PNVNY: Besame mucho - čtení na pokračování
8 PÍSECKÝ BOHÉM
Byla to velice bouřlivá a tělesná léta. Tělesná tak, že i vzduch měl kůži. Neustále jsem v něm cítil vůni mužů a žen, těžkou směs potu, parfémů, cigaret a vlhkých kabátů, co visí na věšáku a pomalu se vzdávají cizích těl.
Měl jsem volnost na to, abych si užíval. Ne tu vznešenou volnost, co si člověk vybojuje, ale tu, kterou mu nikdo nezávidí, protože vypadá jako pád. Nebylo dne, aby u mě někdo nezazvonil, nezaklepal, neotevřel dveře dřív, než jsem si stačil uvědomit, že je zamčeno.
Můj písecký Dům hrůzy v Nádražní ulici byl pro návštěvy jako dělaný. Ne proto, že by byl hezký, ale protože byl pravdivý: ukazoval každému, kdo vešel, že tady se nic nepředstírá. Celé dlouhé večery jsme popíjeli čaje, červené víno, absinth a vychutnávali skromné pokrmy, které chutnaly líp, když se jedly z cizích rukou. Někdy to byly jen rohlíky s něčím, někdy brambory ve slupce, jindy cosi, co přinesl někdo, kdo se tvářil, že to je dar, a přitom to byla výměna: za teplo, za společnost, za možnost být chvíli někde, kde se na něj nikdo neptá, kdo je a co bude zítra.
Mezi nejčastější návštěvníky mého hnízda patřil pan Luka, Lili a mnoho milenců a milenek. Říkám „hnízdo“ a myslím tím úkryt, ne pohodlí. Hnízdo je něco, kam se člověk vrací, i když je špinavé, protože venku je ještě studeněji. A já jsem tehdy potřeboval mít kam se vracet, i kdyby to mělo být jen místo, kde se dá zavřít dveře a nechat tmu dělat zbytek.
S panem Lukou jsem se sblížil jedné noci při cestě autobusem směr Písek. V tu dobu jsem ještě nebydlel v Domě hrůzy a neznal jsem v Písku skoro nikoho. Autobus byl přetopený, okna zamlžená, lidé spali s otevřenými ústy, jejich dech kreslil do skla mapy, které se okamžitě rozplývaly. Seděli jsme vedle sebe a povídali si, jako by nás ten noční spoj spojil výslovně kvůli tomu. Básnili jsme spolu o úžasné budoucnosti, o malování a hlavně o tom, jak si užijeme několik let v Písku. Ta slova „užijeme si“ tehdy zněla jako plán, ne jako omluva.
Měli jsme vizi stříbrného přívěsu zastrčeného v lese u řeky za městem. Viděl jsem ho před sebou jasně: plechové boky, na nich otisky rukou, uvnitř matrace, která páchne vlhkem a dobrodružstvím, venku ohniště z kamenů a nad tím větve, co šeptají. Na ten naštěstí nedošlo. Některé sny jsou krásné jen proto, že se nestanou. Místo toho jsem si pronajal skromný byteček, spíš díru do střechy. Dům byl starý, ztichlý, a přitom plný zvuků: kapání, vrzání, šustění myší, které vám v noci připomínají, že nejste sám ani ve své bídě.
Majitel se o dům očividně nestaral. Bylo mu jedno, jaké nájemníky
a pochybná stvoření tam má. Neptal se na jména, jen na peníze, a někdy
ani na ty. Jenže vědělo to město. Město vždycky ví. I když dělá, že ne.
O jaký dům se jedná, dokážu postihnout jedinou větou:
„První den v bytě jsem našel pod kobercem hovno.“
Když jsem to tehdy řekl nahlas, někdo se zasmál. Já taky. Ten smích byl obrana. Protože co má člověk dělat s takovým přivítáním? Přemýšlel jsem, jestli to je znamení, nebo jen praktický vzkaz: tady se ti nikdo nebude omlouvat. Zvedl jsem ten koberec, díval se na to, a bylo mi jasné, že můj život tady bude mít své zvláštní baroko, jen bez zlata. Spíš se špínou, co se drží
v rozích.
Ke cti mého hnízda musím říct, že se stalo velice dobrým úkrytem před nepříjemnými dny, kdy jsem měl pocit, že mě v Písku všichni nenávidí. Ne že by mě opravdu všichni nenáviděli – ale já jsem tehdy uměl nenávist slyšet i v tichu. Do hnízda se totiž vrací ptáci a věrní přátelé. Pan Luka byl jedním z nich. Přicházel s tím svým zvláštním klidem, který nebyl klidem, ale energií přestrojenou za lhostejnost. Vlekl za sebou kabát nasáklý ulicí, a když se posadil, jako by se byt hned naplnil něčím živým.
Dlouhé noci jsme si povídali o ženách, o mužských tužbách. O tom, co se smí a co se nesmí, a proč se právě to nesmí nejvíc chce. Já jsem vždy leželna drátěné posteli, která měla pružiny jako staré názory, a pan Luka se válel na zavšiveném rozkládacím gauči. Byl značně špinavý a roztrhaný. Dostal jsem ho věnem zároveň s hovnem od cikánů, kteří tu žili přede mnou.
Ta věta mi zní v hlavě pokaždé, když si uvědomím, jak snadno člověk převezme cizí špínu i cizí příběhy, jen aby měl na čem sedět.
„Pane Benjamine! Na jakou ženu máte chuť?“ ptával se, když jsme byli těsně před usnutím. Byla to jeho oblíbená hra: odsunout spánek tím, že mi strčí do hlavy obraz.
