8 KLIKA

Leželi s Annou na plastových zahradních lehátkách, jakoby vyhození na dvorek po nějaké malé katastrofě, kterou nikdo nahlas nepřizná.

Plast pod nimi byl tvrdý a studil jen na těch místech, kde se ho tělo dotýká nejméně. Pavel měl na nohách těžké zimní boty, z nich mu koukaly silné ponožky, jinak byl jen ve slipech. Ta kombinace byla směšná a přesná: nahoře nahota, dole brnění. V koutě dvora zahálel ještě sníh, špinavý, uleželý, přestože dnes slunce pálilo tak, že se člověku chtělo mžourat a věřit. Nedívali se na sebe. Každý z nich se díval jinam, aby ten druhý nemusel nic číst z očí.

Dvorek byl tichý jen napůl. V dálce se ozývaly vesnické zvuky, které vždycky zní jako kulisa pro něco „normálního“: pes, co se rozhodne štěknout, kovové cinknutí, když někdo zavře branku, někde hlas, který se snaží být veselý. Slunce jim leželo na tvářích jako ruka, která se chce pomazlit, ale neumí to.

Na dvorek přišla babička. Nesla v sobě ten typ autority, který nepotřebuje křičet. V jejím kroku bylo všechno: pořádek, humor, a taky láska, která se vyjadřuje příkazem.

„Sundejte si ty boty! Ty nohy si taky potřebujou odpočinout! Ať Vás to slunce polechtá na chodidlech.“

Pavel se pousmál. Ne jen ústy, spíš uvnitř. Cítil, jak ho tahle slova polechtala na hrudní kosti, přesně v tom místě, kde se člověk směje, když je mu na chvíli lehčeji. Sundal si boty. Ponožky stáhl dolů a chodidla položil na teplý vzduch, jako by je vystrčil z vody. A teď si opravdu připadal jako v tropech, protože slunce na bosé noze dokáže udělat z člověka hlupáka, který věří, že svět je jednoduchý.

Odpoledne si dali ještě krátkou vycházku do lesa. Šli pomalu. Pavel cítil, jak mu v nose pracuje chladný vzduch a jak mu v hlavě ubývá šumu. Vzduch byl svěží. Jehličí vonělo tvrdě a čistě, mokrá hlína měla svůj tajný sladký pach. Jeho smysly byly dokonale omámené, takové to opojení bez alkoholu, které přijde, když se člověku na chvíli nic nestane.

Za vesnicí na kopci byla stará vodárna. Střechu měla dávno propadlou, trámy trčely do nebe jako prsty. Dveře byly pootevřené. Pavel ji jen obešel, díval se na ty dveře. Nepřitahovalo ho to dovnitř. Přitahovalo ho to „pootevřené“. Chmurný mír. Pocit, že něco můžeš, ale nemusíš. Že když vejdeš, už nebudeš stejný. A když nevejdeš, stejně si to poneseš v hlavě.

A pak byl u Želvího jezírka. Byla tma. Připadal si tam docela sám, i když sám nebyl nikdy úplně. Nedaleko svítila lampa, žlutá, unavená. Padal sníh.

Jak jiný je newyorský sníh, víc lne k řasám. Tady sníh padal čistěji, pomaleji, jako by měl čas být krásný. Pavel stál v tom světelném kruhu a začal tiše zpívat.

Měl jsem já frajíra,

z hodslavických plání.

Slýchával jsem jeho hlas

na horských stráních.

Ta píseň mu sedla do pusy přirozeně. Byla jako klíč do dveří, které už zná. Zpíval potichu, aby to nebyla exhibice, aby to zůstalo v něm. Vločky mu sedaly na obočí a rozpouštěly se, jako by mu někdo chladil čelo.

Zrovna se tu vracel z práce Jill Sense. Šel po cestičce, ruce v kapsách, hlavu trochu sklopenou, jako člověk, co se už naučil chodit tmou. Zaslechl tu píseň a šel za ní. Netušil ani, o kom je. Zkrátka se zastavil nedaleko a poslouchal.

Pavel měl přivřené oči. Neviděl ho. Vnímal jen prostor, sníh, lampu a vlastní hlas. Jill Sense ho ale viděl dokonale. Viděl ho v celku i v detailech, které se člověku zaryjí do paměti bez dovolení: vlasy za uchem, bílé rty, vločky na obočí, zkřehlý nos. Viděl, jak se Pavel při zpěvu ani trochu neusmívá, jako by zpíval ne písničku, ale pravdu.

Z hořkosti zpívám,

z žalu tón k tónu vedu.

Nejsem tam, kde chtěl jsem být,

kdo mi nalil do žil tolik jedu?

Samota mé dopuštění,

slabost a můj věčný hněv,

na frajíra, na rodinu,

na všechny jsem zapomněl.

Slova se mu vracela zpátky do těla, jako kdyby to bylo zaklínadlo.

V těch verších byl i vesnický ples, i New York, i matka, i otec, i všechny ty odjezdy, co se nikdy nestaly a přitom se staly v hlavě.

„Co tu děláš?“ Pavel ho spatřil. Tedy, ne tak docela. Viděl někoho ve tmě, obrys mimo lampu. Vyjádřil se ostřeji, než chtěl, protože tma člověka znejistí a hned z něj udělá podezřívavého. Jill Sense se otočil a zmizel. Jen se odlepil od toho místa a byl pryč, jako když zavřeš oči a otevřeš je do prázdna.

Hlavou mu snad ještě problesklo:

„Co mi tenkrát bránilo?“

A Pavlovi:

„Proč jsem se spíš nezeptal: Kdo jsi než Co tu děláš?“

Ta věta se mu v hlavě zadrhla jako tříška. „Kdo jsi“ je pozvání. „Co tu děláš“ je výslech. Pavel to věděl. Pozdě.

