Kapitola 1 — Všude je chmýří

Ráno bylo chmýří na zábradlí pavlače, na prádle, na dlažbě dvora a ve vzduchu. Sedělo na každé věci, která byla trochu vlhká nebo trochu teplá, a létalo mezi těmi, které nebyly ani jedno, ani druhé.

Padalo ze stromu uprostřed dvora, nebo jsme si to aspoň mysleli. Jenže strom vypadal stejně jako vždycky. Stál tam, měl listy, větve a kůru, a žádné chmýří se z něj zrovna nesypalo. Prostě bylo všude.

Stál jsem na pavlači a koukal dolů. Chmýří letělo zdola nahoru, pak se zastavilo, pak zase dolů, jako by se nemohlo rozhodnout, kam patří. Jedno přistálo na mém rtu. Snažil jsem se ho sfouknout, ale frknutím jsem ho dostal do nosu a kýchl jsem tak silně, že se za mnou otevřely dveře.

„Co děláš?“

Mamá stála ve dveřích s utěrkou přes rameno a koukala na mě.

„Kýchal jsem.“

„To vidím.“

Podívala se do dvora, potom nahoru na nebe a zase na mě.

„Nechoď k zábradlí tak blízko.“

Pak odešla dovnitř. Za chvíli jsem slyšel z kuchyně rádio.

Chmýří mezitím přistálo na mém tričku. Čtyři kousky na jednom místě, jako by se tam chtěly kamarádit. Zkusil jsem je setřást, ale přilepily se mi na dlaň. Setřásl jsem je z dlaně na zábradlí, jenže vzápětí jedno zase přiletělo ze dvora a sedlo si mi na rukáv.

Bylo to jako s komáry. Nedalo se s tím nic dělat.

Zdola přiběhl Márty Németh.

Márty Németh bydlel ve druhém vchodě a většinou přibíhal z té strany, kde byl schovaný za rohem pavlače, takže to bylo vždycky trochu překvapení. Měl na sobě modré tričko s číslem sedm, i když nehrál žádný sport, a vlasy rozježené doprava, i když vstával nalevo. To jsem si nevymyslel. Vždycky mi to vysvětloval.

„Viděl jsi to?“ ukázal rukou nahoru, do vzduchu, do dvora, všude.

„Chmýří.“

„Jo a hodně.“

Natáhl ruku před sebe a čekal. Za chvíli mu na ní přistály tři kousky.

„Podívej.“

„Vidím.“

Přišel blíž k zábradlí a opřel se o něj loktem, i když to nesměl. Neřekl jsem mu to, protože jsem taky stál moc blízko.

„Kde se to bere?“

Ukázal jsem na strom.

„Ze stromu?“

„Asi.“

Márty Németh se na strom zamračil, jako by od něj čekal vysvětlení. Strom se nepohnul.

„Ten strom to dělá každý rok?“

„Nevím.“

„Protože já si to nepamatuju.“ Otočil se ke mně. „Ty si to pamatuješ?“

Nepamatoval jsem si. Ale bylo možné, že jsem si toho jindy nevšiml, protože jindy nebylo všude najednou tolik chmýří, aby si toho člověk musel všimnout. Letos ho bylo fakt hodně.

Pak přišel ze schodů Gyözö Cserdi.

Gyözö Cserdi chodil vždycky trochu jinak než ostatní, jako by měl v jedné noze slona a v druhé veverku. On tomu ale říkal, že ostatní chodí špatně, a bylo těžké mu to vyvrátit, protože o tom nepřemýšlel. Měl přes rameno starý fotoaparát, co mu ho dal tatínek, a pihu vedle nosu na levé straně.

„Já vím, co to je,“ řekl, ještě než se zastavil.

„Co?“ zeptal se Márty Németh.

„Topol.“ Gyözö Cserdi ukázal na strom. „Topol to takhle dělá každé jaro. To jsou semena. Rozfukují se.“

Márty Németh se podíval na něj. Potom na strom. Potom zase na něj.

