Kapitola 1: Legenda se vrací, bohužel ale domů

La-Tex-Homme stál před domem na Praze 3 a měl v ruce klíče.

To samo o sobě nevypadalo jako začátek legendy.

Klíče byly obyčejné, kovové, trochu ulepené od něčeho, co se v kapse už nedalo určit a ještě to ulepilo ruce. Dveře do domu měly poškrábaný lak, zvonek u čísla čtrnáct byl nakřivo a pod schránkami ležel reklamní leták na pizzu, kterou by člověk nekoupil ani v krizi, pokud by krize nebyla opravdu hluboká.

Což si přiznejme.

Občas taky je.

Takže ano.

Legenda.

Dům otevřel po druhém otočení klíče. V zámku se zasekl přesně v tom místě, kde se zasekával vždycky. V chodbě to páchlo starými zdmi, mokrými rohožkami a tím neurčitým domovním vzduchem, který vzniká, když spolu lidé bydlí příliš blízko a zároveň předstírají, že o sobě navzájem nic nevědí.

Schody vrzaly.

Skoro pateticky.

Jako když zatáhnete kočku za ocas. Nebo hůř, když jí přišlápnete krk a pak se ji snažíte ukartáčovat smetákem, aby netrpěla.

Prostě staré dřevo, špatná údržba a dům, který už slyšel tolik kroků, že žádným novým nevěřil.

A když se to vezme kolem a kolem, tak žádným.

Ve druhém patře se zastavil.

Jako zadýchal se.

Dveře číslo dvacet sedm byly pořád stejné. Barva na nich oprýskala kolem kliky, štítek se jménem byl trochu pootočený, číslo stále neodpovídalo počtu bytů v baráku — a kukátko na dveřích naproti se lesklo v přítmí chodby tak výmluvně, že by na něj člověk nejradši hodil utěrku.

Ale vzhledem k tomu, že dobrá hospodyňka přes plot pro pírko skočí, tak to by bylo vyřešené.

Hlavně se chovat normálně.

Jistě.

Vždycky to pomohlo.

Chovat se normálně před dveřmi bytu, ve kterém čekala krabice s latexem, červenými botami a bičem, byl plán pevný jako papír navlhlý od deště.

Odemkl.

V předsíni se po stisknutí vypínače rozsvítila slabá žárovka.

Čtyřicet wattů, možná méně.

Světlo mělo barvu staré pórkové polévky a energii člověka, který už dneska nikam nejde. Respektive už nikdy nikam nepůjde, natož na polévku, i kdyby měla být za dvacet korun.

Ale za dvacet korun si dneska pomalu nedojdeš ani na záchod.

Světlo dosáhlo na botník, věšák, dveře do kuchyně a roh, kde byl prach vidět jen tehdy, když se člověk hodně snažil.

Na návrat legendy to bylo málo.

Na odhalení nezaplacené elektřiny by to ovšem stačilo.

Elektřina zaplacená byla.

Aspoň něco.

Civilizace zatím držela.

Mohl se vracet do bytu, ve kterém čekala krabice s latexem, a přitom mít zaplacené zálohy.

Pokrok se neměl podceňovat.

Sundal si bundu.

Pověsil ji na háček, který se pod ní trochu prohnul. Nebyl to háček pro návrat legendy. Byl to háček pro bundu, jednu igelitku a možná šálu, když se člověk hodně přecení.

Teď na něm visela bunda a s ní celá představa, že bude potřeba síla.

No jo.

A kde ji vzít.

Na zemi stály staré boty, zkroucené a unavené, jako jeho vlastní bicáky, kdyby se bicáky daly zout a nechat několik let u botníku. Na botníku ležel dopis od dodavatele energií, otevřený a nedočtený. Na poličce u zrcadla byl prázdný obal od žvýkaček a propiska, která nepsala, ale nikdo ji nevyhodil, protože propisky se nevyhazují.

Propisky se jen přesouvají na místa, kde mohou dále nepsat.

Co kdyby byl někdy čas koupit náhradní náplň.

A i kdyby byl, ztratilo by se pérko.

Byt byl takový, jaký zůstal.

Starý pražský byt.

Vysoké stropy.

Špatně těsnící okna.

Chodba, která každou noc trochu chladla.

Kuchyň se stolem u otřískané, umoulané zdi.

