5 A-DAR-Z

Pavel se probudil a první, co viděl, byla noha uříznutá pod kolenem.

Ten přechod mezi snem a bděním byl děsivý, jako když se člověku roztrhne kůže na myšlence a pod ní je realita. Sestra právě omývala ránu. Dělala to profesionálně, rychle, bez výrazu, ale v Pavlových očích to vypadalo jako něco nepřiměřeně intimního. Cizí kůže, cizí krev, cizí voda. Všechno bylo příliš blízko.

Pavel se obrátil ke stěně. Byla modrá a děsivě jednotvárná. Ta modř neměla žádnou útěchu, jen trvala. Všechno, co bylo kolem, ho nesmírně rozrušovalo. Cítil se nesvůj, jeho pohyby byly cukavé, jako by mu někdo přehazoval dráty. Nedokázal se soustředit na jedinou věc, ať to byly léky, nebo teploměr pod paží. Teď byl napíchnutý na kapačce. Omezovalo ho to v pohybu. Ruka ho celá bolela, v zápěstí mu pulzovalo cizí těleso, které mu drželo žílu otevřenou jako dveře. Všechno ale snášel líp, když byl otočený ke stěně. Stěna nic nechtěla. Stěna se neptala.

Za zády mu mrmlali staří dědkové něco o politice, o ženských. Ta slova se k němu plazila jako špinavá pěna, ale Pavel neměl nic, co by k tomu řekl.

Jen útrpně ležel a snažil se dýchat tak, aby ho to nebolelo. V nemocnici dýchání nikdy není samozřejmé. Vždycky je to úkol.

Když nastupoval, byl s ním na pokoji pan Bushele. Ležel po diagonále od něj přes celou místnost, jako by mu i postel byla malá. Pavel ho viděl z profilu, obličej jakoby napuchlý životem, který se ještě nechce vzdát. Bushele měl nohu pod dekou, ale Pavel cítil její přítomnost tak intenzivně, jako by ji viděl odhalenou. A pak ji viděl. Ne teď. Tehdy, když se to řeklo nahlas.

„Pane Bushele, budeme Vám muset uříznout nohu tady nad kotníkem,“ oznámil mu lékař po dlouhých oklikách.

Pavel si pamatoval ten tón. Nebyla to krutost. Byla to rutina. A rutina je někdy nejkrutější, protože v ní není prostor pro modlitbu.

Pan Bushele se na doktora díval. Ne jako člověk, který nerozumí.

Jako člověk, který nechce.

„Vemte to tady nad palcem,“ řekl a ukazoval si na nohu. Seděl přitom, ramena mu šla dopředu, pohled na něj byl žalostný. Neplakal. Jen se snažil vyjednat si kus sebe.

„Ale pane Bushele, nám jde o čas. Když Vám to vezmeme nad kotníkem, zachráníme Vám velkou část nohy,“ položil mu doktor ruku na rameno.

Ten dotek byl skoro otcovský. A zároveň to byl dotek člověka, který už rozhodl.

„Tady nad palcem to je ještě dobrý,“ opakoval pan Bushele.

A Pavel tehdy pochopil, jak se člověk drží posledního ostrůvku reality: palce. Kotníku. Kousku. Jak se smlouvá s amputací, jako by to byla výpověď z práce.

Teď ležel Pavel otočený ke stěně a snažil se nemyslet na to, že se podobně dá smlouvat i se životem. Někdy nad palcem. Někdy nad kotníkem.

Někdy pod kolenem. Vždycky je to jen volba místa, kde to přestane být tvoje.

„A co vy, mladej? Jste svobodnej?“ hulákal na něj Crompton.

Ten hlas se mu zadíral do ucha. Pavel ležel na boku, měl zavřené oči a dělal, že spí. Spánek byl jediná slušná odpověď na otázky, které nechceš. Když mu dali pokoj, otevřel oči a vyřinuly se mu z nich slzy. Ne dramatické. Tiché, vytrvalé. Slzy, které nemají adresáta.

A do té nemocniční modři se mu míchaly jiné hlasy. Už ne dědkové.

New York. Fotografie. Jména, která zněla jako značky. Ned A-ler.

„Hele, neotravuj mě. To bylo od Stana pěkně hnusný, že ti o mně vůbec něco říkal,“ vychrčel na Pavla Ned.

Pavel se od Stana dozvěděl, že Ned nachází modely na ulici. A tak se mu zkrátka přichomýtl do cesty. Ne proto snad, že by se chtěl stát modelem.

Aby se s ním seznámil. V New Yorku nikoho neznal. Potřeboval aspoň jednu tvář, co nebude jen kolemjdoucí.

Jenže tohle setkání mu v hlavě zachrastilo, jako když se zavře kovová skříň. Taková agrese jenom proto, že pozdravil a představil se. Pavel si o Nedovi okamžitě udělal obrázek a ujistil se, že příště opravdu dá na první dojem. Ned byl jediný, kdo mu nebyl na fotce sympatický. A přitom působil sexy a přitažlivě. Jenže na něm bylo vidět, že nemůže mít rád lidi. Cizí lidi.

A lidi bez víc než velkých ambicí. V jeho očích bylo něco, co říkalo:

jestli nejsi užitečný, jsi na obtíž.