„Semena?“

„Jo.“

„To jsou semena stromu?“

„Jo.“

Márty Németh si vzal jedno chmýří ze zábradlí a přiblížil si ho ke tváři skoro až k oku. Chmýří se třáslo od jeho dechu.

„Vypadá to jako semeno?“

„Tam uvnitř je semínko,“ řekl Gyözö Cserdi. „To bílé jsou jenom chloupky. Rozfouknou se a semínko dopadne na zem a vyroste z toho strom.“

Márty Németh na chmýří fouknul. Chmýří odletělo dolů do dvora.

„Tak jsem zasadil strom.“

Gyözö Cserdi se na něj podíval svýma tmavýma očima.

„Nezasadil.“

„Fouknul jsem semínko na zem.“

„Na dlažbu. Z toho strom nevyroste.“

„Proč ne?“

Gyözö Cserdi na to nic neřekl, protože bylo jasné proč. Dlažba nebyla hlína. Ale Márty Németh se tvářil, jako by si nebyl jistý, a tak jsem taky nic neřekl, abych ho nepřipravil o naději.

Sešli jsme do dvora.

Ve dvoře bylo chmýří ještě víc než nahoře, protože dole se drželo u zdí a u kořenů stromu, kde nebyl vítr. Leželo ve vrstvičkách jako sněhové závěje, jen místo sněhu to bylo lehké a sypké. Dalo se do toho kopnout. Chmýří vyletělo nahoru a potom zase pomalu klesalo.

Udělali jsme to všichni tři. Každý do jiné hromádky.

Dvůr byl jako krabice od bot a strom stál trochu stranou, blíž k zadní zdi. Pod ním byl kruh ušlapané hlíny a z té hlíny vyrůstaly kořeny nahoru a do stran, takže se tam nedalo pořádně stát. Kolem dokola byly pavlače, v každém patře, a z pavlačí viselo prádlo. Na prádle sedělo chmýří. Na mokrých kusech víc a na suchých míň. Prostěradla vypadala, jako by jim někdo přidal chlupaté okraje.

Nahoře ve druhém patře se otevřelo okno a někdo ven vyklepal smetáček. Chmýří ve dvoře se rozvířilo.

„Hej!“ zakřičel Márty Németh nahoru.

Okno se zavřelo.

„Nešlo to na nás,“ řekl jsem.

„Ale mohl se podívat.“

Gyözö Cserdi zamířil fotoaparát na místo, kde bylo chmýří nejhustší, a zmáčkl spoušť.

„Co fotíš?“

„Chmýří.“

Márty Németh chytil jednu velkou vločku přímo do dlaně a dlouho se na ni díval.

„Myslíš, že se to dá sníst?“

„Co?“ zeptal se Gyözö Cserdi, ale pořád koukal do hledáčku fotoaparátu.

„Chmýří. Myslíš, že je to jedlé?“

„Proč bys to jedl?“

„Nechci to jíst. Ptám se, jestli by se to dalo.“

Gyözö Cserdi spustil fotoaparát. Zamyslel se, ale ne jako by přemýšlel o chmýří. Vypadalo to, že čeká, jestli mu chmýří vyleze uchem ven.

„Jsou to rostlinná vlákna. Jíst by se to dalo, ale nechutná to.“

„Jak víš, že nechutná?“

„Vždyť se na to podívej.“

Márty Németh otevřel pusu a položil si na jazyk vločku chmýří, kterou měl v dlani.

Gyözö Cserdi se na něj podíval.

„Márty.“

„Co.“

„Proč jsi to udělal?“

Márty Németh sevřel pusu, chvíli přemýšlel, potom ji otevřel a vyfouknul chmýří ven. Část mu zůstala na spodním rtu a trochu na jazyku. Pak začal kašlat.

