Kapitola 2 – Krabice
Ráno mu dalo facku a ani se mu neomluvilo. Světlo v předsíni pořád svítilo. Čtyřicet wattů. Až do rána.
Normální člověk zhasne, když jde spát, taky třeba uklidí a ne že nechá rozložené věci přes noc na podlaze, aby v noci zakopnul o bačkory. La-Tex-Homme není normální. Bude radši našlapovat kolem červených bot opatrně, s vědomím přesné polohy každé z nich, přestože v noci několikrát vstával na záchod a pokaždé věděl, že jsou tam.
Ze sprchy prvních čtyřicet vteřin tekla jen ledová voda. La-Tex-Homme to věděl a tak čekal. Stál pod ní a díval se na dlaždičky. Myslel na krabici, ale nebyl dvakrát ochotný lhát si už od rána, že se do ní nechce podívat. Teplá voda nakonec vyšprkla, sprcha začala fungovat normálně. To bylo pro něj znamení, že svět byl zatím v pořádku.
V kuchyni si uvařil kávu. Teda zalil si ten kávový prášek, ze kterýho ve střevech rostou plísně, co vám pak s gustem ukazujou na kolonoskopii. Hrnek si vzal tentokrát čistý, protože ten druhý, s čajovým kruhem, ho už sám začal soudit nahlas.
Posadil se ke stolu. Káva zázrakem vonělo a všechno ostatní páchlo latexem. Od chvíle, kdy krabici otevřel, měl byt nový osvěžovač. Přičichnout ke starému latexu a pak čekat, jestli ten odér zmizí, je jako čekat, že výdech metra přestane fučet, protože už jste vystoupili. Některé pachy se člověka drží čistě jen z principu.
Dopil kávu. Vzal hrnek. Postavil ho vedle toho špinavého. Pak vstal a šel do zadní místnosti. Krabice čekala.
Samozřejmě že čekala. Co jiného by dělala? Odložila by se přes noc sama pryč? Sbalila by obsah, přelepila víko a slušně se přesunula do sklepa mezi zavařovačky, staré lyže a věci, které se nevyhazují, protože ještě jednou určitě přijdou vhod, až lidstvo ztratí rozum úplně?
Ne. Věci stojí tam, kde je člověk nechá. Přesně tam. Neposunou se. Nezmizí. Nepřijdou ráno do kuchyně a neřeknou: tak jsem tady, celou noc jsem na tebe čekala, teď je řada na tobě. Věci jen stojí. A obviňují.
Krabice stála pootevřená, přesně jak ji nechal. Jedna chlopeň nahoru, druhá dolů, jako by se snažila být šik, ale nedokázala to. Na podlaze vedle ní ležely červené boty. Rukavice odhozené vedle. Latex jako složená černá hmota trochu opodál.
Bič pořád uvnitř. Papíry pořád uvnitř.
Sedl si na zem. Parketa pod ním vrzla (a měla na to právo).
Zaprvé: krabice nebyla impozantní. To je potřeba říct hned, protože jinak si člověk začne představovat truhlu. Velkou starou truhlu, možná dubovou, možná s kováním, možná s vůní po cedrovém dřevě nebo po starém koření, a to by byl úplný nesmysl. Tohle byla obyčejná kartonová krabice. Hnědá, ošoupaná, z nějakého stěhování nebo supermarketu, s boky, které se místy prohýbaly. Karton je materiál pro přesun věcí z jednoho místa na druhé. Pokud se v něm věci nechají roky, chová se jako starý člověk bez léků: drží se tu zuby nehty, ale věk nezapře.
Zadruhé: pach. Starý, uzavřený vzduch, který se tam smotal jak klubko ze zápachu gumy, potu, prachu, papíru, trochu plísně ze dna a latexu. A ten se stydí jen z hygienických důvodů. A taky proto, že některé věci se v domácnosti prostě nevysvětlují. Třeba bánoční ozdoby, starý ubrus, kabely od přístrojů, které už nikdo nemá, ano, protože kabely jsou ve své zbytečnosti natolik nevinné, že se s nimi dá žít až do smrti. Černý latex, červené boty a bič v kartonové krabici jsou jiná kategorie. To není bordel. To je bordel, který by mohl mluvit i bez toho, aniž by kdokoliv položil otázku.
La-Tex-Homme se natáhl dopředu a sáhl dovnitř. Latex byl studený. Přejet ráno rukou studený latex po několika hodinách špatného spánku je zkušenost, která člověka probudí líp než sprcha. Tohle si mám teď obléknout na sebe?
Ano.
Celé.
Těsně.
Tak tedy. Vzal horní část. Nebo se o to pokusil. Materiál se odlepil s tichým mlasknutím.
Mlasknutí.