„Křehkou, bledou, ale plnou citů a vášně – a musí mít tajemství!“ odpověděl jsem. Říkal jsem to vážně, jako by tajemství bylo kus oblečení, bez kterého žena nemůže ven.
„A existuje vůbec taková, pane Benjamine?“ ptá se dál, oddaluje spaní, protože spaní je malá smrt a my jsme tehdy chtěli být pořád naživu.
„Ano, třeba Ada McGrathová!“ já na to.
„Myslím skutečnou bytost, ne z románu!“ dotazuje se dál.
„Lili.“ přidal jsem. A zasmál jsem se. Pan Luka se zasmál taky, ale v tom smíchu bylo slyšet, že Lili pro něj není slovo do hry. Že je to hlad.
Pan Luka byl velice energický a dravý. Při každé návštěvě Lili jsem měl pocit, že cítím semeno ve vzduchu. Ne jako něco poetického, spíš jako neviditelnou stopu, která se lepí na záclony i na kůži. Jeho oči byly v tu chvíli jen pro ni. Každé slovo bylo určeno jejím uším. Mluvil na ni, i když mlčel. Stejně hbité měl i ruce. Ruce, co se rády dotýkají, protože dotek je rychlejší
než otázka.
Ale Lili měla dost osobitosti, aby dala najevo, co pan Luka smí a co ne. Neříkala to vždycky slovy. Někdy jen zvedla bradu, někdy se odtáhla o milimetr, někdy se zasmála tak, že to nebyla pozvánka, ale hranice. Když se na něj podívala, byl chvíli klidnější, jako pes, který si pamatuje, že může být kopnut.
Má cesta byla jiná. Věděl jsem, abych si udržel přátelství s panem Lukou, že o Lili nesmím usilovat. Ne že bych nemohl – ale nesměl jsem sám před sebou. Tato cesta byla ve své podstatě nejšťastnější, protože mi dovolila Lili poznat z více stran. Kdybych po ní sáhl, viděl bych ji jen z jedné strany: z té, která se brání, nebo z té, která se poddá. Takto jsem ji mohl vidět i v tichu,
i v řeči, i v ranním světle, i ve chvíli, kdy se tvářila drsně, aby nikdo nepoznal, že je křehká.
Navíc jsem se tím stal pro Lili nedostupný, jako ona pro mě. Odvěká lidská touha ale je právě objevovat to zakázané. Člověk nechce to, co má. Chce to, co ho může zničit, protože si to plete s osudem.
Jednoho večera jsem takto trávil čas s Lili. Leželi jsme vedle sebe
na posteli. Drátěná konstrukce pod námi tiše skřípala, jako by nám připomínala, že nic není měkké zadarmo. V bytě bylo teplo jen v místech,
kde dýcháme. Venku šel někdo po chodbě, kroky se rozléhaly, a pak zase nic. Jen její vlasy na polštáři, temné a rozhozené, a moje ruce, které nevěděly, kam patří.
„Netoužím po tom,“ podívala se na mě, „vždycky to po mně muži žádali. Ne že by se mi to nelíbilo, ale cožpak nemám právo vědět, že touží po mně
a ne po těle?“
A já mlčel. Moje mlčení nebylo moudré. Bylo zbabělé. Bál jsem se,
že když něco řeknu, stane se to skutečné. A já tehdy žil nejradši v polostínu, kde se dá všechno popřít.
„Toužíš po mně, Benjamine?“ a položila si mou ruku na prsa.
Ta její kůže byla studená a zároveň živá. Pod dlaní jsem cítil, jak se v ní tluče něco neklidného. Mlčel jsem, ale díval jsem se jí do očí. Cítil jsem ve své dlani její srdce. Ač ležela na posteli a nevyvíjela žádnou energii a pleť měla bledou jako sýr, srdce jí vyskakovalo z hrudi, až jsem měl pocit, že mi proklouzne mezi prsty. Jako by se nemohlo rozhodnout, jestli chce utéct, nebo zůstat.
Bylo v tom něco nesnesitelně krásného: mít v dlani cizí tep a vědět, že ho neovládáte. Že můžete jen držet ruku, nebo ji vzít pryč. A to „jen“ je někdy celý život.
„Dobrou noc, Lili.“ A lehnul jsem si opět na záda, zavřel oči a usnul.
Usnul jsem rychle, jako to umím, když utíkám. Její srdce jsem slyšel bušit dlouho. Ne skutečným sluchem – spíš v hlavě, jako dozvuk, který se nechce uklidnit. A někde mezi těmi údery bylo i moje vlastní selhání, přestrojené
za slušnost.
Ráno, když jsem se probudil, Lili lehce oddychovala. Svítílo na ni slunce střešním oknem. V tom bytě umělo slunce být kruté: ukázalo prach, špínu, skvrny, ale dokázalo i hladit. Vlasy se jí třpytily a jiskry skákaly po řasách. Vypadala, jako by vůbec nepatřila do toho Domu hrůzy, jako by se sem omylem zatoulal obraz z jiného světa.
Náhle otevřela oči.
„Co je?“ zeptala se.
„Nic, dívám se na tebe.“
Vstala z postele. Byla rychlá, praktická, jako někdo, kdo se už naučil, že když zůstane příliš dlouho, začne to bolet. Během pěti minut byla pryč. Byt zůstal prázdný, jen do něj oknem svítilo slunce. Nechal jsem se laskat paprsky. Řekl bych, že mě to nechalo klidným.
Hned na to – a až sarkasticky – slyším ťukání na dveře:
„Benjamine, jsi tu?“
Tělesná láska za dveřmi. Vstal jsem, prošel přes ten svůj svět plný cizích stop, a šel otevřít.
Endralon Niuuhalast
0