Koupelna s vanou, která pamatovala lepší vodní kámen, i když ty současné krápníky se taky nehodlaly vzdát bez boje.

A místnost vzadu, kde se odkládaly věci, kterými se člověk nechtěl zabývat.

Tam byla krabice.

Samozřejmě že ne hned na očích.

Věci, které by člověk nedokázal vysvětlit návštěvě, se nedávají doprostřed pokoje. Dávají se za věšák, pod přehoz, na polici, za starý kabát, do rohu, který se dá obejít.

V domácnosti se neuklízí proto, aby bylo čisto.

V domácnosti se uklízí proto, aby člověk nemusel poslouchat blbý kecy.

Čistota je až druhá věc.

První je, aby se nikdo nezačal ptát.

La-Tex-Homme stál v předsíni a díval se směrem k zavřeným dveřím vzadu.

Nebyly zamčené.

To bylo na tom nejhorší.

Kdyby byly zamčené, mohl by se aspoň vymluvit, že ztratil klíč. Klíč se může ztratit. Klíč může být v jiné bundě. Klíč může mít někdo jiný. Zámek je krásná praktická překážka, protože za člověka udělá zbabělce, a ještě to vypadá, že to není jeho vina.

Ale dveře zamčené nebyly.

Nebránily mu.

Jen čekaly, jestli se vymluví i bez nich.

V kuchyni si pustil vodu. Kohoutek chvilku chrčel, pak se rozkašlal. Praha měla dobrou vodu. To se jí muselo nechat. Člověk mohl mít divný život, ale vodu mohl pít z kohoutku.

Nalil si sklenici, vypil ji příliš rychle a postavil ji na linku vedle hrnku, který tam zůstal od posledně.

Na dně hrnku byl zaschlý čajový kruh.

Někdo by řekl, že to chce odmočit.

Někdo by řekl, že normální člověk si po sobě myje nádobí hned.

Někdo by měl pravdu a zároveň by tím vůbec ničemu nepomohl.

Okno kuchyně vedlo do dvora.

Dole stál strom.

Mokl.

Neměl potřebu účastnit se cizích návratů. Stromy v pražských dvorech jsou na rozdíl od lidí velmi diskrétní. Vidí všechno a neříkají nic, možná proto ještě stojí.

Což se o stromech ve veřejném prostoru říct nedalo. Tam stačilo jednou překážet správnému projektu a člověk byl rád, když po nich zbyl aspoň pařez s omluvnou cedulkou:

pokácel magistrát.

Na stole ležel lístek.

Mléko.

Jogurt.

Provázek.

Provázek.

To slovo tam stálo jako zpráva z jiného života. Z času, kdy provázek měl důvod. Z času, kdy La-Tex-Homme napsal „provázek“ a věřil, že příště bude vědět proč.

Nevěděl.

Vzít provázek mohlo být rozumné.

Nechat ho být taky.

Složil lístek a strčil si ho do kapsy.

Možná to bude užitečné.

Vrátil se do předsíně.

Krabice čekala vzadu.

Čekání je jedna z nejhorších vlastností předmětů. Člověk si myslí, že předměty nic nedělají, ale není to pravda. Předměty umí čekat tak vytrvale, až začnou obviňovat.

Krabice, která stojí na místě rok, prostě překáží.

Krabice, která stojí na místě roky, vyvolává otázky.

Co když je v ní něco, co už tam smrdí?

A co když je horší, že to nesmrdí vůbec?

Krabice, která stojí pod přehozem a člověk přesně ví, co v ní je, je rozsudek smrti, ke kterému se nikdo neodvážil přečíst odůvodnění.

Došel ke dveřím zadní místnosti.

Klika se musela stisknout dolů a zároveň trochu zvednout. Zámek byl sesazený. Věděl to. Ruka udělala přesně ten starý pohyb, bez rozmýšlení, skoro něžně.

Domov se někdy nepozná podle vůně, ale podle toho, jak přesně člověk ví, kde něco drhne.

Dveře povolily.

Místnost byla studenější než zbytek bytu.

Na polici stály knihy, stará DVD, složky s papíry, kabely od věcí, které už nejspíš neexistovaly, a kytara opřená u stěny.

Kytara, na kterou se nikdy pořádně nehrálo, ale pořád si uchovávala ten drzý nárok, že jednou možná přijde čas. Hudební nástroje jsou v tomhle ohledu nesnesitelné. Nikdy se úplně nevzdají člověka, který se dávno vzdal jich.