To byl ale zvuk návratu!
Co fanfára?!
Co orchestr?!!
Mlasknutí!!!
Latex se rozvinul na podlaze. Černý, silnější, než se zdál v noci, s přesnou tuhostí věci, která si pamatuje tvar těla, pro které byla udělaná, ale mezitím se nejspíš rozhodla, že tělo je jen teorie. Na jednom místě se leskl moc, na jiném málo. Pod paží byla matná stopa. Hrdina holt není plakát, ale savec. Latex dělá z člověka ikonu jen z dálky. Zblízka dělá z člověka teplého, vlhkého, ne úplně prodyšného tvora, který se snaží vypadat, že to všechno byl záměr. Jak se to vůbec pere? To je otázka, která dokáže zničit většinu velkých gest.
Jak se to pere?
Jak se to suší?
Kam se to věší?
Co když přijde instalatér?
Co když to najde někdo, kdo hledá pojistky?
Co když se v tom člověk oprudí tak, že pak chodí po bytě jako tučňák?
A latex nikdy neodpověděl..
Jen ležel.
Studený.
Černý.
Trochu lepkavý.
A zároveň nemožný.
Natáhl si rukavgice. Dlaně se mu začaly potit téměř okamžitě. Výborně. Ikona vydržela asi jedenáct vteřin.
Červené boty se ráno nelišily od červených bot v noci.
To bylo na nich jedno z mála konzistentních míst. Boty, které jsou červené, jsou červené pořád. Nezklidní se přes noc do bordó. Neomluví se místnosti. Nesleví ze sebe jen proto, že venku je dopoledne a člověk má kávu v žaludku. Jsou prostě červené, výrazně, trochu agresivně, jako věc, která si je sama sebou velmi jistá a nepotřebuje k tomu souhlas okolí.
Zvedl botu. Stále červená. Jaké překvapení, že třeba nezměnila barvu na barvu spoďárů chlapů z katalogu BonPrix – třeba na bordó? Na podpatku byl tenký škrábanec. U špičky se lak trochu odloupl. Přirozené opotřebení.
Obul si je bez ponožkek. Rovnou na holou nohu. Bota nešla snadno natáhnout, protože latex je materiál, který vyžaduje spolupráci, a studený latex ji vyžaduje s výrazem úřednice pět minut před koncem pracovní doby. Musel ji přitáhnout. Přesvědčit. Nohu trochu natočit. Přestat dýchat, i když k tomu nebyl žádný rozumný důvod.
Nakonec sedla. Vstal. Jedna červená bota. Jedna bosá noha. Tepláky. Zrcadlo. Mokrej jak kráva.
Výška se změnila jen na jedné straně, což vytvořilo postoj, který by nikdo neoznačil za hrdinský, pokud by nebyl velmi laskavý nebo velmi opilý. Obul si druhou, přičemž u toho vypotil kávu i ze včerejška. Stál před zrcadlem ve dvou červených botách a teplákách. Na Národní divadlo to nestačilo. Na střechy Prahy taky ne. Na zadní místnost starého bytu, otevřenou krabici a čtyřicet wattů v předsíni to ale ušlo.
Normální člověk by si takové boty nechal leda tak na maškarní, a i tam by si přes sebe vzal kabát, kdyby potkal někoho z domu. Možná i dva kabát a bylo by jedno, že jsou prožrané od molů.
La-Tex-Homme se podíval dolů. Červené boty pod teplákami vypadaly strašně. Dvě malé katastrofy, které si našly nohy
Bič ležel v krabici stočený do sebe jako had v zimě. Byl tmavý, kožený, s rukojetí, kde se kůže začínala loupat. Mohl pocházet ze stáje, z jezdeckých potřeb, z velmi specifického obchodu nebo z rozhodnutí, které člověk nečiní za plného denního světla.
Vytáhl ho. Rozvinul trochu. Byl delší, než si pamatoval. Nebo mu prostě už nesloužila paměť.
Paměť na délku není zdaleka tak spolehlivá jako paměť na pach. Vůni latexu si tělo pamatovalo přesně. Délku biče zjevně nechalo v oddělení: uvidíme.
Jak se tohle používá? Hmm. V principu to věděl. Bič je prodloužená ruka. Pohyb zápěstí. Přesnost. Elegance. Catwoman to zvládala bez problémů, ale Catwoman je fiktivní postava, která navíc nikdy nemusela dávat pozor na lampu z bazaru a police plné DVD, které už nikdo nepouští, ale pořád jsou tam, protože co kdyby.
Skutečný bič má vlastní názor. La-Tex-Homme zvedl ruku. Jen trochu. Testovací pohyb. Nic dramatického.
