5 KREV

Vrazil mi pěstí do nosu, hlava mi ulítla dozadu a praštil jsem se o zadní sklo. V tu chvíli jsem nic neviděl, jen bílé jiskření pod víčky a tupý tlak, jako kdyby mi někdo nacpal do obličeje sníh. Pak se to spustilo. Cítil jsem, jak mi teče krev. Ne jako metafora, ale jako skutečná, teplá, neodbytná věc. Crčela nosem do krku, polknul jsem ji, byla sladkokyselá, kovová, a mně to okamžitě připomnělo bouračku. Ten okamžik po ráně, kdy mozek hledá v katalogu vzpomínek něco podobného, aby věděl, jestli je to konec, nebo jen další kapitola bolesti.

V mžiku jsem si sundal brýle. Ten pohyb byl automatický, skoro něžný, jako bych chránil něco křehkého, co si to zaslouží víc než já. Hned jsem si vzpomněl, jak jsem dopadnul o bouračce. Sklo, rána, a ten zvláštní pocit, že vaše hlava je jen volně položená na krku. V autě to mělo svoje zákony: jakmile se něco pokazí, už se to jen valí, lavina v plechové krabici.Vincent řval na matku. Stála celá bílá ve dveřích a brečela: „To jsem se dočkala, vlastní dítě na mě řve.“ Slzy se jí kutálely po tvářích, oči pro ně nebyly vidět. Ten obraz byl nesnesitelný právě tím, jak byl obyčejný.

Žádná velká tragédie, jen rodina, která se neumí obejmout, a proto se trhá. Vincent se ještě ohradil, popadnul tašku a odkráčel k autu. Dveře se za ním zabouchly tak, že se  mi stáhly ramena.

V chodbě jsem zůstal stát já, Euga a Vincentova matka. Ta se jen otočila a s brekem zašla do pokoje, třískla dveřmi. Dům na chvíli ztichl, jako když se v divadle zavře opona, ale vy pořád slyšíte, jak někdo za ní lapá po dechu.

My jsme s Eugou stáli jako opaření. Upřímně jsem nevěděl, co dělat. V takových chvílích člověk čeká instrukce, nějakou dospělost shora, ale nic nepřichází. Zavřeli jsme hlavní dveře na klíč a odešli do auta.

Uvnitř auta byl pach plastu, zimy a zbytků parfému. Vincent seděl u volantu, ruce měl napjaté, jako kdyby držel ne volant, ale celé své rozhodnutí. Euga vpředu mlčela. Já vzadu jsem měl pocit, že jsem najednou zmenšený, přimáčknutý k sedadlu. Věci, které se řeknou v chodbě domu, se v autě mění v ozvěnu, která se nedá vypnout.

„Nemůžeme odjet nikdy v klidu, že jo?“ řekl jsem pichlavě Vincentovi. Věděl jsem, že to píchá, a stejně jsem to řekl. Některé věty člověk vypustí jen proto, aby aspoň něco měl pod kontrolou.“Ještě ty začínej!“ okřikl mě.“Tohle bych si k matce nikdy nedovolil!“ odvětil jsem. V té větě byla moje výchova i moje pýcha. A taky hloupý pocit, že když budu morální, tak se nám nic zlého nestane.

Vincent se na mě prudce otočil. Leknul jsem se. Jako bych viděl tupého mlátiče, surovce. Ne Vincenta, ale možnost Vincenta. A bolelo mě to. Bolelo mě, že jsem ho takhle uviděl, a bolelo mě, že ten obraz měl nějakou pravdu. Otočil se zpět k volantu. Vyjeli jsme.

Když jsme najížděli na dálnici, usnul jsem. Ne ten klidný spánek, spíš krátké vypnutí, jak se vypíná světlo v místnosti, kde už se nedá dýchat. Zdálo se mi, jak jedu v kočáře. Všechno bylo měkké, houpavé, skoro pohádkové.

A pak najednou ulítla kola, proměnila se v dýně, kolem létala jádra. Ten sen byl směšný i děsivý, jako špatná groteska, kterou vám promítají na vnitřní stěnu lebky.Moje tělo se natáhlo jako luk a něčí ruce mi rvaly hlavu od těla. Škubnul jsem sebou, začal dělat kotrmelce. Motala se mi z nich kebule, křičel jsem: „Zastavte mě, zastavte mě!“ řval jsem jak u vytržení. Vincent viděl jen oči šílence, spálené čelo, krev v obličeji a natažené ruce. Chytil mě za hlavu a snažil se mě vytáhnout z hořícího auta. Já jsem křičel: „Zastavte mě! Zastavte mě! Zastavte mě!“ jak pominutý.

Vpředu seděla bez hnutí Euga, hořely jí vlasy. Vincent náhle zazmatkoval, nevěděl, koho vytáhnout dřív. Ten moment volby je hrůza sama o sobě: koho zachránit. Vyšlehl plamen a spálil mi obličej. A pak jsem seděl bez křiku, oněměl jsem. Jako kdyby mi oheň sebral i hlas. Sen se rozpadl, ale jeho pachuť zůstala.

