7 JILL SENSE

Jak to bylo pro Pavla všechno relativní. Čas zejména. Nerozuměl tomu už dlouho. Čas pro něj nebyl, byl to jen sled. Ne tekutina, ve které se dá plavat, spíš řetěz, který se dá přehazovat z ruky do ruky. Nedokázal říct,

co v kolik udělá. Dokázal události jen seřadit za sebe, jako když člověk skládá krabice do kouta, aby měl v bytě průchod. Organizační talent mu chyběl téměř úplně. A přitom kdysi ho měl. Bůh ví, kdy se to změnilo. Možná v jednu konkrétní noc, možná postupně, když se mu z drobných selhání začala stávat povaha.

Teď seděl na zemi u Jilla Sense a nevěděl, jak má srovnat události,

svou minulost, o které vyprávěl. Míchalo se mu všechno do sebe. Věty mu utíkaly do vedlejších vět, přítomnost se mu lepila na minulost a ta minulost na něj byla někdy až příliš živá, jako by se mu zvedala z kůže. Ten večer s Jillem Sense byl jako začarovaný nápoj. Ne že by ho někdo opil.

Spíš jako by se najednou dalo říkat cokoliv a zároveň nic neříct.

Seděli v Jillově bytě, na dřevěné podlaze, která měla výrazné žilkování. Pavel po ní pořád sjížděl očima, jako by v ní chtěl najít mapu, aby nemusel hledět do Jillových očí. Jill byl blízko, ale Pavel měl pocit, že je mezi nimi prostor, ve kterém se dá ztratit celý člověk. Dvě těla v jedné místnosti, a přitom dvě vzdálenosti.

„Jak se jinak mám? Snad abych to zhodnotil pro tvou představu obšírněji, viď?“ řekl Pavel, skoro si z toho dělal legraci. Podíval se na Jilla. Dosud si toho moc neřekli. Jill se usmál. Nebyl to velký úsměv. Spíš souhlasné zvednutí koutku, které říká: pokračuj, já tě nepřeruším.

Pavel se nadechl a zjistil, že začíná špatně. To poznal hned, jak promluvil. Ne že by lhal záměrně. Spíš se mu automaticky nabízela verze, kterou umí vyprávět lidem, aby se v ní nezranil.

„Tedy, snad abych začal rodinou. Otec byl na dlouhé dovolené, na které si, abych tak řekl, vůbec psychicky neodpočinul, ale poznal aspoň nový kraj. A nový kraj, nový mrav. Byl na Mauritiu. S mamkou jsem se, jak bych tak řekl, vůbec nevídal.“

Jill Sense mlčel. Pavel se mu do očí skoro nedíval. Studoval kresbu dřeva na podlaze, jednu tmavší linku, co se mu pořád vracela pod zrak. Nějak se mu to nepodařilo dobře zformulovat. Proč vlastně začal nějakou dovolenou? Mauritius. Slovo, které zní jako katalog. V jeho větě znělo, jako by se snažil udělat z bolesti pohlednici.

A pak se mu v hlavě ozval jeho vlastní hlas, cizí a jedovatý, jako by k němu patřil někdo jiný.

„Lháři! Co mu to povídáš!“

Pavel sebou cuknul, tak se leknul těch výčitek. Nebylo to dramatické, bylo to malé škubnutí v ramenou, ale cítil ho až v zubech. Ty informace neměly ani hlavu ani patu. Věděl to. Věděl, že takhle to není. Jenže s pravdou se mu vždycky hůř začínalo.

„To víš, za vídání se nedají považovat technická setkání,“ dodal Pavel rychleji, jako by tím chtěl tu první větu zachránit. Jill se položil na bok a podepřel si hlavu. Pavel seděl v tureckém sedu. V té pozici se dalo vydržet dlouho, aniž by člověk musel udělat rozhodnutí.

Pavel pokračoval, už se mu to rozjíždělo, už mu to jelo z úst jak vlak, který konečně našel koleje.