A ještě horší je to se zpěvníky.

Člověk si říká, že si jednou zazpívá třeba u táboráku, a pak jenom vydává zvuky.

Přinejlepším.

Pod policí, za starým kabátem, byla krabice.

Přehoz přes ni měl barvu, která kdysi mohla být modrá, zelená nebo hnědá.

Teď byla prostě stará.

Na látce ležel prach.

Vlastně už vrstva času.

La-Tex-Homme se zastavil.

Bylo zvláštní stát před krabicí ve vlastním bytě. Jako někdo, kdo přišel k cizí věci a musí se zeptat, jestli si smí sáhnout.

Jenže nikdo jiný v místnosti nebyl, aby ho člověk mohl plácnout přes prsty.

Přehoz se nepohnul.

Ani krabice.

Jen v něm se něco pohnulo.

Doslova jako hrdinský záblesk.

Zasloužilo by si to orchestrální hudbu.

Nakonec se ale ukázalo, že to nebyl záblesk, ale únava.

Visela mu na očích jak prašivý můry.

La-Tex-Homme.

To jméno znělo pořád stejně nemožně.

Jednak neuměl francouzsky a jednak latex a homme znělo prostě přepáleně. Francouzská póza přes českýho balíka. Černá guma a červené boty v bytě, kde se špatně zavíraly dveře a v koupelně rostly krápníky z vodního kamene, které by jednou mohly dostat vlastní trvalý pobyt.

Kdyby se to jmenovalo jinak, bylo by to možná snesitelnější.

Ale kdo ví.

V Česku se nenosí nic.

Od nemluv nahlas přes nemůžeš mluvit nahlas až po není ti vůbec rozumět.

A vyslovuj.

Neumíš mluvit česky?

Na co si tu hraješ?

To, že jsi žil ve Francii dva roky, z tebe Francouze nedělá, tak nedělej, že máš přízvuk.

Co je ti do toho, že jsem nebyl v zahraničí?

Przníš jazyk.

Przníš češtinu.

Przníš sám sebe.

A vůbec, podívej se na sebe.

Jsi celej Z-PRZ-NĚ-NEJ.

To by bylo jméno.

A jak přiléhavé.

No.

Starý podpis na papírech někde uvnitř krabice patřil Antonínu Delišovi. Staré jméno, stará vrstva, starý způsob, jak být někým, kdo si dovolil vymyslet postavu, kterou by slušný člověk před návštěvou rychle schoval.

Antonín Deliš byl teď jen podpis.

Stopový prvek.

Jako pach v látce.

Jako stará adresa v občance, která už neplatí, ale člověk ji stejně pozná, když ji někde uvidí napsanou.

A znáte ty zprzněný fotky, jak vás vyfotěj na úřadech?

Fotky jedna báseň.

Člověk tam přijde jako člověk a odejde jako důkaz, že stát nevěří, jak vypadá.

La-Tex-Homme nebyl někdo jiný.

To by bylo příliš pohodlné.

Kdyby byl někdo jiný, dalo by se říct: to nejsem já, to byla jen maska, výstřelek.

Kdyby byl někdo jiný, šel by nechat v krabici mnohem snáz, třeba jako láhev od mlíka nebo morče, které by se možná prokousalo ven, pokud by ho to napadlo.

Cizí věci se ukládají lépe než vlastní.

Jenže on byl vlastní.

Byl ta část, která měla být moc trapná na přijetí a moc skutečná na vyhození.

Část s latexem.

Část s červenými botami.

Část s bičem, který pravděpodobně neposlouchal už kdysi dávno.

Část, která se dala odložit pod přehoz, ale ne vypustit jak duši od kola.

Na chodbě domu něco cvaklo.

Výtah.

Samozřejmě.

Výtah se vždycky rozjede v okamžiku, kdy člověk stojí u krabice s vlastní neobhajitelnou minulostí. Domy pro to mají cit. Nebo jsou prostě jenom kruté.

Dveře šachty se někde dole otevřely, pak zavřely.

Kroky.

Tlumené hlasy.

Igelitka.

Někdo šel po schodech pomalu, s námahou a s právem vědět o všem, co se v domě děje, úhledně složeným v kapse u košile.

Dveře číslo třináct měly kukátko.

To stačilo.

La-Tex-Homme stál nehybně a najednou mu bylo jasné, že problém nebude otevřít krabici.

