6 BROUČEK

A tak stál zase před nějakými dveřmi. Koukal na kliku. Ta klika byla obyčejná, a přesto měla v sobě ten starý, známý slib: stačí vzít za ni a ocitneš se jinde. Pavel už kliku znal. Ne tuhle konkrétní, ale ten princip. Vzal za ni

s nadhledem, který mu sám připadal směšný, jako by si nasazoval cizí kabát, a vstoupil dovnitř.

Otevřel se před ním svět čiré pornografie. Ne tiché šimrání, ale halová, kancelářská pornografie: svět, který se tváří jako práce, a přitom dýchá sexem i v kobercích. Ocitl se v hale. Všechno bylo přehledné, až podezřele čisté.

Ze vzdálenosti se na něj usmívala mladá sekretářka, branži rozhodně nezapřela. Ten úsměv nebyl flirt, spíš firemní logo. Zeptala se ho na jméno, na účel návštěvy, a přitom nestoudně jezdila myší po klíně mladé dívky na podložce. Pavel si všiml té podložky hned. Ne proto, že by ho vzrušila. Spíš proto, že ho ponížila. Jako by mu řekla: tady se nehraje na symboly,

tady je všechno rovnou.

Odvedli ho dál. Kancelář ředitele byla zamlžená cigaretovým pachem a něčím nasládlým, co mohlo být staré teplo z radiátoru. Ředitel seděl rozkročený, jakoby i v kancelářské židli musel demonstrovat teritorium. Podíval se na Pavla a už se mu v očích objevilo to: zase nějaký dítě.

„Tak pane, co tu máme? Noční ostraha? Vy?“ zasmál se.

Pavel se pokusil o úsměv. Vyšlo z toho jen krátké cuknutí koutku.

„No to jsou teda zkušenosti,“ uchechtl se ředitel, jako by hodnotil jeho životopis podle značky bot.

„Zapomeňte na své hrdinské zpěvy sličným pannám. Tady žádné panny nejsou.“

Pavel polkl. Cítil, jak mu ty věty lezou pod kůži. Ne proto, že by byly pravdivé. Protože byly vyslovené s tím typem jistoty, která umí člověka přimáčknout ke zdi.

„Já se nezdám,“ řekl Pavel.

Ředitel zvedl obočí, naklonil se dopředu a houknul na něj, jako by Pavel byl někde v šatně a ne v kanceláři:

„Mluvíte nějak potichu!“

A pak, jako by si vzpomněl, že tohle je pracovní pohovor, zafuněl a hodil před Pavla starší, pomuchlaná čísla. Papír byl ošoupaný, rohy ohnuté, některé stránky slepené. Pavel si jen pomyslel, že mohl vybrat nějaký lepší vydání.

To nebyl moralismus. Jen v něm byla touha po estetice i v bahně.

„Koukám, že psát umíte. Jen aby to bavilo naše čtenáře.“

„To doufám taky,“ odpověděl Pavel tiše.

Zase tiše. Zase jako někdo, kdo se bojí, že když zvedne hlas, bude mít pravdu.

Seděl pak u počítače a koukal na stěnu, kde visel plakát současné pornohvězdy. Plakát byl velký, lesklý, agresivní. Zíral do jejího klína a měl něco napsat. Před ním ležel rozkres, témata, přidělené úkoly, ale nic ho nenapadalo. Všechnu inspiraci mu brala tahle černoška s ještě černějším klínem. Ne samotná ona. Ten fakt, že se mu někdo pokusil vnutit inspiraci obrazem, který má být neodmítnutelný. Pavel se proti tomu vnitřně vzpíral. Jako by mu někdo sahal do hlavy špinavými prsty.

Šel si uvařit čaj. Malá kuchyňka voněla starým cukrem a tím kovovým pachem, který mají společné konvice a kanceláře. Zaléval sáček horkou vodou, díval se, jak se čaj rozlévá do žluta, a slyšel šramot. Otočil se. Za přivřenými dveřmi stála mladá dívka. Byla docela nahá. Přes sebe měla přehozený jen průhledný závoj, který nic neskrýval, jen naznačoval, že by se mohlo skrývat. V pětiminutové pauze na webkameře si šla uvařit čaj. Nemohla ztrácet čas oblékáním.

