6 BAROKO

Možná znáte ten pocit, kdy vás vlastní život předběhne o půl vteřiny.

Jako by někdo v zákulisí zvedl oponu dřív, než stihnete polknout. Uděláte drobný, bezvýznamný pohyb – a přesto víte, že už jste ho jednou udělali. Přesně takhle jste vzal šálek ze stolu, těžký porcelán se odlepil s tichým odsátím a kapka z okraje vám pohladila článek prstu. Nebyla to ani bolest, ani rozkoš, spíš chladné pohlazení, které vás na vteřinu vytrhne z těla

a postaví vedle sebe. Už jednou přesně takhle kolem vás projelo auto. V něm seděl muž. Díval se vám do očí tak, jako by vás znal. Děsivé déja vu – a zároveň příslib šťastné budoucnosti, protože i strach umí znít jako slib, když je dokonale načasovaný.

Bylo pochmurné dvacetileté jaro. Takové, co se tváří jako jaro, ale pořád má v kapsách zbytky zimy. Sníh a ledový déšť ještě lemoval límec kabátu, mokré jehličky studily na krku, a přitom už občas zavanul příjemný větřík, lehce sladký, jako by si někde v dálce někdo dovolil otevřít okno. Seděl jsem na lavičce pod stromy. Dřevo bylo vlhké, otisklo se mi do dlaní, když jsem se opřel, a špinavý asfalt před sebou jsem měl jako plátno, po kterém se valily stíny mých myšlenek. Ty stíny byly těžké. Ne pateticky – prostě jen těžké, jako když si ráno oblečete bundu a zjistíte, že kapsy jsou plné cizích myšlenek.

Vzduch voněl mokrou kůrou a starými nedopalky. Někde v dálce zakokrhal plechový zvuk tramvaje, i když tady žádná nejezdila – možná to byl jen kov na kov, možná moje hlava. Převaloval jsem v puse chuť včerejšího vína, které se drží na jazyku jako výčitka. Měl jsem chuť vstát a jít, ale v té době jsem často seděl. Sedět bylo moje povolání. Sedět a čekat, že se něco stane, aby to za mě rozhodlo.

A pak se to stalo.

Na asfaltové silnici se ze zatáčky vyhoupnul černý vůz. Nevyjel, nevyrazil – vyhoupnul se, jako by se vynořoval z vody. Kola se točila velice pomalu,

až to vypadalo, že se netočí vůbec, jen se svět posouvá pod nimi. Jízda to byla elegantní, klidná, skoro teatrální. Všechno na tom autě mělo tempo něčeho, co ví, že má čas. To auto bylo v té ulici cizí jako cizí příjmení v rodném listě.

Auto mě míjelo velice pomalu. Slyšel jsem tlumené šustění pneumatik, jemné, jako by se dotýkaly země přes látku. Znal jsem to auto. Viděl jsem ho už dřív ve snu – a to je ta nejhorší jistota: když poznáte něco, co jste nikdy neměli právo poznat. Čekal jsem jen, až se zastaví. Svaly se mi napnuly, aniž bych o to stál, žaludek mi ztěžknul. Jako když čekáte na zvonek u dveří, který zazvoní přesně ve chvíli, kdy si řeknete, že určitě nezazvoní.

Neviděl jsem dovnitř, skla byla tmavá. Tmavá tak, že se v nich svět neodrážel, ale propadal. Jenže i v takových sklech je vždycky něco: vy sám. Hleděl jsem na svůj odraz ve skle a vyděsil se toho pohledu, který byl plný strachu a obav o budoucnost. Nechci to zkrášlovat – byl to pohled zbabělce. Člověka, který se už tolikrát vzdal předem, že jeho oči to prozrazují i ve chvíli, kdy nic neříká.

V jedné vteřině se mi však obraz zlomil. Najednou jsem se viděl jako malý, slabý kluk, tak asi dvanáctiletý. Ten typ kluka, co má příliš velkou bundu, příliš tenké ruce a příliš rychlé myšlenky, které neumí nikomu vysvětlit. Takový kluk ještě neví, že svůj život musí pevně chytit do ruky. Neví, že život není něco, co se mu stane, ale něco, co musí udělat. Ne, snad jen v souboji o kuličky sebere všechny své síly a soustředí se na svou výhru. A i tam, i v té dětinské válce, mu chybí ten poslední krok: víra, že může vyhrát.

Jako malý jsem nikdy nevyhrál. Nikdy jsem totiž nešel do boje s pocitem, že jsem nejlepší. Šel jsem do boje s pocitem, že je slušné se snažit, a že se pak uvidí. Jenže svět nemá rád „uvidí“. Tím mě stíral Vincent.

Vincent. Stačí vyslovit to jméno a člověk se narovná i shrbí zároveň.