Gyözö Cserdi se otočil jinam.

„Nesmál jsem se,“ řekl Márty Németh, když přestal kašlat.

„Nevím,“ řekl Gyözö Cserdi ke zdi.

„Ty ses smál.“

„Otočil jsem se.“

Já jsem se taky otočil, ale jiným směrem. Taky jsem se nesmál, nebo jsem se aspoň hodně snažil. Nakonec jsem se smál do zdi, takže technicky jsem se nesmál Mártymu Némethovi, ale zdi.

Pak jsem uviděl Rószu.

Rósza seděla na své lavičce u hlavního vchodu do domu, tam, kde lavička vždycky stála, u zdi a trochu ve stínu. Měla na sobě to svoje tmavé oblečení, které vypadalo, jako by ho šily v muzeu. Jednou jsem byl v muzeu a tam takové oblečení bylo. I ten šátek, co měla na hlavě. Kývala dřevěnou nohou a ta noha vrzala.

Každé zakývnutí: vrznutí.

Potom pauza.

Potom znovu.

Chmýří létalo kolem ní a část přistávala na šátku a na oblečení. Rósza se na chmýří nedívala. Dívala se před sebe na dlažbu.

Márty Németh mě šťouchl do ramene.

„Kolik jí je?“

„Nevím.“

„Moc.“

„Já vím.“

Rósza nás zřejmě neslyšela. Nebo nás slyšela tak, že nás nepotřebovala vnímat. Kývala nohou a vrzalo to pravidelně jako kyvadlo, jen pomaleji.

„Ta tam sedí vždycky?“ zeptal se Márty Németh.

„Skoro vždycky.“

„I v zimě?“

„V zimě míň.“

„Ale trochu jo?“

„Asi jo.“

Gyözö Cserdi si Rószu prohlížel klidně, tentokrát bez fotoaparátu.

„Má dřevěnou nohu,“ řekl.

„Víme,“ řekl jsem.

„Mám si to vyfotit?“

„Rószu?“

„Ne. Tu nohu.“

„To nevím.“ Přemýšlel jsem. „Asi ne.“

Gyözö Cserdi fotoaparát nezvedl.

Rósza na nás koukla. Nebo otočila hlavu naším směrem, protože špatně viděla a nikdy jsem pořádně nevěděl, jestli nás opravdu vidí, nebo jen ví, že tam někdo stojí. Otočila se a kývla nohou.

Vrz.

Odešli jsme dozadu ke stromu.

„Tak co je teda s tím chmýřím,“ řekl Márty Németh, když jsme stáli u kořenů a Rósza nás neviděla.

„Topol,“ řekl Gyözö Cserdi.

„Jo, to už vím, ale co se s ním stane, když ho lidi snědí.“

„Nic.“

„Vůbec nic?“

„Zasekne se v krku a budeš kašlat,“ řekl Gyözö Cserdi. „Jako ty.“

„Já jsem nekašlal.“

Gyözö Cserdi se na něj podíval těma svýma tmavýma očima a nic neřekl.

Márty Németh zrudl trochu. Ne moc, ale bylo to vidět.

„Trochu jsem ho měl v krku,“ řekl. „To nebyl kašel.“

„To byl kašel.“

„To teda nebyl.“

Vzal jsem jedno chmýří ze vzduchu a podíval se na něj. Bylo přesně takové, jak Gyözö Cserdi popsal. Uprostřed mělo malinké tuhé semínko a kolem něj bílé chloupky tak jemné, že skoro nebyly vidět, jen se třásly. Jak jsem ho držel, třásly se mým dechem.

„A opravdu z toho vyroste strom?“ zeptal jsem se.

„Když dopadne na dobrou zem, tak jo.“

„A když dopadne dovnitř do člověka?“

Gyözö Cserdi se na mě podíval.

