025.02 VERONIKA – Šedé břehy 13.9. v 13:00 – 16:00

Přitiskla jsem ručník k vlasům a cejtila, jak mi kapky stékaj po zádech. Pořád ještě nejsem úplně suchá, i když jsem byla ve sprše už před půl hodinou. Moje vlasy, moje prokletí – hustej zrzavej mrak, kterej nikdy pořádně neuschne.

Martina sedí naproti mně, obličej namodralý od světla notebooku. Vypadá klidně, soustředěně, zatímco se probírá chaosem, co jsme natočily. Na timeline videa svítí červený značky konfliktů jako varovnej signál – něco nefunguje, něco se překrývá, něco prostě nehraje. Její káva stojí vedle, pára už dávno zmizela.

„Vyhodíme dramatické zoomy, zpomalíme dech,“ řekne najednou a její prsty už posouvaj klipy. Viktor a Tom, oba v jedné stopě, jako by patřili k sobě. Možná patří.

Kývnu. Není to jen souhlas, je to úleva. Nechci drama. Stačí mi v reálným životě.

Kurzor zastaví nad záběrem, kde se Viktor lehce dotýká zábradlí na mostku na Veslařský ostrov. Je v tom něco… nevím. Něco pravdivýho. Ten záběr pulzuje, jako by měl vlastní tep. Jeden moment, kdy Viktor vypadá zranitelně, lidsky. Bez póz.

Telefon mi zavibruje v kapse. Otec. Jasně. Stejná zpráva jako vždycky: „Zvládáš to?“ Tři slova, suchý jako troud. Žádný „ahoj“ nebo „jak se máš“ nebo cokoliv, co by naznačovalo, že mu na mně doopravdy záleží. Hodím zprávu do mentální složky ignorovanejch věcí, kam patří.

Další zpráva, tentokrát od Símy. Gif tančícího buldoka a fotka z toho samýho mostku, kde jsme točily Viktora. „Drama sells,“ napsala k tomu. Jako bych nevěděla, že drama prodává. Jako bych ho sama neměla plnej život.

Stisknu tlačítko pro hlasovou zprávu: „Uklidni feed nebo tě bloknu.“ Zní to ostřejc, než jsem chtěla, ale jsem unavená z jejích pokusů všechno zdramatizovat.

Martina se tiše směje. „Měkkým hlasem tvrdá pravidla,“ komentuje a ukládá projekt jako silent_current_1530. Všimnu si, že na stěně visí Tonyho rozpis dechu – jeho starej tréninkovej plán. Vezmu fixu a přepíšu čas na TADY a TEĎ. Protože to je všechno, co mám. Všechno, co můžu kontrolovat.

Za oknem kapky z okapu tikaj jak hodiny. Připomínaj mi, že čas běží, i když se někdy zdá, že stojí. Martina zarovná poslední klip a řekne něco, co zní jako mantra: „Ticho je volba.“

Vyjdeme ze střižny a já cejtím, jak mě to překvapuje – jsem spokojená. Navzdory všemu. Navzdory tátovi, Zuzajdě, navzdory Jankovi, kterýmu musím uvařit, navzdory tomu, že jsem pořád tak unavená. Nějak jsme se s Martinou vyladily na sebe a to stačí.

Aspoň pro tuhle chvíli.