To on byl lepší, dokonalejší a možná chladnější. Mně jeho chladné city vadily. Nedokázal jsem se s tím smířit, protože jsem byl ten typ, co v sobě nosí přehnané požadavky na srdce, a pak se diví, že ho realita nekoupí ani se slevou. Toužil jsem po velkých citech a velkých slovech, po činech, které jsou vidět i z dálky, aby mě někdo konečně zaregistroval jako člověka, ne jako stín.

Toužím po velkých citech, činech svých, pro lásku svůj život daroval bych!!!

Ty dvě řádky ve mně tehdy zněly jako hymna a výsměch zároveň. Vzpomínám si, jak jsem je měl v hlavě, zatímco se černý vůz sunul kolem lavičky. Dvě věty, které by měly být hranaté a hrdé, ale v mých ústech byly měkké, jako by je někdo namočil do vína.

Ten den jsem to auto viděl poprvé – a pak ještě mnohokrát. Ne vždycky tak blízko, ne vždycky tak pomalu, ale vždycky tak, aby mi připomnělo, že existuje. V jeho přítomnosti jsem býval v neklidu. Cosi mi ševelilo u srdce, jako když se v noci pohne závěs, i když je okno zavřené:

„Jsi zbabělý a líný!“

To ševelení mělo pravdu, jen to bylo příliš přesné, a proto kruté.

Ale zlomte člověčí nečinnost, když vás okolí neguje. Když vás nepustí dál ani tím, že vás drží, ani tím, že vás odstrčí – jen vás nechá stát na místě, dokud sami nezrezivíte. Ranním čajem zapíjíte bílé tabletky na nervy, strach z nadcházejícího dne se snažíte v sobě udusit silnými havanskými cigaretami a poledne oslavujete lahví červeného vína, protože poledne je v takovém životě malý svátek: přežili jste ráno. Takový život je velice pohodlný. Má svůj rytmus, své obřady, své omluvy. A přitom je to nemoc, být celý den ponořen do tmavého světa depresí. Nezmůžete nic, sžírá vás to, a jako jediné východisko z celé situace vidíte dvůr v městském domě na Žižkovce – vidíte ho tak jasně, jako byste tam už visel.

Pamatuju si tu pavlač. Dřevěné zábradlí hladké od rukou, které se ho držely před vámi, a přesto plné třísek, které se vám zabodnou do dlaně, když se opřete příliš pevně. Ten dvůr měl pach vlhké omítky, starých hadrů a něčí večeře, co se připálila. Z oken visely záclony, bílé a unavené, a v tom světle vypadaly opravdu jako kulisy. Jen pouhé záclony, které visí z oken – a za nimi, říkal jsem si, je něco, co už není k smíchu.

Houral jsem se několik metrů nad ním, opilý. Slzy mi tekly po tvářích a ani jsem se je nesnažil utřít, protože to bylo jedno – slzy jsou jen další tekutina v těle, které už dávno nemá pevný tvar. Stačilo se jen pustit a zavřít oči a:

„Pane Benjamine, co to děláte?!“ vzkřikla slečna Jana.

Ta věta mě zasáhla do zad jako dlaň. Najednou jsem nebyl jen tělo na hraně, byl jsem pro někoho člověk se jménem. A jméno umí držet. Ztuhl jsem, prsty se mi ještě víc sevřely kolem dřeva, jako by to dřevo bylo poslední věc na světě, která mě zná.

„Slečno Jano,“ pronesl jsem, „mám ulomená křídla.“

To jsem tehdy opravdu cítil. Ne jako obraz pro básničku, ale jako fyzickou skutečnost: něco ve mně bylo ulomené, něco mělo být součástí pohybu a místo toho to jen bolelo.

„Jste Anděl, pane Benjamine. Anděl s ulomenými křídly,“ řekla, „já Vám je, pane Benjamine, ovážu.“

Mluvila klidně, ale v tom klidu byl tvrdý uzel. Její hlas se nesl přes dvůr

a v té chvíli se mi zdálo, že i ty záclony v oknech ztichly, aby slyšely, co řekne.

„Proč byste to dělala, slečno Jano?“

Možná jsem to myslel jako otázku. Možná jako poslední pokus říct: nemá to cenu. A v uších mi zní naše první rozloučení, jako by bylo vyryté do lebky:

„Jsem jako Anděl, slečno Jano. Zašustím a opustím.“

Byla v tom drzost a předem připravený únik. Člověk, který říká, že odletí, často jen nechce přiznat, že neumí zůstat.

„A kam poletíte, pane Benjamine?“

„Tam, nahoru a možná ještě výš! Tam nad nebe, tam je totiž skutečné nebe, tohle jsou jen pouhé záclony, které visí z oken.“

Slyším se, jak to říkám, a stydím se i dojímám zároveň. Měl jsem rád svá velká slova, protože za nimi nebylo vidět, jak jsem malý.