Pavel sklopil zrak. Ne z cudnosti, spíš z reflexu, který mu říkal: nedívej se, ať po tobě nic nechce.

„Já, omlouvám se,“ vyšlo z něj.

„To nic,“ řekla velice tiše dívka.

Její hlas byl překvapivě měkký. Ne profesionální. Ne dráždivý. Spíš unavený. Pavel si uvědomil, že je to jen člověk, který si jde uvařit čaj, stejně jako on.

„Potřeboval jsem si trochu odpočinout, nějak jsem to zaměstnání trochu neodhad,“ řekl Pavel. Sám slyšel, jak to zní. Jako omluva, kterou si říká, aby se nerozsypal.

„Zvyknete si,“ řekla dívka. Položila mu ruku na rameno.

Ten dotek byl lehký, skoro nic. A přesto Pavlovi projel tělem. Ne vzrušením. Spíš tím, jak náhlé je, když se tě někdo dotkne bez posměchu.

Do malé kuchyňky vtrhnul šéfredaktor tvrdého porna. Vešel rychle, hlučně, s tím typem energie, co se živí cizí nejistotou. Dívka se instinktivně skryla za Pavla. Jako by se schovala za strom. Pavel to cítil na zádech, tu její blízkost, ten rychlý přesun do bezpečí, které ani nemusel chtít.

„Seznamuješ se, co?“ vycenil zuby šéfredaktor. Znělo to, jako by obviňoval, ne jako by se ptal.

Pavel se nijak zvlášť nezatvářil. Naučil se nedávat lidem do ruky svůj výraz.

Šéfredaktor si vzal hrnek, sjel si Pavla odshora dolů, pokřivil ústa a pak jen ucedil:

„Che.“

A odešel tak, jak přišel, s tím pocitem, že zanechal stopu.

„Já nevím to jistě,“ pokračoval Pavel, aniž by věděl, komu to vlastně říká. Ta věta mu vyšla do prázdna jako vyhozený kamínek.

Dívka ho zezadu pohladila a dala mu polibek na ucho. Nebyl to polibek pornografický. Byl to malý signál, jako když člověk řekne: jsem tady. Pavel zavřel oči. V uších mu na vteřinu zmizel šum kanceláře.

Když se otočil, dívka tam už nebyla. Zmizela stejně rychle jako se objevila. Pauza skončila. Život se vrátil do programu.

Později seděl Pavel naproti manažerovi reklamní agentury. Jiná místnost, jiný pach, jiné obleky. Ale stejný typ pohledu: člověk jako položka.

„Šéfredaktor pornočasopisu?“ zeptal se ho manažer.

„Ano,“ řekl Pavel a usmál se. Ten úsměv byl opatrný. Nechtěl, aby ho někdo chytil.

„A že jste odešel?“

„Políbila mě múza na ucho,“ řekl Pavel a vzpomněl si na dívku. Jak se asi jmenovala? Ta otázka mu v hlavě zůstala jako háček.

„Na ucho? Myslel jsem, že múza líbá na čelo.“

„Já jsem si to také myslel,“ usmál se Pavel.

„Co děláte ve svém volném čase?“ vyzvídal dál manažer. Byl mladý, plný síly, plný přesvědčení, že život se dá nastavit jako trénink.

„Hmm… skládám hudbu,“ pokrčil Pavel rameny.

„A když neskládáte hudbu?“ naklonil se k němu manažer. Byl blízko, příliš blízko, jak to dělají lidé, co zkouší hranice.

„Tak se jdu projít,“ odklonil se Pavel.

„To já se jdu vyřádit do posilovny,“ zkonstatoval muž.

„To já mám radši líbání těch múz.“

Manažer se zasmál. Ten smích byl zdravý. A Pavla to v tu chvíli skoro naštvalo.

Jedno ráno pak Pavel vyběhl z kanceláře. Doslova. Potřeboval ven.

