Že mě to jednoduše sebralo

Nebo – ne možná proto – ale díky tomu. Důvod, proč píši tyto řádky, je jinde.

Jeden můj známý byl vskutku zklamaný, když se dozvěděl, že jsem si vzal Rajneeshe, a ne někoho, kdo existuje ve skutečném světě.

Připomnělo mi to dárek, který jsem kdysi dostal z žertu (a nebo možná ne z žertu, ale z nevědomosti, že bych po něčem takovém mohl tak moc toužit) od svého bratra – daroval mi maketu telefonu, který vskutku vypadal jako telefon, ale byla to jen kalkulačka. Asi takové zklamání zažil můj známý.

A mně to přišlo líto. Ne že bych cítil lítost proto, že by mi to ubralo lásky k Rajneeshovi, ale proto, že ten druhý tam nemá otevřený úhel pohledu, že se mu to tím směrem neotevírá. Možná proto, že vedle sebe někoho má. Kdo ví?

A třeba si to jenom myslím.

*

Na začátku jsem měl spoustu představ, co to znamená mít duchovní jméno. A docela jsem záviděl své duchovní mistryni, co ho dostala „po staru“. Tenkrát se ještě o duchovní jméno v Osho tradici žádalo v meditačním centru u Bhagata, který tuto žádost přeposílal do Indie do Osho centra v Púně, kde pak mniši zasedli a zpátky zaslali jméno, které jim přišlo v meditaci.

V době, kdy jsem psal Bhagatovi do Shangri-la já, odepsal: „Jméno si teď vybírejte sami,“ a poslal odkaz na seznam odtajněných jmen.

To jsem nečekal.

A pak přišla dlouhá fáze – čekání. Člověk si to neuvědomí, dokud se nestane sám hledačem, jak dlouhá cesta za duchovním jménem je (tedy pokud mu to jméno nepřijde samo nebo nějakým jiným způsobem to jméno neví). Jedna věc je vědět, kde si jméno vybrat, ale druhá – věnovat tomu čas a – jak si vlastně člověk to své duchovní jméno vybere?

V době, kdy jsem seděl v taxíku a přejížděl jsem Alžbětin most, měl jsem na klíně papíry se jmény – a prostě to už vzdal, když pojednou se z mé mysli vynořil Rajneesh s oním „Pranapati“.

A tak se zrodil. Vlastně – ještě o něco později jsem se vůbec dozvěděl, jak se jméno vyslovuje. Mě vůbec nenapadlo, že by se J nečetlo jako J, ale DŽ.

To mi o pár dnů později vysvětlil Zoltán Dioszegi před vysíláním v televizi. On totiž měl v minulosti, mimo jiné, na starosti indické vysílání – a proto to věděl. Měli tam totiž jednoho Raje…

A tak jsem měl později pochopení pro ty, kdo prostě moje jméno ne a ne vyslovit – nemluvě o tom zapamatovat si ho – to nikomu vyčítat nemůžu už vůbec.

*

Moje mistryně (v tradici Usui Shiki Ryoho Reiki) měla za ušima. To jsem věděl vždycky. A proto, když při plánování duchovní cesty do Indie nadnesla, že bych si měl své jméno nechat zasvětit, nastražil jsem uši. Co to? Zasvětit se do duchovního jména? Já myslel, že už to je.

No jistě, že bylo. Ale proč, když jedu do Indie, nevyužít posvátného místa – stromu Bódhi, kde byl i samotný Buddha osvícený (ano, já vím – není to přesně ten strom, tedy aspoň se to tak říká, že je to už jen odlomek).

O zasvěcení svého duchovního jména jsem měl hodně představ (jako o všem v duchovním světě) a realita (dá-li se tak popsat skutečný jev meditace) byla natolik odlišná a obsahem mé očekávání přebíjející, že mě to jednoduše sebralo.