7 FEMME FATALE

Bylo ospalé zimní ráno, asi jako struny kytary, na niž se dlouho nehrálo. Ne že by bylo ticho – jen všechno znělo tupě, jakoby přikryté dekou. Možná bylo jako cingrlátka v okně, která se o sebe líně třela a sem tam zazvonila, jen aby si připomněla, že pořád visí. Vlasy lidí stejně harašily ve větru, rozháraně, ale ne rozverně; spíš jako papírky v kapsách, co se nechtějí nechat uklidit. Bylo úplně všední ráno. Špičky mých bot neměly jinou barvu, nezměnily se, neodřely – jen jsem si tak podřimoval na sedačce a nastavil rukávy bundy k topení, aby mi do ní šlo teplo. Teplo tramvajové, špinavé, ale věrné. Takové, co vás neobejme, jen vás přestane týrat.

Tramvaj si to rachotila ulicemi, jako by měla v útrobách starý plechový žaludek. Občas zajiskřily dráty, šlehl modrý záblesk, krátký a drzý, a sem tam zazněl klakson – zvenčí, z jiného světa, kde se lidé rozhodují rychleji než já. Někde v dálce se rozeřval požární vůz, ten řev se táhl vzduchem a drhnul o domy, jako by je chtěl rozseknout. S ním se nesl pach spáleniny: kabelů, hadrů, gumy a dámských vysokých podpatků. Ten poslední pach jsem si možná vymyslel, ale byl tak přesný, že mě to znechutilo. Vůně, která není vůně, ale stopa něčího spěchu.

V oku mi utkvěl pohled mladého muže. Viděl jsem jen jedno jeho oko. Stále se ukrýval za člověka, který seděl naproti mně, a dělal to umanutě, jako by to byla hra. Když jsem se pokusil nakouknout přes rameno, udělal úhybný manévr, nepatrný, ale okamžitý. Jeho pohled jedním okem mě řezal. Nebylo v něm nic romantického, žádná tajemná přitažlivost z laciných románů; spíš chirurgický zájem. Byl jsem neklidný. V tu chvíli jsem cítil, jak mi teplo z topení leze do rukávů, ale do hrudníku se nedostane.

Byl pátek, půl deváté přesně. Vím to, protože mi v tu chvíli přišla sms. Tramvaj hlásila: „Lazarská. Příští zastávka Vodičkova.“ Ta dvě jména se mi prohnala hlavou jako značky na mapě, která už mě dávno nezajímala. Zběžně jsem si přečetl sms. Psal mi pan Luka:

„Slyšel jste to již, pane Benjamine? Veliký požár v klubu Na Palubě. Lidské oběti!“

Slova „lidské oběti“ se na displeji leskla tak klidně, až to bylo neomluvitelné. Žádná krev, žádný křik, jen písmena, která se dají smazat jedním tahem palce. Zvedl jsem oči od telefonu. Muž, kterého jsem sledoval, zmizel. Jako by ho tramvaj vydechla na zastávce a on se rozpustil mezi kabáty a igelitkami.

Rychle jsem se otočil. Zahlédl jsem ho na ulici, ale byl ke mně zády. Plášť mu vlál vzduchem, ruku měl v kapse, vytahoval klíče – kovový lesk, krátký pohyb. Náhle se zastavil a zmizel v domě u Bushmana. To zmizení bylo čisté, bez váhání, bez ohlédnutí. Jako by tam bydlel ne tělem, ale pravděpodobností. Otočil jsem se zpět a ještě jednou si přečetl sms, protože někdy potřebuju, aby mě slova bodla dvakrát, než jim uvěřím.

Odpoledne jsem se zašel podívat do klubu Na Palubě. Ne proto, že bych byl zvědavý jako člověk s pevnou vůlí, spíš proto, že mě to táhlo jako kouř. Byl to sklepní klub, dusno už z principu; jediný větrací systém byla malá okénka vysoko u stropu, ta okénka, co se tváří jako milost a přitom jsou jen alibi. K ránu se v klubu válel dým už i po zemi. Všichni slzeli, protože to bylo horší než písek v očích – písek si aspoň můžete mnout ven, ale kouř se vám maže do duše. Teď byla zeď kolem okének černá jako bota. Všude bylo cítit stopy ohně, ten pach, který se nechce pustit ani když otevřete všechno, co otevřít jde.