Bič vyletěl. Přesněji řečeno: část biče vyletěla a část biče zůstala mentálně někde jinde. Konec se pohnul obloukem, který vypadal nadějně asi tři desetiny vteřiny, a potom se rozhodl, že nejlepším cílem v místnosti je lampa na polici. Cvak. Jen tiché cvaknutí kůže o kovovou nožku lampy. Lampa se zakymácela. La-Tex-Homme ztuhl. Bič ztuhl taky, pozdě, ale aspoň se pokusil. Lampa přežila. On přežil. Nikdo nezaklepal. Zatím.
Prodloužená ostuda, přesně jak bylo slíbeno. Bič sliboval víc elegance, než byl schopen dodat v zadní místnosti o velikosti, která stačila na knihy, starou kytaru a člověka, ale už ne na sebevědomý oblouk. V pražském bytě není místo na chybu. Ani na bič. Ani na minulost. Všechno se tam musí skládat na stranu, za kabát, pod přehoz, ke zdi, a pak se všichni diví, že se věci časem začnou chovat jako kraviny.
Stočil bič opatrně zpátky. Položil ho vedle krabice. Lampa stála. Nic se nestalo. Tedy kromě toho, že se jasně ukázalo, že legenda bude muset začít trénovat dál od nábytku.
Paruka byla dole. Zabalená v plastovém sáčku, který kdysi mohl patřit čistírně. Sáček, který si člověk přinese domů s košilí a pak ho nechá na věšáku tak dlouho, dokud se na něj práší. Přes průhledný plast byly vidět tmavé umělé vlasy, zmačkané krabicí, přilehlé, trochu smutné.
La-Tex-Homme sáček vytáhl. Plast zašustil. Hlasitě. V domě, kde lidé slyší přes zeď každý kašel, bylo šustění plastového sáčku s parukou přesně tak diskrétní jako spadnout do vany s bubny a činely. Otevřel ho. Paruka sklouzla do ruky. Umělé vlasy mají jinou texturu. Skutečné vlasy si něco pamatují z hlavy. Umělé vlasy si pamatují leda tak krabici. Tahle si pamatovala hlavně to, že na ní ležel bič a možná šátek, a rozhodla se podle toho bude vypadat. Zatřásl s ní. Trochu. Vlasy se oddělily. Trochu.¨Forma se vrátila. Trochu. To slovo se k ní hodilo. Trochu. Paruka přežila, ale důstojnost ta tam. To ostatně platí i o lidech, jen se o tom na úřadech nemluví, protože by se musely předělávat formuláře, zvlášť pokud mají takovou trochu paruku.
Položil paruku na krabici. Nebo spíš ji tam posadil. Seděla na kartonu jako zvíře, které neví, jestli ho někdo zachránil nebo si ho hodlá přichystat k obědu. Šátek byl pod ní, alo letech vypadá jako hadr. Byl červený, ale jinak než boty. Méně drze, více unaveně, zkrátka – vyšisovaně. Na okrajích trochu zmačkaný, s jedním vytahaným vláknem, které trčelo ven tak výrazně, že by na něj člověk nejraději sáhl, ale věděl, že když zatáhne, bude po šátku.
Šátek byl pokus o tvář nebo o tajemství. Nebo o to, aby se černý latex a červené boty netvářily tak samy.
Otázka je, jestli se tohle taky pere zvlášť. Asi ano. Všechno, co se nedá vysvětlit, se pere zvlášť.
Papíry byly na dně. La-Tex-Homme papíry vytáhl. Asi deset listů. Možná dvanáct. Různé formáty. Různé okraje. Některé hustě popsané, jiné s jednou větou a pak prázdnou stránkou, jako by text něco začal a potom se lekl sám sebe. Toner byl místy světlý, místy přerušovaný. Na jednom listu byl flek od čaje. Na jiném číslo stránky, které nedávalo smysl, protože předchozí stránky chyběly. Strana 17. Bez strany 16.
Na jednom papíru byl dialog bez začátku.
„Ty se vrátíš?“
Pak mezera.
Pak věta: „Vrátím se, ale ty si toho všimneš, až když bude příliš pozdě.“
To mohlo znamenat cokoliv.
Na dalším papíru byla poznámka na okraji:
červené boty až později
Výborně.
Později právě stálo na jeho nohách.
Na jednom listu byl v rohu vyhrůžný podpis.
Aleš Fajx
Malý, trochu nakloněný. Vedle starý rok. Číslo, které řeklo: to bylo tehdy. To bylo v čase, kdy tenhle podpis ještě držel jméno pohromadě.
La-Tex-Homme se díval na podpis. Bylo to zvláštní. Jako koukat na starou adresu v občance. Člověk ví, že tam už nebydlí, ale zároveň ví, že tam někdy měl klíče od bytu. A možná tam nechal věci. A možná tam nechal víc než věci, jenže to už by začalo být nebezpečné.