„Prarodiče – tedy můj postoj k nim, byl a je dost nejednoznačný, jezdil jsem tam sporadicky – i když ne tak málo, jak by se dalo očekávat, na druhou stranu ale mě to dost psychicky vyčerpávalo. Druhá babička s dědou, to je taky schíza – děda měl alzheimra, babička si užila do sytosti. Ale vzhledem ke stavu naší rodiny, ani tam jsem moc nezavítal. A když, bylo to dost narušené setkání, o spoustě věcí jsme se nebavili.“

Řekl to a v té poslední větě se mu na okamžik stáhlo hrdlo. „O spoustě věcí jsme se nebavili.“ Ta věta byla vlastně rodinný erb. Mlčení jako dědictví.

Pavel se podíval na Jilla. Jill měl zavřené oči, jako by poslouchal lépe, když se nedívá. Pavel to vzal jako povolení.

„A co ty, Jille?“

Jill Sense jen zakroutil hlavou a řekl:

„Povídej dál. Rád poslouchám.“

Pavel si v tu chvíli vzpomněl na Stana. Jak si byli tihle dva podobní. Ta poloha, ta ochota být přítomný bez nároku. Stano ležel v posteli a tehdy se ho zeptal:

„No a co třeba tví přátelé?“

„Přátelé?“ Pavel se tehdy zeptal a nebyl si jistý, jestli vůbec nějaké přátele měl. Ta otázka v něm vždycky otevřela prázdno, které se nedalo vyplnit ani jmény, ani fotkami.

„No, kamsi se vytratili…“ řekl tehdy a slyšel, jak to zní jako výmluva.

Stano otevřel oči. Ne vyčítavě. Jen pozorně. Pavel se mu tehdy snažil dokázat, že se v sobě vyzná, že má aspoň diagnózu.

„Ano ano,“ ujistil ho Pavel, i když Stano měl spíš obavy, než že by si nebyl jistý.

„Způsobil jsem si to tak trochu dost sám tím, jak jsem společensky nemožnej, namyšlenej a podobně. To asi bez nadsázky. Omlouvám si to svým posttraumatickým stresem – na druhou stranu – své chování nedokážu jinak vysvětlit. Mé nálady se mění od rána do večera strašně moc, zřídka kdy mám stejnou náladu víc než čtyři hodiny. Ale přeci nebudu rozdávat svým přátelům a okolí příručku Návod k použití, že?…“

Teď to vyřkl znovu, u Jilla, skoro stejně, jen s jiným dechem. A v tom opakování bylo něco trapného. Jako by své vlastní vysvětlení pořád leštil a pořád to byla jenom matná věc.

„Ne, to jistě ne,“ tiše zkonstatoval Jill Sense a olíznul si bolavý ret.

To olíznutí bylo nenápadné a přesto Pavlovi udělalo v těle malý záblesk. Jako detail na obraze, který se najednou stane nejdůležitější.

„No – musím se tím prokopat sám, nicméně, to už se kopu dva roky a moc se mi nedaří,“ řekl Pavel.

Díval se na Jilla. Jill vypadal docela jako na obraze. Jen se mu lehce zvedala hruď, jak tiše dýchal. Ten vnitřní pohyb by snad dokázal zachytit Anderle nebo nějaký živelný newyorský malíř. Nebyl to pohyb svalů.

Byl to pohyb života, který se snaží být nenápadný.

Jill otevřel oči. Nebyli tak daleko od sebe.

„A co teď?“ zeptal se.

Pavel měl chuť odpovědět něčím chytrým, aby to znělo jako plán.

Jenže plánování byl právě ten talent, který mu chyběl.