Díval jsem se na ty černé okraje, na omítku, co se odlupovala v šupinách, a před očima se mi promítl klub tak, jak jsem ho znal. Vzpomínka se mi vrátila s tou drzou samozřejmostí, s jakou se vrací refrén, když už jste ho jednou slyšeli.

Jediný, komu nevadil kouř, byli zpěváci na malinkém pódiu. Střídali se tu po hodině – déle by v tom kouři ani zpívat nemohli. Jeden večer bylo v klubu neskutečné množství lidí. Nebylo místečko ke stání. Všichni se třeli o sebe, každý pohyb byl zároveň dotek i omluva. Každou chvíli jsem cítil, jak mi na záda vyšplíchl další nápoj – studený, lepkavý, cizí. Všichni se pohupovali

do rytmu hudby, a když se klub nadechl, nadechl se zároveň i můj žaludek. Hráli Kouřící králíci – říkali si tak podle baru na Florenci. Ta jejich hodina jim vypršela velice rychle, jako když někdo otočí přesýpací hodiny a vy jen koukáte, jak se písek sype, a přitom se tváříte, že vám to nevadí. Posluchači je odměnili potleskem a nadšeným pískáním. Já jsem se prodíral mezi těly a otřel se o holku s dlouhými vlasy. Voněly po jasmínu, ale škrábaly víc než drát. Tomu jsem se velice podivil – jak může jasmín škrábat? Holka na mě vrhla otřesný pohled, ale věřím tomu, že měla naučených ještě třicet horších. Ten její pohled byl automat, vyplivnutá reakce; klub byl plný lidí, kteří si z očí udělali zbraň, aby se nemuseli dotýkat doopravdy.

Na scénu vtrhly Plechový volejovky. Bylo to neuvěřitelné. Hosté celí ztuhlí. Měli pocit, že tady jsou úplným omylem, že jim někdo podsunul jiný večer, než si objednali. Ne že by Plechové volejovky hrály špatně – jen svým stylem zcela nezapadly do celkové atmosféry klubu. Byly příliš přímé, příliš hranaté, příliš… střízlivé. Lidé se náhle obrátili a zmizeli pryč. Pomalu se vytratili před klub, jako když voda odtéká z vany, a venku si zapálili jointa a juicovali si na ulici. Vykouřili svůj malý vzdor do zimy, aby se mohli vrátit k tomu, co jim sedí.

Plechovým volejovkám to nevadilo a odehrály si celou hodinu. Já jsem si konečně mohl sednout na lavici, což jsem také hned udělal. Lavice byla tvrdá a lepkavá od letitých polibků rozlitých drinků. Plechové volejovky hrály pro jediného hosta, a tím byl cigaretový dým. Dým jim neodcházel, dým je soudil i poslouchal. Měly pocit, že je poslouchám, a tak hrály dál. V té chvíli jsem byl v klubu jen svědek. A svědek je někdy víc než účastník, protože si pamatuje i to, co by ostatní radši zapomněli.

Nevím, jak jsem tam seděl dlouho. Byl jsem značně omámen absinthovou vílou – tak jí říkám, protože člověk potřebuje dát jméno věci, která ho rozkládá, aby se s ní mohl aspoň chvíli bavit. V hlavě se mi dělaly zelené kruhy a svět měl najednou měkké hrany. Když jsem si uvědomil, že Plechový volejovky jsou dávno pryč, nebylo to překvapení. V klubu pozhasínali, jen na pódiu bylo trochu světla. Takové světlo, co nevypadá jako záchrana, ale jako poslední cigareta.