Pavel na chvíli zapochyboval o své důstojnosti, ale pak na to přišel. Největší Nedovou schopností bylo, že dokázal na druhé přenést pocit viny. Nakonec to vypadalo, že všechno způsobil Pavel. Že to byla jeho chyba.

To bylo na Pavla moc. Ta vina mu neseděla. Byla jako cizí kabát, který tě dusí a přitom se tváří elegantně.

A pak přišel Stano. Ne fyzicky, ale tou větou, která vždycky vypadá jako zprostředkování a přitom je to rozsudek:

„Hele Pavle, nevím, proč jsi kontaktoval Neda. Ale osobně mě požádal, ať se to už víckrát nestane.“

Pavel seděl a díval se na Stana. Stalo se tak, jak předpokládal. Zase. Bohužel v tu chvíli už nemohl jinak než se začít vysmívat. Ten smích nebyl radost. Byl to jeho obranný mechanismus, jeho automatická střelba, když už nemá kam ustoupit.

„A pak řekl: Dont care, take care. Ale jak je vidět, Stano, tak se mohl ustarat. Jeho starosti na moji hlavu.“

Pavel to řekl a v té větě byla ironie, která se ho snažila zachránit. Jenže ho potopila. Tímhle ztratil Stanovu důvěru. Výsměch za výsměch, mezi nimi náhle nebylo nic. Pavel cítil, jak se to prázdno udělalo rychle a čistě, jako řez.

A taky brečel proto, že nemohl na tu hloupou narozeninovou oslavu.

To slovo „hloupou“ byla lež, kterou si říkal, aby si nemusel přiznat, jak moc chce být u toho. Stano slavil narozeniny, pořádal obrovskou party, určitě tam bylo spoustu zajímavých lidí. Ale o lidi Pavlovi nešlo. Šlo mu jen o Stana.

Šlo mu o to jedno místo, kde si připadal, že je aspoň chvíli někde doma, i když v cizím městě.

Vždyť už kolik měsíců přemýšlel nad tím, jaký dárek mu koupí. Ne dárek jako věc. Dárek jako důkaz, že myslí. Že patří. Že není jen někdo, kdo se přichomýtl.

Na lavičce seděl s Ivou Lednejovou. Byla to jiná lavička než ty newyorské, jiný vzduch, ale ta samá Pavlova bolest, která si umí najít místo všude.

„Pavle, nemusíš mi dávat nic, vždyť to víš!“ řekla mu Iva.

„Ale, já…“ vzmohl se jen.

„Ano, ty jsi to nejdražší, co mi můžeš dát. Všechno ostatní má menší cenu.“

„Není to jednoduché!“ Pavel ji objal a plakal. Ten pláč mu šel z místa,

kde se mu všechno plete: láska, vina, dluh, potřeba dát.

„Já vím, a o to víc si toho vážím. Mám ráda tebe, ne tvé dary.“

Pavel si celou dobu myslel, že na tu oslavu dorazí. Kolikrát přemýšlel,

jak přijde ke Stanovi a řekne:

„Všechno nejlepší.“

Viděl to v hlavě tak jasně, až to bolelo. Viděl i Neda, jak podává Stanovi ruku. Zároveň mu předává balíček. Stano ho rozdělal a zajiskřila na něj lahev bourbonu. Okázalost v jedné lahvi. Pavel to viděl, i když tam nebyl. Viděl to tak přesně, protože se celý život učil být mimo a přitom si přehrávat, jaké by to bylo uvnitř.

A pak se mu v té představě stalo něco zvláštního: ocitl se tam. V okázalé společnosti. Ne snad tím, že by všichni byli dokonale upravení, ale tím, odkud pocházeli. Pavel cítil, že Čech se mezi newyorskou smetánkou nemůže nikdy cítit jako doma, ať se povídá o New Yorku, co povídá. Ta společnost měla vlastní samozřejmost, kterou si on musel půjčovat.

„Všechno nejlepší, Stano,“ Pavel mu podal ruku a rozzářil se.

„Ahoj Pavle, díky,“ řekl Stano.

A Pavel si v té vteřině přelil z ruky do ruky přátelství, jako by to byla tekutina. Ve svém životě dal nejdražší dar, který kdy měl: sebe. Nic nevzal tím, že něco dal.

Jenže tohle byla jen hlava. Jen film, který běžel Pavlovi, zatímco ležel v nemocnici otočený ke stěně.

Ve skutečnosti se nehýbal. Stružky slz byly stále plné. Nikdy se nedozví, jestli by to dokázal nebo ne. Jestli by tam stál, nebo by zase utekl. Jestli by se rozzářil, nebo by se zlomil.

Pan Bushele ležel na posteli a mlčel. Do pokoje vešla vizita. Pavel zůstal ležet a jen poslouchal. Slova řezala do vzduchu bez soucitu, ne ze zla,

ale z nutnosti.

„Pane Bushele, musíme Vám uříznout nohu pod kolenem.“

Tentokrát to bylo níž? Nebo výš? Pavel nevěděl. Jen věděl, že už se to řeklo naplno.

Pan Bushele se rozbrečel. Pavel trpěl s ním. Ne proto, že by se znali. Protože v té místnosti byla bolest sdílená jako teplota.

O několik dní později psal Pavel pohled. Ruka ho bolela, písmo se mu lámalo, ale psal. Potřeboval někomu poslat větu, která bude vypadat jako zpráva z normálního života.

Milý Honzo, i New York dokáže být krutý.

Pavel