„A teď? Měl bych být šťastnější, ale nejsem. Asi – jsem se změnil. Po tom, co jsem se ocitl tady, jsem si tak nějak uvědomil, že svůj život jsem stavěl na nepevných základech… a ještě teď to vidím, ale zatím jsem v pozorovací fázi. Snažím se vysledovat, co všechno, ale ještě se v tom patlám, nic neměním, spíš analyzuji a plánuju, co dál.“

Když řekl „pozorovací fáze“, znělo to, jako by byl vědec. A přitom byl spíš pacient, který se bojí sáhnout na vlastní ránu, aby nezačala znovu krvácet. Jill si lehnul na záda. Vypadal unaveně. Nebo jen klidně. Pavel si to neuměl zařadit.

„Zvláštní, tohle setkání,“ řekl Pavel. „Vidím tě prvně v životě a ty tu posloucháš, co já. A přitom bych se raději dozvěděl něco já o tobě.“

Jill Sense mlčel. Ne vzdorovitě. Spíš tak, že mlčení bylo jeho řeč. Pavel se přisunul blíž, a přesto necítil žádnou odezvu. Nedokázal s jistotou určit, kde chybuje. Ať se k němu přiblížil nebo oddálil, nic se nestalo. Jill byl jako hladina, která nepustí kámen do hloubky, jen ho nechá udělat kruhy a pak je zase sebere.

Pavel se pousmál. Jill Sense to postřehnul a zeptal se na to.

„Ale nic,“ odpověděl Pavel a usmíval se dál.

Nemohl říct, že Jill Sense je další osoba z fotografie, kterou našel při setkání se Stanem. Nemohl říct, že tohle je druh imaginárních přátelství. Že pro něj lidé z fotografie byli jeho vlastní rodina. Ta fotka byla jeho osobní nadějí, něco, co ho drželo při životě, dávalo mu to řád, jeho život měl smysl. Byla to jediná věc, která v něm občas dokázala udělat ticho, protože mu nabízela tvar: tady jsou lidé, tady je příběh, tady někam patříš. Jenže tohle všechno Pavel nemohl říct. A přitom to byla jediná věc, která ty dva mohla ten večer sblížit.

Seděli ještě chvíli a Pavel měl pocit, že čas je teď jenom zvuk Jillova dechu. Venku město hučelo, ale tady uvnitř se zdálo vzdálené. Pavel si uvědomil, že do tohohle bytu vstoupil jako do cizího filmu. Na jeden večer. Na pár vět. A že zítra už to bude jen epizoda, kterou si bude přehrávat sám.

Když se zvedli, stáli v předsíňce. Byla neuvěřitelně úzká, takže hrozilo reálné nebezpečí fyzického kontaktu. Jill Sense se díval na Pavla. Pavel si obul boty, vzal tašku na záda. Každý pohyb byl najednou vědomý. Zvednout patu. Utáhnout tkaničku. Zasunout ruku do popruhu. Jakoby se tím oblékáním vracel do světa, kde se nehledí do očí příliš dlouho.

„Mám bolavé rty. Tak snad příště,“ pronesl Jill Sense.

To „bolavé rty“ znělo jako omluva a zároveň jako nabídka, která nechce být nabídka. Pavel ucítil v hrudi krátký tlak. Ne přesně zklamání. Spíš ten typ tichého „škoda“, který se nedá říct, protože by to bylo příliš.

„Samozřejmě,“ řekl Pavel.

Opatrně ho objal. Byl si jistý, že se už neuvidí. Ten typ jistoty znal: člověk si ji vyrobí, aby nemusel doufat. Jill voněl lehce, něco mezi mýdlem a nočním klubem. Pavel v tom objetí cítil i Jillovu únavu, i svůj vlastní hlad, který se nedá nasytit.

Ještě dole na ulici si říkal, proč neměl Jill Sense odvahu. Proč nemohl tu noc přespat. Takhle zase bude kibicovat v nějakém nočním klubu, u baru, kde se tváří, že sleduje svět a přitom se před ním schovává. Pavla už to nebavilo. Nebavilo ho být hostem v cizích životech a zároveň si nosit svoje vlastní příběhy v tašce, jako by byly špinavé prádlo.