Dostal přidělenou oblast, kterou vůbec neznal. Obcházel jednotlivé bloky, jako by tím obcházením obcházel i svůj život. Až se dostal k jakýmsi řadovým nízkopodlažním domkům. Řady byly od sebe odděleny zahrádkou. Bylo krásné slunečné počasí, všechno vonělo. Vůně hlíny, trávy, něčeho sladkého z rozkvetlých stromů. Pavel se cítil po dlouhé době dobře.

Bylo to nebezpečné, tohle náhlé „dobře“. Protože v něm hned roste přání, aby to trvalo.

Náhle si všimnul na lavičce mladé dívky. Seděla tam s obličejem nastaveným slunci, zavřené oči, ruce volně položené na stehnech. Pavel se k ní blížil odzadu. Nemohla ho vidět, a přesto řekla, aniž otevřela oči:

„Nic neříkejte.“

Pavel si k ní přisednul. Bylo to jako poslechnout příkaz, který člověk ve skrytu duše chtěl slyšet.

Chvíli jen seděli. Slunce pálilo, vzduch byl lehký. Nad nimi se ozval šustot listí.

Náhle jí na ruku přilétnul brouček. Malý, lesklý, zelený. Dívka otevřela oči a podívala se na něj, jako by to byl dopis.

„Má barvu jako dolar,“ pronesla vážně a pak se zasmála.

Ten smích byl jiný než Keradův. Nebyl to reflex. Byl to okamžik.

„My se tak pro peníze snažíme a tenhle brouček je má celý život.“

Brouček odlét. A Pavel v tom pohybu najednou poznal, kdo vedle něj sedí. Byla to dívka z kuchyňky. Ta, co měla závoj a polibek na ucho.

Tady měla džíny, obyčejné tričko, holé ruce, a přesto to byla ona. Žádná pornohvězda. Jen někdo, kdo se musí živit svým tělem a přitom pořád má v sobě vtip o broučkovi.

Zvednul se vítr. Z rozkvetlého stromu nad jejich hlavami se začaly snášet drobné kvítky. Padající bílé tečky, lehké, skoro svatební. Pavel neváhal ani okamžik. Přiklonil se k dívce. Měla pootevřené rty. Jemně se dotkli špičkou jazyka, snad se ani rty neotřely o sebe. Byl to polibek tak tenký, že by se dal zpochybnit. Jako by si oba chtěli ověřit, jestli se to smí.

Pavel jí položil ruce na drobný krk. Cítil pod prsty teplo a pulz.

Pak pomalu vstali z lavičky a líbali se dál. Kvítky jim padaly do vlasů, do řas, na ramena. V tu chvíli měl Pavel pocit, že svět je jednoduchý a že k němu patří.

Dívka se od něj odtáhla.

„Já…“ vydechla.

Pavel se na ni díval. Ona skoro brečela. V očích měla něco, co nebylo jen dojetí. Byla tam panika. A taky stud.

„Já, nemohu!“ řekla a odvrátila se od něj. Šla pryč.

Pavel se za ní rozeběhl. Ona přidala do kroku. Zabočila na druhou stranu zahrádky. Proti ní šel muž. Pavel zabočil také. Už chtěl na ni zavolat,

když druhý muž pronesl:

„Lucy!“

V tu chvíli ho napadlo jen to, jak někdo tak krásné dívce, jako je ona, může říct Lucy. Teprve pak mu došlo vše ostatní. Jméno jako cedulka. Volání jako háček. Vztah jako zámek. Dívka zmizela vedle toho muže a Pavel zůstal stát v tom slunci, s kvítky ve vlasech, s chutí na jazyku, která už nebyla sladká.

Později, když už měl za sebou další dveře, další kliky, další pohledy, seděl Pavel naproti provoznímu hotelu.

„Noční ostraha, šéfredaktor pornočasopisu a obchodní zástupce?“ usmál se provozní. „To jsou teda zkušenosti, to Vám povím. Co vlastně chcete ve skutečnosti dělat?“

Pavel se na chvíli odmlčel. Jako by v sobě hledal jediné slovo, které se dá říct bez výmluvy. A našel ho.

„Myslím, že to Vám povím docela přesně – zpívat.“

A hlavou mu ještě proběhla Gwyneth.