Problém bude jednou otevřít dveře bytu.

Krabice je soukromá.

Chodba je veřejná.

V českém domě je chodba nejhorší možná zóna. Není to ještě ulice, kde se člověk ztratí v davu, a není to už byt, kde se může zavřít. Chodba je tribunál s linoleem, a pokud máte štěstí, dosáhli jste na dlaždičky.

Chodba je místo, kde každý nákup, každý hlasitější telefonát, každá návštěva, každé smetí a každá zvláštnost získá publikum, aniž by o něj žádala.

A latex na chodbě by publikum získal okamžitě.

Představa byla tak konkrétní, až se na chvíli zastyděl dopředu.

Černý latex.

Červené boty.

Bič.

Dveře naproti.

Kukátko.

Ticho za nimi.

Ticho, které by bylo hlasitější než výkřik.

Lidi nejsou slepí.

Tohle se dalo cítit v omítce.

Lidi jsou slepí na utrpení, na dluhy, na samotu, na pomalé rozpady, na věci, které člověk nosí roky v sobě nebo na sobě.

Ale na latex v chodbě slepí nejsou nikdy.

Sáhl na přehoz.

Byl to nepříjemně obyčejný dotek.

Starý navlhlý textil.

Plíseň, kterou si tam sám nechal narůst.

Velké věci mají být zblízka obyčejné, jinak začnou lhát. A když už něco lže, mělo by to mít aspoň tolik slušnosti, aby se na to neprášilo.

Přehoz stáhl o pár centimetrů.

Objevil se roh krabice.

Hnědý karton.

Žloutnoucí páska.

Černý fix.

Nápis byl částečně rozmazaný, ale čitelný dost.

LA-TEX-HOMME.

Přesně tak.

Velkými písmeny.

Pohled na ten nápis byl horší než zápach, který už teď začínal čpět do vzduchu. Guma, starý prašivý vzduch, lehce sladká zatuchlost věcí, které kdysi použil a pak věřil, že přijde čas, kdy je použije znovu.

Latex má vlastní paličatost.

Není jako látka, která zkřehne a přestane se hlásit. Latex se může slepit, ztvrdnout, zpuchřet, ale nezapomene, že měl být těsně u těla. I starý latex si drží urážlivou intimitu.

V krabici může ležet roky, a stejně ve chvíli, kdy člověk ucítí jeho pach, otřese se.

Vzrušením?

Možná.

Ale pod nosem to tak divně čpí.

Jako starej pot.

A on si pamatoval.

Jak se to lepilo.

Jak se v tom hůř dýchalo.

Jak se člověk narovnal jinak, protože se v tom nedalo uvolnit stejně jako v teplákách.

Jak červené boty nebyly praktické, ale praktické věci nikdy nikoho nespasily.

Jak bič sliboval víc elegance, ale spíš si vyšleh oko.

Trapnost a touha.

Tohle se stává.

Člověk něco vytáhne z krabice a svět to okamžitě zmenší na nejlevnější popis.

Latex.

Fetiš.

Krize.

Chudák.

Úlet.

Trapárna.

Úchyl.

Pošahanej.

Nemá to v hlavě v pořádku.

Někdo se zasměje.

Někdo se pohorší.

Někdo se tváří tolerantně, což je často horší než to pohoršení, protože tolerance se pak často směje.

A pak je vymalováno.

Příběh se zavře dřív, než začne.

La-Tex-Homme se díval na nápis a cítil přesně to staré nebezpečí: že někdo jiný řekne, co to bylo, a přitom to bude jen jednodušší, hlasitější, použitelnější.

Ale pravda?

Koho vůbec zajímá pravda?

V místnosti nikdo jiný nebyl.

Jen on.

Krabice.

Prach.

Nápis.

Žárovka z předsíně, která sem dopadala přes pootevřené dveře slabým pruhem světla.

A dům, který se tvářil, že neposlouchá, ale staré domy poslouchají vždycky. Jen s tím rozdílem, že jako lidi nechodí po patrech a nepráskají a nebonzují, protože barák není kurva, což je jejich jediná slušnost.

Sáhl na pásku.

Lepila.

Po letech pořád lepila, což bylo protivné a obdivuhodné zároveň.

Zatáhl.

Páska se neodlepila.

Samozřejmě že ne.