„Protože Vás, pane Benjamine, i tak Vás miluji.“

Ta věta spadla mezi nás do prostoru jako předmět. Ne jako pírko, ale jako klíč. Najednou bylo ticho těžší. Najednou to nebyla jen scéna, ale volba.

„Cožpak jsem Vám neublížil dost?“ zalykám se.

Cítil jsem v krku kovovou pachuť. Ne krev, spíš hanbu. Ublížit jsem uměl. To mi šlo. Zůstat a nést následky – to mi nešlo.

„Takhle mi ublížíte ze všeho nejvíc,“ natáhla ruku do prostoru mezi námi.

Její ruka byla bledá, prsty se jí lehce třásly. Ne strachem, spíš tím, že se člověk rozhodne udělat něco, co se nedá vzít zpátky. Stál jsem na dřevěném zábradlí pavlače. Udělal jsem krok zpět. Ten krok byl malý. V životě se ale někdy všechno zlomí v malém kroku.

Poprvé jsem tak zažil let do nebes.

Vzduch mi vrazil do hrudi, jako by mi někdo vyrazil dech pěstí. Dvůr se zvedl, nebo jsem se propadl – nevím. Slečna Jana se mi vzdalovala z dohledu, zmizela ve tmě, rozpustila se v ní jako při políbení. V tu chvíli jsem měl pocit, že tma není prázdno, ale hmota, do které se dá vstoupit. A že ona do ní vstupuje líp než já.

„Líbejte jiné rty, pane Benjamine, ty mé jsou plné hořkosti!“ chichotala se slečna Jana.

Chichotala – a přitom to bolelo. Ten smích měl v sobě slzy, které si nedovolila pustit ven.

„A proč tak zhořkly?“ ptám se.

„Dosud jsem totiž žádné rty nemilovala. Ještě žádné rty mě neopily svou láskou.“

Stáli jsme na kraji u silnice, hvězdy na nebi tančily, vzduch šuměl, a my se chystali k prvnímu políbení. Pamatuju si ten šum. Ne jako romantiku, spíš jako šelest něčeho, co se zavírá. Jako když se za vámi pomalu dovře dveře, a vy si toho všimnete až podle změny zvuku.

Na Žižkovce toho dne jsem slečnu Janu viděl naposledy.

Pro záchranu mého života vběhla slečna Jana do silnice. Slyším dodnes, jak jí podpatky klapaly o asfalt, jak se její kabát rozevlál, jak zvedla ruce – gesto, které je směšné i hrdinské zároveň. Zastavila auto. Byl to černý vůz s tmavými skly. Ten samý typ tmy, co jsem viděl v odrazu, ten samý klid, co se tvářil jako elegance.

Slečna Jana do něj nasedla. Dveře se tiše zacvakly, až to bylo skoro neslušně jemné – jako když někdo zavře knihu, která ještě neskončila. Auto odjelo píseckými ulicemi pryč. Nezrychlilo, neujelo jako v panice. Odjelo tak, jako odjíždí něco, co si může dovolit odjet.

Nikdo slečnu Janu pak už neviděl. Nikdo si nepamatoval, kdo byl v tom autě. To je na tom nejhorší: že událost, která vám zlomí život, může v paměti ostatních lidí projít jako obyčejná dopravní situace.

Já jsem se probudil o několik dnů později. Neprobouzel jsem se, spíš jsem se znovu sestavil z kusů. Cítil jsem se jak okoralý chléb, kterému něco chybí, něco mu umřelo. Jako bych byl pečivo, které někdo nechal na stole a zapomněl, že i chléb má svůj čas. To poznáte, když přijdete o část svého srdce, které jste někomu daroval. V těle to není díra, v těle je to ticho. Najednou je v hrudi víc prostoru, a ten prostor zní.

Ležel jsem a díval se do stropu, který byl najednou cizí. Dýchal jsem mělce, protože hluboký nádech by mi připomněl, že mám plíce – a s plícemi člověk cítí. Cítil jsem pach dezinfekce, nebo to byla jen čistota, kterou jsem si nezasloužil. V hlavě se mi točila jedna jediná věta: ona nastoupila, já jsem zůstal. Ona zmizela, já jsem přežil. Přežil jsem – a to slovo mi tehdy připadalo sprosté.

Slečna Jana mi zůstala navždycky vybroušená do paměti. Její zářivé oči, perlivý smích a sladké oslovení, jak mi říkala ona – a ještě pan Luka, když se mě snažil vrátit do světa, kde se lidé oslovují, aby se neztratili:

„Pane Benjamine.“