„Dovnitř?“

„No, kdybys to spolknul. Semínko a všechno.“

Gyözö Cserdi přemýšlel. Opravdu přemýšlel. Ne jako když říkal, že přemýšlí, a nepřemýšlel.

„V žaludku by to nepřežilo,“ řekl nakonec. „Je tam kyselina.“

„Jo ale,“ řekl Márty Németh a dal si ruce na hruď, „co kdyby se to dostalo jinam? Do plic třeba.“

„Do plic?“

„Jo. Kdybys to vdechnul, ne spolknul.“

Gyözö Cserdi neodpověděl hned. A když Gyözö Cserdi neodpověděl hned, znamenalo to buď, že neví, nebo že přemýšlí. Oboje bylo zhruba stejně znepokojivé.

„V plicích je taky vlhko,“ řekl nakonec.

„A hlína?“

„Ne.“

„Takže by to nevyrostlo.“

„Nevyrostlo.“

Márty Németh vypadal trochu zklamaně.

„Škoda.“

„Proč škoda?“ zeptal jsem se.

„No kdyby tam vyrostl strom, tak by to bylo vidět zvenku, ne? Jak roste to tlusté vlákno z hrudníku.“

„Tyčinka,“ řekl Gyözö Cserdi.

„Co?“

„To tlusté vlákno se jmenuje tyčinka. U topolu.“ Odmlčel se. „Asi. Nebo prašník. Musím se podívat.“

Márty Németh si znovu přiložil ruce na hrudník a zatlačil, jako by zkoušel, jestli tam není něco pevného.

„Mně tam nic neroste,“ konstatoval.

„Protože ses to nepokusil vdechnout.“

„Ale trošku jsem to měl v krku.“

„V krku nic nevyroste.“

„Jsi si jistý?“

Gyözö Cserdi se na něj podíval.

„Jo.“

Márty Németh ruku stáhl. Vypadal trochu uleveně, ale taky trochu jako by byl rád, kdyby to bylo zajímavější.

Seděli jsme chvíli na kořenech stromu, protože kořeny byly vyrostlé ze země dost na to, aby se na nich dalo sedět, i když to nebylo pohodlné. Chmýří létalo kolem. Jeden kousek mi přistál na řase a musel jsem mrkat, abych ho dostal pryč. Pak jsem si ho vytáhl prstem a byl mokrý od oka.

„Hele,“ řekl Márty Németh, „a co kdyby šlo chmýří do ucha?“

„Do ucha?“

„Jo. Do ucha. Kdyby vlezlo dovnitř.“

Gyözö Cserdi ho poslouchal.

„Tak co?“

„No, semínko by bylo hluboko v hlavě. U mozku nebo tak.“

„To by nešlo dovnitř samo od sebe.“

„Ale kdyby jo,“ trval na svém Márty Németh. „Kdyby se dostalo hodně hluboko, tak by bylo u mozku a tam je vlhko, ne?“

„Vlhko tam je,“ připustil Gyözö Cserdi.

„A hlína?“

„Hlína ne.“

Márty Németh se zamračil. Bylo vidět, že mu to nejde dohromady. Chmýří z topolu potřebovalo vlhko a hlínu, ale hlína byla venku na zemi a ne uvnitř v lidech. To byl problém.

„A co kdyby,“ řekl Márty Németh pomalu, „co kdyby strom nepotřeboval hlínu, kdyby byl uvnitř v člověku? Jiný druh stromu. Vnitřní.“

Gyözö Cserdi se na něj dlouze podíval.

„Vnitřní strom.“

„Jo.“

„Ty si vymýšlíš nový druh stromu.“

„Nemusí to být strom,“ řekl Márty Németh. „Mohlo by to být taky něco jiného. Kořen. Nebo dlouhé vlákno. Nebo vousy. Vyrostly by ti vousy uvnitř v hlavě.“

„Vousy v hlavě,“ zopakoval Gyözö Cserdi.