Všechno se musí posrat. Návrat legendy se nikdy neobejde bez pásky, která drží líp než vůle k životu.

Zatáhl znovu.

Karton se prohnul.

Páska se natáhla a vydala tichý, suchý zvuk. Ten nechutný zvuk starého lepidla, které se nechce vzdát své jediné funkce, protože na rozdíl od lidí ji ještě má.

Zatáhl potřetí.

Páska povolila tak prudce, že se překotil na záda.

Loktem narazil do police.

Kurva, to je bolest.

Páska byla roztržená.

Víko šlo otevřít.

Teď už to nebyla otázka praktická.

Teď už nebylo na co se vymluvit.

La-Tex-Homme položil obě ruce na krabici, zhluboka se nadechl a okamžitě toho zalitoval, protože prach a starý latex nejsou kombinace určená pro slavnostní sfouknutí svíček.

Uvnitř se v šeru rýsovalo černé složené tělo latexu.

Vedle něj červená.

Boty a rukavice, jen červený odlesk v krabici, příliš živý na tak mrtvé světlo.

Kousek kůže.

Bič.

Nebo jeho stočená část.

Několik papírů.

Roh sešitu.

Staré jméno možná někde mezi tím.

Nebyl to poklad.

Inventář části života, která se nehodila do žádné slušné police.

A přesto tam byla.

La-Tex-Homme se na to díval a nic slavnostního se nestalo.

Zase žádná hudba.

Žádná síla mu neprojela páteří.

Praha za oknem neklekla a neřekla ó.

Dům nezadržel dech.

Žárovka nezesílila.

Jen se z krabice vyvalil pach starého latexu a prach mu zalezl do nosu tak neuctivě, že smrkal do kapesníku vzduch a kde nic tu nic.

Černý latex byl složený špatně.

Ne tak, jak se skládají věci, které člověk miluje.

Červené rukavice byly zastrčené u kraje.

Jedna byla obrácená naruby.

Boty ležely pod nimi, zabalené do starého papíru.

Papír popraskal.

Bič byl stočený v rohu jako zvíře, které spí, ale nikdo nechce zkoušet, jestli opravdu a co kdyby raflo do ruky.

Vedle toho sešity.

Papíry.

Fragmenty.

Když není důkaz, musí někdo říct, že něco existovalo. A když nikdo jiný není ochotný, zůstane člověk sám v předsíni, ve čtyři ráno, s krabicí, která páchne gumou, a musí se rozhodnout, jestli sám sobě stačí jako svědek.

Už by si myslel, že propadl patosu, když tu ho zachránil pohled na červenou botu.

Byla příšerná.

Krásná, ale příšerná.

Přesně taková, jaká měla být.

Vytáhl ji z krabice.

Papír se na ní místy přilepil.

Bota byla vysoká, měla překvapivě ostrý lesk a absolutní nezájem o to, jestli sedne každému.

Držel ji v ruce.

Byla těžší, než čekal.

Nebo si jen odvykl?

Člověk si pamatuje věci jinak, ale rozhodně vzpomínky neváží jako gothaj nebo květák.

Na chodbě domu se znovu ozval výtah.

Tentokrát blíž.

Kovové dveře.

Kroky.

Igelitka.

Kašel.

Ztuhl s červenou botou v ruce.

Tohle by se vysvětlovalo špatně.

V českých domech se dá vysvětlit hodně věcí, pokud člověk vypadá dost unaveně a má u toho igelitku. Červená latexová bota ve čtyři ráno ale nepatří k předmětům, které by igelitka zachránila.

Ani kdyby měl dvě.

Dveře naproti klaply.

Kukátko bylo živé.

Stál úplně tiše.

Bota v ruce.

Krabice pootevřená.

Pach latexu v místnosti.

A v tom tichu bylo náhle jasné, jak přesně je ten návrat nedůstojný.

Skvělý.

Důstojnost ho do krabice dostala.

Nebo aspoň její levná napodobenina.

Snaha nevypadat směšně.

Snaha nebýt tím, co by se těžko vysvětlovalo.

Snaha mít přijatelný profil.

Nedůstojnost teď možná byla jediná cesta ven.

La-Tex-Homme položil botu na podlahu.

Vedle ní druhou.

Pak rukavice.

Pak latex.

Jen horní část.

Černou, studenou, trochu slepenou.

Bič nechal zatím v krabici.

Nebylo kam spěchat.