„Tak co, ty buzerante! Kde máš prachy?“ Přilítla další rána. Byli na mě tři. Zakrýval jsem si obličej, krev mi crčela mezi prsty. Nemohl jsem z auta utéct, bylo zamčené. Ta zamčenost byla horší než rány. Vědět, že i kdyby se ve mně probudil sprinter, není kam.“Nemám žádný prachy! To bych nestopoval!“ vykřikl jsem. Znovu mě udeřil. V té větě byla ironie i zoufalství. Jako kdyby logika měla mít v noci na zadním sedadle nějakou váhu. Nemohl jsem se nechat jen mlátit. Mezerou mezi sedačkou jsem ho kopnul do obličeje. Ten kop byl spíš reflex než útok, gesto zvířete v pasti. V tu chvíli se otočil řidič a udeřil mě. A pak ještě ten, který seděl vzadu. Nebyla šance se ubránit. Každý pohyb je provokoval. Každý nádech je provokoval. Bylo to, jako kdyby si na mně ověřovali, že mají moc.

„Tak co s nim uděláme?“ smál se ten vpravo vpředu. Ten smích byl nejhorší. Smích je v takové situaci jako plivanec do tváře. Říká: nejsi člověk, jsi hra.“Podříznem ho!“ ukázal na mě ten, co seděl vzadu, přidal mi jednu ránu do obličeje a pak vytáhnul nůž z kapsy. Začal mi s ním mávat před obličejem. Záblesky čepele ve tmě, rychlé, nervózní, jako když se světlo odráží od vody. Viděl jsem jen kousek kovu a za ním jejich oči, které byly klidné.“Ne, zastřelíme ho.“Blekotal jsem: „Nechte mě, prosím Vás, nechte mě naživu.“ Ta prosba mi zněla cize, jako kdyby ji říkal někdo jiný. A přitom to byl já, zmenšený na jedinou věc: přežít.Ten zepředu si prohlížel můj krk. Ten pohled byl praktický, řeznický, jako kdyby vybíral, kde začít. „Zastav!“ nařídil a auto prudce zabrzdilo. Vyskočil z auta i s řidičem. Dveře byly otevřené. Nic jsem v té tmě neviděl. Jen jsem slyšel, jak o něčem mluví. Ten, co seděl vedle, mě držel za ruce. Jeho prsty byly pevné, skoro profesionální.

Náhle povolil. Možná se otočil, možná ho něco vyrušilo, možná jen udělal chybu. Vyškubnul jsem se mu ze sevření, praštil ho loktem do obličeje a vyrazil z auta. Vyřítil jsem se z něj s řevem, rozrazil je. Záblesk nože. Nohy v oranici. Uřícený dech. Výstřel. Ten zvuk se rozřízl nocí a já jsem v tu chvíli nevěděl, jestli kulka letí za mnou, nebo do mě. Běžel jsem tak, že jsem necítil nohy, jen paniku, která mě tlačila dopředu.

Cukal jsem sebou, dělalo to samo od sebe. Klepal jsem se. Viděl jsem rozostřeně. Najednou kolem světla, modré blikačky, a lidé stáli na mostě přes dálnici a pozorovali to. Ten obraz mě dodnes štve: jak se tragédie stane podívanou. Jak se lidé dívají shora, bezpečně, s rukama v kapsách, a dole někdo krvácí.

„Co, co si to udělal?“ vydoloval jsem ze sebe. Nevěděl jsem, na co se ptám. Na koho. Na život. Na Vincenta. Na sebe.“Promiň!“ řekl Vincent. Byla mi strašná zima. Navlékli na mě několik bund. Někdo mi vyholil vlasy a začal mi ovazovat hlavu. Stále jsem seděl. Seděl jsem, protože stát by znamenalo spadnout.“Co jsi mi to udělal.“Ta slova se mi rozpadala v puse. Jako kdyby mezi „co“ a „jsi“ byla díra, do které padá všechno, co neumím říct. Vincent se rozbrečel a dal mi pusu. Ten polibek byl krátký, zoufalý, jako když se někdo snaží přilepit rozbité sklo slinami.Seděl jsem na židli. Vincent mi nadával, jak jsem neschopný, že nic nedokážu a ať si uvědomím, že jsem už dospělý. Všechno se mi vracelo ve výstřižcích: jeho tvář, jeho hlas, moje krev, modré světlo, most, oranice. Jako kdyby mi mozek stříhal film a neuměl ho slepit.

„Chováš se jak malý dítě!“ křičel.“Nezvládneš pár úkolů, co ti dám!“ pokračoval.Díval jsem se na stůl, ruce založené v podpaží. Ten stůl byl jediná pevná plocha na světě. Dřevo, hrana, škrábanec, drobek. Každá jeho nadávka mě bolela. Nedokázal jsem přečíst pět slov, nedokázal jsem sečíst dvě a dvě. Hlavou mi hrčelo, že nemůžu dál. A nemohl jsem dál. Sesypal jsem se. Rozbrečel. Ne hezky, ale tak, jak brečí tělo, když už nemá kam dát strach.

A teprve pak Vincent zmlknul. O pár minut později jsem volal na krizovou linku, ještě stále jsem se nedostal z toho přepadení. Mluvil jsem do telefonu a měl pocit, že mluvím z hluboké studny. Že nahoře někdo drží provaz a já se bojím, že ho pustí.

Po půl roce stoupám po schodech na Horní Palatu. Nechal jsem se omámit letní vůní květů – a v ní, všechen skrytý cit. Květy z Klamovky mi přinesly klid, po kterém jsem bažil takovou dobu. Ten klid nebyl radost. Byl to jenom okamžik, kdy se nic nehýbe a vy se můžete nadechnout. Klid píseckých ulic a vodopádů na Černé Desné je mu podobný. Tiché chodníky, voda, co padá pořád stejně, bez úmyslu, bez výhrůžky. Přál bych si, aby byl můj život takový. Aby se dal opakovat jako vodopád. Aby krev byla jen slovo.