„Z chmýří.“

Gyözö Cserdi se na chvíli odmlčel a pak řekl:

„Když to spolkneš nebo vdechneš, začneš jenom kašlat nebo si budeš muset vytahovat vlákna z krku. Nic jiného se nestane.“

„Jsi si jistý?“

„Jo.“

„Stoprocentně?“

Gyözö Cserdi se zadíval na strom. Potom na Mártyho Németha. Potom řekl:

„Devadesát devět.“

A to byl problém.

Devadesát devět procent bylo hodně, ale jedno procento tam zůstalo. Márty Németh to věděl a já to věděl taky. A jedno procento stačilo, aby si člověk nebyl úplně jistý, jestli by mu z chmýří v hlavě nevyrostly vousy.

Odpoledne jsme zkusili chmýří chytit do krabičky.

Krabičku přinesl Márty Németh. Malou plechovou od bonbonů, šedivou s červeným pruhem. Byl to nápad, aby se chmýří uložilo a vydrželo. Márty Németh neřekl přesně, proč chce, aby vydrželo, ale třeba ho chtěl mámě k Vánocům.

Chytání chmýří do krabičky bylo těžší, než vypadalo.

Chmýří se nedalo nasbírat ze dvora, protože jak se člověk přiblížil, odletělo hned jinam. Dalo se sbírat z prádla, kde se přilíplo, ale to byl jeden kousek, druhý kousek, třetí kousek, a to nestačilo na naplnění krabičky. Byla od bonbonů a bonbonů se do ní vešlo hodně.

Márty Németh zkusil běžet přes dvůr s otevřenou krabičkou před sebou, jako s lodí. Chmýří do ní trochu padalo, ale ne moc. Pohybovalo se spolu se vzduchem a vzduch šel s Mártym Némethem, takže chmýří bylo vždycky těsně za ním nebo vedle něj, ale ne v krabičce.

„Zkus pomaleji,“ řekl Gyözö Cserdi.

„Pomalejc to nejde. To pak nesebereš nic.“

„Jdi krokem, zastav se. Krok, zastav se.“

Márty Németh šel krok sun krok a zastavil.

Krok sun krok a zastavil.

Do krabičky přistála dvě chmýří a jedno hned zase vyletělo.

„To nefunguje.“

„Trochu to funguje.“

„Dvě chmýří za hodinu, to tu budem do konce prázdnin!“

Gyözö Cserdi vzal krabičku a zkusil to jinak. Postavil se pod větve stromu, kde bylo chmýří nejhustší, a čekal. Nedělal nic. Jen stál a držel krabičku otevřenou.

Pomalu, za minutu nebo dvě, přistálo do krabičky pět kousků. Pak sedm. Pak pár vyletělo, ale celkem jich tam zůstalo víc, než jich uteklo.

„Tak to jde,“ řekl.

Márty Németh přišel a podíval se dovnitř.

„Je tam trochu.“

„Je tam víc než trochu.“

„Ale na naplnění to nestačí.“

„Krabičku nemusíme naplnit.“

„Proč ne?“

Gyözö Cserdi se na něj podíval.

„Protože ji chceme jako vzorek. Nepotřebujeme zásobu.“

„Zásobu čeho?“

Na to Gyözö Cserdi neodpověděl, protože ani on nevěděl zásobu čeho. Nejdůležitější bylo, že chmýří v krabičce je.

Šli jsme na schody do vchodu a krabičku zavřeli.

„Zůstane tam?“ zeptal jsem se.

Gyözö Cserdi přemýšlel.

„Krabička je vzduchotěsná, takže tam nebude dost vzduchu, aby létalo. Ale semínka jsou uvnitř, takže jo.“

„Otevři to,“ řekl Márty Németh.

Gyözö Cserdi opatrně otevřel víčko.

Uvnitř bylo chmýří. Leželo na dně, schoulené a docela husté. Bez pohybu. Vypadalo jinak než venku. Venku bylo živé, pohyblivé a nepředvídatelné. V krabičce bylo jen bílé a tiché.