Návrat legendy mohl mít pootevřené víko a rozložené boty na podlaze. Nemusel hned vyrážet nad Prahu. Nemusel hned stát na střeše v dešti. Nemusel ještě řešit Alexe, Petersonica, Vážku, Šišku ani Národní divadlo, nad kterým by se každý prach cítil kulturněji než zrovna tady v jeho bytě.

Zatím stačilo tohle:

krabice byla otevřená;

věci byly venku;

a La-Tex-Homme se na ně díval, aniž by je hned schoval zpátky.

Vrátil se do kuchyně pro hrnek čaje.

Čaj už byl vlažný a chutnal jako výčitka z plechovky, kterou měl vyhodit před pěti lety.

Vypil ho.

Slabé světlo předsíně.

Dveře do zadní místnosti.

Jeho postava.

Červené boty na podlaze jako dvě malé katastrofy.

Vypadal směšně.

To byl fakt.

Vrátil se ke krabici.

Posadil se na zem.

Zem byla studená a nepohodlná a hned mu připomněla, že tělo má věk, záda, kolena a různé drobné názory na dramatická rozhodnutí.

Seděl mezi krabicí a dveřmi a poprvé po dlouhé době neuhýbal pohledem.

Bylo v tom něco tichého.

Nedostal se dál, ale taky nepředstíral, že je jinde.

Z chodby se ozvaly kroky.

Potom klíč v zámku.

Potom ticho domu, který zase spolkl cizí život.

La-Tex-Homme si natáhl rukavici jen na prsty.

Ty se do ní dostávaly pomalu, neobratně, s malým lupnutím materiálu.

Nebylo to sexy a ani elegantní.

Byl to zápas na život a na smrt, skoro jako když vytáhnete z šuplíku vibrátor po mámě a váháte.

Rukavice nakonec seděla.

Nedokonale, ale seděla.

Podíval se na ni.

Červená ruka v žlutém světle předsíně.

Černý latex na podlaze.

Krabice otevřená.

Praha za oknem modro-mokrá a lhostejná.

Dům bdělý, zatím nic neřekl.

Jestli tohle mělo být vítězství, bylo velmi malé a vlastně i chabé.

A právě proto mu věřil.

Velká vítězství jsou podezřelá.

Malá se dají přežít.

Vstal ze země pomalu.

Koleno zapraskalo.

To taky patřilo k věci. Žádný návrat se neobejde bez zvuku těla, které si myslí svoje.

Rukavici si nesundal.

Nechal ji na ruce a přešel do předsíně.

U dveří číslo dvacet sedm se zastavil.

Za nimi chodba.

Naproti kukátko.

Schody.

Výtah.

Dům.

Praha.

Celý ten svět, který by se na černý latex s červenými botami díval tak, jak se svět dívá na věci, které nechce vidět a zároveň od nich neumí odtrhnout oči.

Ještě ne.

Dnes ne.

Dnes nebyl den chodby.

Natož Prahy.

Dnes byl den krabice.

To stačilo.

Vrátil se do místnosti a podíval se na otevřené víko.

Nezavřel ho.

To bylo důležité.

Neuklidil boty.

Nevrátil rukavici.

Nepřehodil přes to přehoz.

Jen kabát, který předtím spadl na zem, zvedl a pověsil stranou.

Krabice civěla dál do prostoru.

V bytě se tím změnilo všechno a prakticky nic.

Na lince byl pořád špinavý hrnek.

Elektřina byla pořád jen dočasně v provozu.

Prach byl pořád prach.

Paní odnaproti měla pořád kukátko.

Jen v zadní místnosti už nebyla krabice, u které se dalo předstírat, že není otevřená.

La-Tex-Homme zhasl v kuchyni, ale v předsíni nechal světlo.

Čtyřicet wattů.

Málo na legendu.

Dost na to, aby červené boty v zadní místnosti nezmizely úplně a později v noci o ně nezakopl, až půjde na záchod.

Praha za oknem syfiliticky kapala dál.

Tramvaj projela ulicí a dům se ani nepohnul.

Všechno fungovalo stejně jako předtím, což je na návratech někdy nejkrutější a někdy nejlaskavější: svět se nezastaví.

Nikdo netleská.

Nikdo nezaklepe.

Nikdo neřekne, že něco konečně pochopil.

Ale krabice byla otevřená.

A to, co přijde dál, bude mít červené boty.