Stála tam holka s dlouhými vlasy. Řízla jimi do mikrofonu. Byl to zvuk jak v ocelárně – kov o kov, studený výkřik. Vzala si mikrofon do ruky a začala se pohupovat. Měla na sobě červenou latexovou sukni, černé děravé punčocháče a vytahaný černý nátělník. Vypadala, jako by si oblékla provokaci místo oblečení. Hltal jsem ji očima. Ne proto, že bych byl prase – i když možná taky – ale protože v tom prázdném klubu byla najednou jediná věc, která se hýbala s nějakým úmyslem.

Žádná hudba. Jen rytmus jejího těla a pak chvalozpěv:

„Cítím rozprášenou vrchovinu, přichází střešním

oknem a nese stopy naplnění,

letitého poblouznění, prachové střepiny,

z vrchoviny míst, jichž jsem žíla.

I když nalétala mi do očí, běsnění

bolesti nepřišlo, mžitky či zatmění.

Stejně tak nepálila jak mýdlové bubliny

z nekalých slánek vodních žín – a:

Jen klid a tichá vzpomínka,

pohádka, kterou vyprávěla maminka;

srdeční zatmění,

mysl pozmění.

Mou mysl sladce pozmění.

Sladce pozmění.“

Svou píseň bez hudby zakončila pózou všech zpěváků – prudce zvedla ruku s mikrofonem. Ovšem v tom gestu bylo vidět, že je opilá. Vrávorala tam na podpatcích, jako by ji ten červený latex držel pohromadě jen silou vůle. Ta její opilost nebyla roztomilá; byla to opilost, co se tváří jako zbroj, ale ve skutečnosti je to jen mokrý kabát.

Zatleskal jsem jí. Dlaně mi pleskly do sebe v tom pruhu světla, zvuk byl příliš hlasitý na to, jak málo lidí tu bylo. Nečekala, že v klubu ještě někdo je, protože přišla na kraj pódia a houkla do tmy:

„Co je, vole?“

Ta věta byla tak obyčejná, až mi skoro ulevila. Žádné „děkuju“, žádné „kdo tam je“. Jen výpad, zuby. Na to jsem se vyhoupl do pruhu světla, aby mě viděla, protože v té chvíli jsem už nechtěl být jen dým.

Podívala se na mě, změřila si mě rohypnolovým okem. Ten pohled měl v sobě otupělost i výpočet, jako by si vás někdo prohlížel přes prášek.

Na chvíli jako by se zklidnila. Díval jsem se na ni, a v tom tichu jsem slyšel kapat něco z baru, pomalu, pravidelně, jako hodiny. Ale pak prskla jako kočka a zmizela. Neutekla, spíš se stáhla do tmy, do svého zvyku.

Slyšel jsem ve tmě vrzat židle, jak mezi nimi procházela. Ten zvuk byl skoro intimní. Pak bouchly dveře. Okénkem se pak ještě neslo zuřivé „klip klap klip klap“ jejích podpatků. Ten rytmus se mi zarazil do hlavy, protože v prázdném klubu zní i obyčejný odchod jako manifest.

Na zemi v sále jsem začouzeným okénkem viděl ležet ohořelé podpatky. Dva černé tvary, zbytková elegance po něčem, co shořelo. Na chvilku jsem znejistěl, jestli to nejsou jehly „té holky“, ale přeci – teď je již dávno v Americe. Vždycky jsem měl v sobě tuhle schopnost zaměnit si ženy, které mě zranily, za ženy, které jsem ztratil. Jako by to byla jedna a ta samá karta, jen otočená jinou stranou.

Ta holka se jmenovala Lili a byla zpěvačkou z duše. Ne zpěvačkou z ambice, ne z potřeby být vidět. Z duše – a to je nebezpečné, protože duše neumí šetřit. Pozměnila sladce mou mysl. A já jsem si tehdy myslel, že to „sladce“ je něco jako dar. Dnes vím, že sladké věci se lepí. A co se lepí, to se těžko strhává, aniž by vám nezůstala kůže na prstech.