09.04 Tom – Stíny v půjčovně 17.7. v 10:30 – 23:00

Otevřu dveře tak potichu, jak to jen jde. Je 23:10. Klíče zasunu do kapsy, boty sundám už v chodbě. Každej krok, každej zvuk počítám. Nechci ji vzbudit, jestli spí.

Máma leží na pečovatelským lůžku, obličej má otočenej k oknu. Vypadá menší než ráno. Jako by se každej den trochu scvrkávala, mizela mi před očima.

„Mami?“ zašeptám.

Nemluví, ale vidím, jak se jí zachvěly řasy. Vnímá mě. Přejdu k oknu a otevřu ho. Vzduch je těžkej, potřebuje vyvětrat. Z ulice slyším tramvaj, z indický restaurace pod náma se táhne vůně kari. Světlo z pouliční lampy vytváří na podlaze dlouhý stíny.

„Dneska jsem se viděl s Viktorem,“ řeknu tiše, zatímco se šourám do kuchyňky. „Promluvili jsme si spolu, ale…“

Neodpoví. Samozřejmě že ne. Už skoro nemluví.

Vyndám z ledničky rámen, který jsem včera přinesl z Dlážděnky, a dám je ohřát. V mikrovlnce to vypadá jako malá žlutá laguna. Točí se dokola a já nemůžu odtrhnout oči. Točí se jako moje myšlenky.

Proč jsem jí to řekl? Co je jí do Viktora? Ví vůbec, kdo to je? Říkal jsem jí někdy o něm? Nemůžu si vzpomenout.

Pípnutí mikrovlnky mě vytrhne z myšlenek. Vyndám misku, vezmu lžíci a jdu zpátky k mámě. Posadím se na kraj postele a vidím, jak se jí rty lehce pootevřely. Má žízeň. Podám jí brčko s vodou a ona slabě nasaje. Pak vezmu ubrousek a jemně jí utřu koutky úst.

„Mám pro tebe večeři,“ řeknu a ukážu jí misku. „Polívka. Tvoje oblíbená.“

Není to pravda. Nevím, jestli má ráda rámen. Vlastně vůbec nevím, co má ráda. Teď jí jen to, co jí dám. Nemá na výběr. Jako já.

Naberu lžíci a přiblížím ji k jejím rtům. Polkne. Naberu další.

Tohle je náš rituál. Každej večer. Někdy si říkám, jestli si pamatuje, jaký to bylo, když ještě vařila ona mně. Když ještě chodila. Když ještě mluvila. Když ještě žila.

„Zítra mám trénink,“ pokračuju v monologu. „Trenér říká, že mám šanci. Musím jen udržet techniku.“

Další lžíce. Další polknutí. Její oči jsou teď otevřený, ale dívaj se někam za mě. Jako by tam viděla něco, co já ne.

„Pak mám brigádu v Dlážděnce. Kit říkal, že když se budu snažit, mohl bych dostat přidáno.“

Telefon mi v kapse zavibruje a vydá zvuk, kterej okamžitě poznávám. Grindr. Srdce mi poskočí. Rychle ho vytáhnu, abych to ztišil, ale už je pozdě. Na displeji bliká upozornění:

Swimmer2004 – 1 km daleko

Kurva. Rychle to smažu. Otočím se k mámě, ale ta dál kouká skrz mě, jako bych tam nebyl.

Dám jí ještě pár lžic polívky, ale najednou přestane polykat. Bojím se, že usne dřív, než jí dám léky. Musí si je vzít. Musí.

„Mami, prosím, ještě chvilku,“ zašeptám a cítím, jak se mi hlas láme. „Musíš si vzít prášky.“

Pomalu se na mě podívá. V jejích očích vidím záblesk – moje máma je tam, někde hluboko. Otevře ústa a já jí tam položím tabletku. Pak jí podám brčko s vodou. Polkne. Ještě jednu. Polkne. Hotovo.

„Hodná,“ řeknu, jako bych mluvil s dítětem. Nenávidím se za to.

Odnesu misku do dřezu a pustím vodu. Nechám ji týct, jen abych slyšel nějakej zvuk kromě máminýho dechu. Světlo z ulice dopadá na kuchyňskou linku a vytváří na ní stříbrný pruhy. Cejtím, jak mi slzy stékaj po tváři, ani nevím, kdy jsem začal brečet.

Vrátím se do pokoje a vidím, že máma už spí. Přikryju ji a pohladím po vlasech. Jsou řídký a suchý. Jako by z ní odcházel i poslední zbytek života.

Zamířím do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla. Vypadám jak strašidlo. Kruhy pod očima, propadlý tváře. Vlasy mám mokrý z deště, co mě chytil cestou z bazénu. Vezmu fén a začnu si je sušit.

Horkej vzduch mi fouká do obličeje a já zírám na svůj odraz. Světlo z ulice mi dělá z vlasů stříbrný pruhy. Vypadám starší. Unavenější.

Swimmer2004 – 1 km daleko.

Viktor. Musí to bejt on. Kdo jinej by měl takovej profil? Kdo jinej by byl tak blízko? A v týhle hodině?

Nenávidím ho. Nenávidím ho za to, co ve mně vyvolává. Za ten zmatek. Za tu touhu. Za to, že kvůli němu nemůžu spát. Že kvůli němu nemůžu dejchat.

Ale co když ho nenávidím proto, že jsem se do něj zamiloval?

Ta myšlenka mě zasáhne jako rána pěstí. Zamiloval? Ne, to nemůže bejt pravda. Nejsem buzerant. Nejsem jako on. Nemůžu bejt.

Ale proč jsem si pak stáhnul Grindr? Proč jsem si ho přidal jako favorita? Proč se mi pokaždý, když ho vidím, zastaví srdce?

Vypnu fén a položím ho na umyvadlo. Ruce se mi třesou. V hlavě mám chaos.

Co by tomu řekla máma, kdyby věděla? Co by řekli kluci z bazénu? Co by řekl trenér?

A co by tomu řekl Viktor, kdyby věděl, že ho sleduju? Že o něm vím víc, než by měl kdokoliv vědět?

Podívám se znovu do zrcadla. Vlasy mám teď suchý, ale pořád vypadám ztraceně. Jako někdo, kdo neví, kdo vlastně je.

Vrátím se do pokoje a sednu si k mámě na postel. Spí klidně, její dech je pravidelnej. Aspoň něco.

„Mami,“ zašeptám, i když vím, že mě neslyší. „Bojím se.“

Bojím se, že ji ztratím. Bojím se, že zůstanu sám. Bojím se, že nezvládnu to, co se ode mě očekává. Bojím se, že nejsem ten, za koho se vydávám.

A nejvíc ze všeho se bojím, že to, co cejtím k Viktorovi, je skutečný.

Položím hlavu vedle máminý ruky a zavřu oči. Za oknem projede další tramvaj. V indický restauraci dole zhasnou světla. Noc pokračuje, i když se mi svět hroutí.

A někde, kilometr odsud, je Viktor. Možná kouká na svůj telefon a čeká, jestli mu někdo odpoví. Možná myslí na mě, stejně jako já myslím na něj.

Možná nejsme tak rozdílný, jak jsem si myslel.