tu děláte?“ dívám se do jeho očí. V těch očích bylo světlo, které se v takových místech nevyskytuje často. Ne světlo neonu, ale světlo, které patří do kuchyně, kde někdo čeká s čajem.

„Hledám tu,“ stále mě prořezává zrakem, „lásku.“ A ztichl jako pěna.

Ta pauza po slově láska byla směšná i tragická. Vzduch kolem nás na okamžik zhoustl. Jako kdyby klub sám nevěděl, co s tím slovem.

„Lásku?“ rozesmál jsem se, „Vy hledáte lásku tady?“ Smích mi ujel, protože jsem potřeboval něco, čím to shodím, čím to zneškodním. Tombovi se zaperlily slzy v očích, ale pak náhle ve vzteku zmizely. Ta rychlost, s jakou se uměl ovládnout, mě zaskočila. Nebyl to slaboch. Jen byl čistý.

„Já jedu za dvě hodiny domů! Tak mi pomozte!“

„S čím chcete pomoct?“ V té otázce bylo všechno moje selhání: neuměl jsem rovnou říct „zůstaň“ ani „běž“. Uměl jsem jen zjišťovat, jako vyšetřovatel, co se děje.

Vidím dodnes, jak slézá po žebříčku dolů z odpočívadla. Jeho bělostná pleť mizela v hloubce tmy. Tma ho polykala pomalu, skoro něžně, jako by ho znala. A možná to znáte: když si uvědomíte, že jste udělali právě teď další chybu svého života. Ten moment, kdy ještě můžete zůstat stát a nic nedělat, a přesto vás něco vytrhne. Vyskočil jsem na nohy, rychle slezl po žebříčku, vřítil se do spletitých chodeb klubu, videokabin a volal: „Pane!“

Do cesty se mi vmotal muž s chraplavým hlasem. Řekl něco, co jsem neslyšel, možná nadávku, možná nabídku. Odstrčil jsem ho stranou. Tady se lidé dotýkají bez omluvy. Tady se těla míjí jako nábytek ve skladu. A já jsem najednou běžel, jako kdyby šlo o něco jediného, co se nesmí ztratit.

„Pane s bělostnou pletí!“ zastavil jsem se, teprve teď jsem si uvědomil, že nevím, koho hledám. Míjeli mě muži, vždycky do mě nějaký vrazil. Rameno, loket, cizí pot, cizí parfém, pach dezinfekce z kabin smíchaný s rumem a potem. Všechno se mi slévalo do jedné špinavé řeky. A já jsem stál dál, cítil jsem, jak se mi chvějí slzy na řasách. Ne proto, že bych byl dojatý. Proto, že jsem pochopil, že jsem ho nechal odejít, a ani jsem si nezapamatoval jeho obličej tak, aby ho šlo najít.

Vzduch náhle ztěžknul. Jako kdyby mi někdo přiložil na hruď mokrý hadr. Udělalo se mi mdlo, svět se naklonil. Slyšel jsem jen vzdáleně hudbu, která se najednou změnila v hukot. A já se probudil až další den. Ležel jsem v nemocnici na posteli a první, co jsem uviděl, bylo přání na stolečku.

Ten stoleček je zvláštní věc: vždycky na něm leží to, co má člověka držet

při životě. Voda, prášky, kytka, vzkaz. Mně tam ležel Anděl s křídly nejbělejšími ze všech a pod ním připsáno:

„Jsem Váš Anděl. Tomba“

Ta věta mě zasáhla přímo do místa, kde jsem si dělal pancíř. Anděl.

V těchto kulisách to slovo zní jako rouhání. A přitom to sedělo. Spokojeně jsem pak usnul a zotavoval se. Spokojeně je možná moc hezké slovo, ale já vím, že v tu chvíli se mi poprvé po dlouhé době ulevilo. Ne proto, že jsem přežil. Ale protože někdo, koho jsem odmítl, mě nenechal spadnout.

O Tombovi jsem se doslechl od svých přátel, že se má dobře. Říkali to mimochodem, jako se mluví o počasí. A já jsem předstíral, že je mi to jedno, a přitom jsem cítil, jak se mi v hrudi rozlévá něco teplého, něco, co se podobá vděčnosti a zároveň připomíná stud. Potkali jsme se pak ještě o několik let později. Mířil jsem k odletu do New Yorku. Letiště má svůj zvláštní chlad: světlo, které nic nezjemňuje, podlahy, které vracejí ozvěnu, a lidé, kteří se tváří, že jsou odhodlaní, i když se vevnitř třesou.

Podávám lístek, zvednu hlavu, naše oči se setkaly, lehce se mi z toho rozklepaly ruce. Bylo to rychlé setkání, ale v těch vteřinách se stihne člověku vrátit celý jeden starý večer.

„Letíte do New Yorku?“ zeptal se tiše Tomba.

„Ano, už se nevrátím,“ odpověděl jsem. Ta věta byla tvrdá, jako kdybych ji řekl i sám sobě, abych tomu uvěřil.

„Šťastnou cestu,“ popřál mi.

„Děkuji, děkuji Vám za všechno, co jste pro mě udělal.“ Tomba sklopil oči. V tom sklopení bylo něco konečného, jako když se zavře kniha, kterou jste ani pořádně nečetl.

„Dobrý den, letíte do New Yorku?“ a vzal si lístek od dalšího člověka.

Ta profesionalita byla jeho štít. Nebo moje karma. Vzal si lístek, jako by se nic nestalo. Jako by se nestalo vůbec nic mezi námi. A přitom se toho stalo tolik, že to ani nemělo jméno.

Přehodil jsem si plášť z ruky do ruky, stále jsem se na něj díval, ale jeho oči už směřovaly jinam. Já jsem již do jeho života nepatřil. Ta věta mě bodla. Ne dramaticky, spíš přesně. Jako špendlík pod nehet.

Co jsem to udělal? Tombo! Já jsem Vám zlomil srdce! Stáhlo se mi hrdlo, cítil jsem, jak se ze mě dere vzlyk a slzy, ale navenek jsem zůstal ledově klidný. V tom jsem byl dobrý: uvnitř hořet, venku být sklo. Otočil jsem se a zamířil do letadla. Každý krok byl těžký, ale dělal jsem ho, protože už jsem to uměl: odcházet.

Začal pro mě nový život. Odlétám do New Yorku.

A jen pronesu tiše:

„Besame Mucho.“