„Je to smutný,“ řekl Márty Németh.

„Co je smutný?“

„No tak. Bylo to venku a teď je to v krabičce.“

Gyözö Cserdi zavřel víčko.

„Semínka se sbírají, aby se zasadila. To není smutné. To je účel.“

„Ale my ho nezasadíme.“

„Ne.“

„Takže jsme ho zavřeli a nic z toho nebude.“

Gyözö Cserdi nic neřekl. Podal krabičku Mártymu Némethovi. Márty Németh ji chvíli držel, potom ji vrátil Gyözö Cserdimu. Ten ji strčil do kapsy.

„Necháme ho tam,“ řekl. „Jako vzorek.“

Šli jsme ven.

Ke konci odpoledne přišla babu Edit.

Babu Edit bydlela jinde, ale k nám chodila dost. Přišla s taškou, dala ji do předsíně a pak šla do kuchyně za mamá. Slyšel jsem, jak spolu mluví, ale nerozuměl jsem všemu, protože mluvily maďarsky a babu Edit mluvila maďarsky jinak než mamá. Jinak než papá. Trochu jako houkala, jako sova. Ale tak zvláštně. Vždycky jsem si představoval, jak v puse ohýbá jazykem lžičku.

Šel jsem kolem kuchyně a nakoukl dovnitř.

Mamá stála u sporáku a babu Edit seděla u stolu s šálkem. Babu Edit měla fialové oči. To věděl každý, kdo ji viděl. Ty oči koukaly na šálek, asi pátrala po další lžičce, kterou by chtěla ohnout v puse. Ale lžičky nám nemizí, tak to asi bude jinak.

„Bencíku,“ řekla, aniž zvedla hlavu.

Zastavil jsem se.

„Jo.“

„Byl jsi celý den venku?“

„Jo.“

„Chmýří,“ řekla, jako by to bylo vysvětlení, a pokynula ke svému rameni, kde sedělo jedno chmýří.

Setřásla ho.

„Dneska ho je hodně,“ řekl jsem.

„Každý rok je ho hodně.“

Zvedla hlavu a podívala se na mě těma fialovýma očima.

„Topol.“

„Gyözö Cserdi říkal topol.“

„Má pravdu.“

Odvrátila hlavu zpátky k šálku.

„Jdi se umýt.“

Šel jsem se umýt.

Večer jsem ležel v posteli a nemohl hned usnout. Ne proto, že bych nebyl unavený, ale proto, že mě lechtalo za uchem. Sáhl jsem si tam a na prstu jsem ucítil něco malého a lehkého. Přinesl jsem prst blíž k lampičce na nočním stolku.

Chmýří.

Malé, trochu zmačkané od toho, jak jsem ležel, ale celé. Semínko uvnitř, chloupky kolem. Přišlo se mnou domů. Bylo celý den venku, celé odpoledne ve dvoře, a pak přišlo se mnou dovnitř a schovalo se za ušní boltec.

Fouknul jsem ho ze špičky prstu a díval se, jak letí ke stropu a potom pomalu, velmi pomalu, klesá. Dopadlo někde na pokrývku a ztratilo se mezi vlákny.

Zhasnul jsem.

Ve dvoře bylo ještě chmýří. Věděl jsem to, protože chmýří mizí pomalu a ne všechno najednou. Zítra tam bude taky, i když trochu míň. A pozítří ještě míň. A pak přestane, nebo tak nějak. Přesně kdy, to nikdo neví.

Strom bude zase stejný jako vždycky. Bude stát uprostřed dvora, jako by se nic nestalo. Jako by to chmýří ani nebylo jeho.

Ale dneska bylo chmýří všude.

A jedno přišlo se mnou domů.

To mi přišlo důležité, i když jsem nevěděl proč.

A pak jsem usnul.