Aleš Fajx byl v místnosti jako podpis. Stopový prvek. Důkaz, že to někdo začal. Ne že to dokončil. To by bylo moc snadné. První díl nebyl v krabici. Rozhodně ne celý. Nebyl tam rukopis, který by se dal sešít, přepsat, vydat a tvářit se, že všechno je zpátky. Byly tam fragmenty. Věty. Poznámky. Stránka bez předchozí stránky. Dialog bez jména. Červené boty až později. Nápis. Flek. Podpis.
Ztratit něco není totéž jako že to nebylo. To věděl. Ale taky to neznamená, že se to dá jednoduše najít. Někdy po věci zůstane jen tvar díry. A člověk pak sedí ráno na podlaze v zadní místnosti, v červených botách a jedné rukavici, s papírem v ruce, a říká si, že mýtus je možná jen bordel, který přežil úklid. Zvlášť, když se vrátil jako Antonín Deliš.
Tahle myšlenka byla nebezpečně blízko patosu. Naštěstí mu z palce sjela rukavice. Sjela tak pitomě, že musel papír položit a natáhnout latex zpátky na kloub. Tak. To bylo lepší.
Papíry položil vedle krabice. Krabice otevřená. Latex na podlaze. Červené boty na nohou. Jedna rukavice na ruce, druhá vedle bot. Bič u lampy, která přežila. Papíry vedle biče. Paruka na krabici. Šátek přes její okraj, jako by se i on snažil najít polohu, ve které nebude vypadat úplně opuštěně.
Vypadalo to trochu jako na bleším trhu
La-Tex-Homme nebyl připravený. Ale krabice už nebyla plná. Přešel ke skříni. V zrcadle se na něj díval člověk ve dvou červených botách, jedné červené rukavici a teplákách. Za ním krabice, paruka, bič, papíry, šátek, černý latex na podlaze. V kuchyni hrnky. V kapse provázek. V bytě pach gumy. V domě výtah. Naproti kukátko.
Vypadal směšně.
Kdyby tu krabici zavřel. Urovnal věci, přehodil přehoz, otevřel okno, utřel prach, vynesl karton, dal papíry do složky, boty do tašky, bič někam, kde by o něm nemusel vědět, a paruku – eh.
Za oknem projela tramvaj. Dům se nepohnul. Praha se nezeptala, jestli má pomoct. Nikdo netleskal. Nikdo nezaklepal. Nikdo neřekl, že něco konečně pochopil.
La-Tex-Homme vstal. Nechal boty na nohou. Rukavici si nesundal. Druhou položil vedle latexu. Krabici nezavřel. To bylo celé. Žádná velká přísaha. Žádný návrat nad město. Žádná střecha. Žádný déšť na ramenou.
Jen otevřená krabice, prázdnější než ráno, a věci, které konečně ležely venku, kde byly vidět.
Večer už bylo v bytě chladněji. Předsíňové světlo tentokrát zhasl. Čtyřicet wattů přestalo dělat mrtvého svědka.
V zadní místnosti zůstalo šero. Červené boty položil k posteli. Rukavice na židli. Latex na opěradlo nepověsil, protože přece jen existují hranice a jedna z nich je pověsit starý latex na židli tak, aby to ráno vypadalo, že v bytě někdo někoho stáhnul z kůže.
Takže ho položil na přehoz. Což nebylo lepší. Papíry zůstaly na zemi. Bič u police. Paruka na krabici. Šátek přes její bok. Krabice otevřená, kartonová, obyčejná, s nápisem LA-TEX-HOMME, který byl teď skoro zbytečný, protože obsah už neležel uvnitř. Stál ve dveřích zadní místnosti a díval se na to. Vypadalo to jako nepořádek. Praha za oknem syfiliticky kapala dál. Tramvaj projela ulicí. Dům se ani nepohnul. Všechno fungovalo stejně jako předtím, což je na návratech někdy nejkrutější. Svět se nezastaví. Nikdo nezatroubí. Nikdo nepřinese ručník. Nikdo neřekne, že teď už to dává smysl.
Ale krabice byla otevřená. A prázdnější než včera. Červené boty čekaly u postele. Paruka seděla na kartonu jako zvíře, které přežilo přesun. Bič se tvářil, že za lampu nemůže. Papíry mlčely. Latex čpěl. La-Tex-Homme zhasl v kuchyni. Pak šel spát. Jako člověk, který zatím jen vytáhl věci z krabice a nevrátil je zpátky. To je přesně tolik, kolik se toho dá unést. Ráno bude jinak. Nebo stejně. Ale krabice už nebude plná. A to se počítá, i když to nikdo nepřijde podepsat.