Byl to právě Starcův klín, kterého jsem litoval

A znovu odskočím do dětství. Je to, tuším rok 1993, kdy šel v Česku do kin film Milenec – a tehdy o něm referoval časopis Cinema – a na svou titulní stránku dal muže a ženu v objetí – a na stránce se vyjímalo ňadro. Ani to nebyl obrázek z filmu, byl to prostě nějaký ilustrační obrázek milostného aktu. Mně bylo tehdy dvanáct let a časopis Cinema jsem si příležitostně kupoval, protože už tehdy se u mě začal objevovat zájem o film jako takový, který jsem šel v roce 2000 studovat do Písku na SVOŠF (Soukromá vyšší odborná škola filmová).

A tady započala moje bitva mezi mnou a tatobitským knězem, který školil mého dědu v morálce. Právě kvůli filmu Milenec a časopisu Cinema jsem nesměl několik týdnů k babičce a dědovi. Kdybych já ho tenkrát nepoložil na lednici – ještě dnes to docela živě vidím!

Film Milenec natočil Jean-Jacques Annaud podle polo autobiografické knihy Marguerite Duras. Je to můj oblíbený film, asi proto, že se mi moc líbí představitel milence Tony Leung.

Pranapati – Milenec. Takhle to zní docela jasně. Ale když jsem procházel sáhodlouhý seznam jmen, procházel jsem stranu se jmény, nikoliv s jejich překlady. Překladům jmen jsem nevěnoval velkou pozornost. Ale v momentě, kdy jsem přejížděl taxíkem Alžbětin most v Budapešti, přes kraj víček se mi vylily slzy, jen co jsem přečetl nahlas PRA-NA-PA-TI. A teprve pak koukám – Milenec?

*

A Rajneesh byl jasný od počátku. Chtěl jsem mít jméno s R. V té době jsem pracoval už jen jako moderátor Call.tv a líbil se mi editor zahraničního vysílání, který se jmenoval Razvan. Jeho jméno jsem si kolikrát opakoval nahlas, protože se mi líbilo. Razvan N. byl Rumun a měl jsem s ním jen jedno televizní vysílání. Zároveň s ním jsem byl pod taktovkou Antonia Pasalice, což byl Chorvat, byli to s Razvanem velcí kámoši a pořád si mě dobírali, přes odposlech v uchu, během živého vysílání – nalákali mě ke kameře, a pak řekli: „Koukaj ti chlupy z košile!“ a smáli se na celý kolo. No co, já měl chlupy vždycky.

Takže Razvan byl předchůdcem Rajneeshe. Zvláštní je, že jsem nikdy nechtěl mít ve jméně Š. Proto jsem neměl rád Aleše. Ještě na televizní obrazovce jsem vystupoval jako Aleš Fajx, pod svým rodným jménem, protože zase bylo ve stanovách firmy, že věštec nesmí na obrazovce vystupovat pod svým skutečným jménem, což v mém případě byl Antonín Deliš. A Rajneesh Pranapati jsem tenkrát ještě nebyl. Tak jsem udělal radost své rodině, vzal své jméno na obrazovku, ale řekněme, že rodina z toho zas tak nadšená nebyla. Aleš Fajx není zase tak netypické jméno – i když nedávno jsem byl ve Smržovce na hřbitově padlých vojáků – a tři nebo čtyři pomníky nesly jméno Feix. Kdo ví, jestli jsem byl s nimi nějak spojený. Ale náhoda to nebyla, že mě tam nohy dovedly. Tak jsem se poklonil jejich památce a poděkoval, že tu dnes můžu stát a žít.

A „Š“ na konci mi zůstalo.

Jak v Rajneeshovi, tak v Delišovi, to se mi povedlo.

*

S mým prvním Milencem jsem se miloval všude, kde to šlo. V autě, na louce, v lese, na zemi, před zrcadlem, v posteli, na Jarníku (to je rozhledna) – ještě dnes si vybavuji ten výhled do kraje, když mě držel zezadu při milování. A jestli má na citový vývoj vliv dětství, na mé vztahy měl vliv tento můj milenecký vztah – nemohl jsem potkat nikoho lepšího, kdo by mě uvedl do světa mužské lásky.

HŘEŠÍM PRO TVÉ OČI

Hřeším pro tvé oči,
Které jsou hlubší?
Do kterých není vidět.

Hřeším pro tvé oči,
Které jsou temné
A není jim rozumět.

Hřeším pro tvé oči,
Které jsou ústy
Mého chtíče a touhy.

Hřeším, protože nejsou mé.

6.12.2000, 18:30 Písek – Na Ostrově

*

Mnoho žen má dnes dojem, že bych je mohl milovat, být jejich milencem, že by mi odpustily mé záletnictví s muži, ale velmi mlád jsem zjistil, co to pro dívku znamená – když se do mě zamiluje a – jak se tím pak trápí.

Své poslední roky dospívání jsem bydlel na Chatě u potoka (onom Moulin Mort z básní o Měsíčníkovi a Slunečníkovi).

Během dospívání jsem se nespočetněkrát (a nevhodně) zamiloval do mužů – hostů penzionu, kterému velela pevná ruka mojí matky – a otce, bez kterého by nikdy na snídani nebyly na stole čerstvé křupavé housky, tuším od Maška. Jedním z nich byl buddhista David, který mi věštil pomocí i-ťingu (a to bylo vše). Ale bylo jich nespočet – a když se měnil turnus – vždycky se objevil někdo nový, do koho bych se mohl opět zamilovat.

Stejně tak se na chatě objevovali přátelé mých rodičů a přátelé přátel, a tak se stalo, že jsem se zamiloval do Vaška, zatímco do mě se zamilovala jeho ségra, a pak i naše společná kamarádka. A Vašek miloval svou holku. Tak nějak vznikly Lanovky, Mostáři a Vojáci v Luciánovi, potažmo ArtForkovi – nikdy nekončící řetěz neopětované lásky.

SAMIDVA

Možná se mýlím již prvním slovem.
Nikdy jsme spolu nesečkávali na místě.
Oba jsme se hnali vpřed a bylo jedno kam.

O Silvestru k zamrzlým vodopádům honem – honem.
Na dálnici k smrti sto deseti jistě.
Oba jsme se hnali vpřed, ale byl to klam.

Jsme Samidva – já Egywuk, ona Urgula.
Však dnes se má mysl vůbec nehnula.
Oba totiž sedíme stejně tiše na starcově

klíně – stočení pod listem
– tulák zkušený by nás nenašel, či mula
– jak zakuklený motýl – hladově!

6.7.2001, 0:15, Desná – Souš

Starcův klín byl starý, odrbaný ušák, ve kterém jsem napsal mnoho ze svých básní. Bylo to dědictví po mých přátelích Alexovi a Silvii Tombových tady z Desné, kteří zde léta provozovali kino – a do jejichž synů jsem se zamiloval (i když jsme byli pouze přáteli).

Ó kolikrát Rajneesh v živote zůstal pouze přítelem – jak nekonečné bylo zamilovávání a odmilovávání. Kolikrát miloval sestry mužů, co miloval, kolikrát miloval jejich dívky, se kterými chodili…

Starcův klín – ušák jsem spálil – a považuji to za jednu svou chybu – protože pokud jsem se něco naučil z lekcí, které mi kdy uštědřily ženy – byly to jejich rady, vměšování do mých záležitostí – do kterých jim více či méně nic nebylo.

Byl to právě Starcův klín, kterého jsem litoval, že jsem ho spálil.