„Co tu děláš?“ Pavel si potřeboval odskočit, tak zašel na záchody.

Záchody byly studené, páchnoucí savem a močí, světlo nahoře blikalo jako unavené oko. U mušlí stál jeho otec. Močil, ale díval se na okénko u stropu. Stál tam, jako by nevykonával potřebu, ale hlídal něco, co není vidět. Neodpovídal. Jen se stále díval. Pavel se tam podíval taky. Mimo oprýskaného okénka nic neviděl. Venku byla tma, takže nebylo nic vidět.

A přesto se mu zdálo, že otec vidí.

„Nic, jen tu chybí klička,“ řekl otec, zapnul se, chtěl odejít, a pak se zastavil.

„Jsem tu sám.“

Pavel se zarazil. Ta věta mu vlezla na kůži jako klíště. Otec stál vedle něj, živý, skutečný, a přesto říkal „jsem tu sám“ s takovou samozřejmostí, jako by to byla počasí.

„Ale prosím tě, nejsi tu sám. Máš tu kamarády, mě a bráchu,“ řekl Pavel. Zapínal se taky. A pak se spolu s otcem vydal do sálu.

Všude páry. Tančily, bavily se, u stolů, na parketě, u barů. Světla se odrážela od sklenic a od tváří, které byly růžové od alkoholu a od toho, že se člověk na chvíli nemusí ovládat. Hudba hrála „pěkně“, jak se říká hudbě, která nikoho neohrožuje. Pavel si sedl. Táta zůstal stát.

„Posaď se,“ vyzval ho Pavel.

„Pojď domů. Mě to tady nebaví,“ řekl mu otec.

„Dyť tady hraje pěkná hudba, tvoje generace, no poslouchej.“

„Ale já se tady cítím sám,“ zopakoval otec.

„Tati,“ odvětil Pavel a díval se po sále, jako by tam hledal někoho, kdo mu to vysvětlí. Nikoho nenašel. Všichni měli ruce na někom, všichni měli úsměvy, všichni měli svůj malý program.

„Tak já půjdu domů,“ řekl otec a čekal na reakci Pavla.

Pavel však pokukoval, kde kdo je. Jako by se bál, že když se na otce podívá přímo, bude muset něco udělat. Otec zůstal stát ještě chvíli.

„Nechceš si se mnou popovídat?“ zeptal se ho zas. Hlas měl klidný, ale v tom klidu bylo napětí, jako když člověk už jednou prosil a nechce prosit podruhé.

„Jojo, ale zítra. No tak, posaď se tu. Hrajou pěkně,“ vedl si Pavel svou. Cítil, jak se mu v hlavě rozjíždí něco nepříjemného, ale tlačil to pryč, protože teď se přece baví.

„Jsem unavenej, Pavle.“ Otec se mu podíval do očí. Ten pohled byl krátký a přímý, jako když se otevře okno a hned se zase zavře.

„Nešel bys se mnou domů?“

„Ale já se nebudu zlobit, když půjdeš domů,“ řekl Pavel bezmyšlenkovitě.

Jenže to už tam jeho táta nebyl. Zmizel z prostoru tak rychle, až to Pavlovi připadalo, že se to nestalo. Jako když někdo jenom vypne světlo v rohu.

Pavel seděl na lavici, opřený rukama o kolena. Díval se do sálu. Něco mu běželo hlavou. Podíval se doprava, pak se zase posadil tak, jak seděl. Podíval se na stůl, napil se piva. Podíval se na druhou stranu. Hladil si stehna dlaněmi. Měl zvláštní pocit, že mu tady něco nehraje. Někdo tu na plese není. Táta to není, ten odešel. Že je sám, vždyť tu má přátele.

Pavel sledoval jeho kamaráda z mládí. Seděl se svou ženou u stolu. Smáli se. Vypadali jako pár, který už se naučil hrát společenskou pohodu. Pavel měl chuť k nim přijít a zeptat se: Vy to vidíte? Vy ho znáte? Proč je sám, když je mezi lidmi? Neudělal to.

Zamířil na záchody. U žlábku stál a močil, ale díval se na okénko u stropu. Teď už byl ten pohyb jeho. Stejné okénko, stejná tma venku, takže nebylo nic vidět. A přesto se na to díval, jako by se v té tmě něco odehrávalo.

Na záchod přišel jeho mírně podnapilý bratr.

„Co tu děláš?“

Pavel neodpovídal. Jen se stále díval na oprýskané okénko s kličkou.

„Nic, jen tu opravdu chybí klička.“ řekl Pavel.

„Brácha, ty seš nějakej divnej.“

Pavel se zarazil. Řekl přece: Brácha, ty seš nějakej divnej. Ta věta mu najednou zněla, jako by ji řekl někdo cizí, a přitom ji řekl někdo, kdo ho zná nejlíp.

Byla zima. Pavel měl prsty úplně promrzlé, tvář měl přitom zcela rozpálenou. Seděl na zemi venku a brečel. Po tvářích mu hořely slzy. Když slza spadla do sněhu, zlostně zasyčela. Jako by i voda v něm byla naštvaná, že musí ven.

Newyorský sníh se pomalu snášel k zemi a zakrýval všechno řeřavé. Taková dočasná náplast, záplata na bolest. Pavel se uklidnil. Ne proto,

že by se vyřešilo cokoliv. Spíš proto, že se mu v hlavě otevřel prostor, kam se dá utéct bez vlaku. Měl přeci v hlavě krásnou píseň. Melodie se mu jako zázrakem složila sama. Slova už měl.

Opravdový život, to je spoluúčast na tvorbě.